Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 28. kapitola

15.06.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 6263×

Eric

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi byla těhotná a nic si mi neřekla,“ řval jsem na ni přes celou základnu. To je prostě kurevsky na nic! Já mám devítiletého syna a ona se ani neobtěžuje mi to oznámit.

„Frederik není tvůj,“ zopakovala znova a já jen zaťal pěsti, protože jsem si nemohl vybít vztek. Je to totiž ženská.

„Nelži mi, do hajzlu!“ Já taky často lžu, ale ne o tom, jak se nakládalo s mými pohlavními buňkami.

„Najdeš fotku a hned si myslíš, že je tvůj? Proč? Protože je blonďatý a modrooký? To jsem taky a zapomínáš, odkud jsme. Máme to v genech…“

„Nechoď na mě s geny. Tedy, pokud neuznáš, že je jak přes kopírák!“ Dal jsem tu fotku vedle svého obličeje a čekal, co mi odpoví. Změřila si naše tváře a já už jí viděl na očích, které zjihly, že to vidí.

„Není to tvůj syn, Ericu,“ řekla a sebrala mi tu fotku z ruky. Šla pryč a já se chvíli vzpamatovával z toho, že je tak zanícená lhářka. Rozešel jsem se za ní.

„Není. A ještě, jak to k sobě sedí – Eric a Frederik. A jemu devět let. Komu si roztáhla nohy před devíti lety?“ hučel jsem do ní celou cestu, ale všichni na nás civěli, a tak držela plukovnice ústa. Když jsme byli ve stínu, zatáhla mě za límec košile ke zdi.

„Co je tobě do toho? Nechtěl jsi děti! Řekl bys, abych si to nechala vzít!“ obvinila mě zcela pravdivě.

„Takže je můj?“ zeptal jsem se s poskakujícím srdcem a ona ode mě kousek odstoupila. Promnula si čelo, jak usilovně přemýšlela.

„Není.“

„Nelži…“

„Není!“ zaječela ledově. Co když mluví pravdu? Naše rysy jsou tam, odkud pocházíme, zcela běžné. Může to mít s někým ze Skandinávie, anebo je Frederik prostě jen po ní. A v kasárnách se kolem ní motalo víc chlapů, než stačila stíhat.

„Ericu, vidíš tam jen to, co chceš vidět. Já to znám. Narodí se zaoblené novorozeně bez vlasů a mimiky a už všichni žvatlají, jak je podobný tomu a tomu. Prostě jen vidí to, co chtějí vidět. A teď mě napadá – proč to chceš vidět ty?“ zeptala se zmateně a já uhnul pohledem. Asi jsem ze sebe udělal debila.

„Kdybys mi řekla, že jsi těhotná, tak řeknu, ať jdeš na potrat – nebudu lhát. Ale kdyby si to i přes to neudělala, myslíš si, že bych se vykašlal na vlastní dítě? Jsem všechno možné, ale takhle daleko jsem to nedotáhnul, a to bys mohla vědět,“ utrousil jsem přes rameno a šel pryč. To byla pěkná urážka z její strany. Jsem parchant, ale na jiné úrovni. Tohle by byl diametrálně odlišný kalibr.

Jenže když jsem ulehnul do tvrdé postele a civěl do stropu, nedalo mi to spát. Pořád jsem před sebou viděl tu fotku. Všechno to až moc dokonale sedí. Nechám udělat testy DNA. Stačí, když zjistím, kde Frederik je a aby někdo vzal láhev, ze které pil. Na to všechno mám lidi. Na lidi mám zase peníze. Nebudu moct klidně spát, dokud nebudu vědět, že já žádné děti nemám a už vůbec ne devítiletého syna s ženskou, co mě kdysi málem dostala. Ale vážně jen málem. Jen Belle se to povedlo doopravdy a já ji nikdy už nebudu moct přesvědčovat, že vážně byla tak výjimečná a jedinečná v životě Erica Lenschera.

Edward

U Bellina bytu se její pach linul dvěma cestami, a to do baráku a jedna do centra města. Asi spolu bydleli… Proboha, jistě, že spolu bydleli. To většinou lidé ve vztahu dělávají.

Nejdřív jsem vyběhl nahoru a myslel, že po ní budu muset uklidit, a že ona si už někde vyplakává mrtvé srdce. Ale ten byt byl jen zdemolovaný, když demonstrovala svoji nespokojenost. Podle pachu v něm žádný člověk dlouho nebyl.

Což znamená, že ten pach se rozděloval, protože ho šla hledat jinam. Chvála bohu, že aspoň jednou v Seattlu neprší a její pachová stopa se nesmyje. Sice by to bylo na jeden hovor, než bych zjistil, kde Lenscher bydlí, ale pořád by to bylo pár vteřin vyplácaných zbytečně.

Dorazil jsem před jeho dům – podle poštovní schránky a celkového vzezření. Přeskočil jsem bránu z tepaného železa. To černé Lamborghini nebylo špatné. Taky bych si mohl jedno pořídit. Ano, i v ohrožení Bellina psychického stavu ještě stíhám ocenit auto. Od toho mám několika komorovou mysl.

Jenže myšlenku jsem z domu nezaslechl ani jednu, zatímco mlaskavý, sací zvuk ano.

Zabila ho. No, tak to je skvělé. To abych začal přemýšlet, čím jí zlepšit náladu, anebo ji nějak vytrhnout z toho utrpení. Čokoláda a ani kytky asi nezaberou. Možná sex, ale ten byl zase rizikový pro mě. Těžko jsem se srovnával s tím, že to ona jediná mě dokáže udělat. Moje mužská ješitnost trpěla příšerným způsobem.

Překročil jsem roztřískané dveře a přestal dýchat, abych zase nespadl do opojení z lidské krve. Stačí ten dokonalý pohled na její lesk a viskozitu a budu se muset, sakra, snažit.

Ťuknul jsem ukazováčkem do rozlámaného rámu a ten se zbortil na zem.

Bella rozervávala hrdlo bůhví komu, ale Lenscher to nebyl určitě. Když jsem si všimnul periferně čistících prostředků, došlo mi, že mu ta mrtvá žena nejspíš uklízela dům. Ale nevěděl jsem, kdy tu byl Lenscher naposledy. Nadechnout jsem se totiž nemohl.

Otočil jsem se k Belle zády a musel jsem se k tomu dost dlouho přemlouvat. Počkal jsem, dokud neodpadla, a pak jsem se k ní zase obrátil.

Musel jsem se ke konverzaci nadechnout, protože tu jsem rozhodně vést chtěl. I proti její vůli.

Jeho pachová stopa byla hodně stará. Odhadoval bych to na měsíc nebo dva.

„Víš, co by se stalo, Bello, kdyby tady Eric byl?“ zeptal jsem se, protože on bude – jakkoliv mi to není po chuti – dokonalý katalyzátor k tomu, abych v ní probudil nějakou… lidskost. Bude první krok k ovládání se. Je moc mladá, ale základy a podvědomí o tom mít může. Navíc, tohle pro ni bude silný emociální zážitek, a to přesně potřebuju, protože silou si ji akorát udržím od těla.

Vzhlédla ke mně a utřela si hřbetem ruky ústa. Její oči nabraly rudou barvu, a když se podívala na svoje zkrvavené dlaně, věděl jsem, že to bude špatné.

„Cos mi to udělal?“ zaječela a odskočila. Narazila do zdi a zírala na mě jako na monstrum. Byla vyděšená a zmatená. V hlavě musela mít chaos jako ve městě, kde udeřilo zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy škály.

„Udělal jsem z tebe upíra.“ Už jsem jí to sice říkal několikrát, ale vypadá to, že tentokrát poslouchá.

„A cos mi udělal předtím?“ zašeptala, už tiše. Jistě, to druhé bylo horší.

„Zabil jsem tě,“ odpověděl jsem popravdě. Tady mi žádné eufemismy nepomůžou. „Jsem Edward Cullen,“ dodal jsem a čekal, až se rozpomene, kdo že ji to tak mučil ve snech.

„Edward,“ zopakovala a panenky se jí roztočily, když nejspíš hledala v černé, mramorové podlaze řešení. Téměř jsem slyšel, jak všechny kolečka zapadla do sebe s hlasitým třesknutím, když jí to došlo.

Její oči už zase byly jako hluboká půlnoc bez jediné hvězdy. Vycenila zuby a nahrbila se do ofenzivní pozice.

Automaticky jsem se postavil do té obranné, což za mě udělaly instinkty, ale rozum vymýšlel, jak se tomu vyhnout. Nechtěl jsem se s ní porvat. Je to Bella, která už má nějakou svéprávnost a není to jen překrásný boxovací pytel. Příliš mi na ní záleží.

„Bello, ať se ti to líbí nebo ne, musíš mě poslouchat. Možná si připadáš jako v kleci, ale oni by tě zavřeli do ještě menší klece!“ zavrčel jsem na ni, zatímco se mi napínaly svaly, jak se připravovaly k boji. Teď měla přijít otázka z její strany, a to kdo oni. Ale ta se starala jen o to, jak mi utrhnout hlavu. Opět. A tentokrát bude vědět, komu ji vlastně trhá, a proč.

„Chceš najít Erica,“ připomněl jsem jí a ona přitom jméně zpozorněla. „Ale když mě nebudeš poslouchat, stane se přesně tohle,“ vysvětloval jsem a ukázal na to tělo na podlaze. Kmitla k němu pohledem a já to využil. Skočil jsem na ni a přišpendlil ji za krk k podlaze.

„Kdyby tu byl místo ní on, vysála bys ho, protože si mě neposlechla. Kdyby tu byl on, zabila bys toho, koho jsi milovala, protože ses neovládla!“

Moje slova se do ní vsakovala a ona udělala něco, co jsem vážně nečekal. Obličej se jí zkřivil, když začala plakat.

Přesvědčil jsem se, že je vážně mimo a vzpamatovával se z toho silného, citového projevu u novorozené. Jim vlastně obvykle nikdo nic z lidského života nepřipomíná. Slezl jsem z ní, zatímco ona natáhla prsty k očím a chtěla si setřít slzy.

„Upíři nemají slzy. Trpíme intenzivně, ale tiše,“ podotkl jsem a poukázal tak na její pláč. „Budeme si muset promluvit. Dlouho jsi totiž spala.“

Eric

Bez zaklepání jsem vešel do Idiny kanceláře. Seděla u papírů a něco tam spisovala. Přitom kroutila rty. Byla pořád stejně sexy. A navíc – možná – ještě matka mého dítěte. Bylo i zvláštní jen si to pomyslet – moje dítě.

Vzhlédla a zamračila se.

„Co? Našel jsi zase nějakou fotku u někoho na stole a myslíš, že to je tvoje dítě? Sémě si totiž rozséval všude, takže můžeš hledat u kterékoliv ženy na základně…“ Zmlkla, když jsem se posadil před ni a ležérně si položil kotník na koleno. Ťukal jsem si hranou obálky o stehno.

„Co to je?“ chtěla vědět.

„To jsou výsledky testu.“

„Jakého?“

„DNA,“ hlesl jsem a vychutnával si její reakci, když nasucho polkla.

„Ty jsi nechal udělat mému synovi…“

„A možná taky mému synovi,“ přerušil jsem výlev hysterické matky. Na to nemám čas – už jsem chtěl tu obálku otevřít. „Tak mi řekni, Ido, je to můj syn nebo ne?“ Měla poslední příležitost říct mi pravdu předtím, než si to budu muset zjistit sám. Ale mlčela a jen se mi dívala do očí. Netušil jsem, co se jí honí hlavou, ale určitě se to mísilo se strachem, že teď přijdu na něco, co tajila devět let.

Nehnula ani brvou, a tak jsem, stále zapíchnutý v jejích očích a ona v mých, roztrhnul tu obálku a vytáhnul z ní ten papír. Sjel jsem očima dolů.

„Shoda,“ oznámil jsem a až za pár vteřin mi došlo, co to znamená. Test vyšel pozitivní. Frederik je můj syn. Já mám syna.

Za každé situace mám na všechno odpověď a poslední slovo, ale teď jsem vážně nevěděl, co na to mám říct.

Vždycky jsem děti nesnášel. Malé, ulepené uzlíčky, co všude šmatlaly malými prackami a dováděly vás k šílenství. Ale teď mám už devítiletého syna a je to přede mnou už jako hotová věc. Cítil jsem se zvláštně. Nejspíš jako někdo, kdo se stal právě otcem. Jsem táta. To je divné… Ale svým způsobem velmi uspokojující. To já jsem to dítě s Idou stvořil.

V hlavě jsem měl vymeteno. Už teď jsem totiž v neočekávané euforii přemýšlel, co všechno ho naučím a kdy ho konečně uvidím. V životě jsem s ním nemluvil a chyběl mi. Jak mi může chybět něco, co neznám? A už je to tady. Je ze mě iracionálně uvažující osoba, pomlčka otec.

„Je můj,“ hlesl jsem po dvou minutách ticha. Ida sklopila pohled a zakroutila hlavou.

„Nemusíš ho vidět…“

„Zbláznila ses? Chci ho vidět hned.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 28. kapitola: