Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 22. kapitola

03.06.2012 (17:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 66× • zobrazeno 7302×

Holy

„Jak jako, že zmizela? Ta ženská ležela víc jak půl roku v kómatu, ze kterého se nikdy nemohla dostat!“ ječela jsem po sestrách, protože tohle bude průser. Eric mě zabije…

„Paní doktorko, celou noc jsem tady…,“ začala smlouvat sestra, co měla noční, která z téhle nemocnice nejspíš poletí.

„Celou noc jste tady spala – to bude ono!“ umlčela jsem ji a přeběhla očima po nastoupeném personálu. „Může mi někdo říct, jak mohla zmizet i s postelí a kapačkou, aniž by si toho nikdo všiml?“ Všichni zarytě mlčeli a klopili oči k zemi. To mi vážně pomůže. Bella bez přístrojů a léků do pár hodin zemře. Mně to vůbec nedávalo smysl… A ty léky, co vzali… Přesně ty, co jim dají čas na převoz do… někam. Jak mohli vědět, co mají vzít?

„Takže ji asi unesli mimozemšťani,“ rezignovala jsem nakonec, když se nikdo nevyjadřoval. „To je výborné. To je přímo skvělé. Můj bratr mě zabije,“ dodala jsem nakonec a dala si hlavu do dlaní. Musím to před ním co nejdéle udržet v tajnosti. Což je blbost, ale vážně se zdálo, že se vrací do normálu. Sice šíleně pomalu, ale nějaké náznaky tam byly. Anebo jsem je možná jen chtěla vidět.

Ale já mu to prostě nemohla říct. Nevěděla jsem jak. Jsem zvyklá lidem den, co den koukat do očí a oznamovat jim jejich smrtelné a příšerné diagnózy. Ale tohle se lišilo o tři sta šedesát stupňů.

Propustila jsem je všechny zase do spárů policie a odešla do kanceláře, kde jsem sebou práskla do křesla a zírala na telefon.

Slíbila jsem Ericovi, že když jsem ji nezachránila před kómatem, budu na ni aspoň dávat pozor a provádět i ty nejbanálnější kontroly i přes můj titul a post. A teď mi někdo šlohnul její tělo pod nosem. Absolutně jsem v tom neviděla nějaký smysl. Neměla nikoho, kromě Erica. Všichni její příbuzní byli mrtví, tak proč by ji někdo unášel? Ještě s její rigidní diagnózou. Ale nejvíc mi zůstával rozum stát nad tím, jak se jim ji podařilo unést. To je v téhle špičkové nemocnici nemožné. Hotový Alcatraz.

Někdo zaťukal a já vzhlédla. Zase policajt, určitě.

„Dále,“ vyzvala jsem ho nebo ji.

„Doktorko Lenscherová,“ pozdravil mě primář chirurgie Carlisle Cullen a vklouznul dovnitř. Pěknějšího chlapa abych pohledala – včetně obálek časopisů, co se mi všude válely. Ten ksicht a zadek patřily na přehlídkové molo. No, zároveň to byl úžasný chlap a doktor za všechny peníze.

„Carlisle,“ odpověděla jsem a usmála se. Na něj bych se smála i předtím, než by mě postavili ke zdi a zastřelili.

„Jen jsem chtěl vědět, jak to zvládl váš bratr,“ vysvětlil a zíral na mě zlatýma očima.

„Já… Ještě nijak. Neřekla jsem mu to. A zatím ani nehodlám,“ dodala jsem pevně a on se posadil do křesla.

„Můžu si s vámi promluvit?“

„Jako primář s primářem?“

„Ne, jako přítel s přítelkyní.“

„Poslouchám.“

„Holy, Eric Bellu moc miloval a stále ještě miluje. Tím, že na něj budete řvát a urážet ho… Tím mu nepomůžete,“ zašeptal tím svým tichým hlasem a já na něj civěla. A jak ví, že já na něj řvu a urážím ho? Navíc, já moc dobře věděla, proč to dělám. Erica jsem znala víc, než kdokoliv na světě. Tím, že kolem něj budu chodit po špičkách, ho nechám, aby se v tom utopil. Potřeboval si vybít vztek a já nerada, ale přece dělala, jeho osobní katalyzátor.

„Znáte ten nejnovější případ? Říkají mu Hleďte si versus Svého,“ přecedila jsem hrubě. Tady jde vidět, že jsem sestra svého bratra. Moje povaha totiž taky není dokonalá. Je přímo na pěst. Ještě, že se sebou moc často nepotkávám.

„Jak myslíte. Ale Ericovi byste to zavolat měla. Stejně se to večer nebo zítra ráno dozví, až sem přijde,“ poradil mi smířlivě a vstal. Zavřel za sebou dveře a já bouchla čelem o stůl. Kurva, kurva, kurva!

Měl pravdu. Eric na to přijde do pár hodin, a jestli se to nedozví ode mě, bude to ještě horší.

Natáhla jsem se po telefonu a vytočila jeho číslo.

„Co?“ hlesl otráveně. Podle hlasu ještě spal. Opět přijde pozdě do práce. Já sice na rozdíl od něj šla na svoji vysněnou medicínu, ale to nebyla žádná legrace to vystudovat. Vlastně jsem byla před zkouškami vždycky zralá na psychiatrii. Všechny peníze, co jsem měla na kontě, tam byly mojí zásluhou. Ty jeho auta a baráky jako kráva hradila rodinná společnost, ze které já neměla nic. Tak ať si vybere, kdo je na tom lépe.

„Ericu, měl bys přijet do nemocnice. Potřebuji si s tebou promluvit,“ zamumlala jsem a škrábala se na temeni hlavy.

„Co se stalo?“

„Proč by se hned mělo něco stát...“

„Neopovažuj se mi teď říct, abych prostě přijel! Nařizovat a pokládat telefony můžu jen já!“

„A všichni s tebou pokrevně příbuzní. Přijeď!“

Zavěsila jsem to a rozhlédla se kolem. Asi bych měla začít odklízet všechny věci, které může v záchvatu vzteku někomu hodit na hlavu.

Eric

Vystoupil jsem z výtahu a šel rovnou po šedých dlaždicích k Bellině pokoji. Za Holy, která mě akorát navzteká, můžu jít až potom.

„Pane Lenschere!“ vypískla vyděšeně nemocniční sestra a postavila se mi do cesty. Byl jsem v polovině chodby.

„Taky zdravím. Dovolíte,“ požádal jsem ji, stále mile. Třeba se jí líbím, což je dost pravděpodobné. Ale ona mně ne.

Pohnula se zase směrem, kterým jsem chtěl jít, a mírně rozpřáhla ruce.

Povzdechl jsem si a zamračeně sklonil hlavu, abych se jí podíval do očí a vyčetl tam, co vlastně chce. Ale jen si mě vyděšeně měřila a ruce se jí třásly.

„Co?“ štěkl jsem nervně.

„Já vás tam nesmím… pustit,“ vyblekotala a já pozvednul obočí. Kmitl jsem očima k Bellině pokoji, když jsem periferně viděl, jak z nich vychází policajt.

„Co se to tu, do hajzlu, děje?“ zamumlal jsem přidušeně a odstrčil sestru z cesty. Do cesty se mi zase někdo ale po pár krocích postavil, a to další policajt. Otevřel ústa k tomu, že něco řekne, ale Holy před něj skočila a zavrtěla hlavou.

„Tahle vaše akce je směšná. Poví mi někdo, sakra, co tu dělají policajti, a proč mě tahle nechtěla pustit?“ vyprskl jsem na Holy a ukázal na sestru, co stála za mnou.

„On to ještě neví,“ vysvětlovala Holy policajtovi, ale mně samozřejmě ne. Zákon v uniformě má přednost.

„To je sice pěkné, ale my ho potřebujeme k vyšetřovaní. Ztratila se pacientka v kómatu,“ zasyčel na ni důležitě a mně poskočilo srdce. Vytřeštil jsem oči a prorazil si cestu mezi jejich těly k Bellině pokoji.

„Pane Lenschere!“ okřikl mě policajt a chytil mě pod loktem.

„Nesahejte na mě,“ přecedil jsem skrz zuby a on mě pustil. Konečně jsem hodlal ten krátký úsek zdolat. Když jsem vešel do jejího pokoje, který jsem včera opouštěl, zjistil jsem, že v něm mnoho věcí přibylo, ale jedna podstatná věc scházela, a to Bella samotná.

„Kde je?“ vztekal jsem se a měřil si očima všechny pásky a čísla, co označovaly místo činu.

„Ericu, někdo ji unesl,“ zašeptala Holy roztřeseně a já zavřel oči. Počítal jsem do dvou, protože jsem to déle nevydržel.

„Někdo ji unesl?“ zopakoval jsem tiše a zase oči otevřel. Holy přikývla. „Jak ji mohl někdo unést? Byla v kómatu, napojená na přístroje a bez jediného příbuzného!“ osvěžil jsem jí všechna fakta, která svědčila o tom, jak je tahle situace absurdní a pitomá.

„Jste Lenscher. Možná únosci budou požadovat výkupné,“ nadhodila policistka, která se zjevila vedle mě.

„Nebyli jsme ani manželé. Chodili jsme spolu jen krátce,“ zavrhl jsem to. Ani jsem ji nestačil představit pyšně všem svým známým. Těch pár šťastných týdnů se smrsklo jen do naší kanceláře a jejího bytu.

„Každopádně je to možnost, a to jediná, kterou máme.“ Podíval jsem se na Holy, která nervózně skenovala očima policistku vedle mě.

„Ale oni ji odpojili,“ zamumlal jsem, když jsem si to uvědomil. „Bez těch přístrojů zemře.“

„Podle toho, co už jsme zjistili, že zmizelo… Někdo moc dobře věděl, co dělá.“ Začal se ve mně ve velkém mixovat strach, hněv a vztek. Přestával jsem smysluplně myslet a připadal si jako v bublině. Bella je pryč a nikdo neví kde.

„Tys ji měla hlídat,“ zasyčel jsem na Holy. „Celá tahle nemocnice je plná neschopných idiotů!“ Rozešel jsem se směrem ke dveřím a vytáhnul mobil. Zavolám klidně k Mariňákům nebo NASA – ať ji třeba hledají na Měsíci. Musí ji najít. Je to Bella… Už víc jak rok spí a já se od ní stejně nedokázal odpoutat. A jestli ji nenajdou, tak to nedokážu nikdy…

Edward

„Svinstvo,“ odfrkla si Aiofe, když vyskočila do okna s ampulemi heroinu. Přiběhl jsem k ní a sebral jí to z ruky. „Uklidni se,“ doporučila mi, zatímco jsem natahoval heroin do jehly. „Fuj, tys jí udělal z krve břečku,“ řekla zhnuseně, když se nadechla. „Cos do ní všechno napral?“ zeptala se a podívala se na prázdné ampule a injekce, co se povalovaly všude kolem.

„Všechno.“

„No, počkej – dával sis pozor, aby na sebe ty léky negativně…“

„Nejsem idiot,“ zavrčel jsem. Od čeho mám dvakrát vystudovanou medicínu…

„Ale srdce jí netluče zrovna jako o život,“ usoudila a v tom měla pravdu. Ten příliš skromný tlukot mi drásal nervy.

„Edwarde, radši to udělej teď hned!“ řekla, když jsem jí vstříknul tvrdou drogu do žil.

„Já ji zabiju!“ zavrčel jsem a hruď se mi rozvibrovala.

„Nezabiješ. Zvládneš to,“ slíbila Aiofe a tentokrát to myslela vážně. Pak začala zase couvat k oknu. Nemohla u toho být, protože až se krev vyvalí z rány ven, může se dostat do loveckého transu a ještě se tu o ni popereme. „Ale když to nezvládneš, nezačnu tě nenávidět,“ dodala a zmizela. To děkuju…

Otočil jsem se znovu k Belle. Nebyl čas na to, abych se naposledy zbožně díval do její tváře, protože srdce jí pod kombinací všech těch chemikálií, co mi měly znechutit její krev, začalo vynechávat. Sundal jsem si šedivou bundu a hodil ji vedle postele. Promnul jsem si obličej a zhluboka se nadechl. Tohle nesmím zkazit.

„Je mi to líto, Bello,“ zopakoval jsem a pohladil ji po tváři. Sjel jsem prsty přes hranu čelisti k hrdlu a zastavil se na krkavici. Krev se tam vesele valila a zpívala mi nejkrásnější píseň na světě. Otírala se o stěny tepny a volala mě k sobě. Tam jí do těla jed nevženu. Je to nejvoňavější a nejživější dostupné místo. Největší pokušení. Navíc, pokud ji pak v zápalu sání a potřebě vlastnit tělo kořisti, chytím za druhou stranu krku, rozdrtím jí vaz.

Vzal jsem ji za zápěstí a hypnotizoval očima namodralé žíly, kde celý můj svět cirkuloval.

„Vážně mě to strašně moc mrzí,“ zopakoval jsem. „Až se probudíš, řeknu ti to ještě mockrát.“ Rozhrnul jsem rty a vycenil zuby. Jazyk se mi už topil v jedu a koryto se zvětšovalo, když si moje tělo uvědomilo, že brzy dostane to, co ve skutečnosti celou dobu chce, a to lidskou krev.

Zabořil jsem jí frontální zuby – až po špičáky – do jemné, voňavé kůže a už v tom momentě, kdy agresivní jed vnikl do rány, jsem měl přestat. Sladkokyselá krev mi omývala celou ústní dutinu a mně přes oči přeběhla červená mlha, co mi zakalila zrak i mysl. Na mých ramenech neseděli anděl s ďáblem a nehádali se, kdo je horší… Ty ďáblové totiž byli dva a byli ve mně.

Jeden řval, ať se na to vykašlu, že je to jen jeden člověk a mám si vzít, co mi patří. Ten druhý taky myslel jen na sebe, ale i na budoucnost. Když ji zabiju, vina mě bude drtit dál a nepotlačím ji. Ne, že bych ji pak cítit přestal – to nikdy nepřestanu, ale nechtěl jsem o ni – o Bellu přijít. Smysl toho, proč to tak zoufale nechci, mi unikal.

Vrčel jsem a lámal jí ruku, když jsem si ji přidržoval u úst. No, tak přestaň!

Pulz jí začínal slábnout.

Edwarde, dost!

Dýchal jsem nosem a vyděšeně zíral před sebe. Semkl jsem víčka a mlha zmizela, protože jsem viděl už jen temnotu, kterou nakonec prorazily čokoládové oči.

Zařval jsem a její zápěstí mi dopadlo bezvládně na stehna. Chytil jsem se okrajů postele a vrčel jako šílený. Míchalo se to se vzteklým a nespokojeným sténáním.

Nedýchal jsem – nedráždil jsem rozpálené smysly a vstal z postele. Křečovitě jsem si držel zaťatou pěst na semknutých rtech a snažil se uklidnit. Já to dokázal…

Kdokoliv jiný by už křičel a prosil o to, abych ho zabil, no, Bella ani ke konci druhého dne nenabrala vědomí. Většina orgánů už musela být spálená na prach nebo proměněna v malé, bezvýznamné kameny. Jed jí teď proudil mozkem a překopával jeho stavbu od základů.

„Ty jsi ale frajer!“ prohlásila Aiofe, když se vrátila s taškami, a měřila si Bellu, které se už z těla ztratil veškerý pigment a vlasy nabraly tmavší odstín. Řasy se prodloužily a na koncích se, paralelně s ostatními, zatočily. Kosti už nebyly porézní, ale ostré, kamenné a hladké – dolní čelist byla ostřejší a vystouplejší, stejně jako nos. Kůže se stala celistvou, mramorovou vrstvou bez jediného póru a otisku. Už zbývala jen přestavba toho mozku… Proto ještě nekřičí.

„Myslíš, že už teď cítí tu bolest?“ zeptal jsem se, protože ona ležela bez jediného svalového záškubu.

„Kóma je diskutabilní termín, ale její mozek je vlastně mrtvý… Necítí to. Nejšťastnější novorozenec na světě,“ usoudila Aiofe s ostnem závisti v hlase.

„A co když to cítí, ale mozek nedokáže dát povel… Víš, jak to myslím.“

„No, to je taky možnost.“ Probodl jsem Aiofe pohledem a ona se bázlivě zazubila.

„Ty jsi byla nakupovat?“ zeptal jsem se až teď, nevěřícně.

„Hele, já se probudila tenkrát nahá. Je fajn, když máš na sobě něco pěkného a ne nemocniční košili… Bože, to je taková krása. Vždycky mě bavilo dívat se na přeměnu. Je to něco tak geniálního a propracovaného, že tady evoluce jen šoupe nohama,“ zašeptala zasněně.

„Nevypadá to tak šíleně, když nekřičí,“ dal jsem jí za pravdu, protože když si vzpomenu na Rosalii nebo Emmetta. Trpěl jsem tenkrát s nimi a celý ten proces jsem si vybavil do posledního, ohnivého jazyku, co mě zevnitř olizoval a nemilosrdně upaloval zaživa a víc, než plného vědomí.

A chvíli na to, co jsem to řekl, Bella zaťala ruce do pěstí a z úst jí začaly vycházet bolestivé vzlyky, co nabíraly na intenzitě a hlasitosti.

„Má před sebou ještě pár hodin,“ řekla Aiofe, když se podívala na hodiny.

„U mě to trvalo dva a půl dne,“ vzpomněl jsem si hořce.

„U mě víc, jak tři dny. Ale Jane – je tak malá a byla ještě dítě, že tam to byly dva dny.“

„Vykoupej ji a oblékni ji, prosím,“ požádal jsem ji, protože pak už bude mnohem těžší Bellu k něčemu přinutit.

„Nechceš to udělat sám?“ zeptala se podezřívavě.

„Je úplně jedno, co chci, nebo nechci. Bella by určitě nechtěla, abych to byl já.“

Odpoledne Bella otevřela oči. Probudila se z kómatu, aby mohla zemřít.

Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Jestli ji mám držet za ruku a vysvětlit jí, co se s ní děje, anebo být pořád jen schovaný v koutě a nechat do sebe zabodávat každý její bolestivý výkřik.

„Teď to nemá cenu,“ řekla Aiofe, jako kdyby četla myšlenky ona mně. „Slyšíš to? Přichází to nejhorší. Srdce.“ Její – stále ještě poslední lidský kus – srdce se jí snažilo rozmlátit nová, kamenná žebra, zatímco jed ho po kousku škvařil. Žíly, tepny a cévy se už slepily a staly se z nich jen žulové vlasce. Srdce nemělo co pumpovat a už jen párkrát ohlásilo, že někdy existovalo.

„Je to tady,“ zašeptala Aiofe, když v místnosti zavládlo hrobové ticho. Vstal jsem a v tom momentě Bella zmizela z postele. Tiskla se ke zdi, která začala praskat a drolit se.

„Bello?“ hlesl jsem bez dechu, ale nechával si ruce u těla. Když k jejím uším dolehl můj hlas, přestala se tisknout ke stěně a natočila svou úchvatnou hlavu. V životě jsem nic krásnějšího neviděl. Podívala se na mě zářivě karmínovýma očima.

„Bello, víš, kdo jsem?“ zeptal jsem se. Chvíli se na mě bez výrazu dívala, a pak přimhouřila oči a celý její obrys se roztřásl, když zavrčela. „Bello, je mi to líto.“

Vycenila zuby a oči jí potemněly. Nakonec zčernaly úplně…

Vážně moc děkuju za hlasy - jak za Sny, tak za System. Opět jste mi udělali neskutečnou radost. Aspoň to, protože škola je teď vážně na nic.

Příští tejden budu mít dost hektickej, protože uzavíráme známky, a já tak trochu můžu prolítnout z matiky, takže vyhlašuji příští tejden u mě klidový období, co se týče povídek. Ne úplně celej tejden - nejsem blázen - ale po většinu jo. Záleží na tom, jak moc dodržím svoje předsevzetí a budu se učit. Snad to nedopadne jako s kouřením a podobně. :D Druhák se mi opakovat nechce.

No, a teď k tomu konci... Tak co myslíte? Co Bella udělá? Utrhne mu koule, anebo se mu vrhne kolem krku?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 22. kapitola: