Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 31. kapitola

21.06.2012 (15:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 6378×

Edward

Seděl jsem na skále a zíral na Bellu, která seděla pod ní a vytvářela prsty z kamenů sochy. Takhle totiž teď vypadala naše konverzace. Byl bych radši, kdyby mi rozkopala držku, urvala všechny končetiny, anebo na mě vyřvávala, jak mě nenávidí. Ale ona se uzavřela do sebe… To je to nejhorší, co mohla udělat mně i sobě. Měla by o své smrti mluvit, protože když to v sobě bude dusit, bude to víc nesnesitelné. Například Rosalie to ventilovala všude možně – bez ohledu na to, jestli to někoho zajímá - a až na věčně roztikané biologické hodiny, kterým nikdy nedojdou baterky, se má pak lépe.

Po dlouhé době mi začal zvonit mobil – poprvé jsme totiž byli na místě, kde je signál. Andy byly úžasné. Upír si tu nepřipadal jako v kleci, protože byly dost rozsáhlé.

Carlisle. Už je to devět měsíců. Mohl bych to zvednout… Potřeboval jsem kontakt s někým, kdo mi opětuje moje city. Například Carlisle mě měl rád jako svého syna a já ho měl rád jako svého otce. Byli jsme kompatibilní. Bella a já… Já jsem byl na tenkém ledě, co se citů týká. Uvědomoval jsem si to – cítil jsem to. Vyletěl bych z mé kamenné kůže, kdyby se jí něco stalo.

„Tati,“ pozdravil jsem ho a Bella vzhlédla. Viděl jsem to periferně, ale pohled jsem jí neopětoval.

„Ahoj. Zvládáš to?“ chtěl vědět hned. Pořád jsem na sobě cítil Belly oči.

„Jo. Všechno je v pořádku,“ lhal jsem, jako když tiskne. Ve skutečnosti Bella sáhla na velké, červené tlačítko s nápisem – Nemačkat. Možná už teď nás hledají Volturiovi, protože jsem ji neuhlídal – protože mi na ní příliš záleželo. Kdybych byl jako každý jiný normální stvořitel, odtáhnu ji někam do hajzlu, kde je minimum lidské populace a urvu jí ruku za každý přestupek. Ale já ne… Samozřejmě, jak jinak. Proč jsem vždycky speciál – to nevím.

„Chci ti to věřit a před pár desítkami let bych i mohl, protože to jsem ještě neměl v ložnici CNN. Masakr v Kanadě. Novorození se netvoří každý den a většinou je stvoří Volturiovi, takže mi došlo, čí to bude práce. Ale já ti nic nevyčítám – jen bych chtěl, abys přišel domů, protože jestli Demetri…“

„Tati, jestli po nás jde Itálie, tak vy se mnou nesmíte mít nic společného. To nedovolím. Jestli někdy budu klečet před Arem, tak on si přečte jen to, že o tom nikdo z vás nevěděl – o Bellině přeměně. Jste z obliga.“

„Jsme rodina. Měl jsi…“

„Neměl. Už jsem toho napáchal dost. Když půjdu ke dnu, nesmím vás stáhnout s sebou,“ přerušil jsem ho rozhodně. Bella si mě stále rentgenovala. Co hledala?

„Co my víme? Třeba zbytečně… polemizujeme. Nemusí o tvé novorozené nic vědět,“ zamumlal smířlivě.

„Máš pravdu. Nemusí,“ přitakal jsem s nuceným úsměvem.

„Esmé se zítra vrátí z práce. Můžeme ti zavolat? Chci vědět, jestli jsi v pořádku.“

„Já si nemyslím, že je to dobrý…“

„Edwarde, buď té lásky a promluv si se svojí rodinou. Nevíš, kolikrát tu příležitost ještě budeš mít. Chci věřit, že se nic nestane, ale popravdě řečeno – jsme všichni stovky let mrtví a moje dítě si pořídilo velmi nebezpečnou hračku na hraní. Ne vždycky si jde udržet optimismus,“ přiznal.

„Dobře. Zavolejte,“ souhlasil jsem nakonec, protože měl zkurvenou pravdu.

„A zvedneš to?“ přesvědčoval se, protože jsem mu to skoro rok pokládal.

„Zvednu,“ slíbil jsem a zavěsil to. Povzdechl jsem si. Chtěl bych Bellu vzít domů a ukázat všem moje dílo. Byla tak perfektní – vzhledově. Já ji totiž neznal. Nevěděl jsem, jaká je. Tedy, když si vzpomenu na mysl Erica Lenschera, tak nejspíš skvělá. Občas mluvila moc o budoucnosti a nikdy nebyla spontánní. Byla starostlivá a něžná. Její vlasy vždycky byly po celém umyvadle. Ovládala umění orálního sexu a chtěla děti, které ale mít nemohla. Ale miloval ji se vším všudy. On je člověk. Jednou se s tím vyrovná, pokud se s tím už dávno nevyrovnal.

Když jsem to zavěsil, v tu ránu stála Bella na vrcholu skály v uctivé vzdálenosti ode mě a upínala na mě svoje pronikavé oči. Tím, že vyhladověla, zvířecí krev zareagovala s jedem téměř okamžitě a její oči zezlátly. Ani to nevěděla.

„Upíři mají rodiče?“ chtěla vědět, a to bylo poprvé, co na mě promluvila od doby, kdy mi řekla, že odpouštět je božské, a že i když si ona jako bůh připadala, není jím, a tak mi, v překladu, neodpustí ani omylem.

„Upíři mají stvořitele,“ opravil jsem ji stručně.

„Tak proč jsi ho oslovoval tati, a proč on mluvil o rodině, když máte stvořitele?“ vyplivla na mě posměšně.

„Když máme stvořitele.“

„Odpovíš mi? Co jsme my dva? Jsi můj…“

„Nejsem tvůj nic,“ přerušil jsem ji dřív, než by ji mohlo napadnout slovo otec. „Vztah mezi stvořitelem a novorozeným je flexibilní. Zvlášť v tom prvním roce. Můžeš být moje cokoliv a taky nic,“ vysvětlil jsem a doufal, že si to ve svém nadpřirozeném mozku srovná.

„Ale jemu říkáš - tati. Proč?“ chtěla pořád vědět.

„Mám rodinu, Bello, protože žiju ze zvířecí krve. Ta tě neovládne a neudá směr celé tvé existenci. My – vegetariáni – si můžeme vytvářet rodinné vztahy, založené na lásce. To jinak upíři nedokážou.“

„Takže upíři na lidské krvi nemůžou milovat?“ zeptala se a z hlasu jí odkapávalo zděšení.

„Ne, to ne,“ ujišťoval jsem ji hned. „Naopak. Když upíři milují, tak milují stejně vášnivě, jako v den, kdy se do dotyčného zamilovali. Milujeme navždy. Jenže ta vášeň se snoubí s vášní a touhou po krvi. Láska k partnerovi je divoká, věčná. Ale rodinu tahle láska netvoří. Tvoří ji vzájemné chránění se… Je to velmi lidské – i když máme silnější vazby, než jakákoliv lidská rodina.“

„Ta láska je věčná… Když se něco stane, nemůžeš se už zamilovat znova?“

„Ne. Máš jen jednu šanci, tak si dej pozor, na koho vystřelíš,“ řekl jsem a vstal. Chtěl jsem seskočit těch dvacet metrů a najít si čerstvou krev, ale na kraji jsem se zastavil, když vstala Bella.

„Ty miluješ?“ zeptala se a já zakroutil hlavou. To tedy ne. „Protože ty žádné city nemáš,“ zasyčela nenávistně. Od ní to byla pořádná rána… Na kterou jsem ovšem čekal, protože to její mlčení mi šlo na nervy stejně, jako když byla novorozená.

„Mám, Bello. A mám i svědomí, a to, co jsem ti udělal, mě bude mučit navždy.“

„Já ti to neodpustím,“ připomněla mi. „Brala jsem prášky, málem se utopila ve vaně, ponížila jsem se v práci a nakonec jsem se rozhodla, že radši zemřu, než abych usnula,“ rozeřvala se a v tu ránu stála přede mnou. „Jak jsi mi to mohl udělat? Nemáš duši – nemáš city. Ty totiž nevíš, jaké to je milovat. Já to věděla, ale už si to kvůli tobě nepamatuju. Milovala jsem Erica a ani jsem mu to nestačila říct!“ Chytila mě za tričko na hrudi a začala se mnou cloumat. „Tak, proč, jsi mi to, sakra, udělal?“ zakřičela nešťastně a já se jí díval do těch smutných, zmatených očí.

„Já nevěděl, že tě tím zabíjím, Bello. Chtěl jsem jen něco cítit, a to jsem mohl prožít jen s tebou. Byla jsi ta nejkrásnější ženská, co jsem kdy viděl a nemohl jsem ti číst myšlenky… Nemohl jsem ti odolat. Ty sny byly to nejskutečnější, co jsem prožil, i když to byly jen představy. Ale nechtěl jsem ti ublížit, Bello. Myslel jsem, že jsou to pro člověka jen sny,“ přiznával jsem se a přemýšlel, jestli doba kání se před ní vůbec někdy skončí.

„Sny… Cítila jsem každý jednotlivý orgasmus a stálo mě to život,“ zamumlala tišeji a pustila mě. To je sen mnoha lidí – zemřít při sexu. Aspoň jsem to často vídal v jejich myšlenkách, kde to pojmenovávali jako nádhernou smrt.

„Je mi to líto. Omlouvám se, Bello,“ zopakoval jsem po několikáté a stále to myslel z hloubi mrtvého srdce absolutně vážně. Kdyby se to nestalo, Bella by žila svůj šťastný lidský život s Ericem Lenscherem a nemusela by zemřít. Obětoval bych ten dokonalý sex, co jsme měli v Japonsku, a pravý, upíří orgasmus – obětoval bych celou Bellinu věčnou přítomnost a nikdy ji nepoznal, jen aby byla šťastná. Což je podezřele nesobecké…

„Omluva nestačí,“ hlesla a odstoupila ode mě.

„To já vím, ale říct to musím,“ odpověděl jsem a seskočil dolů. Dopadl jsem hladce na prsty u nohou a nakonec dosedl na celé chodilo. Rozběhl jsem se vstříc krvi, a tak se konečně dostat do jediné situace, kdy upír nepřemýšlí a nesžírá ho tucet emocí.

Bella

Ten vzhledově dokonalý, ale uvnitř zkažený parchant se vrátil za deset minut bez jediné, čerstvé kapky krve na košili. Myslela jsem, že byl lovit. Měl by se vrátit totálně zprasený krví.

Já zatím přemýšlela. Teď jsem mohla přemýšlet až moc, a to není nic příjemného, když myslíte na něco, co nemůžete mít. Když jsem byla novorozená, nemusela jsem přemýšlet. V tomhle ohledu bylo pěkné být nesvéprávná.

Brodila jsem se bahnem, když jsem si snažila vybavit jakoukoliv chvíli z lidského života. Většinu jsem zapomněla. Nepamatovala jsem si, jak se jmenoval můj psycholog, nebo jak vypadal. Nepamatovala jsem si tváře svých mrtvých rodičů a ani jsem si nedokázala vybavit, jak přesně zní Ericův hlas. Pamatovala jsem jeho tvář a svůj poslední rozhovor s ním… Pamatovala jsem si tu chvíli, kdy mi řekl, že mě miluje, ale já sama si lásku nevybavila. Necítila jsem ji. Drásalo mě to. Milovala jsem ho a najednou je to pryč. Připadala jsem si prázdná.

„Potřebuju vidět Erica,“ zašeptala jsem - šeptání patřilo to k tomu, co jsem – a podívala se na Edwarda. Nevěřila jsem mu ani slovo. A hlavně jsem nevěřila tomu, že mu to je líto, a že toho lituje. Neměl v sobě kousek lidskosti a díky němu ji už v sobě nemám ani já.

„To absolutně nepřichází v úvahu,“ odsekával jednotlivá slova od sebe.

„Já ho musím vidět. Potřebuju se ujistit, že nejsem mrtvá – že něco cítím. A on musí vidět mě, aby mohl žít dál!“ Zakroutil nazrzlou hlavou, kterou bych mu nejradši urvala.

„Eric Lenscher je člověk. Čas zahojí jeho rány.“ Vylétla jsem ze sedu, do kterého mě vždycky nutil on, abych vypadala lidsky.

„Já Erica znám. Je to nejarogantnější tvor na planetě Zemi a nespokojí se jen s časem. On potřebuje vidět a slyšet, jinak se s tím nevyrovná!“ Přestal si kreslit nehtem do skály a vzhlédnul.

„No, to je mi líto,“ odpověděl a mnou přešla šílená vlna hněvu, která rozvibrovala moji hruď, která se začala otřásat vzteklým vrčením.

„Tobě není líto nic!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 31. kapitola: