Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 20. kapitola

30.05.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 53× • zobrazeno 6711×

O pár týdnů později

Edward

„Špatně! Už si ho měl pustit. Právě si svého člověka zabil, a to bude vonět milionkrát lépe,“ okřikla mě Aiofe a já se stále držel medvěda a chtěl ho vysát do poslední kapky.

„Edwarde, přestaň,“ zamumlala a upřela na mě své černé oči. Zíral jsem na ni v křeči, přes medvědí kožešinu, a bylo mi do pláče. Nešlo to…

„Jsi upír. Nejmocnější bytost planety. Tebe to neovládne,“ vrčela na mě vztekle a já byl rád, že to bere vážně a jen mě tu znuděně nepeskuje. Ale před očima jsem měl červenou, hustou mlhu, protože jsem si hlavně chtěl hlídat svoji kořist před protivníkem, co byl nebezpečně blízko. Medvěd byl mrtvý a padal k zemi z mých zkrvavených rukou.

„Já to nedokážu,“ řekl jsem sklesle a olízl si ze rtů poslední zbytky životadárné tekutiny. Ani těch posledních kapek jsem se nechtěl vzdát.

„Kdyby to každý zvládnul hned v začátcích, nebyl by to zázrak,“ odbyla mě. „Může to trvat i léta, Edwarde. Nebo jen měsíce. Záleží na tvých pocitech a na tom, jak se cítíš vinný. Vina není zrovna pohonná hmota, ale když si vegetarián, musí to být jako láska, protože ji dokážeš cítit úplně jinak. Vážně tě drtí, a to doslova.“

„Díky. Stačil jsem si všimnout,“ zamumlal jsem ironicky.

„Máš se živit lidskou krví. Já nemám tyhle emoce. Nedokážu je cítit. Ani vůči vlastnímu druhu. Vzdej se vegetariánství a vina zmizí. Nic lehčího na světě není,“ navrhla mi a já věděl, že to je pravda, jenže já jsem měl ještě handicap, a to čtení myšlenek, co na mě útočily a stravovaly mě jako oheň, když jsem krmil na lidech. A měl jsem svoji rodinu. Tedy - měl… To byl náhle relativní pojem.

„I kdybych chtěl, nemůžu. Musím ji proměnit. Zničil jsem jí život. Dlužím jí nový.“

„A ty myslíš, že bude ráda? Je úžasné být upírem a já to miluji, a to pořád žiji bez pověstné, upíří lásky, ale podívej se na sebe – jak to nenávidíš. Jak strašně bys chtěl být člověkem.“

„To jsem neřekl. Tedy, ano – jsme monstra bez duše, ale kdyby mi to někdo nabídnul, nejsem si jistý, že bych na to přistoupil. Na lidství. Jejich život je tak hrozně krátký a někdy ani nenajdou svůj smysl.“

„Už si nepamatuješ, jaké to je, být člověkem,“ usoudila a já přikývnul.

„Já taky ne. Žádný upír si to nepamatuje. Být člověkem je na nic, Edwarde. Já to vím, ale ona to možná vědět nebude.“

„Buď ji nechám ležet v kómatu až do smrti, bez jediné známky života a možnosti žít, anebo ji proměním. Nemám na výběr, Aiofe.“

„V tom případě znova, jestli to chceš zvládnout dřív, než bude šedivá.“

Eric

V práci mě nikdo dlouho neviděl. Naposledy, když jsem odešel, Bella málem zemřela a upadla do kómatu. Když jsem se s ní předtím mluvil, nevěděl jsem, že s ní mluvím naposledy.

Fáze popírání po týdnech přešla a já přijal ten fakt, že moje přítelkyně upadla do hlubokého kómatu bez šance na probuzení.

„Jsi rozmazlený fracek, takže si myslíš, že vždycky dostaneš to, co chceš. Ale tohle ne. Tohle nedostaneš,“ trousila pořád poznámky na moji adresu Holy, protože ji můj postoj šíleně rozčiloval a podle ní jsem se jen ničil, protože nejsem schopný přijmout ten fakt kvůli tomu, že jsem rozmazlený. Já ho přijal, jen jsem to ale neřekl nahlas, protože tím bych definitivně potvrdil to, že Bella se neprobudí.

„Ten rozmazlený fracek strávil svoje dětství na druhém konci Ameriky ve vojenské škole, zatímco ty jsi šla na svoji vysněnou medicínu. Jdi do hajzlu,“ řekl jsem a jí sklaplo. Byla to čistá pravda. Já se sice choval jako fracek, ale to byla fasáda. Ve skutečnosti jsem si prožil hrozné věci, co mě zocelily. To ona je rozmazlená slečinka.

„Já se ti snažím pomoct, ty idiote. To strávíš zbytek života u její postele?“

„Ne. Vlastně jsem se ji chystal vlastnoručně odpojit, vzít svoje Ferrari a naložit na dálnici pár děvek,“ zašeptal jsem odměřeným tónem.

„Bylo by to lepší, než to, co děláš teď. Bella by nechtěla, abys takhle žil…“

„Tyhle kecy jako – Bella by nechtěla a Bella by si nepřála, si nech. Mně to může být úplně jedno, co by Bella chtěla,“ mumlal jsem do Belliny ruky, co jsem měl pod bradou, bez jediného pohledu. Holy ještě chvíli stála a zlostně si mě měřila. Pak zasténala a bouchla za sebou dveřmi. No, konečně.

„Dneska jsem si chtěl uvařit. Vždycky jsi chtěla, abych to zkusil. Dopadlo to hrozně,“ vyprávěl jsem jí celý svůj dnešní den. Není to dokázané, ale pacienti, co upadli do kómatu, prý slyší a vnímají, když na ně někdo mluví. A já s ní potřeboval mluvit.

„Přemýšlím, že dám výpověď. Moje sekretářka je mimo provoz. Bez ní to nezvládnu,“ šeptal jsem dál a vyléval si srdce svému deníčku, kterým se Bella stala.

Zdvihl jsem hlavu a kulil na ni oči, když mi stiskla ruku. Dělala to často. Poprvé jsem byl štěstím bez sebe, ale vysvětlili mi, že je to jen bezděčný svalový záškub.

„Bello,“ hlesl jsem. Bože, já jsem takový kretén, že jsem ještě neztratil naději. Nic. Dál měla zavřené oči a poklidně spala. Aspoň, že měla klid.

Kmitl jsem očima ke dveřím, když se otevřely a dovnitř vešel Oliver s kytkou v ruce.

„Jestli neseš ty kytky mně, dávám přednost karafiátům,“ řekl jsem a probodával ho očima.

„Bella měla růže ráda,“ vysvětlil a dal je do vázy na Bellině nočním stolku. Pak se na ni podíval a já měl strašnou chuť ukrýt ji před jeho pohledem a jemu rozbít držku.

„Přes to všechno, já ji miloval. Pořád ji miluju. Myslíš, že mi je mi to jedno?“ zeptal se mě.

„Myslíš, že mě zajímá, jak ti je?“ Nevím, komu to tady teď říkal, protože já ho znal a věděl jsem, že Bellu bez mrknutí oka podvedl. To bych jí já nikdy neudělal, protože jsem ji doopravdy miloval. A to je u chlapa mého životního stylu co říct.

„Jsi kokot,“ řekl nenávistně.

„Můžeš zase jít,“ doporučil jsem mu a zíral na Belly obličej.

„Co budeš teď dělat? Doktoři tvrdí, že se neprobudí. Necháš ji desítky let na dialýze a stravě v hadičkách?“

„Ať udělám cokoliv, tobě do toho nic není.“ Periferně jsem viděl, jak obrátil oči v sloup.

„Víš, že mi to připadá jako taková satisfakce?“ zamumlal a se mnou to trhlo. Pomalu jsem k němu otočil hlavu a doufal, že jsem špatně slyšel. „U ní ne. Je v podstatě mrtvá – to je moc, ale u tebe ano. Máš, co sis zasloužil.“ Chvíli jsem ho pozoroval a přemýšlel, jestli to myslel vážně. No, debilně se na mě šklebil. Vstal jsem a obešel postel k němu. Necouvnul, ale já se nad ním tyčil. Na svou výšku jsem vážně hrdý. Mělo to skvělé výhody. Ženským jsem mohl koukat do výstřihu pěkně z vrchu a zmlátit malé parchanty.

„Konečně ti to vrátím,“ řekl jsem a zaťal pěst.

„Co?“

„Tohle!“ Celou svou silou jsem mu přejel po hubě pěstí, a když dopadl na zem, přidržel jsem si ho za límec košile a mlátil do něj jako smyslů zbavený. Ještě chvíli a zabiju ho. Natáhl ruku a praštil mě do spánku. To celkem bolí. Zatočila se mi hlava a padnul jsem přímo na něj. Shodil jsem u toho stolek, na který někdo položil vázu. Váleli jsme se ve vodě, střepech a kytkách. Měli jsme na růžích ustláno.

Někdo mě popadl ledovou rukou za krk a stáhl mě z Olivera. Letěl jsem na druhou stranu místnosti a hlavou narazil do skříně.

Zvedal jsem se ze země a v dlaních jsem měl zapíchnuté střepy, takže když jsem se o ně opřel, ještě víc jsem si je tam zarazil.

„Kurva!“ naříkal Oliver. Simulant.

„Kolik vám je?“ zasyčel Carlisle Cullen a sehnul se k zemi. Sbíral holou rukou svižně střepy.

Postavil jsem se na nohy a opřel se o dveře skříně. To už přiběhla sestra a sršela očima blesky.

„Nestydíte se? Prát se u její postele?“ štěkla. „Ven!“ zavelela a ukázala kostnatým prstem na dveře. Rozhodně jsem si ale provinile nepřipadal. Bella by byla ráda, kdyby věděla, že ten debil dostal přes hubu. Zvlášť po tom, co řekl. Se vztyčenou hlavou jsem kolem ní prošel a zamířil rovnou na pohotovost. Kurevsky to totiž pálilo a krve ze mě teklo jako z vola.

Nastoupil jsem do výtahu, a než se zavřel, vyfuckoval jsem Olivera. Satisfakce… Zmlátit ho je málo.

Carlisle

Uklidil jsem pokoj té ženy a naprosto ignoroval roztavené železo v mém krku. Pěkně to tu zřídili, mládenci. Lenscherovi se ale nedivím. Slyšel jsem ten jejich rozhovor a vlastně jsem ho nechal, aby mu namlátil. Tenhle případ se mě silně dotknul, protože ho způsobil můj syn. Chtěl jsem vědět, kdo je tu jakého charakteru, a jak to zvládne. Ještě teď jsem se musel na tu ženu chodit dívat, abych se přesvědčil, že je to vážně pravda. Esmé každý den plakala a snažila se s tím vyrovnat. Když Edward odešel, rodina začala skomírat. Naše děti nám nemohly odpustit, že víme něco, co oni ne. Jasper trpěl nejvíc, protože měl svůj vlastní žal a k tomu ještě jako bonus i všech ostatních.

Slyšel jsem Erica Lenschera, jak se v prvním patře podrážděně baví se sestrou o svých zraněních. Ten chlapec tu byl každý den a ji miloval. Pak přišel můj syn a oběma jim zničil život. Když se Edward krmil na lidech, neměl jsem mu co odpouštět. Ať chci nebo nechci, to, že jsme se vydali jiným směrem, neznamená to, že to pasení se na lidech není naše přirozenost. Je. Cítím to ve svém těle, které nikdy nebude tak uspokojené, jako když bych ho nasytil lidskou krví.

Ale to, co udělal teď, nemá s naší podstatou nic společného.

Šel jsem za Lenscherem, protože jsem se za to cítil odpovědný. Já Edwarda stvořil. Je to můj syn. Všechno, co v životě udělá, se odvíjí ode mě. A ona měla život teprve před sebou.

„Pane Lensechere,“ řekl jsem, když jsem čekal u dveří a on prošel kolem mě.

„Doktore Cullene,“ pozdravil, stále naštvaný. I když ten chlapec se takhle tvářil pořád. Ale je pravda, že jsem ho neznal předtím, než se odstěhoval do Panamy a nezačal chodit do vojenské školy.

„Ericu, co kdyby se dalo Belle… pomoct,“ zadrhl jsem se. Netušil jsem, jak mu říct, co bych mohl udělat, aniž bych mu prozradil, co jsem.

„Jak?“ šeptl s přimhouřenýma očima a podezřívavě si mě měřil.

„Mám prostředky, které by jí dokázaly pomoct. Ale hodně věcí by se změnilo. Už byste ji nesměl vidět.“ Zvedl obočí a zakroutil hlavou. Vypadal, že ho otravuji.

„Na nějakou experimentální léčbu vám kašlu. Do Belly nikdo pumpovat žádné drogy nebude,“ zasyčel a já si pomyslel, že kdyby byl upír, byla by to mela. A pak, když mi v mysli padlo slovo masakr, jsem se vzdal. Nemůžu ji proměnit. Novorození nejsou tak divocí jen proto, protože jim všechny smysly a emoce nezapadly na správné místo, ale protože jsou většinou proměněni násilně. Probudí se v kamenném těle a zjistí, že jsou mrtví, a že jejich dosavadní život skončil. U ní by to bylo desetkrát horší. Nejen, že by na to nebyla absolutně připravená, ale ani by nevěděla, že se to stalo. Navíc před kómatem šíleně trpěla… Stvořil bych zbraň hromadného ničení.

Tuhle kapitolu jsem psala do dvou do rána – jako vždycky :D – a chtěla si ji šetřit, protože mám do čtvrtka udělat tři seminárky (nemám ani jednu ještě :D), a tak nebudu moct psát, ale samozřejmě mě zase někdo překecal, a co bych pro vás neudělala. :D Díky za komentáře a pěknej den.

Mimochodem, já si na to psaní ale stejně čas najdu. Já se znám...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 20. kapitola: