Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 12. kapitola

09.05.2012 (16:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 8862×

S Ericem jsme přišli do práce k večeru a já uznala, že vztah – myslím, že to byl vztah – se šéfem vám přináší asi i ohebnou pracovní dobu. K večeru proto, protože jsme se museli vyhrabat z naší kocoviny, za což mohla prázdná flaška, ve které si dřív poklidně dřímala whisky. Ale byla dobře využita. Jen ty následky dost bolely.

„Dneska tu musíme zůstat do noci,“ řekl Eric a já pokrčila rameny.

„Krásně jsem se vyspala… v objetí,“ dodala jsem a on se zamračil.

„Swanová, neštvi mě,“ varoval mě a sedl si za svůj stůl. „A vůbec – kalhoty mi jsou těsné. Já chci sex!“ řekl s nevraživým výrazem.

„Já bych toho chtěla. Range Rovera, vilu s bazénem…“

„Žádný problém,“ přerušil mě klidně. Protočila jsem oči a sebrala ze stolu věci, ke kterým jsem měla udělat kopie.

„No, počkat. A co ten sex?“ zavolal za mnou Eric, když jsem vycházela z kanceláře. Už tu bylo vylidněno, takže ho nějak netížilo, že by ho mohl někdo slyšet. I když - to by ho netížilo ani tak.

„Všechno bude,“ odpověděla jsem přes rameno a šla po chodbě ke kopírce. Snad to všechno nebude brát do slova. Na žádné experimenty chuť nemám.

Položila jsem list na tu průhlednou desku a zadala tisk. Začala dělat kravál a já si prohlížela ostatní tlačítka. Zajímalo by mě, jestli je vůbec někdo někdy použil…

„Em... A… Ahoj,“ ozvalo se ve dveřích, do kterých vkročil Oliver s papíry. A kurva. Né! Mrakodrap! Je to mrakodrap! A on si přijde zrovna sem. Jiná kopírka tu není? Kromě toho mě zaplavila vlna nenávisti a vzteku, když jsem si vzpomněla jeho New Yorskou epizodu.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a on vypadal, že neví, jestli má odejít, anebo zůstat.

„Kopíruješ?“ zeptal se a já si ho skepticky změřila.

„Ne. Dělám si tousty.“

„Po tom všem máš ještě sarkastické poznámky?“

„Jo. Tvá matka z toho taky nebyla nadšená,“ zamumlala jsem a opřela se o zeď s rukama založenýma na hrudi. Byla jsem v klidu. To já teď měla navrch.

„Matka?“ Vždycky se rád ptal.

„Stavila se u mě. Shání se po tobě,“ vysvětlila jsem a on pokýval hlavou.

„To ona dělá,“ uznal a položil si papíry na stůl. To už jsem nevydržela.

„Já vím, že proti Valerii Dentové jsem nikdy neměla šanci, ale i přesto jsem si jako debil myslela, že naše problémy jsou vážně jen naše problémy.“ Podíval se na mě s podezřením.

„Co ti řekla?“

„Řekla, že chce kafe. Pak už jen řvala. Myslím, že to bylo něco v tom smyslu, že jsem blázen a nejsem pro tebe dost dobrá, protože nemůžu mít děti,“ dostala jsem ze sebe, stále klidná.

„Ano, řekl jsem jí to. Měl jsem toho plnou hlavu a potřeboval jsem se někomu… svěřit.“ Začínala jsem ztrácet svoji pokerovou masku, protože s tímhle mě vytočil.

„Svěřit mamince… No, jo. Já zapomínám, že chlapi se v tomhle věku svěřují matce o soukromých záležitostech své přítelkyně. Jako puberťačka o antikoncepci,“ dodala jsem, i když já to nezažila, protože jsem o rodiče přišla už hodně dávno.

„Nebudeš mě doufám zrovna ty poučovat o morálce,“ řekl opovržlivě a já se odlepila od zdi.

„No, to bych neměla dělat… Ale hele, jak bylo na konferenci v New Yorku?“ zeptala jsem se a stála od něj jen metr. Svrběla mě ruka, která chtěla být užitečná a zfackovat ho. Vykulil oči a otevřel ústa k tomu, že něco řekne. No, chvíli to trvalo, než ze sebe něco dostal.

„Řekl ti to,“ konstatoval a tím to přiznal. Já měla ještě pořád malou naději, že mi Eric lhal, ale ta teď definitivně shořela.

„Řekl. Tys měl žaludek na to, aby si mi to tajil půl roku, a když… Když se stalo to s Ericem, tak sis hrál na chudáka, kterého podvedla přítelkyně. A nakonec se ještě dozvím, že si o mně řekl, že jsem blázen. Připadá mi, že tě vůbec neznám,“ uvažovala jsem nahlas.

„On tě Eric utěší,“ garantoval.

„To si piš, že utěší. Nejspíš mě bude utěšovat celou noc…“

„Máš tu potřebu mi to říct?“ přerušil mě posměšně a já zkameněla. Tak on se ještě usmívá. To je ideální kandidát na nakopnutí do koulí.

„Víš co, Olivere? Zvedni konečně mamince telefon a žij s ní blaze,“ doporučila jsem mu a bouchla za sebou dveřmi dřív, než udělám něco, za co mě zažaluje.

„Sakra!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že jsem tam nechala ty kopie. Obrátila jsem s nevolí zpátky a chtěla tam rychle vletět a zase bleskově odletět. Ale to už se asi Oliver vzpamatoval a rozrazil dveře, které se v tom momentě seznámily s mými rty, protože jsem měla bradu bojovně vysunutou.

„Kurva!“ dostala jsem ze sebe bolestně, když mi tekla proudem krev ze rtů.

„Bello,“ začal starostlivě Oliver a chtěl mi pomáhat.

„Nesahej na mě!“ štěkla jsem po něm.

„Teče ti krev,“ oznámil mi a já ho měla zase chuť nakopnout.

„Neříkej. Já myslela, že mám hlavu plnou kečupu. Au! Do hajzlu, to pálí!“ bědovala jsem.

„Tak si nech pomoct, proboha.“

„Nestarej se,“ odsekla jsem. Ohnutá v pase s rukama na ústech jsem šla do Ericovy kanceláře. Jenže krev už mi protékala mezi prsty, a tak jsem stejně nadělala památky na koberci.

„Už jsi zpátky?“ zeptal se Eric, zatímco stále zíral do počítače.

„Hm,“ zabručela jsem se slzami v očích a on zvednul konečně zrak. Odstrčil židli tak prudce, že se nebezpečně zakymácela a přešel ke mně.

„Poslal jsem tě ke kopírce. Ne do ringu,“ osvětlil mi a kontroloval stav mého obličeje, když mi z něj odstranil moje ruce. Bolestivě jsem sykla a on se zase narovnal.

„Taky jsem byla kopírovat,“ utrousila jsem a on mi podtrhnul nohy. Vzal mě do náruče a nesl mě neznámo kam. „S nohama nic nemám.“

„Já vím. Dokazuji si svoji mužskou sílu, když tě nosím po chodbě,“ odpověděl bez výrazu a odsunul dveře do zasedačky. Posadil mě na stůl a odemknul dveře do další místnosti. Vrátil se s lékárničkou.

„Bello, říkám to pro tvé dobro. Aspoň dva dny se nedívej do zrcadla,“ doporučil mi a já nakrčila čelo.

„To vypadám tak hrozně?“

„To taky, ale za pár hodin to bude vypadat ještě hůř. Jen nevím, jestli to není na šití,“ přemýšlel, zatímco si prohlížel můj dolní ret.

„To teda určitě není,“ odporovala jsem huhlavě bez artikulace.

„Ještě si to neviděla,“ poznamenal.

„Ale cítím to.“ Přiložil mi tam obvaz a zakroutil hlavou.

„Jedeme na pohotovost,“ rozhodl a já zakňučela. Ach jo.

Nakonec to bylo na dva stehy a trochu řvaní. Eric mě překvapivě držel u toho zákroku za ruku a já aspoň tak měla co drtit. Připadalo mi totiž, že do mě píchli vakcínu a ne anestetikum. Eric si u toho dokonce pokecal s doktorkou, co mi sešila můj ret na kaši a já se tak moc nesoustředila na bolest, protože jsem kontrolovala ty dva. Tykali si. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Nemusela si moji sestru upalovat pohledem,“ řekl, když mě položil do postele.

„Tvoji co?“

„Holy - moje sestra.“

„Já myslela, že ji balíš!“

„No, je sice pěkná – to máme v rodině, ale myslím, že incest vynechám.“

„Myslela jsem, že jsi jedináček,“ zamumlala jsem a zvedla ruce, aby mi sundal svetr.

„Už dneska nemysli,“ šeptl a já chtěla vypláznout jazyk.

„Au,“ zahalekala jsem, protože tím sem si přejela přes tu ránu.

„A já měl v plánu šukat až do rána,“ hlesl nešťastně Eric a na chvíli odešel. Vrátil se s ledem a šetrně mi ho přiložil na ret. Já se zatím vysvlékla a vzala si dlouhé tričko na spaní.

„Taky budeme,“ zamumlala jsem, no, oči se mi klížily.

„No, jistě. Ty budeš křičet jako o život a já tě povezu na pohotovost znovu.“

„Ty si teda věříš… Tak fajn. Necháme to přes noc zatáhnout a zítra prostě budu hrát na mlčení.“

„To je krásná hra. Někteří chlapi by to svým ženským určitě pochválili… Máš ústa mimo provoz. Už mě asi nepotěšíš. Ještě máš ruce,“ dodal spokojeně a přehodil přese mě paži. Páni. Už ho o to ani nemusím prosit. Já si ho ještě vychovám!

„Zítra bude sex,“ zašeptala jsem a obrátila k němu hlavu.

„Ticho. Zítra budeme hrát na mlčení, a teď budeme hrát – kdo dřív usne.“

Edward

Procházel jsem se podél břehu řeky Seiny a uvědomoval si, že Bellin obličej je jako vodoznak. Překrýval mi naprosto všechno. Žádná pařížská žena se jí nepodobala. Neměly její oči nebo mahagonové vlasy. Byly jí maximálně proporčně podobné. Ale žádná pro mě nepřipravovala tajemství v podobě tichosti myšlenek.

Z dálky jsem slyšel svoji matku, jak se žene ulicí ke mně.

Rozhlédl jsem se. Noční Paříž ušla… Fajn, byla nádherná, ale já chtěl domů.

„Té upírce ses líbil,“ prozradila mi matka, když stanula vedle mě. Narazili jsme totiž na pár jedinců našeho druhu.

„Já vím,“ odpověděl jsem a kopl do kamínku, který potom ještě hodně dlouho letěl po náměstí Parvis Notre-Dame.

„A nic?“ zeptala se, i když viděla, že já z ní odvázaný nejsem.

„Esmé, na něco se tě zeptám,“ začal jsem a zastavil se. „Je hodně špatné, že se mi líbí lidské ženy?“ Esmé vykulila oči a její myšlenky mi všechno vyzradily ještě dřív, než je zformovala do verbální podoby.

„Já myslím, že tě chápu. Přece jenom jsou teplí, měkcí a dokonale voní… Ale jsou to lidé, Edwarde.“ Nebyla ráda, že mi musí kazit iluze, a tak mluvila pomalu a vybírala jen to z jemnějšího repertoáru jejích úvah.

„Já vím, ale co když…“ Nemohl jsem to ze sebe dostat, protože je to moje matka, sakra. Položila mi ruku na rameno a chápavě se mi podívala do očí.

„Jsem tvá matka, ale náš vztah je mnohem hlubší. Nezapomínej, že u upírů to nemá hranice,“ řekla s úsměvem a já pokýval hlavou.

„Co když mě upírky nevzrušují? Co kdybych chtěl lidskou ženu?“

„Edwarde, své děti bych měla podporovat v jejich snech – v našem případě představách – a touhách. Ale taky bych měla být ta, co jim řekne, jak je to doopravdy. Víš, že to je nemožné.“

„Vím. Já vím,“ zamumlal jsem rezignovaně. Esmé nevěděla, že moje představy podporovat nemusí… A hlavně by je asi ani nepodporovala. Sice tím nikomu neubližuji, ale je to trochu zvrácené. Ale je to to nejdokonalejší, co jsem zažil. Už jsme tu čtyři dny a mně jde z toho hlava kolem. Nemůžu se dočkat Ameriky a své postele.

Řeknu vám, že je legrace ty komentáře číst, protože není team jako team. :D

Ten trailer je zase hádanka jako byl u ShanShu, i když to tam přesně je. Možná to někdo najde, což se taky tenkrát stalo. A je to jen asi na následující desítku kapitol.

Příště bude asi poslední kapitola, kdy si Bella užije Erica tak, jak to má být. Pak zpátky do snů...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 12. kapitola: