Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 29. kapitola

16.06.2012 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 6917×

Jasper

Edward někoho proměnil – to je to jediné, co jsme z toho telefonátu pochopili, protože se tu s námi nikdo pořád nebavil. A Carlisle měl ochránit Erica Lenschera. Takže mi došlo, že Edwardův novorozenec mu asi půjde po krku.

„Jsou pryč,“ oznámil jsem, když Esmé i Carlisle odešli na lov. Nebo to možná jen tvrdili. Vážně se těším na to, až konečně přijdu na to, co se stalo, že rodinné vztahy vypadají tak, jak vypadají.

„Máš plán?“ zeptal se Emmett a v tu ránu stál v mojí a Alicině ložnici. Naše manželky jsme totiž nenápadně poslali do nákupního střediska. Vlastně jsme je ani přemlouvat nemuseli. K tomu je nikdo nikdy přemlouvat nemusel.

„Myslíš tohle?“ zeptal jsem se a zamáchal mu před nosem složkou, kam jsem nashromáždil za dva dny celý život Erica Lenschera, včetně policejních spisů, a že jich měl. Ale neupřu mu, že byl a je v armádě. Soucítím s každým vojákem. Tedy, já musím soucítit s každou živou bytostí na planetě, ale tohle bylo něco jiného.

„A?“ chtěl vědět , a co nejdřív dostat Edwarda zpátky Emmett. Ovšem Edward se k tomu moc neměl, protože když Carlisle řekl, že někoho proměnil, položil mu to a už to nezvedl jemu a ani nikomu z nás.

„Byl viceprezident akciové společnosti Lenscher…,“ začal jsem číst.

„To ví ale každý,“ odfrknul si znuděně Emmett.

„Za minulý rok má spoustu záznamů. Většinou samé přestupky, ale taky roztřískal výlohu… A svoje vlastní auto.“

„To dělám taky,“ ohodnotil to.

„Po tom roce odešel zase do armády. Vzdal se funkce viceprezidenta… Dobře, tohle bylo oficiální,“ uzavřel jsem to, protože před rokem se muselo něco stát, ale nic, pod co by se oficiálně podepsal. Ten, koho Edward proměnil, s ním neměl po úřední stránce nic společného.

„Má sestru. Holy Lenscherová,“ přečetl jsem z té vážně tlusté složky, když jsem ji celou rozmazaně za pár sekund detailně prohlédnul.

„Holy Lenscherová je neurolog v nemocnici, kde pracuje Carlisle,“ přitakal Emmett.

„Na soukromého detektiva nemáme čas. Jestli má Edward na krku novorozenou, tak mu jde o život. Nemá s tím žádné zkušenosti…“

„Měl bys mu víc věřit,“ přerušil mě vážně Emmett. „Stvořil někoho. Kdo z nás by to, kromě Carlislea, dokázal? On to zvládne. Navíc čte myšlenky,“ připomenul mi věcně a poklepal si na spánek.

„Novorození žádné myšlenky nemají. To je mu k ničemu. Jejich reakce jsou agresivní a nepředvídatelné. Udělají to dřív, než si to stačí promyslet.“

„Já bych chtěl novorozeného,“ posteskl si Emmett. „Nezničitelný, boxovací pytel. Pořádně agresivní, boxovací pytel… To by byly wrestlingové zápasy,“ zasnil se a zíral do dáli, jak si to představoval. „Stvoříme někoho,“ navrhnul.

„To nejsou hračky…“

„Někoho, kdo umírá. Tomu to vadit nebude.“

„Jistě, že nikomu nebude vadit, že bude tři dny hořet zaživa, jen aby s jedním idiotem hrál wrestling,“ odbyl jsem ho a vybral ze skříně něco, o čem Alice tvrdí, že v tom vypadám hříšně sexy.

„Tím jedním idiotem myslíš sebe nebo mě? Protože já ti to připomenu, až si zase budeš chtít dát odvetu,“ slíbil mi a zabouchal si pěstí o dlaň. Ignoroval jsem ho.

„Sbalíš ji ty nebo já?“ zeptal jsem se a on se vedle mě postavil. Zíral do zrcadla a měřil si náš odraz.

„Rose mě zabije, jestli ji ucítí,“ předpověděl.

„No, mně Alice určitě řekne, proč jsem ji nepřivedl domů a nedali jsme si trojku. Hele, udělej to ty. Ty jsi na blondýny!“ obvinil jsem ho pravdivě a mám dokonce důkazy.

„Jak víš, že je to blondýna?“

„Viděl jsem fotku Lenschera. Navíc pocházejí ze Švédska. Árijci. Je to dominantní gen. Určitě bude modrooká blondýna.“ Emmett přimhouřil oči, když si všimnul, jak ho vehemtně přemlouvám.

„Náš Jaspeříček se bojí výprasku od svého elfa,“ smál se mi a rozeběhnul se, když jsem po něm skočil. Hajzl jeden. Ale nejen, že jsem se bál výprasku, ale taky jsem si nedovedl představit, že bych měl být v tak těsné blízkosti lidské ženy.

„Nepotí se ti dlaně?“ dobíral jsem si Emmetta, když jsme čekali u nemocnice.

„Mrtvým se přece úplně běžně potí dlaně,“ pronesl sarkasticky. „Moc koukáš na ty upíří seriály,“ dodal a já ho probodl očima. Já? Tak to je dobré.

„Dělej. Píchni to!“ přikázal jsem mu a on ukazovákem prorazil pneumatiku Kii Sportage, co patřila Holy Lenscherové, protože ji už uvnitř nemocnice zdravili. Odcházela. Když byla u dveří, mihnul jsem se do tmy a splynul s ní, když jsem si nasadil kapuci.

„Nestůj tam jako idiot a zmiz taky!“ zašeptal jsem a on se ztratil.

Holy Lenscherová byla moc pěkná žena - na člověka. Emmett určitě trpět nebude. Tedy, jeho oči ne, ale krk si to užije.

Když si došla ke svému autu, co stálo pod lampou, hned si všimla, že je pneumatika je vyfouklá, protože auto bylo nepřirozeně nakloněno. Ohnula se a prohlížela si ji.

„Co to, kurva, je?“ zasyčela a kopla do ní.

„Jdi!“ pobídl jsem Emmetta a on se rozešel po parkovišti. To byl zase herecký výkon.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se medově a Holy k němu vzhlédla. Srdce i dech se jí zadrhnul, když se podívala do ksichtu mého bratra.

„Já… No… Moje pneumatika. Chci říct – pneumatika mého auta,“ vykoktala. Nepochyboval jsem o tom, že ta je normálně sebevědomá a chlapi si omotává okolo prstu podle toho, jak se nesla, když vyšla z nemocnice, ale teď na ni působilo upíří kouzlo, proti kterému je bezbranná.

„Předpokládám, že ji vyměnit neumíte. Ale já ano,“ zabroukal Emmett a vystavil sněhově bílé zuby. Holy zakývala hlavou jako zhypnotizovaná a šla otevřít kufr.

„Vážně vám to nebude… Můžu zavolat do servisu,“ navrhla ještě.

„Ne. Udělám to rád,“ odpověděl a ona mu odemkla. Kdyby Emmett nebyl upír a ona tak nebyla očarovaná, snad by to neudělala, protože by bylo vážně dost hloupé otevírat cizímu chlapovi v noci auto. „Moment! Nejste vy Holy Lenscherová?“ zeptal se znenadání překvapeně. Obrátil jsem oči v sloup.

„Jsem? Tedy, ano. Jsem.“

„Jistě. Znám vás z fotek. Eric je totiž můj dobrý přítel z vojny,“ lhal. „Tedy, od té události, co se stala před rokem…“

„Jo, tím jsme si s ním prošli všichni,“ souhlasila a sklopila pohled. Bylo by fajn ještě vědět, o čem mluví.

„Jak se vlastně jmenovala?“ Emmett vsadil na ženský rod. Přece jenom to bylo pravděpodobnější. Edward je chlap. Eric je chlap. Musí jít o ženskou.

„Bella. Bella Swanová.“ Tak, a máme, co jsme potřebovali.

„Můžeš skončit akci, kolibříku,“ šeptl jsem a dal mu krycí, vojenskou přezdívku.

„Ještě napravím to, co jsme nadrobili, růžový keříčku,“ zamumlal si pod nos a dal se do práce. Otráveně si prohlížel hever. Před ní by to auto zvedat jednou rukou neměl. Já jsem vytáhnul mobil, abych si sehnal všechny informace o Belle Swanové. Nemohl jsem se dočkat toho, až konečně přestaneme žít v nevědomosti, ve které nás naši rodiče nechávali koupat.

„Vy máte přítelkyni?“ zeptala se Holy, když si před ní Emmett vysvléknul bundu, pod kterou měl jen tričko.

„No… Já mám dokonce manželku,“ odpověděl váhavě. Holy nahodila takový otrávený obličej, že jsem se pousmál.

„Jak dlouho jste spolu?“

„Už to bude věčnost.“

Druhý den už jsem držel v ruce spis Belly Swanové, za který jsem velmi dobře zaplatil. Policajti by stejně nakonec za balík zelených bankovek zaprodali i duši.

„Bella Swanová. To je náhoda. Před třemi měsíci zmizela z… nemocnice. Byla rok v kómatu. Neměla šanci na probuzení… Proč by Edward proměnil cizí ženskou v kómatu?“ zeptal jsem se a Emmett pokrčil rameny. Šli jsme do města, abychom si to mohli přečíst.

„Klinická smrt, infarkt, předávkování léky, problémy s pitím a závislost na diazepamu… Měla psychické problémy. Zpráva od psychologa… Měla živé sny a problémy se spánkem. Pořád nechápu, co to má, co dělat s Edwardem,“ řekl jsem a Emmett mi to vytrhnul z ruky. Listoval dál a uznale pokýval hlavou, když něco našel.

„No, zřejmě všechno, protože její vysněný muž, se kterým zažila – podle jejích slov – nejlepší sex svého života se jmenoval Edward.“

„Prosím?“

„Pacientka tvrdí, že ho nikdy neviděla a ani s ním nemluvila… Edward – profesionální šukač ve snech. To se tam samozřejmě nepíše,“ dodal. „Já to nechápu,“ postěžoval si a hledal v tom smysl.

Mračil jsem se na zeď a přemýšlel.

„Já ano. Tedy, ten princip,“ řekl jsem po chvíli.

„Jaký?“

„Ty to nevidíš? Ten postup? Erotické sny, ve kterých zažívá nejlepší sex života. Nemůže spát. Je to pořád ten samý chlap, ale ona ho nezná. Nedostatek spánku je pro člověka smrtelný. A když k tomu přidáš ještě vypětí, co jejich srdce prožívá při sexu… a orgasmu. Nakonec ji to zabilo. Infarkt… Tohle vypadá jak dílo Incubuse,“ vysvětlil jsem a Emmett si mě skepticky změřil.

„Už s Edwardem nějaký čas žiji a nevšimnul jsem si, že to je astrální démon. Když chodíme totiž na lov a on tam saje krev lesním zvířátkům, připadá mi dokonce jako upír,“ zašeptal sarkasticky.

„Co si myslíš, že dělal všechny ty měsíce ve svém pokoji?“ přerušil jsem tu chrlící fontánu ironie.

„No, jednu teorii jsem měl…“

„To bychom slyšeli. On se jí nějak dostal do snů.“

Doma jsme všechno vyložili Alici a Rose. Nevěřícně si přečetly všechno, co jsme měli, a třeštily oči při naší teorii.

Když se večer vrátili Carlisle a Esmé, stáli jsme v obýváku, abychom si promluvili.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle, když se zastavil uprostřed kroku, protože spatřil naši nastoupenou formaci. Naše matka se vedle něho postavila a hledala v našich tvářích odpověď.

„Bella Swanová,“ řekl jsem a čekal na jejich reakce. Upíří tváře je neměly, ale cítil jsem jejich šok a bolest.

„Vy jste vyhodili Edwarda kvůli člověku?“ zeptala se nevěřícně Rose.

„Edward tu ženu mučil,“ odpověděl Carlisle.

„Mučil? Co jsem četla, tak si to docela užila…“

„Měla před sebou celý život a skončil kvůli Edwardovi, protože ji znásilnil ve snech. Sama bys měla vědět, jaké to je!“ vystartovala po ní Esmé, aby se zastala Carlislea.

„Znásilnění? To přeháníte,“ zamumlala Alice.

„Ve snech nad tím neměla kontrolu, ale pochybuju, že by kvůli tomu upadla do kómatu dobrovolně,“ řekl pevně Carlisle. Ale mně to pořád nestačilo.

„Neměli jste ho vyhodit. Kvůli člověku ne,“ zašeptal jsem rozčíleně.

„Proč to říkáš takhle – kvůli člověku? Jestli si chceme zachovat nějakou lidskost…,“ začal Carlisle.

„Ale my nejsme lidi!“ zavrčel jsem. „Jsme upíři a vždycky se musíme starat hlavně o svůj druh a hlavně o svoji rodinu. Lidi nezabíjíme – trpíme žízní a odpíráme si svoji přirozenost. A Edward je v tomhle jeden z nejlepších. Ale ať se ti to líbí nebo ne, jsme nadřazená rasa. Jsme na vrcholu pyramidy. Nemusíme žít tak, jak žijeme, a přesto to děláme. Tak proč kvůli jednomu člověku vyhodíte vlastního syna? Vlastní jed? To není normální,“ domluvil jsem a Carlisle nehnul ani brvou. Esmé vzlykla.

„Je mi líto, Jaspere, ale na tom se neshodneme. S vaší matkou jsme udělali to, co jsme považovali za nejlepší možné řešení. Každý lidský život je vzácný…“

„Lidí je na světě sedm miliard. Já mám bratry dva a ani jedno nechci postrádat,“ vrčel jsem a nemohl jsem svoji hruď zastavit ve zběsilých, rozčílených vibracích. Alice mě chytila za ruku a stiskla. Esmé zase držela Carlislea, jako kdyby se snad schylovala k ruční výměně názorů, která je pro nás přirozená.

„Co se stalo – stalo se. Ale Edward je teď někde tam venku s novorozenou. Měli bychom mu pomoct,“ promluvil Emmett po chvíli a Carlisle ode mě neodtrhnul oči, protože ty moje zčernaly. Šíleně mě dráždilo, že to všechno kvůli člověku.

„Edward nechce pomoct. Dneska mi to konečně zvednul,“ řekl mu, aniž by se na něj podíval.

„A to ho jako poslechneme? Edward neví, co mele…“

„Poslechnu ho. Protože věř nebo ne, vykázat Edwarda z tohohle domu bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, co jsem musel udělat. Miluji svého syna tak, jako každého z vás, a proto jsem nechtěl – proto jsme nechtěli, aby slyšel naše zklamané myšlenky.“ Konečně jsem se uklidnil.

„Edward stvořil upíra. Ví, jaké je to břemeno a já mu, i přes tu chybu, kterou předtím udělal, věřím. Věřím, že ví, co dělá. A proto uděláme to, co po nás chce - nebudeme se do toho plést.“

Edward

Bella seděla vedle mě na střeše domu a zírala dolů. Déšť jí stékal po mramorové tváři a do očí. Lilo jako z konve, stěrače aut nestíhaly vykonávat svoji práci, a my dva všechno sledovali ze střechy vysokého domu. Držel jsem ji pod loktem, kdyby jí hráblo a chtěla mi zase vzít čáru, což je dost pravděpodobné.

Mlčela a já se odhodlával k otázkám.

„Máš rodiče?“ zeptal jsem se hloupě. Každý měl rodiče. Ale já chtěl vědět, jestli ji ty její hledají.

„Ne. Zůstali na Kryptonitu,“ odpověděla bez tónu.

„Na to, že jsi novorozená, máš smysl pro humor,“ utrousil jsem a ona se mi podívala do očí. To mě vždycky dostalo. Protože i když jsou oči novorozených prázdné, její byly hluboká a nádherná rudá jezera.

„Tys mě zabil,“ konstatovala a já přikývnul. „Proč?“

„Bello, mám pro tebe odpovědi. Mám odpovědi i na otázky, na které nebudeš chtít slyšet odpověď, ale věř mi, že teď nejsi psychicky připravená na takový rozhovor. Jsou věci, které bych ti chtěl říct už teď, ale jsi ve stádiu, kdy se tvůj mozek srovnává s proměnou. Fyzická proměna trvá tři dny, ale ta psychická rok. Neznamená to, že přesně v den, kdy jsem tě proměnil, všechno zapadne na správné místo. Ale pomalu si začneš uvědomovat svoje činy, svoje schopnosti a vůbec celý svůj život.“

„Mám ti věřit?“ zeptala se skepticky.

„Nenávidíš mě,“ konstatoval jsem a odvrátil od ní pohled.

„Já nevím. Myslím, že bych měla, ale necítím nic, kromě žízně. Jen občas takové mžitky nějakého citu…“

„A proto s tebou právě ještě nechci vést ten rozhovor. Ty jsi schopná se ptát, ale ne reagovat a srovnat si to v hlavě. Vydrž ještě devět měsíců. Potom se všechno změní. Tedy, kromě té žízně.“ A potom si začne uvědomovat, jak mě nenávidí a rozkope mi držku.

Přikývla a stvrdila to tím, když se v bolestivém gestu chytila za krk.

„Jsi vážně Edward z mých snů?“ zeptala se po chvíli a přimhouřila oči, když se snažila brodit bahnem, a to lidskými vzpomínkami. Zkřivila obličej. „Proč je to takové?“ zeptala se.

„Ty vzpomínky, co přežily přeměnu, jsou úplně stejné jako dřív, ale tvoje oči jsou jiné. Vidíš teď jinak. Lidský zrak je slabý… Všechno je tmavé a zamlžené. Pro ně ne, ale pro naše oči je to hrozné dívat se na něco tak nečistého a nejasného. Proto je to nepříjemné, když vzpomínáš.“

„Chci tolik věcí vědět, ale nejde to. Skoro jako by bolelo přemýšlet,“ zamumlala a chytila se za hlavu. Já měl pořád obtočenou dlaň kolem jejího lokte.

„Vydrž. Všechno se srovná,“ konejšil jsem, a pak potřásl hlavou, abych s tím přestal. Já si k ní nesmím vytvořit žádné pouto. Což jsem vlastně ale už možná udělal. A dokážu to tím, co jí teď dám.

Moje ruka si dělala, co chtěla a vytáhla z kapsy fotku Erica a jeho sestry, co jsem vzal z domu, když jsem ho uklízel.

Podal jsem ji Belle a nenáviděl svoje prokleté, ušlechtilé já, co jí ho znovu strká pod nos.

„Už ho vidím jasně,“ hlesla a zkoumala jeho tvář. „Ale nic necítím. Proč nic necítím?“ zavrčela na mě a chytila mě pod krkem, který s kovovým skřípěním popraskal. Před očima se mi zatmělo, když hlava přestávala být součástí mého těla. Pověstný novorozenecký stisk.

 Já začal drtit její ruku a ona bolestně sykla, no, pořád mě držela.

„Bello, uklidni se,“ zaprskal jsem s úsilím.

„Snažím se,“ přecedila skrz vyceněné zuby.

„Až nás kvůli tobě zabijí Volturiovi, můžeš to mít na hrobě. Tady leží Bella Swanová, co se snažila!“ zamumlal jsem z posledních sil. Pustila mě a já si hned naplival na prsty jed, abych to zrychlil. Potřel jsem si jedem krk a Bella to pozorovala.

„Udělej to taky,“ poradil jsem jí a ukázal na její popraskanou ruku. Srostla by sama, ale aspoň se to naučí. Nedůvěřivě si plivla do dlaně stříbřitý, hustý jed a neobratně si ho plácla na praskliny na lokti, kde jsem ji držel. Pak to ještě rozetřela na předloktí a rameno, kam se praskliny šířily. Hned se to zacelilo a jed se vstřebal zpátky do těla.

„Hustý,“ okomentovala to. Pak vzhlédla. „Mám žízeň.“

„Ještě něco nového?“

Příště Eric konečně uvidí svého syna a bude menší časový skok v řádech měsíců, protože novorozené Belly už bylo dost. Vím, že některým z vás se to líbí, ale už stačilo. :) Jinak, je pravda, že teď mi jezdí prsty po klávesnici extrémní rychlostí, protože mě ta povídka baví. Naposledy mě tak bavilo Odpočívej v pokoji, a to už je doba. :D A taky za to může uzavřená klasifikace a moje flákání, co se školy týká.

Příští tejden bude, sakra, vedro. Tak si ho užijte. Hezkej den a díky za komentáře. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 29. kapitola: