Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skryto v duši 1. kapitola

29.06.2010 (20:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2083×

1. kapitola- Nová kapitola

„Proč jsi to udělala!“ Tiskla jsem její tělo na jeden ze stromů. Kdyby byla člověk, už dávno by to její tělo vzdalo a ona by se sesunula mrtvá k zemi. Ale její kamenné tělo vydrží hodně a já mám na to nekonečně času! Abych vyzkoušela její výdrž, abych ji mučila za to, co mi udělala. Chtěla jsem jen jedno, zemřít! I když je to ironie, vlastně jsem mrtvá, ale přesto tu stojím a vylévám si zlost na téhle zrůdě. Na zrůdě, kterou jsem se stala také. Kdybyste mi tuhle možnost nabídli před měsícem, ochotně bych ji přijala. Ale teď? Vše se změnilo během okamžiku!

„Prosté děkuji by stačilo,“ zavrčela na mě.

„Za co?! Snad jsi viděla, že jsem chtěla z té zpropadené skály skočit a zabít se, ale ty ne. Místo toho se přiženeš jako velká voda a uděláš ze mě tohle!!“ řekla jsem jí na oplátku a stisk na jejím krku zesílila.

„Ještě nedávno bys skuhrala, abych to udělala. Tak ze sebe nedělej citlivku,“ řekla mírně přiškrceně. Že by to bylo mnou?

„Jsi ubohá, Victorie! Proč se tu s tebou vlastně zahazuji?!“ Stisk jsem povolila a otočila se k odchodu. Musím to vše urovnat. Byla jsem tři dny mimo, a ani jsem se pořádně nerozloučila. Cítila jsem, jak se vrací ten velmi známý cit bolesti, usadil se hluboko ve mně. A bude mě doprovázet na mé cestě věčnosti.

Zrychlila jsem svůj běh. Chtěla jsem už být doma… Ale všimla jsem si, že mě někdo sleduje. A ten někdo nebyl nikdo jiné než ta pijavice Victorie!

„Co po mě chceš!?“ Prudce jsem zastavila a ona málem do mě vrazila.

„Kam si myslíš, že jdeš, Bello?!“ Její rudé oči mě propalovaly. Normální člověk, by pod takovým pohledem asi zkolaboval, jenže já se mezi homo sapiens už považovat nemůžu!

„Co tě to zajímá, nemáš lepší věci na práci, než mě otravovat?!“ Znovu jsem se otočila a chtěla vyrazit.

„To se jim dobrovolně vzdáš? Všude kolem tvého domu jsou ti ohavní čoklové. Zabijí tě,“ řekla a pak se zamračila. Asi jí došel význam jejích slov. Další důvod se vrátit domů. Konečně dostanu to, po čem tak toužím.

„Stůj! Nechoď.“ Její hlas zněj divně, skoro až rezignovaně. Co se to s ní proboha stalo? Pamatuji si ji ještě před rokem. Tu její nenávist nešlo přehlédnout a teď? Nedůvěřivě jsem si ji prohlížela. Tohle její chování je víc než podezřelé. Nevěřím ji ani tu barvu očí, na tož její slova!

„O co ti jde, Victorie?“ zeptala jsem se opatrně.

„Dokážu ti ho najít,“ řekla mi. Najít?

„O čem to zase blábolíš? Víš co?! Nech mě jít a zemřít! Copak nechápeš, co se vše stalo? Proč myslíš, že jsem chtěla skočit?“ Byla jsem zoufalá a ona tomu ještě dodávala grády. Opravdu jsem se otočila a vyrazila pryč.

„Chováš se divně. Jsi novorozená! Ublížíš jim!“ Dneska už po několikáté jsem prudce zabrzdila. V tomhle má pravdu. Copak se teď nemůžu utápět ve svém žalu a tiše umřít? To pořád musím řešit, jestli jsem novorozená nebo ne?

Ale i tak mi to mé divné chování vrtalo hlavou. Ta bolest v krku se dala vydržet, necítím nějakou obrovskou touhu něco nebo někoho zabít. Vzpomínala jsem na to, jak mi Edward vyprávěl o tom, co to obnáší být novorozeným upírem. O té nekonečné touze po krvi, o nesnesitelné bolesti v krku. Ale u mě nic. Jako bych celé to období přeskočila. Přešla jsem ho a teď jsem měla začít nový život. Opravdu mám jít pryč a neohlížet se? Ale můžu snad?

Svezla jsem se na zem a ronila suché slzy. Bylo mi zle jen z představy toho všeho. Poslední měsíc byl opravdu hnusný. Tohle není fér!

Stála jsem ve vstupní hale. Bylo tu nezvyklé ticho, až mi běhal mráz po zádech. Položila jsem batoh pod schody a pomalu jsem šla do obýváku. Ale jakmile jsem vešla, praštil mě do nosu pach rzi a krve. Udělalo se mi špatně. Co se tu stalo?! Pak jsem se zarazila. Zůstala jsem vykuleně civět na tělo na pohovce.

„Tati?“ tiše jsem vzlykla. Přiběhla jsem k němu. Ale když jsem se ho dotkla, ihned jsem ucukla. Byl tak studený. Opřela jsem se o pohovku a začala se mírně houpat. Co se to poslední dobou děje? Prvně máma a Phil… Teď Charlie… Po tvářích mi tekly potoky slzy. Já tam jen seděla a nedokázala se pohnout. Jen jsem sledovala paprsky slunce, jak pomalu mizí a já se ocitla ve tmě. Jak dlouho tu jsem? Kolik toho ještě zvládnu?

„Proč!!!“ zařvala jsem. Začala jsem bušit pěstmi kolem sebe. Byla jsem jako smyslů zbavená. Tohle vše se stalo jen a jen kvůli mně. Proč jsem si s tím vším začínala? Nadpřirozené bytosti… Co je komu po nich? Proč mi tak ublížili? Proč jsem se zamilovala zrovna do upíra? Do upíra, který mě dvakrát opustit a nechal mě napospas normálnímu světu?! Kvůli němu se stalo tohle?

„Ale co se vlastně stalo?“ šeptla jsem do tiché místnosti. Pomalu jsem vstala, nohy mě nechtěly poslouchat, ale nějak jsem to zvládla. Přešla jsem k vypínači a rozsvítila světlo. Když jsem tam uviděla Charlieho ležet, celá jsem se rozechvěla. Znovu jsem k němu přešla a pořádně si ho prohlídla. Něco tu nesedělo. Ustrašeně jsem vzala do ruky kus papíru, který ležel vedle něho.

„Proč jsem si ho nevšimla dříve?“ Vzala jsem ho do ruky. Mírně se mi třásly. Ale už jsem neplakala, už dávno ne. Ale i tak jsem viděla mírně rozmazaně. Na chvíli jsem oči zavřela a zhluboka se nadechla. Měla jsem strach z toho, co tam bude napsané.

Nedáváme druhou šanci. V.

Podlomily se mi kolena. Znovu jsem se rozvzlykala. Držela jsem ten cár papírů a znovu na mě dolehlo okolní dění. Edwardův odchod… Zpráva o smrti mámy a Phila... A teď Charlie… Vše to perfektně zapadá… Vím, proč přišli a vím, pro koho přišli. To Cullenovi za to můžou! To oni zavinili smrt mých blízkých.

Mé tělo opustil smutek a stesk a nahradil ho mnohem intenzivnější pocit a to nenávist. Nenávist nad sama sebou a vztek nad těmi krvelačnými zrůdami. Zůstala jsem tu sama a bez ochrany… Bude to dál takhle pokračovat? Budou dál zabíjet, dokud mě nenajdou?! Co vlastně bude dál?! Smutně jsem se podívala na bledou tvář mého otce. Cítila jsem se najednou poněkud prázdná. Veškerý cit jako by zmizel a zůstalo po něm jen podivné a skličující prázdno.

Lehce jsem pohladila otcův obličej, otočila se a prchla. Běžela jsem strnitou cestou. Větvičky mi praskaly pod nohama. Vyhýbala jsem se stromům. Cítila jsem bolest a dokonce vlastní krev. Ono na tom není nic nenormálního, když běžíte přes les a boso. Ale nepřestávala jsem utíkat. Už mě tady nic nedrželo… Proč bych měla žít? Takovou radost jim neudělám!

Prudce jsem zabrzdila. Našlapovala jsem lehce a pomalu se blížila k okraji útesu. Posadila jsem se, chytila si nohy a pozorovala tu nádhernou krajinu. Hlavou mi hýřily vzpomínky… Ty dobré i ty špatné. Občas mi ukápla nějaká slza. Ale tohle trápení brzy skončí… Všechno brzy skončí...

Postavila jsem se a pohlédla na ty dokonalé vlnky, které poskakovaly. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem příjemnou vůni moře. Usmála jsem se. Mírně jsem se rozechvěla, v zádech jsem cítila něčí pohled. Zmateně jsem se otočila, ale les byl prázdný. Aspoň pro mé oči. Znovu jsem se podívala na rozbouřené moře. Přiblížila jsem se k okraji a vykročila jsem…

„Měly bychom vypadnou! Brzy se tu objeví vlci,“ informovala mě Victorie. S bolestným výrazem jsem se na ni podívala.

„To si opravdu myslíš, že půjdu s tebou?!“ zavrčela jsem na ni. Tedy pokoušela jsem se o to, ale znělo to spíše jako pokažená deska.

„Nemáš na výběr, tady zůstat nemůžeš!“ Znovu jsem se na ní podívala.

„Proč ne? Přeci chci zemřít. Na vlky si klidně počkám,“ řekla jsem jí.

„Sakra, Bello! Proč myslíš, že jsem tě proměnila? Uvědom si, že společně se můžeme pomstít všem. Cullenovi a Volturiovi nám ublížili stejně!“ Tak tohle znělo zvláštně. Ano Cullenovi jí ublížili, ale Volturiovi. Nechtěla jsem se s ní moc vybavovat, ale zvědavost byla silnější.

„Co máš společného s Volturiovými?“ zeptala jsem se až příliš zvědavě. Usmála se na mě, ale pak její úsměv pohasl.

„Teď to není důležité. Hlavní je odtud vypadnout.“ Její hlas zněl skoro až vyplašeně. Co se to jen děje? Proč se její chování mění jako jarní počasí? To jak se mě snaží chránit? Udělám vše, abych tuhle informaci zjistila.

„Nemůžu...“ hlas mi zeslábl. Nedokázala jsem se na ni podívat. Možná mě chce jen jako společnici… Zůstala sama, Laurent je mrtev… James je mrtev… A já budu brzy taky…

Podívala jsem se na ni. Viděla jsem tu neskrývavou bolest v jejích očích, ale přesto jsem odešla. Ale tentokrát za mnou nešla. Ona si určitě najde lepšího společníka, než mě! Jsem jen chodící troska, která vše ztratila a nemá důvod na téhle planetě dál zůstávat…

Pomalu jsem se plížila lesem, až jsem nakonec dorazila ke svému domu. Byl stejně tichý, přesně tak, jak jsem ho opustila, ale přesto tak jiný. Ve vzduchu byl cítit podivný těžký vzduch. A ten pach sílil, čím blíže domu jsem byla.

Další sled událostí jsem vůbec nestihla pochytit. V jedné chvíli stojíte u dveří a v druhé, klečíte na zemi a přidržují vás něčí silné tlapy. Všude kolem byl nehorázný puch, kdybych mohla zvracet, asi by bylo vykonáno. Zavrčela jsem, ale vlci mi nedovolili se pohnout.

„Copak? Vrátila ses na místo činu?!“ ten hlas jsem poznala. Sam!

„Same, co se stalo? Proč se ke mně chováte takhle?!“ procedila jsem skrz zuby a znovu se pokusila o útěk, ale tentokrát se mi to povedlo. Vyskočila jsem na nohy a postavila se do bojové pozice.

„Nejsi tu vítaná, Bello!!“ On jediný byl proměněný na člověka, ostatní vlci postávali okolo. A nebylo jich málo. Stačila malá chyba a je po mně… Ale proto tu jsem ne? Zírala jsem na něj a nevěděla, co říct. Proč mě tak strašně moc nenávidí? Co jsem jim udělala? Takhle se netvářili ani na Culleny... Bodlo mě u mého mrtvého srdce… Sklonila jsem hlavu a čekala jsem, až to konečně se mnou skončí. Chtěla jsem to mít rychle za sebou… Ale po pětiminutovém tichu jsem zvedla hlavu…

„Co?“ špitla jsem tiše. Už mě nikdo nedržel.

„Bello, odejdi a nikdy se nevracej. Nechápeme, jak jsi mohla zabít vlastního otce… Ale nemáme právo tě zabít a navíc… Jacob,“ řekl a mírně se otočil na hnědého vlka. Stál ve skupince vzadu a tiše vrčel. Ale ostatní ho nechtěli pustit…

„Já Charlieho nezabila!! Já bych nikdy...“

„To je jedno!“ odsekl, „jen běž a nevracej se!“ Pořád jsem tam stála a dívala se na ně. Tohle ne! Nemůžou mě vyhnat z vlastního domu. Ale nestihla jsem ani pípnout. V krku se mi rozhořel opravdivý oheň. Nadechla jsem se a ta vůně člověka, mě naprosto ochromila. Zavrčela jsem. Chtěla jsem vyrazit za tou dokonalou vůní, ale čísi ruce mě popadly a táhl pryč. Křičela jsem, vzpínala jsem se, ale asi ne tak moc, jak jsem chtěla. Moje druhé já chtělo být odneseno pryč. Chtělo zachránit ten ubohý lidský život.

Po hodině cesty jsem se ohlédla, kdo mě to vlastně táhne.

„Už zase ty?!“

Proč... Tahle otázka trápí mnoho z nás. Ale, žádná odpověď nikdy není lehká. Může si člověk nalhávat mnoho věcí, ale realita je realita. Je krutá a strašně moc bolí... Smrt je jen součástí života, ale proč musela zemřít její rodina? Proč ji to udělali? chcete pokračování a chcete odpovědi na tyhle otázky?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skryto v duši 1. kapitola: