Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 11. kapitola

07.05.2012 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 61× • zobrazeno 7820×

„Chceš to teď hned?“ zeptala jsem se a skousla si ret.

„Musíš se ptát?“ zeptal se skoro rozčíleně a přitáhl si mě k tělu.

„Já jen, že dávají hokej…“

„Nesnáším hokej,“ opáčil a já se odtáhla. Líbilo se mi ho dráždit.

„Nemáš rád hokej?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne!“ odsekl a zase si mě přitáhl těma obrovskýma rukama, kterým nešlo vzdorovat. Vtom někdo zaklepal na vchodové dveře a Eric zasténal a já s ním.

Sáhla jsem za sebe a otevřela je. Otočila jsem s úsměvem, který mi v ten moment zamrznul.

„Bello,“ pozdravila mě nevrle Oliverova matka. Tak to je super. Já se chystám užít si sex se svým hříšně sexy šéfem a navštíví mě moje skoro ex tchýně, která mě nesnáší od chvíle, co mě jí Oliver představil. Naštěstí jí ty pocity opětuji.

„Maminko, co tady děláte?“ zeptala jsem a připadala si jak v nějakém debilním sitcomu.

„Můj syn mi nebere telefon a neodpovídá na zprávy. Bello, kdo je ten polonahý chlap?“ zeptala se a poukázala tím na Erica bez trička a rozepnutým páskem, co stál za mnou jako čestná stráž.

„To… To je můj šéf Eric Lenscher,“ vykoktala jsem. Hádám, že ta neví, co se stalo. To se divím, že jí to Oliver neřekl, protože ten říkal mamince všechno.

„Těší mě,“ pronesl Eric a víc ironicky to říct nemohl.

„Kéž bych mohla říct to samé. Pustíš mě, Bello, dál, nebo tu budeme stát na chodbě?“ zeptala se s hlasem jako ostnatý drát. Otevřela jsem ústa k tomu, že něco řeknu, no, nebylo mi přáno.

„Vlastně stojíte na chodbě jen vy,“ zašeptal Eric s roztomilým úsměvem. Valerie Dentová se na něj zamračila, a pak se zase podívala na mě.

„Bello?“ vyštěkla a já chtěla zachovat nějakou mezi slušnosti. Přece jí neřeknu – celé ty roky jsem vás nesnášela, a teď vypadněte, mám na práci sex.

„No, tak snad na chvíli,“ šeptla jsem a ani to nestačila doříct, a už se protáhla kolem mě. Eric mě probodl očima a já pokrčila rameny. Šla jsem za ní. Ta si to v mém bytě nakráčela přímo do obývacího pokoje a posadila na pohovku se zády jako pravítko.

„Dala bych si kávu,“ prskla a sundala si z hlavy vínový klobouk, co bych si možná vzala na Halloween,

„Tak si ji dejte,“ řekl Eric a posadil se do křesla. Aspoň, že si vzal černé tílko.

„Hm, mladíku, a čeho vy jste šéf?“ zeptala se opovržlivě.

„No, vlastně jsem i šéf vašeho syna, protože jsem viceprezident společnosti Lenscher,“ uzemnil ji s tím svým sladkým úsměvem, který vás přesvědčil o tom, že s ním si na schovávanou hrát nemáte. Stála jsem tam se semknutýma rukama a přemýšlela, co teď. No, asi pravdu. Snad z toho stará Dentová nebude mít infarkt. Křísit ji nechci.

„Bello, kde je můj syn?“ řekla a odvrátila pohled od Erica.

„No, maminko, já a Oliver jsme se… rozešli,“ dostala jsem ze sebe a ona vykulila oči. No, pak si mě změřila jako něco nechutného.

„Vždycky jsem věděla, že to takhle dopadne!“ prozradila mi a vstala. „Můj syn je stejně příliš dobrý pro ženskou, co ani nemůže mít děti!“ zasyčela na mě a já byla náhle jak po ráně bleskem.

„Oliver vám to řekl?“ zeptala jsem se nevěřícně. Čemu se divím? Ta mezi námi stála odjakživa a Oliver byl její mazlíček. Proti ní jsem nikdy nemohla říct křivého slova, ale ona proti mně klidně mohla sepsat petici. Připadala jsem si jako Sissi. Bůhví, jak by to dopadlo, kdybychom měli děti. Proti své vůli jsem začínala nabírat slzy.

„Řekl. Taky mi řekl, že musíš chodit k psychologovi, protože jsi blázen.“

„Oliver by nikdy neřekl, že jsem blázen!“ zařvala jsem na ni, no, nevěděla jsem, jestli říkám pravdu, protože tohle byla, sakra, tvrdá rána.

„Nekřič na mě, holčičko.“ Eric se na mě podíval a viděl, že začínám ztrácet nervy. Vstal a chytil Valerii pod loktem.

„Byla to velmi příjemná návštěva, paní Dentová, ale příště, než vkročíte do Bellina bytu, byste se měla ohlásit.“

„Nesahejte na mě, mladíku,“ prskala, když ji vedl bez milosti ke dveřím.

„Bohužel vás musíme poprosit, abyste odešla. Chystáme se pomilovat a já vás u toho nechci,“ dodal a ona otevřela ústa dokořán. Vystrčil ji ven a zabouchnul dveře.

„No, tak tohle bych chtěl za tchýni,“ zamumlal a přešel ke mně. Já se musela opřít o kuchyňský bar, protože mě to vážně vzalo. Oliver jí řekl, že chodím k psychologovi a jsem blázen. A já nejsem dost dobrá, protože nemůžu mít děti. Slzy mi kropily výstřih, když mi spadaly z tváří.

„Bello,“ řekl Eric a já k němu zvedla oči.

„Má pravdu,“ hlesla jsem.

„Prosím tě, chtěla tě akorát zranit. Oliver je kokot a já už mám dost toho, jak si pořád myslíš, že jsi děvka.“

„Co to říkáš?“

„Nechtěl jsem, aby ses to někdy dozvěděla, protože vím… No, teď už je to vlastně jedno, protože spolu nejste. Když jsme byli na konferenci v New Yorku, spustil se s nějakou štětkou v baru.“

„Ty lžeš,“ obvinila jsem ho. No, proč by mi Eric lhal? Už mě měl.

„Bello, je mi to moc líto,“ začal a přibližoval se.

„Ty lžeš!“ zakřičela jsem znovu a začala mu mlátit pěstmi do hrudi. Objal mě a já se mu ještě chvíli hystericky zmítala v náručí. Nevím, proč mě to tak štvalo. I já ho podvedla. Dokonce i ve snu. A stejně jsem se cítila zrazená a ponížená. Zůstala jsem Ericovi viset v náruči a brečela mu do tílka. Být v těch velkých rukách, které byly dlouhé skoro jako já, mi náhle připadalo jako to nejbezpečnější místo na světě.

Položil se se mnou na pohovku a zapnul televizi. Jako by věděl, jak mi vadí ta jediná zvuková kulisa v místnosti, a to moje vzlyky.

„Ale ne. Hokej,“ postěžoval si a já se zachechtala. Přepnul to na hity z minulého století a kolem nás se začal rozléhat hlas Phila Collinse.

„Tu nesnáším,“ hlesla jsem plačtivě.

„Jo, já taky, ale lepší, než hokej. Ale v modrém panelu píšou, že za chvíli bude Depeche Mode,“ upozornil mě a já si otřela oči a nos.

„Super.“

„All I ever wanted, all I ever needed is here – in my arms,“ zpíval mi tiše.

„Zpíváš příšerně,“ poznamenala jsem s přivřenýma očima.

„Ale ten text sedí. Vše, co jsem kdy chtěl, vše, co jsem kdy potřeboval je tu – v mém náručí. Navíc zpívám líp, než ty,“ dodal a přerušil tím to romantické, co dokázal říct – třebaže to bylo v písničce.

„Jo, ty myslíš tuhle v baru, jak jsem zpívala národní hymnu… Hó, bar! Tequila.“

„To je nápad,“ řekl Eric a položil mě na sedačku. Přešel k lednici a zkoumavě zíral do jejích dvířek, když ji otevřel.

„Tequila došla, ale slibuju, že si někdy uděláme výlet do Mexika a ty si tam vybereš tu nejlepší tequilu. Teď se musíš spokojit s whisky.“ Sedl si vedle mě a načal novou láhev. Sám do sebe nalil celé hrdlo. Pak mi ji podal a já ho napodobila. Sakra, ta byla silná. Ble.

„Hlavně teď nechoď do vany,“ varoval mě a já zakroutila hlavou.

„Zůstanu tu s tebou, když mě nevyhodíš, protože se nerad objímáš,“ odvětila jsem a naklopila do sebe další dávku. Natáhla jsem se a znovu se mu složila na hruď.

„Proč si mi to neřekl dřív? Chci říct – ta konference byla už před půl rokem, jestli si dobře pamatuji.“ Chvíli bylo ticho a on převzal chlastací štafetu. Když dopil, zase mi to podal.

„Protože by tě to ranilo.“

„To ano, ale já bych se s ním rozešla a ty bys měl volnou cestu.“

„Už jsem ti říkal, Bello, že tě miluju a ty jsi byla šťastná. Nechtěl jsem to… zkazit. Nemotal jsem se do toho.“

„Už si mi to sice říkal, ale já pořád nemůžu uvěřit, že ten namyšlený, arogantní, velký šéf Eric Lenscher je schopný něčeho tak… úžasného,“ vyblekotala jsem a jazyk se mi začínal pořádně plést. A navíc… Alkohol tam – pravda ven.

„Namyšlený?“ zeptal se a zase si přivlastňoval láhev. Její obsah se extrémní rychlostí ztrácel. Byla poloprázdná… Nebo poloplná?

„Namyšlený. Myslíš si o sobě, že jsi nejlepší na světě, protože máš tak velké… Hmm,“ zamručela jsem a založila si ruce na prsou a stále na něm ležela. „I Edward bude namyšlený,“ dodala jsem šeptem. I on disponoval jistou velikostí.

„Edward?“

„Můj psycholog říká…“ Pauza na doušek. „Říká, že jsem si vytvořila v mysli dokonalého chlapa a s ním jsem pravidelně šukala ve snech. A od té doby, co jsem s tebou, se mi nic nezdá.“

„Ticho. Už nechci nic vědět o žádném imaginárním chlapovi, co tě ojíždí ve snech,“ zamumlal malátně.

„Dobře. Ticho. Už žádné sny. Proč… proč taky, když… mám taky tebe,“ dostala jsem ze sebe a zasmála se.

„Hmm.“ Natáhla jsem se pro polibek a on ohnul hlavu, aby mi ho dal. Líbal mě obráceně jako Spiderman MaryJane. S těmihle myšlenkami jsem přestala ovládat tělo a odpadla.

Zívla jsem a otevřela oči. Musela jsem si je promnout, abych začala pořádně vidět. Přes břicho jsem měla přehozenou Ericovu ruku a televize byla zapnutá. Nějak se to přepnulo na HBO, a teď tam vyhrávalo True Blood. Upíři po ránu… To mi chybělo.

Počkat! Ráno? Ráno!

„Ericu! Ericu, vstávej!“

„Co?“ vydechl a protáhl se. Já vyletěla a začala ho tahat z pohovky, ale vážil snad tunu. A se střepy v hlavě to taky bylo super. Vstal a rozhlédl se kolem.

„Ericu, zaspali jsme!“ vypískla jsem zděšeně, protože bylo podle hodin deset ráno.

„Sakra!“ zaklel a začal sbírat věci kolem. Pak se zvednul s prázdnou flaškou a zamyšleným výrazem. „My zaspali?“ zeptal se, a pak se začal chichotat. Chvíli jsem se na něj dívala a myslela, že je ještě pod vlivem. No, pak jsem se začala smát taky. Asi to bylo nakažlivé. Padli jsme zpátky na pohovku a smáli se tomu, že jsme zaspali.

„Proč se smějeme?“ chtěla jsem vědět, protože mě začínala bolet bránice.

„Já nevím. Teda vím, ale bolí mě tak hlava, že nemůžu pořádně přemýšlet,“ vysvětlil a promnul si čelo. Pohladila jsem mu palcem dolní ret a usmála se.

„Ale byl to fajn večer,“ poznamenala jsem. Nevěřícně na mě hodil jedno oko, protože druhé měl stále zakryté dlaní. „Já… Cítím se s tebou jinak. Mladší… Šťastnější.“

„Mladší? Tak pozor - ještě pár let a bude z tebe zase puberťák.“

„Když si odečteš problémy s rodiči, učiteli a… policií,“ dodala jsem se smíchem, „tak to bylo fajn. Mohl sis dělat, co jsi chtěl a snít, že budeš kosmonaut nebo princezna.“

„Já jsem chtěl být vždycky princezna,“ prohlásil vážně, no, pak se usmál.

„Ty jsi taková blonďatá princezna,“ škádlila jsem ho a on se přestal usmívat. „Dělám si legraci,“ řekla jsem a políbila ho. Položil mi ruce na stehna a opětoval mi to.

„Strašně tě miluju,“ vyznal se a říkal to tím jeho typickým chladným šeptem, co k tomu vyznání vůbec nepasoval, no, stejně ho s tím dokázal sladit.

„Možná ti to začínám věřit.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 11. kapitola: