Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 15. kapitola

20.05.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 8692×

Eric

V noci jsem se moc nevyspal. Připadalo mi, že sotva jsem zabral, Bella začala vyřvávat. Už jsem nedokázal znovu ji strčit pod proud ledové vody. Připadala mi teď zatraceně křehká s její diagnózou, co jí včera Holy oznámila. Bylo fajn, že jí nejdřív řekla, že bude žít. Měla v oznamování těch věcí bohatou praxi. Já bych to dělat nemohl, protože asi takhle šetrný nejsem. Kromě Belly. To je moje holka. Před tou padla má arogance na zadek.

Chvíli jsem se ji snažil probudit, no, facky jsem jí dávat nehodlal. Pořád křičela jméno Edward, ale moje ego zůstávalo nepoškozeno, protože jsem měl ho měl pečlivě vypěstované a vyšlechtěné. Nedotkne se ho.

Ráno jsem se probudil v obývacím pokoji, protože jsem se potřeboval do práce vyspat, a tak jsem Bellu nechal, aby mlátila do matrace místo mého těla.

„Vstávej, miláčku,“ šeptl jsem a sednul si jejímu boku. Půjde taky pěkně do práce. Sice tam nic nedělá a je pravděpodobně nejhorší sekretářka na světě, ale bez ní nevytáhnu paty z domu. Odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a přimhouřil oči. Něco bylo špatně. Cítil jsem to.

„Bello,“ řekl jsem zvýšeným hlasem a zatřásl jí s rameny. Přiložil jsem jí dva prsty na krkavici a podíval se na hodinky. To, co jsem naměřil, mě opařilo. Bylo to krutě málo… Přeskočil jsem přes její tělo a sáhnul po mobilu na nočním stolku. Vytočil jsem záchranku a byly to vážně moje nejdelší vteřiny v životě, co se táhly jako hodiny.

Když mi to konečně zvedl dispečer a ptal se, co s ní je, řekl jsem, že má slabý puls. No, na to chtěl ještě vědět, jestli dýchá. Moje nervy byly v hajzlu a já blbnul, což ji mohlo klidně stát život. Kdyby tam ležel někdo jiný, v pořádku všechno nadiktuju, ale to je Bella a očividně, podle hrudníku, nedýchala a její puls byl zoufale slabý. Jen ojediněle zalapala po dechu.

„Co se jí stalo?“ zeptal se a já měl jedno tušení. Otevřel jsem zásuvku v jejím nočním stolku, ale až na pár časopisů byl prázdný. Sehnul jsem se pod postel a našel to, co jsem včera vyhodil do koše s tím rozdílem, že ta lahvička byla poloprázdná.

„Oxazepam,“ řekl jsem a hypnotizoval to očima.

„Kolik si jich vzala?“

„To to má teď začít počítat? Prostě přijeďte!“ Ještě jsem dodal adresu a jmenovku na dveřích a on mi chtěl říct, jak mám zahájit resuscitaci. Na to jsem odseknul, že to vím, a mobil odhodil.

Propletl jsem prsty a zapřel se jí o hrudník.

Vzpomínal jsem na všechny pokyny a stlačoval ho v pravidelných intervalech. Byla malá, a tak jediné, co mi dělalo starost, bylo, abych jí nezlámal žebra.

„Tak, sakra, naskoč,“ přecedil jsem skrz zuby a zaklonil jí hlavu, abych uvolnil dýchací cesty. Zacpal jsem jí nos a přitiskl jí ústa na její. Vdechl jsem jí obsah svých plic a zase začal se srdeční masáží. Pořád nedýchala a mně se stalo něco, za co bych si nejradši nafackoval – začínal jsem ztrácet naději. Byl jsem Eric Lenscher – zosobnění dominance a sebevědomí. Teď jsem si připadal takhle malý a šíleně jsem se bál, že mi tu umře pod rukama. Kdybych ty prášky vysypal, schoval… Mohlo to být jinak. Za tohle toho psychologa nechám zbavit licence. Idiot rozdává předpisy na Oxazepam jako na sirup na kašel. Přece už jsem viděl, co lidi na těch práškách dokážou. Měl jsem to několik měsíců před očima, když je do sebe matka rvala i za bílého dne a já se ji pak snažil probudit. Otravovalo ji to, a tak mě poslala na druhý konec Ameriky.

„Dýchej!“ zařval jsem jí nervně do tváře a jí vážně konečně poskočil hrudník pod mými dlaněmi. Úlevně jsem si opřel čelo o to její a cítil ve tváři její dech.

Udržoval jsem tělesné funkce do doby, než jsem zaslechl záchranku. Naložili Bellu na nosítka a já hledal po zemi mobil, abych zavolal Holy. Svým hodem jsem mu udělal pěknou prasklinu na displeji. Kdybych měl Nokii 3310, proboural bych s ní zeď.

Nedovolili mi jet sanitkou, ale nehádal jsem se s nimi, protože to, že naskočila, ještě neznamenalo, že je schopná přežít moje diskuze se záchranáři.

„Můžu ti říct, že je mi úplně jedno, komu se hrabeš v mozku. Bellu přivezou asi za pět minut, tak buď na stráži,“ syčel jsem na Holy do telefonu za volantem a doufal, že mě uvidí policajti, abych se s nimi ještě honil po dálnici, když mám jiné starosti.

Odvezli ji na sál a já se v čekárně pokoušel sežehnout všechno okolo pohledem. Mám pocit, že se mi to i dařilo. Holy otevřela dveře a šla rovnou ke mně s klidným výrazem. Jenže ten ona měla vždycky.

„Tak?“ vypálil jsem hned.

„Vypumpovali jsme jí žaludek. Měla štěstí. Bude v pořádku,“ řekla a já si oddechnul. Promnul jsem si čelo a ona naklonila zkoumavě hlavu.

„Ty ji vážně miluješ,“ konstatovala a já přikývnul. Proč o tom pořád všichni pochybují? Asi protože jsem střídal do té doby ženské jako mobily. Jenže já byl ochotný i přestěhovat se do jejího bytu, co byl velký jako moje ložnice, a to je pro mě příšerná oběť. Třeba mít několik měřítek a na mě jedno speciální.

„Prý to byl Oxazepam. Ericu, ona se chtěla zabít?“ zeptala se a já zakroutil hlavou. Doufal jsem, že teď nelžu. „A co když ano? Zjistila, že má nádor na mozku a třeba je psychicky nestabilní, což očividně není, když se naládovala Oxazepamem.“

„To není kvůli tomu. Bella, chodí ke kreténovi, co si říká psycholog a ten jí to předepsal. Vyhodil jsem je, ale ona je zas vytáhla.“ Holy pozvedla obočí a vykulila oči.

„Myslím, že ti trochu uniká vážnost situace. Nikdo nevytahuje prášky z koše, když není závislý.“

„To je blbost.“

„Víš, že není. Viděli jsme to doma na vlastní oči. Brala něco i předtím?“

„Diazepam.“

„A?“

„Já nevím. Nejsme spolu tak dlouho a já ji nehlídám.“

„Možná bys měl začít, než se zabije, protože kdybys vstal o pár minut později, mohla být mrtvá. Uvědom si to, Ericu. Teď se seber a jdi zjistit od jejího bývalého, jak dlouho to bere,“ nařídila mi a já otevřel ústa na protest. „Ericu, vypadni. Teď tě za ní stejně nepustím,“ řekla ledově a probodávala mě modrýma očima, co byly identické s mými.

„To byla špatná imitace mě,“ zamumlal jsem přes rameno a odcházel. Je o dva roky starší a myslí si, že mě má v šachu.

V práci jsem vyletěl z výtahu a přešel bez pozdravu poschodí. Rozrazil jsem dveře jeho kanceláře a spatřil pěknou brunetu, jak se na něj debilně směje a on se rozvaluje na židli.

„Máš nějaké přání?“ zeptal se a já pěnil.

„Jako viceprezident téhle společnosti bych si přál, abys pracoval a ne aby ses usmíval jako debil na silikonovou princeznu. Nic proti vám, slečno,“ dodal jsem sladce a ona mě zrentgenovala.

„Jsou přírodní,“ oznámila hrdě a já si ten výstřih ještě jednou změřil.

„Jistě. Asi jako pet flaška,“ utrousil jsem bez zájmu a podíval se znovu na Olivera.

„Jak dlouho bere Bella ten Diazepam?“ Zamračil se a naklonil se na židli.

„Proč?“

„Co ti je do toho? Tak jak dlouho?“ vyštěkl jsem a ztrácel trpělivost. Tu jsem vlastně neměl nikdy.

„Asi měsíc.“

„Fajn. Teď si můžeš sbalit věci a vypadnout z téhle firmy. Končíš,“ oznámil jsem a prásknul dveřmi. Vyběhnul za mnou a mně bylo jasné, že udělá scénu jako hysterka. Tentokrát jsem mu nic nepřefiknul, takže mu tu držku rozmlátím.

„Nemáš důvod…,“ začal vřískat a já se na něj zase otočil.

„Já důvod mít nemusím,“ odvětil jsem a on se zase chystal vyblít blbosti. „Ale zrovna ho mám. Ten úplatek, co sis před týdnem nechal vyplatit v kavárně u Donna na třetí ulici, je přímo skvostný důvod. A teď mě neobtěžuj. Jestli máš problém, zajdi si na personální. Tam jsou o tvých kšeftech velmi dobře informováni, takže když budeš hodný chlapec, možná dostaneš i pouta na rozloučenou.“ Zíral na mě, neschopný slova, a já zakmital prsty na pozdrav. Nastoupil jsem zase do výtahu a jel zpátky do nemocnice. Měsíc. To se už u ní mohla vytvořit léková závislost? Nemám tušení…

Po menší diskuzi mě za ní Holy pustila a já přiklusal k její posteli. Vypadala hrozně, no, stejně byla nejkrásnější na světě. Jen ta Megan Fox mi pořád vrtá v hlavě…

„Ahoj,“ hlesla a zamrkala. Neodpovídal jsem a jen si ji zlostně měřil. „Hádám, že mám problém,“ usoudila, když viděla můj výraz. Posadil jsem se k ní a stisknul jí ruku. Opětovala mi to a dál čekala na můj rozsudek.

„Nejsem tvůj otec. Já tě nebudu zamykat v pokoji a řvát na tebe. Ale taky se nebudu odtahovat a posílat tě na někam na psychiatrii, i když jsi na to celá žhavá,“ dodal jsem šeptem.

„Byla to nehoda,“ odporovala a já pokýval hlavou.

„Samozřejmě, že to byla nehoda. Náhodou jsi šla kolem koše a náhodou z něj ty prášky vytáhla. A pak jsi jich taky čirou náhodou do sebe nasypala asi deset. Jen ti ulítla ruka a místo jednoho to byla polovina balení. To se stává,“ řekl jsem sarkasticky a ona sklopila oči.

„Bello, málem jsi umřela. Uvědomuješ si to?“ kladl jsem na to důraz, protože nevím, jak to v té její krásné hlavičce momentálně vypadalo, ale připadalo mi, že tam má dost vymeteno.

„Mrzí mě to,“ vzlykla.

„To mě taky,“ odpověděl jsem a Holy nakoukla dovnitř.

„Tři minuty s tebou a už brečí. Nech ji odpočinout,“ vyčetla mi a já přikývnul. Vážně si potřebuje odpočinout.

„Ericu, prosím, neodcházej,“ šeptla a držela se mě.

„Budu jen za dveřmi…“

„Já myslela ode mě,“ vysvětlila a já se jí přiblížil k obličeji.

„To neudělám. Já tě miluju,“ přísahal jsem a políbil ji na čelo. Ten pocit, když jsem jí to říkal, byl úžasný. A ještě úžasnější byl její výraz potom, co jsem jí to řekl.

Posadil jsem se před dveřmi na lavičku jako čestná stráž a Holy si mě změřila.

„Měl bys jít domů. Teď jí nepomůžeš.“

„Bella bude teď spát… Věř mi, že tu musím být,“ zašeptal jsem a ona se zatvářila zmateně. „Uvidíš,“ předpověděl jsem.

A taky, že ano. V noci začala křičet na celou nemocnici a sestry se k ní seběhli, protože křičela bolestí – to si mysleli ostatní. Mně připadalo, že slastí, protože já věděl, co při sexu dělá. Šila sebou a prohýbala se v zádech.

„To jsou ty sny?“ zeptala se Holy vykuleně, když se ji snažila probudit. „Sakra!“ zaklela, když jí srdce bilo jako o život. Potom se monitor rozjel na maximum, když demonstroval Bellinu srdeční aktivitu. Bella dopadla zády zpátky do peřin a tlukot se pomalu vracel do normálu.

„Ericu,“ řekla, když otevřela víčka. Z očí se jí začaly valit slzy a rty se jí třásly.

„Jsem tady. Nikam jsem neodešel,“ zamumlal jsem a odhrnul jí vlasy z tváře.

„Ericu, já nesmím spát.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 15. kapitola: