Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skryto v duši 2. kapitola

03.07.2010 (11:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1671×

2. kapitola – Jsou i horší věci!

„Co si o sobě vlastně myslíš?!“ řvala na mě. Byla jako smyslů zbavená. To já ji táhla ze všech sil přes půlku státu a ona na mě takhle! Tak to tedy prrr, holčičko! Se mnou nikdo vytírat podlahu nebude! Měla by mi být vděčná. Zase jsem jí zachránila ten její ubohý krček, ale když se teď nad tím zamyslím, asi to moc dobrý nápad nebyl… Je hrozná! Co mě to proboha napadlo! Měla bych se vzpamatovat a už takové hlouposti nedělat… Ale vypadala tak nevině, v těch bledých šatech… Jak tam tak stála na tom útesu a tiše brečela... Připomněla mi mě, taky jsem byla plná ideálů, ale to už je hodně dávno...

„Uklidni se nebo dostaneš infarkt!“ Její osobou jsem si připevnila kouli na nohu, ale samotnou ji tady nemůžu nechat pobíhat. Má dokonalý dar a ten se v budoucnu bude hodit. To byl vlastně důvod, proč jsem ji proměnila. Její duše mě přitahovala už od okamžiku, kdy jsem ji poprvé zahlédla tam na mýtině. Tehdy jsem si plně uvědomila svůj dar a snad i potenciál. Nikdo to na mě nedokázal přečíst, ale i tak jsem na něj přišla až po tak dlouhé době.

„Jsi ubohá!“ Chytala se jako tonoucí lana. Viděla jsem na ni, že neví, co má říct. Ale taky tu byla podstatnější část, co převažovala všechna ostatní. A to byla její žízeň. Projevila se až ve chvíli, kdy okolo šla ta dívka. Kdybych neskočila do toho smradlavého davu a nevytáhla ji, měla bych po ptákách.

„To už jsem slyšela hodněkrát, Bello! Nejsi jediná, kdo mě nesnáší. Ale musíš pochopit, že v téhle bitvě nevyhraješ. Tobě vzali vše, proč se jim prostě nepomstít a nakonec tu válku nakonec vyhrát?“

„Zase plácáš nesmysly! Jak jim mám asi pomstít. Ty, ani Volturiovi, ani Cullenovi neznáš!!“ Jak šeredně se pletla. Možná neznám Cullenovi, to je pravda, ale pokud jde o ty druhé?

„Mýlíš se…“ šeptla jsem skoro neslyšitelně. Ale moc dobře vím, že tuhle větu zaregistrovala. Podívala se na mě s tím svým zvláštním pohledem a chvíli mě propalovala. Jako by se mi chtěla dostat do hlavy, ale tenhle dar ona nemá. To má jen ten její Edward, který je teď momentálně v Paříži, ale neptejte se mě, co tam dělá. Protože na tohle odpověď prostě nemám!

Všimla jsem si, že mě už nevnímá. Držela se za krk a vrčela. Musela jsem se tomu výjevu zasmát. Ale pak jsem raději zmlkla, když se na mě podívala pohledem, ala vrah. Přece jenom je novorozená a ta její síla, je určitě větší než ta moje.

„Měla bys lovit! Nic jiného opravdu nepomůže,“ řekla jsem ledabile a ukázala na směr města. Jen doufám, že nebude jako ti její Cullenovi. Lovit zvířata! Pche!

Zmučeně se na mě podívala, ale pak jen přikývla. Tak strašně moc bych chtěla vědět, co se jí honí hlavou!

Na mé tváři se objevil úsměv. Přiskočila jsem k ní a popadla ji za ruku. Šla více než ochotně, ale i ta jsem byla našponovaná a hlídala jsem každý její krok. Najednou jsem se zastavila. Nasála jsem tu lahodnou vůni, ale nevystartovala jsem. Ona to potřebuje víc než já. Oči má černé jako uhel.

Pustila jsem ji a čekala, co udělá. Najednou se kolem mě prohnala a její kroky směřovaly přesně k místu, kde podle mě byli při nejmenším dva lidé. Naštěstí jsme byly jen na okraji hlubokého lesa a zbavit se těl nebude problém.

Loudavým krokem jsem se vydala za ní. Nechtěla jsem ji rušit, při prvním lovu. Ale i tak jsem byla hodně zvědavá. Vykoukla jsem zpoza stromu a podívala se, jak na tom je. Bylo tu ticho, přerušované jen dvojím tlukotem srdcí. Ale jedno mělo na mále, a to díky Bells. Byla jsem na ní právoplatně hrdá. I když se ze začátku jako upír vůbec nechovala, teď je naprosto dokonalá. Vím, že každý máme na výběr, ale proč ze sebe dělat něco co nejsme. Viz. Cullenovi a pak pár dalších.

Dívala jsem se na ni, jako matka na dceru, která předešla její očekávání. Která jí dokázala, že je lepší, než kdokoliv z její minulosti. Všimla jsem si druhého, drobného muže, jak ležel v trávě před Bellou. Viděla jsem ten strach, který z něj přímo čišel. Neudržela jsem se a přiskočila k němu. Jedním rychlým pohybem jsem mu zlomila vaz a pak se do něj zakousla.

Když jsem skončila, všimla jsem si, jak mě Bella pozoruje a pak se z ničeho nic sesunula k zemi v nehorázných vzlycích. Odhodila jsem mrtvé tělo a zamračila jsem se na ni.

„Jsem zrůda!“ štkala.

„Ano to jsi, ale já taky. Tohle už je náš úděl, ať chceme či nikoliv. Nemáme na výběr…“

„Máme! Proč nebýt jako…“ Tahle věta ji zamrzla v ústech. Doslova zkameněla. Já jsem mezitím odklidila těla a hodila je do blízkého rybníka. A pak jsem se vrátila za ní. Pořád tam seděla a hypnotizovala kámen před sebou. Už mě to štvalo!

„Sakra, Bello! Dělej se sebou něco! Dala jsem ti šanci pomstít se a ty ji nechceš využít?!“ můj hlas byl tvrdý a rozhodný. Dával jí najevo snad všechno, co jsem cítila, ale ona se na mě jen naštvaně podívala.

„Ne, Victorie! Ty jsi mi život zničila! Nemám důvod se mstít a k čemu by to jen bylo?“ zavrčela a pěstí třískla do jednoho stromu, který se ihned skácel k zemi.

„Nemáš důvod?“ zeptala jsem se ji o něco smířlivěji. Prolnula jsem si čelo, v takovém tom gestu co lidé dělají, když jsou naštvaní a chtějí se uklidnit. Otočila jsem se k ní zády. Před očima jsem měla tu hnusnou scénu vraždy jejího otce. Když upír zabíjí pro potravu, je to normální, ale takhle!

„Bello… Ty je neznáš tak jak já,“ promluvila jsem do nenadálého ticha, „Volturiovi, jsou monstra. Nedívají se na následky a jdou si za svým. Myslíš, že vraždou tvých rodičů to skončilo? Myslíš si, že tě hledat nebudou? Že tě nakonec nechají jen tak být?“

„Já...“ Chtěla začít, ale nedovolila jsem jí to.

„Nevíš, co jsi tím vším rozpoutala. Vím, že jsi byla ve Volteře, takže víš, jak to tam chodí. Ale opravdu víš vše?“ Podívala jsem se do jejích už rudých očí. Byla zmatená, uhýbala pohledem, ale nic neříkala. Mírně jsem se na ní usmála.

„Já byla taky plná ideálů, taky jsem měla své sny a svého prince...“ mluvila jsem velmi tiše, ale pořád jsem ji sledovala. Její nervozita přerostla v zvědavost. Nabrala jsem do plic nepotřebný vzduch. „Možná si myslíš, že jsem mrcha. Ale ty neznáš mě a já tebe. Nevíš, co vše jsem prožila… Zažila… Je to už hodně dlouho, ale pořád na to vzpomínám.

Bylo mi tehdy čerstvých dvacet. Společně s mým manželem jsme si vyjeli na výlet. Strašně mě lákala Itálie, vždy jsem se tam chtěla podívat. Ale on nechtěl, on měl rád hory, přírodu, ale nakonec jsem ho přesvědčila. To byla ta osudová chyba. V jednu chvíli jsem opravdu měla vše, ale pak jsem z ničeho nic, ležela v nekonečných bolestech v zatuchlém hradu. Byli jsme tam na exkurzi… Viděla jsem, jak Jamese zabili, přímo přede mnou. Tehdy jsem je přemlouvala, ať ho nechají žít. Plakala jsem a modlila se. Dali mi nabídku. Jeho život za mou nesmrtelnost. Věděli, že budu mít nějaký potenciál, tak jsem na to přistoupila. Ale ve chvíli, kdy jsem řekla ano, tak ho zabili. Ale já už couvnouz nemohla... Křičela jsem, ale bylo to marné…“ Na chvíli jsem přestala mluvit a sklesle jsem se podívala na Bellu.

„Jak jsi od tama odešla?“ zeptala se a dál mě propalovala zvědavým, ale při tom smutným pohledem.

„Nejde o to, jestli jsem odešla a kdy... Ale víš, co mě nejvíce bolelo?“ Zatřepala hlavou.

„Tehdy jsem měla malou dcerku... Byla můj andílek a byla pro mě a Jamese vším. Byla krásná, když mě proměnili, byly jí dva roky. Byla opravdu dokonalá, ještě teď si vybavuji její buclatou tvářičku, její dokonalé prstíky, její krásné modré oči a rýšavé vlásky. Byla opravdový andílek…“ dál jsem nedokázala pokračovat. Otočila jsem se od Belly a zadívala se do pomalu temnícího se lesa. Stmívalo se... Tehdy to bylo podobné...

„Zabila jsem jí... Opravdu jsem nechtěla… Šla jsem se jen na ní podívat, chtěla jsem, aby věděla, že ji miluji nadevše… Ale neudržela jsem se…“ Z mého hrdla se vydal podivný zvuk. V tu chvíli jsem ucítila něčí ruku na mém rameni.

„Promiň… Já nevěděla,“ řekla a otočila mě k sobě a pak mě objala. Bylo to tak sesterské. Znovu jsem vzlykla. Znovu se mi před očima objevila má dokonalá holčička. Utíkala napříč lesem, její drobounké nožičky občas zakopávaly, ale ona běžela dál a smála se. Její smích mi zněl v uších dennodenně.

„Už je to dávno,“ řekla jsem a odtáhla se od ní.

„Ale i tak! Volturiovi jsou parchanti! Zaslouží si naší pomstu. Tolik zbytečných promrhaných životů. Oni si myslí, že jsou řád, že jsou ti hlavní! Musíme je zastavit!“ Její slova zněla rozhodně. Usmála jsem se na ni.

„A já vím jak!“ řekla jsem a konečně, po dlouhých desetiletí, jsem znovu cítila, že bude vše dobré. Že zase nastolíme v temnotě řád, ale tohle bude ještě hodně těžké, ale já se na to těším.

Doufám, že se Vám kapitolka líbila. Další jen tak nebude, mám toho totiž rozpracované docela hodně. Ale snad jsem nezklamala a zanecháte mi tady nějaký ten komentík. Pak mě popohánějí dopředu...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skryto v duši 2. kapitola: