Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 18. kapitola

27.05.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 7730×

Edward 

Před dvěma měsíci 

„Edward hraje Death Waltz. To bude den,“ usoudil nešťastně Emmett před domem, když se moje prsty rozběhly po klaviatuře.

„Měl rande. Asi nedopadlo,“ odpověděl Carlisle ze své pracovny, kde si balil věci na noční službu.

„Díky, tati,“ zamumlal jsem sarkasticky, protože to nikdo, kromě něho, nevěděl. V tu ránu stál Emmett u mě a klepal na horní, naleštěnou desku mého klavíru.

„Tys měl rande?“ vypálil a já ho okázale ignoroval, když jsem dál vytvářel spletité tóny, co by člověk nezahrál – ani Mozart i s nosem a palci na nohách. Bavilo mě to přikořeňovat tyhle už tak dost složité skladby. Je to krása – to umění a možnost zahrát si cokoliv na světě.

Emmett chvíli čekal, no, pak si řekl, že mě nakonec stejně zlomí, a stoupnul si vedle mé židličky. Odstrčil mě na jeden konec klavíru a zabral si tu druhou polovinu.

„Hlavně s tím zacházej jemně,“ hlesl jsem a on mě v myšlenkách sprostě odbyl.

Ten klavír není z cukru.

„Ale ty jsi z kamene,“ odvětil jsem. Nakonec to vyšlo perfektně, i když jsem mu nevěřil, že mi nerozmlátí klávesy ze slonoviny a ebenového dřeva.

„Odcházím. Vy dva nezdemolujte dům,“ přikázal nám Carlisle a na místě zmizel.

„Jako kdybychom někdy něco provedli,“ šeptal si uraženě Emmett a já protočil oči. Pak mi na prsty dopadl černý kryt klaviatury, když se Emmett rozhodnul naši hru ukončit.

„Takže? Rande?“ vystřelil znovu ze svého nevyčerpatelného zásobníku otázek.

„Hm. S jednou upírkou z Irska,“ přiznal jsem se, protože tohle stejně nemělo cenu.

„Zeměpis mě nezajímá,“ přerušil mě otráveně.

„Bylo to fajn,“ ohodnotil jsem to suše.

„V čem byl problém?“

„Myslím, že způsob stravy je v upířích vztazích jako v lidských kuřáctví. Já byl silný kuřák, ale začal jsem to nesnášet. Ona mi kouřila pod nosem. Tím pádem mi polechtala předsevzetí a já ji za to částečně nenáviděl, protože mě tak trýznila. Partnerka je kuřák – partner nekuřák, co by si ale rád dal. Bohužel kvůli němu nepřestane,“ uzavřel jsem to nakonec s povzdechem. Aiofe byla krásná a zajímavá. No, byly tu nepřekonatelné rozdíly.

„Ale rozdali jste si to,“ konstatoval, když si ke mně přičichnul. Už tam bylo vážně jen stopové množství jejího pachu. Pořádně jsem se potom na lovu zrychtoval, takže jsem se musel umýt.

„Rozdali,“ souhlasil jsem.

„Nevypadáš zrovna nadšený.“

„Protože to bylo stejné jako vždycky. Víš, kdybych neměl přístup k vašim myšlenkám, tak si toho možná ani nevšimnu, ale díky nim vím, jaký má být sex – co při něm upíři cítí. Ale já to necítím. Navíc tam chybí ta poslední, vrcholná fáze,“ dodal jsem a Emmett mě v myšlenkách pořádně litoval. Nedovedl si představit život bez tornáda – upířího orgasmu. Já ho v životě nezažil. Smutné. Děsivé. Hrozné… Politováníhodné.

V mém pokoji jsem rozvinul na posteli sako, ve kterém jsem měl zamotané to, co mi ta žena prodala na tržišti, kam mě vzala Aiofe. Takový nesmysl. Žádné čarodějnice po světě nechodí. Přiznávám, že mě trochu nahlodala tichost myšlenek té ženy, co mi to přímo vnutila, ale na světě je sedm miliard lidí. Co já vím, kolika bych myšlenky ještě nepřečetl…

A protože mě to nahlodávalo a já neměl ve své nekonečné existenci co dělat, oblekl jsem se a i s tím krámem odjel do města. Emmett se o mě pro jednou nestaral, protože si hrál v garáži s autem, a jen mi poplácal kapotu a zamával. Vážně mě totiž litoval.

Parknul jsem Astona na placeném parkovišti firmy Lenscher, protože bylo výborně hlídané. Vystoupil jsem a štrádoval si to do ulic pod mrakodrapem. Byl tu největší ruch a tudíž hejna lidských žen. Prostě si tu stoupnu a jednu si vyberu. Stejně to nebude fungovat, ale za zkoušku nic nedám. Aiofe mi totiž zatvrzele tvrdila, že wiccani a podobná čarodějnická havěť skutečně existuje. I její mysl o tom byla neochvějně přesvědčená. Tímhle byla tak zajímavá a rozpustilá. To rande bylo nejlepší, co jsem zažil. Ale když to vezmu kolem a kolem, prostě jsem chtěl to, co měl Jasper a Alice, Carlisle a Esmé a Emmett a Rose. Nechtěl jsem se spokojit jen s fajn.

Šel jsem po ulici a pečlivě si každou prohlížel. I ony si mě zrentgenovaly a kulily šokovaně oči. Občas byly vážně pěkné, ale jejich povrchní myšlenky mě vytáčely. Ty nebyly hloupé, ale prostě jen a jednoduše debilní. Jedna řeší plastiku prsou, druhá, kolik mám na kontě asi peněz…

Už byla půlnoc a ulice se klidnily. Lidé se trousili po menších, nalitých skupinkách a na rozích zůstávaly jen prostitutky a jiné pochybné existence. Jako například jeden nemrtvý…

Rozhodl jsem se zapadnout do velkého, drahého koktejlového baru. Když jsem vešel, hned se začalo šeptat – pro mě řvát. Potlačil jsem povzdech a přešel k baru. Posadil jsem se na židličku a měřil si okolí. O židli dál to táhlo jako z palírny. Obličejem na barovém pultu tam ležela žena. Neviděl jsem jí do tváře, protože měla dlouhé a lesklé mahagonové vlasy. Bledé ruce jí bezvládně visely směrem k zemi a z ramena jí sklouzávala kabelka. Zakroutil jsem hlavou nad její hloupostí. Takhle se ožere v baru do bezvědomí, kde ji pak může každý idiot znásilnit v uličce.

„Co to bude?“ zeptal se mě barman, když dorovnal skleničky.

„Cosmopolitan,“ objednal jsem si, i když jsem trnul hrůzou při představě, že bych to měl vypít. Barman přikývnul a umíchal mi moje přání. Postavil to přede mě, a pak přešel k ženě vedle.

Bello, Bello… Takhle se zase zřídit. Ještě, že jsem jí sebral klíče od auta.

Dáma zřejmě nasávala takhle často.

„Bello,“ zašeptal a ťukal na dřevěnou desku, aby ji probudil. Ta musela být vážně úplně mimo – i když to podle intervalu jejího dechu nevypadalo – protože jsem nezachytil jedinou mozkovou vlnu. „Tak vstávej,“ štěkl po ní naštvaně a ona zvedla hlavu. Pořád jsem jí neviděl do obličeje přes husté vlasy. Změřil jsem si její štíhlé, dlouhé nohy. Něco mi říkalo, že i obličej bude stejně perfektní.

Tak počkat! Ona už vnímá, ale z jejího místa na mě doléhají jen zvukové kulisy, co doprovázely její tělesné funkce. Já ji neslyším! To ticho bylo okouzlující.

„Jsem… úplně v pohlovodě,“ zamumlala zastřeným hlasem a začala si sahat po kabelce. Po delším boji z ní vytáhla mobil.

„Komu jdeš volat?“ ptal se plešatý barman.

„Co ti je do toho?“ vyprskla a podržela dlouze jedničku.

„Kde jsi?“ zeptal se navztekaně mužský hlas.

„Mám toho dost, Oli… Oliv… ere,“ vykoktala s opileckým akcentem.

„Řekni mi, kde jsi. Vezmu si volno a přijedu pro tebe.“ Bouchnula pěstí do desky baru a můj Cosmopolitan nadskočil.

„Pořád jen… jen dítě. Řešíme pořád to sa… mé,“ blekotala nešťastně. Aha. To bude její partner. Chtějí dítě a asi se jim to nedaří. Ona z toho byla očividně na prášky. To se nedivím. Ženám, když se rozběhnou biologické hodiny, kyvadlo mlátí tak, že to slyší všichni v okolí deseti kilometrů.

„Ty jsi tam s Lenscherem?“ ptal se Oliver s podezřením a ještě víc naštvaně.

„Ne!“ štěkla. „Proč… Proč tahlvšáš Erica do… do naší diskuze?“ blekotala a konečně si odhrnula vlasy z obličeje. Trochu natočila hlavu, když si ji opřela o ruku. Zírala na chlast, vystavený v nasvícených poličkách, a vůbec nevnímala, že ji pozoruji. I když, ta asi nevnímala nic. Ale byla krásná. Přímo kouzelná, s těma čokoládovýma očima a bledým, srdcovým obličejem s drobnými, ale plnými rty.

Nemohl jsem se rozhodnout, co je krásnější. Jestli její nohy nebo to ticho jejích myšlenek. Ale ony by to stejně asi nakonec vyhrály prsa.

„Končím,“ zahlásila do telefonu a zavěsila. Potom do sebe kopnula ještě zbytek dvojité tequily před ní a chtěla se postavit. Když se dotkla země a pustila se hrany baru, oči se jí zavřely a padala k zemi jako hruška. Vyskočil jsem ze židle a snažil se nebýt podezřele rychlý, ale i tak jsem jí zachytil hlavu centimetr před černým kobercem.

„Voníš hrozně. To vydržím,“ zašeptal jsem si pro sebe, když jsem ji zvednul. Táhnula z ní totiž tequila, a tak se nedala rozpoznat původní chuť krve. Dobře pro ni i pro mě, protože jsem nikdy nedržel člověka v náruči. Tedy, který by to přežil.

Bylo úžasné dotýkat se jejího hořícího, lidského těla a hebké pokožky. Lidské ženy byly prostě k nakousnutí, ale bohužel i v tom pravém slova smyslu. Postavil jsem ji ke zdi a nechal ji, aby klopýtala ven sama. Potom jsem se vrátil k baru, aby to vypadalo, že odešla bez pomoci a já byl z obliga. Moc daleko se venku nedostala – hlídal jsem její potácivé kroky. Nalil jsem do sebe ten blaf ve skleničce a zaplatil. Venku jsem ji našel, jak sedí na zemi a opírá se o zeď i po těch dlouhých minutách.

„Tak se podíváme, kde bydlíš.“ Vytáhl jsem jí z kabelky peněženku a našel občanský průkaz. Nebylo to daleko. Zastrčil jsem ty věci zpátky a odhrnul jí vlasy z obličeje.

„A pak že jsou krásné ženy šťastné,“ zamumlal jsem a zvednul ji zase do náruče. Doběhl jsem zpátky do garáží a položil ji na zadní sedadlo. Spala jako zabitá. Myslím, že bych jí mohl u hlavy pracovat se sbíječkou a nevzbudila se.

Dovezl jsem ji domů a našel klíčky v její kabelce. Otevřel jsem dveře a vešel do jejich bytu, kde mi nafackovala její vůně. Tak takhle voněla? Nic dokonalejšího jsem necítil. Naštěstí mě teď ten chlast pěkně korigoval.

Šel jsem tam, kde byla vůně nejsilnější – do ložnice. Položil jsem ji do postele a podíval se na tu věc v mé ruce. Je to holý nesmysl, ale jsem tady… Jestli to neudělám, budu nad tím pořád přemýšlet. A co když je to pravda? Výborně. Zbláznil jsem se. Tímhle podporuji možnost, že existuje něco tak pitomého, jako jsou čarodějnice. Hned zítra asi odjíždím do Salemu, anebo otevřu svoji skříň – je tam přece vchod do Bradavic. Anebo taky do Narnie. Záleží na tom, jestli se vydáte na západ nebo východ.

Stejně jsem jí to strčil pod matraci a dobře uschoval mezi rošty. Bože, to je blbost.

„Tak, krásko. Prý to bude pár dní trvat, než se to propojí, nebo co. Ovšem já to budu mít těžší, protože nespím, a tak musím být ve své posteli… Já se zbláznil,“ povzdechl jsem si znovu. Pohladil jsem ji palcem po horkém rtu a hned se zase stáhnul. To teplo bylo omračující.

„Sladké sny, Bello,“ zašeptal jsem a chtěl ji tak moc políbit. Ale příliš jsem se bál. Naše rty jsou stejně citlivé jako jejich. Mohl bych ji zabít, a to jsem vážně nechtěl. I kdyby mi můj čarodějnický pokus nevyšel – což nevyjde.

První den jsem si připadal nejhůř. Jako totální idiot jsem ležel v posteli a myslel na ni. Bella, Bella, Bella…

Druhý den jsem si pořád připadal jako idiot, ale když už jsem ze sebe zvládl dělat idiota první den, zvládnu to i druhý.

A pak, třetí den, kdy jsem se sám posílal do horoucích pekel za to, že jsem to chtěl i jen zkusit, to přišlo.

Pořád jsem vnímal realitu, ale před očima jsem měl ji. Jako by v pokoji prostě byla se mnou. Voněla úžasně, ale byl to sen, a tak jsem si vysnil, že se umím ovládat. Dýchal jsem nosem a hledal horizont, když mi zatlačila rukou na temeno hlavy, abych sjel níž a já tak ochutnal její vlhkost i jazykem. Panebože, to se vůbec nedalo srovnávat s upíry. Byla tak teplá a sladká. Byl jsem z toho v sedmém nebi, a to se probudila dřív, než jsme spolu stačili souložit.

Ovšem v druhém snu jsem do ní zapadl jako kus puzzle. Pořád mi totiž připadalo, že já s jejím lidským tělem nemůžu být naprosto kompatibilní, ale nakonec jsem s ní splynul v jedno tělo, jako kdyby to tak bylo odjakživa. Neuvěřitelný, elektrizující zážitek… Já si nedovedl nic takového ani představit, a to jsem myslel, že moje fantazie nemá mantinely. Ale hlavně jsem dosáhl orgasmu… A když jsem to jednou poznal – tu dokonalou euforickou křeč, co se vám prožene tělem a protáhne slastně každý sval, nemohl jsem se dočkat chvíle, až zase usne. Nejlepší na tom bylo, že si to užívala i ona. Cítil jsem stahy jejího lůna, což mě většinou vystřelilo na Měsíc.

„Co tam pořád děláš?“ ptal se Emmett.

„Čtu si. Co jiného?“

Současnost

Prolítl jsem vchodem pro Emergency a běžel po schodech na jednotku intenzivní péče. Mihl jsem se chodbou, takže mě sestry nezaregistrovaly a otevřel dveře do jejího pokoje. Číslo jsem viděl v Carlisleově mysli.

Oči se mi rozšířily, když jsem ji uviděl. Ležela na posteli, napojená na přístroje a kapačku. Nevypadala tak dokonale, jako jsem si ji pamatoval. Nevypadala tak, jako ve snech.

„Co jsem to udělal?“ zeptal jsem sám sebe a padl na kolena vedle její postele. „Co jsem to udělal?“ zopakoval jsem a útroby se mi svíraly šílenou bolestí. „To jsem nemohl být já. Byly to jen sny,“ přemlouval jsem se a cítil strašnou potřebu toho, aby mě teď objala matka a řekla, že to bude dobré, a že se všechno spraví.

„Bello, probuď se! Bello, prosím,“ vzlykl jsem a zatřásl jí s rameny. Ona ale nespí. Je v kómatu. Někdy to lidi považují za synonymum, ale tak to není.

„Ericu, já nejsem všemocná. S tímhle nic neudělám,“ mumlala neuroložka Holy Lenscherová. Znal jsem ji. Stejně jako jejího bratra Erica Lenschera. To on je ten Eric, co chodí s Bellou. Pocítil jsem osten žárlivosti.

Ta neskutečná vina bez hranic, co jsem cítil, mě naprosto zazdila, a tak jsem mohl Belle dát polibek na čelo, aniž bych musel polemizovat o žízni. Schoval jsem se do skříně ve chvíli, kdy otevřeli dveře a vešli do pokoje.

„Jak s tím nic neuděláš? Jsi neurolog!“ štěkl po ní a přešel k Belle. Chytil ji za ruku a jeho zamilované myšlenky byly dost bolestné. Očividně jsem mu zničil život.

Myšlenky Holy Lenscherové ale byly skutečná, ledová sprcha.

„Ericu,“ vydechla a přemýšlela, jak svému bratrovi šetrně sdělit, že není šance, že se Bella někdy probudí. Nemohl jsem nijak reagovat – opřít se o něco, rozplakat se, anebo dát si poraženecky hlavu do dlaní. To dělají lidé, ale mně by to připadalo nepřirozené a hloupé. Ale přesto mě uvnitř smutek spaloval zdrcující silou. Drtilo mě to víc, než ty dva dohromady, díky mému vnímaní, a to jsem Bellu nemiloval. Nechtěl jsem se do ní zamilovat. Ty sny – byly to jen nejúžasnější hodiny v mém životě a nepotřeboval jsem k tomu lásku. Ani jsem se do ní zamilovat nemohl – postaral jsem se o to, když jsem jí řekl, že o ní nechci nic vědět. Byl to jen sex. Sex, co ji zabil. Ale proč? Vždyť každý člověk sní a neumírá.

„Chceš mi říct, že čtyřiadvacetiletá holka bude místo života ležet na posteli a spát?“ zašeptal nevěřícně a podíval se na jeho sestru.

„Dokud ji neodpojí.“

Ne!

„No, ji určitě nikdo odpojovat nebude!“ zasyčel.

„O tom ty nemůžeš rozhodovat. Ona nemá příbuzné a ty nejsi její manžel. Je to na komisi.“

„Mě komise nezajímá. Podplatím každého, kdo mi přijde pod ruku. Bude tu, dokud se neprobudí,“ řekl a snažil se sám sebe obelhat.

„Ona se neprobudí, Ericu!“ zařvala na něj Holy, protože jí připadal jako v transu. Ale to on nebyl. Jen Bellu miloval a chtěl tomu věřit.

Večer, když Eric usnul u její postele, vykradl jsem se ven se skloněnou hlavou. Slyšel jsem Carlisleovy myšlenky celou tu dobu. Čekal na mě a byl pořádně zmatený.

Podíval jsem se mu do očí a chtěl si užívat tu chvíli, kdy se mu tam ještě dívat můžu.

„Nechceš mi něco říct?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 18. kapitola: