Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 24. kapitola

07.06.2012 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 7005×

Edward

Vážně nemám rád Japonsko. A Japonci by neměli rádi mě, kdyby věděli, že jsem stvořil zbraň hromadného ničení, která jim teď řádí ve městě.

V Pacifiku byla v jeden moment jen pár set metrů přede mnou, ale byla novorozená… Byla rychlejší. Z oceánu jsem vyletěl jako namydlený blesk u pobřeží Jokohamy, ale nedařilo se mi ji chytit. Navíc mi pořád vyzváněl mobil. Vibroval mi v kapse už čtyři dny, a protože stál pár tisíc dolarů, přežil i podmořskou plavbu. Necháváme si ty telefony dělat na zakázku, aby vydržely naše lovy a bitky.

Bellin pach se mi ztratil a já se zastavil, abych se konečně podíval na toho, kdo má takovou výdrž. Já věděl, kdo to ale je. Kdo jiný by to byl? Ještě v tomhle období. To jméno se na tom displeji už přes rok neobjevilo.

„Carlisle,“ pozdravil jsem a schoval se do uličky mezi mrakodrapy. Byl jsem promočený a žíznivý.

„Edwarde, co si s ní udělal?“ přešel rovnou k věci. Asi z toho byl v nemocnici pořádný poprask.

„S kým?“ zeptal jsem se a kopl do plechovky od coly.

„Vážně ze mě hodláš dělat idiota?“ štěkl, ale v hlase jsem cítil zklamání. Tohle bylo tak zvláštní – mluvit s ním a neznat jeho nejniternější pocity. Snad poprvé jsme spolu vedli takhle dlouhý rozhovor po telefonu, protože to je vždycky jen – přiběhni sem a sem. Všechno jsme si řekli až na místě.

„Fajn. Žije. Tedy, relativně,“ dodal jsem a poukázal na to, že je chodící mrtvola.

„Jistě, že relativně, když je v kómatu,“ odpověděl a já si dokázal přesně představit, jak si mne, v lidském, naučeném gestu, čelo.

„Proč jsi ji unesl z nemocnice?“ zeptal se nakonec smířlivěji. Obočí se mi srazilo. Nemohl jsem říct pravdu. Sice se ji jednou dozví, ale až to bude bezpečné a Bella si projde tím prvním rokem. Možná mě mí rodiče vyhodili, ale stejně to udělali jen pro moje dobro, abych neslyšel to, co si o mně mysleli. Znovu mysleli hlavně na mě. I teď by mi chtěli pomoct, protože tohle silně zavání porušením našich zákonů a pravou smrtí, což by nemohli dopustit, protože mě milovali. A to zase nesmím dopustit já. Moje rodina se mnou nesmí mít nic společného, aby nezaplatili za moje chyby.

„Chci najít způsob, jak ji z toho probudit. Incubus to zavinil, incubus to zase může odčinit,“ lhal jsem. Tohle sice možná byla pravda, ale to bych je musel najít. Navíc jsem radši vsadil na tu jistější formu, a teď je pozdě hledat nějaké jiné řešení.

„A k tomu potřebuješ její tělo?“

„Samozřejmě. Kromě toho bych pak nerad zjistil, že ji odpojili,“ vysolil jsem dost dobrý argument.

„To by Lenscher nedovolil,“ namítnul. Lenscher. Debilní, německé jméno. Začínám na něj být alergický.

„Lidé jsou nestabilní a jejich názory a postoje se mění, takže na ně spoléhat nebudu,“ odvětil jsem a už to chtěl ukončit, protože za tenhle hovor se platilo životy.

„Ale on ji pořád miluje. Kdybys viděl, jak to tu vypadá. Divím se, že ještě nezorganizoval celosvětové pátrání.“ Jo, tohle teda je celosvětové pátrání… Už na tom dělám.

„Tak ho nech hledat. K ničemu to nevede a on aspoň bude mít pocit, že něco dělá.“ Nervózně jsem se ohlédnul, a pořád čekal, kdy ke mně nezačne doléhat křik či vystrašené myšlenky. Chvála bohu, že můžu rozeznávat jednotlivé zvuky od sebe, protože jinak by to splynulo v jediný, chaotický tón velkoměsta.

„Edwarde, mrzí mě, co se… stalo,“ zašeptal.

„Vím, proč jste to udělali a děkuju vám za to. Vážně. Musím jít,“ uzavřel jsem to nakonec, a než stačil odpovědět, zavěsil jsem to. Pak jsem se otráveně podíval na oblohu, když vysvitlo slunce zpod mraků. Ne, slunce! Do hajzlu. Bella je někde v ulicích, a pokud se sama sebe někde neděsí, dělá show v podobě chodící discokoule. Natiskl jsem se ještě víc ke zdi, když mi paprsek dopadl na bosé nohy. Boty jsem ztratil v moři. Nevydržely tu rychlost a vyzuly se mi.

Podíval jsem se na ocelový poklop od kanálu a přemýšlel, že ho odtrhnu a schovám se tam, a tak se budu moct pohybovat. Jenže k čemu mi to bude? Bellin pach tam sledovat nemůžu. Maximálně můžu doufat, že zachytím její obličej v myšlenkách lidí, až budu útroby města brát křížem krážem. Radši bych doufal v to, že ji v myšlenkách lidí nezahlédnu ani jednou, protože se někde schová, až se lekne své kůže. Kdo má pořád odhadovat reakce novorozených? Chtělo by to upířího psychologa, protože i kdybych já její myšlenky přečetl, tak bych se stejně nedozvěděl nic. Jen krev, krev a krev.

Ale když jsem viděl ve slunečním svitu poprvé sebe, přišlo mi to odporné. Jsme jako diamanty, protože jsme z kamene. Naše tělo je vybroušené do nejmenšího detailu bez pórů, a tak bychom byli nejlepší, třpytící se díla diamantového brusiče. Brilianty číslo jedna. Vzácné nerosty.

Nakonec jsem čekal několik hodin na večer bez pohnutí, protože by to vážně nemělo cenu. Bellin obličej bych nezahlédl taky z toho důvodu, že ta si lov neužívá. Ta se na kořist jen vrhne a ona nemá šanci svýma, slabýma, lidskýma očima zachytit ten rychlý, smrtící pohyb predátora.

Aiofe měla sice pravdu v tom, že nejsem člověk, a tak se nemám starat o jejich druh, ale o svůj zadek a perfektní zadek mé novorozené princezny, jenže počet lidských životů taky přispěje na hlínu, co se pak bude házet na můj hrob, až se tohle podělá a donese se to do Itálie.

 

 

 

Když se setmělo, koupil jsem si boty, abych po městě nelítal bosý. Podíval jsem se v obchodě na svůj obraz a kontroloval duhovky. Tmavě karamelové. Nevypil jsem ani zdaleka tolik krve, aby se to na barvě mých duhovek projevilo. Po proměně to trvalo měsíce, než moje oči zase nezářily jako semafory, a to zvířecí krev ředí jed rychleji, než lidská. Prodavač se ani ve svých japonských myšlenkách nepozastavil nad tím, že jsem si nakráčel do obchodu bez bot. Japonsko. Tady se lidé musí hodně snažit, aby upoutali pozornost. Podle toho taky ulice vypadají.

 

Hledal jsem několik hodin a prozkoumával všechny možné, nezajímavé myšlenky, ale až ve dvě ráno jsem konečně zachytil její pach. Následoval jsem ho a po cestě narazil na jedno mrtvé tělo. Za vteřinu jsem pro něj vytvořil úkryt a pořádně ho potrhal, aby nebylo poznat, a vraždu přisoudili nějakému psychopatovi. Na pohřbívání nebo pálení jsem teď neměl čas.

Nakonec mě pachová stopa dovedla k malému, rodinnému domu a já se zděšením zastavil. Bilo tam jen jedno srdce, které ovšem už vypovídalo službu. Doléhaly ke mně dusivé steny, trhání a klouzání chodidel po podlaze. Čvachtavý zvuk jazyka a šťavnaté zatínání zubů do masa. Valící se krev se zurčivým zvukem vodopádů. Byla to dokonalá symfonie různorodých zvuků, ze kterých se mi sbíhal jed na jazyku. Kdybych teď otevřel ústa, jed se mi z nich vyvalí, protože se mi v něm jazyk začínal topit.

Viděl jsem poslední myšlenky toho člověka, co právě umíral. Všechno už měl rozmazané a poslední, na co myslel, byl jeho syn – ptal se, kde je jeho syn. Pak to utichlo a tělo dopadlo na zem. Slyšel jsem to.

Rozrazil jsem dveře a v němém úžase zůstal zírat na Bellu. To, co jsem viděl, bylo to nejhorší, co si člověk umí představit. Ale já nejsem člověk. Jsem upír. Vidět Bellu, máchající se v krvi na podlaze mezi mrtvými těly, bylo to pravé afrodiziakum pro náš druh. Ležela v ní a dlaněmi si ji nabírala jako ze studánky. Olizovala si ji z rukou a paží, jako kdyby nejedla týdny.

Hruď se mi rozvibrovala díky pachu lidské krve a nádherné, krmící se upírce v ní. Chtěl jsem ji tak moc, jako nic v životě ještě. Byla to čistá živočišnost a dokonalost. Topil jsem se v jejích černých očích, kterými se mi provrtávala do podvědomí. Vycenila rudé zuby, ale moje touha byla silnější než ta její, když chtěla bránit svoji potravu a sebe samu.

Skočil jsem na ni a přirazil jí loktem hlavu k podlaze. Temeno její hlavy rozrazilo šedé dlaždice. Zavrčel jsem jí do tváře a špičkou jazyka jí olíznul krev ze rtů. Kousla mě do něj, no, pořád jsem ji držel v šachu. Znovu jsem jí slízával krev z tváří, protože jsem neodolal. Do hajzlu, já právě piji lidskou krev. Jenže v kombinaci s Bellou na mě nepřišla ani jedna myšlenka týkající se toho, že bych měl přestat. Jazyk se mi s kovovým třísknutím spojil, když do sebe obě poloviny při regeneraci narazily.

„Chci tě,“ zavrčel jsem a roztrhl jí kalhoty. Připadal jsem si teď jako novorozený. Nebyl jsem schopný dát dohromady jedinou smysluplnou myšlenku a nechal se ovládat jen svým hladem…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 24. kapitola: