Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 32. kapitola

24.06.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 6666×

Edward

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Bella mě poslechla bez nářků a vrčení, když jsem jí řekl, že musíme zpátky do Seattlu, protože tam mám neodkladnou schůzku. Myslel jsem, že ji budu muset ještě nakonec přemlouvat a prosit, i když ta schůzka byla v jejím zájmu. No, v mém určitě ne.

Nejspíš pochopila, že mě potřebuje, protože o světě, do kterého teď patří, nic neví. Měla jen mě. Bylo by pěkné, kdyby z toho měla radost, ale to nehrozí, když mi nedokáže odpustit.

Pořád jsem měl v pozadí mysli myšlenku na to, jaké by to bylo, kdyby tu teď se mnou stála bez pocitu zrady a nenávisti. Ano, to by bylo něco… neskutečného – a o to právě jde.

„Musím tam být?“ zeptala a ostražitě si mě měřila, jako kdybych jí chtěl pořád něco utrhnout. Vsadím se, že to mi přitom hrozí z její strany.

„Musíš,“ přitakal jsem stručně. Nijak nereagovala. „Bello, nauč se povzdechnout si… Nebo nějakou podobnou reakci. Pravděpodobně se někdy ještě budeš chtít pohybovat ve společnosti lidí a takhle mrtvá tam být nemůžeš.“

„Vždyť jsem mrtvá,“ namítla bez výrazu.

„Dělej si, co chceš,“ rezignoval jsem chladně, protože kdo se tu pořád má snažit udržet ji naživu. „Počkej. Tady to je,“ upozornil jsem ji a kývnul ke dveřím v noční uličce. Nekomentovala to. Prostě jen čekala.

Zazvonil jsem a jedno srdce na to zareagovalo. Majitel běžel po schodech dolů a já chytil Bellu za zápěstí. Spontánně zavrčela.

„Jde člověk. Drž se mě,“ zamumlal jsem, no, ona kulila oči, jak se bála toho, co přijde. „Ty to nezvládneš,“ konstatoval jsem, když jsem viděl její výraz a řeč těla, jak se její tělo nahrbovalo do lovecké pozice. „Já věděl, proč jsem to zařídil takhle,“ hlesl jsem a Bella mi ani nevěnovala tázavý výraz, když jsem utrousil další poznámku obestřenou tajemstvím. Byla moc zaměstnaná šťavnatým tlukotem srdce.

Stáhl jsem ji na svoji hruď a obemknul ji pažemi.

„Ani se nehni,“ zašeptal jsem jí do ucha a nasál přitom její pach. Všichni upíři mají ten samý, sladký základ, a pak je tam přidaná kapka něčeho specifického, co z naprosto každého upířího pachu dělá něco jedinečného. Ona voněla božsky.

„Já se neumím ovládat. Zabiju ho,“ zasyčela a já cítil, jak se jí napínají svaly.

„Zapomínáš, že už nejsi silnější. Jsem tu,“ šeptal jsem hlasem jako tekutý med a hladil tak její nervy. Abych dokázal svoje slova, ještě pevněji jsem ji sevřel. A přiznávám, že už jsem ji nechtěl pustit. Tohle byla tak skvělá záminka. Měl bych ji brát mezi lidi častěji…

„Já ti ale nevěřím.“

„Já vím. A taky nevěříš tomu, že mám city. Ani nevěříš, že je máš ještě ty. Dneska v noci ti dokážu, že upíři mají víc citů, než dokážou zvládnout,“ odpověděl jsem, když se otevřely dveře domu.

„Pane,“ oslovil mě se strachem majitel Bennett a modlil sebe, aby to už měl za sebou. A to jsem mu nikdy nic neudělal. Stačilo, aby mi u naší první transakce zčernaly oči.

„Pane Bennette, platba proběhla v pořádku, což jste si jistě zkontroloval dnes v pět hodin ve vašem internetovém bankovnictví,“ přečetl jsem si z jeho mysli a on vytřeštil oči.

Bella se chvěla od hlavy až k patě, čímž se mi třela o rozkrok zadkem, a to teda vážně nebyla legrace. Ale pochopila, že nemá dýchat, takže teď ji dráždila ta zurčící, kolující krev a srdce, co tlouklo pro naše uši, jako kdyby nám vyhrávaly u ucha bubny. Bum, bum, bum… V překladu – roztrhej mě, roztrhej mě.

„Klíče vám nechám tady,“ zapištěl a pověsil je na háček, protože díky instinktům ke mně nechtěl natahovat ruku. Ještě, že byla hrobová tma, a tak jeho očima nebylo vidět, že jsem já pořád stejný a Bella je celá nadržená na to vysát ho do poslední kapky.

„Na shledanou, pane.“ Nevěděl, jak se jmenuji. To by nebylo dobré.

Ještě se ohlédnul, když kontroval, jestli nejdu za ním, a pak vzal nohy na ramena. Bella si vydýchla a v mžiku už nebyla v mé náruči.

„Tak fajn. Pojď si vyřídit, co jsi chtěl. Dostala jsem z toho hlad,“ zamumlala neklidně a hrnula se dovnitř. Tam si bolestivě sevřela rukou krk.

„Bydlí tu člověk,“ konstatoval jsem. Otočila se na mě zamračeně.

„No, neříkej. Bez tebe bych to neuhodla. Já myslela, že ten krk mi hoří, protože se bude grilovat,“ vyprskala na mě. Tak slečna je sarkastická. Jsem zvědavý, kolik humoru bude mít potom. Já doufám, že bude hlavně šťastná, i když to rozdrolí mé kamenné srdce na štěrk.

Vedl jsem ji po schodech o patro níž.

„Nahrávací studio?“ vyžblebtla Bella zmateně a prstem přejela po ovládacím panelu. Otevřel jsem jí dveře, aby vešla do zkušebny. Nedůvěřivě si mě změřila.

„Běž, superstar,“ pobídl jsem ji a ona mě zase poslechla. Zavřel jsem za ní dveře a zamknul na dva západy dolní i horní zámek. Těsnění k sobě silně přilnulo a já zprovoznil mikrofon.

Ani jsem si nesedal, protože bude za tři minuty dvanáct.

„Bello, ta zkušebna je špičkově odhlučněná a k tobě nedolehne ani pach a ani tlukot srdce. Teď jsi za zdí, a pokud ji neprorazíš, taky to tak zůstane.“

„Proč?“ chtěla vědět.

„Sedni si,“ nařídil jsem jí. Posadila se a natočila zmateně hlavu. „A teď mě, Bello, dobře poslouchej…“

„Co jsi udělal?“ přerušila mě a šla s hlasem o oktávu výš.

„Za žádných okolností nesmíš ty dveře vyrazit.“

„Edwarde, co jsi udělal?“ vypískla panicky. Opřel jsem se o panel a podíval se jí přes skleněnou tabuli do očí. „Bello, je velká pravděpodobnost, že za tohle zemřu, takže se snaž, aby o tom nikdy nic neřekl a možná budeme mít štěstí. Je to i pro jeho dobro, na čemž by ti mělo záležet,“ dodal jsem mírně otráveně.

„Edwarde…“

„Bello, prosím, snaž se. A nezapomeň, co jsi… Podle toho se rozhoduj,“ řekl jsem a obrátil se na patě. Nechal jsem ji tam s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy, co tvořily malé o. Kdyby mi nešlo o život, vypadalo by to komicky.

Vyběhl jsem schody a otevřel dveře, za kterými už bilo jedno srdce.

„Fajn. Já jsem Eric Lenscher, ale to už víš. Kdo jsi, kurva, ty?“ štěkal na mě hned, i když byl v mysli spíš pořádně zmatený. Myslel, že to stejně nakonec bude nějaký zvracený žert.

„Do toho, kdo jsem já, ti nic není.“

„Tak kde ji máš – Bellu?“ zeptal se chladně, ale přitom to v něm vířilo.

„Běž dál. Je dole – ve zkušebně. V tvém vlastním zájmu se nepokoušej odemknout ty dveře,“ zasyčel jsem mu do tváře. Nenáviděl jsem ho… Nenávist se totiž snoubí s žárlivostí. Ty dva pocity jsou životní partneři.

Zíral mi do očí a já musel ty své upřít o deset centimetrů výš. Další věc, co mi na něm vadila. To já byl vždycky nejvyšší. Taky mi vadily ty jeho směšně modré oči a blonďaté vlasy jako od Mattela. Barbína jedna… Rozkopal bych mu koule.

Prošel kolem mě a přitom mě pořád skenoval pohledem. Plně jsem mu to oplácel.

Vyšel jsem ven na déšť a zavřel za sebou. Opřel jsem si čelo o dveře a proklínal se. Pustil jsem ho za Bellou… Proč jsem to, kurva, udělal? Ona ho jako člověk milovala. Může se do něj zamilovat znova. Je teď emocionální bomba. Když se do něj zamiluje jako upír, končím. Ne, že bych někdy začal, ale byly tu určité představy…

Ale já věděl přesně, proč jsem udělal něco tak zkurveně nesobeckého, za co mě Volturiovi popraví, jestli se to pokašle. Riskoval jsem život a dal přednost jejímu štěstí, protože jsem se do ní zamiloval. Je na čase si to přiznat. Tak teď už se Bella nemusí bát, že bych netrpěl za to, co jsem jí udělal, protože tahle věčná, neopětovaná láska mě bude spalovat navždy.

Odcházel jsem co nejdál, abych je neslyšel. Bolest jsem ale cítit nepřestal ani hluboko pod hladinou zálivu Puget Sound.

Bella

Panikařila jsem a schovala si část obličeje do dlaní, když mi došlo, co Edward udělal. Ano, tohle přesně jsem chtěla, ale když to teď stálo přede mnou, chtěla jsem utéct.

„Nechoď sem, nechoď sem,“ modlila jsem se, protože jsem nevěřila, že tohle zvládnu. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl. Zabila jsem stovky lidí bez rozdílu věku a pohlaví… Jsem upír. Zlá, zkažená a prokletá. Nic pro něj.

Když se objevil za rohem, srdce mu pravděpodobně vynechalo a vykulil na mě oči. Zastavil se uprostřed kroku a upínal na mě své ledově modré duhovky. Ty moje byly zlaté a já netušila, co v nich uvidí.

Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co mu říct. Je to víc jak dva roky, co mě viděl naposledy. Z toho jsem rok spala a druhý byla za nezvěstnou Růženku. A teď si tu sedím v nahrávacím studiu,

„Ty žiješ,“ podotknul. Slyšela jsem slabou ozvěnu, protože byl daleko od mikrofonu, ale konečně jsem zase poznala barvu jeho chladného hlasu.

„Ahoj, Ericu,“ pozdravila jsem ho. No, to je pěkné, že mi zůstalo slušné vychování. Vypadal, že přemítá, jestli to není debilní vtip se skrytou kamerou, anebo sen. „Věř mi, že se ti to nezdá. S tím mám své zkušenosti,“ poznamenala jsem věcně do mikrofonu. Zamrkal a popošel blíž. „Můžeš něco říct? Drásá mi to nervy,“ hlesla jsem a pokusila se o úsměv.

„To není normální,“ šeptl si pro sebe Eric, totálně zmatený.

„Taky se to tak dá říct,“ přitakala jsem a on si stoupnul až k panelu. Prohlížel si mě jako exponát za sklem.

„Není slušné takhle zírat,“ utrousila jsem a uhnula pohledem. Určitě pozná, že jsem mrtvá zrůda.

„Seru na to, co je slušné,“ odbyl mě a přimhouřil oči. „Ty nejsi Bella.“

„No, to teda jsem,“ zasyčela jsem.

„Tak to dokaž.“

„Fajn. Tvoje sestra se jmenuje Holy, můj ex je Oliver. Koupila jsem Evě diamantový prsten, když si měl ten debilní nápad a chtěl sis ji vzít, protože jsi arogantní hajzl.“

„Pořád nevěřím.“

„Pravidelně se ti zdá o Megan Fox a jsi blonďatý úplně všude,“ dostala jsem ho a on se z toho posadil na zadek. Já toho věděla mnohem víc… kdysi. Moc vzpomínek proměnu nepřežilo.

„Kde jsi byla?“ chtěl vědět hned.

„V Japonsku, Andách, Mexiku, Kanadě… Naposledy v Chile.“

„Bello, víš, byl bych rád, kdybys nezpochybňovala můj intelekt a řekla mi, co jsi zač. Protože nemáš z té Belly, se kterou jsem spal, nic. Kromě těch poznámek,“ dodal. Měl pravdu. Můj vzhled byl vybroušen k dokonalosti do nejmenšího detailu, moje oči byly zlaté a hlas jsem měla jako zvonečky. Kromě toho tu taky je ten podstatný fakt, že jsem ležela v kómatu, ze kterého jsem se nikdy neměla probudit.

„Myslím, že tomu, co jsem, se říká – tvoje nejhorší noční můra.“

„To mi nestačí.“

„Ericu, prosím, nech to být. Jen mi řekni, cos ty dva roky dělal,“ požádala jsem ho, protože jsem se tomu chtěla vážně vyhnout. Zachování tajemství je zákon, jehož porušení se trestá smrtí. Vůbec nedokážu odhadnout, co by Eric udělal, kdybych mu oznámila, že jsem vážně mrtvá, a že chlap z mých snů je skutečný a udělal ze mě upíra. To by měly nejspíš večerní zprávy novou senzaci.

„Já jsem… Nic,“ přerušil sám sebe nakonec a já pozdvihla obočí. Á, správně. Konečně se to začínám učit – reakce.

„Ericu?“ Zvednul oči ke stropu, a pak je zase sklopil k zemi.

„Já se s tím… nevyrovnal. S tím, co se stalo,“ přiznal a podíval se na mě. Jistě, že se s tím nevyrovnal. Jako bych to neříkala a nevztekala se kvůli tomu. „Bello, tohle je, do hajzlu, směšné. Proč sedíš za tím sklem jako opice v zoo? To mě sežereš, když tam odsud vylezeš?“ pěnil.

„Přesně tak,“ přitakala jsem a on zakroutil hlavou. Vstal a šel ke dveřím od mé izolace. „Ne, Ericu, nedělej to!“ zakřičela jsem v panice. Samozřejmě mě neposlechnul a zabral za kliku.

„Proč jsi tam zamčená? Na tyhle kraviny mám tak čas!“ mumlal si pro sebe nervně a rozhlédnul se kolem sebe. Vyrval ze zdi hasící přístroj a prásknul s ním do jednoho ze zámků na dveřích.

„Ericu, přestaň!“ ječela jsem vystrašeně. Jestli to vyrazí, je po něm. To, že jsem už nebyla novorozená, neznamená, že mám sebeovládání. To jen znamenalo, že si uvědomuju, co dělám. Sebeovládání si musím vypěstovat.

„Na to ti, kurva, kašlu,“ oznámil a znovu s tím hasičákem mydlil do zámku. Byla jsem rozčílená a vyděšená. Špatná kombinace. Z hrudi se mi vydralo tak hlasité a děsivé vrčení, že jsem se nad tím pozastavila i já. Eric se otřásl a ztuhnul. Pomalu ke mně zvednul oči a já se snažila uklidnit.

„Nechoď sem, ano? A řekni mi pravdu o tom, cos dělal ty dva roky.“ Pustil hasičák a sednul si zase na židli. Páni. Tak takhle funguje ta upíří autorita.

„První rok nestál za nic, ale pořád jsem tě měl na očích, když jsi ležela v nemocnici. Pak si beze stopy zmizela… To už jsem nezvládnul, a tak jsem se vzdal funkce viceprezidenta a vrátil se do armády. Pro tebe jsem nic udělat nemohl a doufal jsem, že tam se… obelžu.“ Přesně, jak jsem předpokládala. Nehodil to za hlavu. Místo toho se chtěl nechat zastřelit.

„Takže jsi zase v armádě?“

„Už ne. Já… Mou vojenskou kariéru ukončil Frederik.“

„Kdo je Frederik?“

„Frederik je můj syn,“ odpověděl a já otevřela ústa.

„Ty máš syna? Vždyť děti nesnášíš,“ obvinila jsem ho. Prý se s tím nedokáže vyrovnat. A on si hned najde nového příjemce spermatu. Pocítila jsem osten zrady.

„Nesnáším,“ souhlasil. „Kromě Frederika. V deseti letech už není tak otravný jako batolata. Navíc je po mně,“ dodal.

„V deseti letech?“

„Nevěděl jsem, že mám dítě, dokud jsem znova nepotkal jeho matku. Nepovažovala za nutné mi to oznámit, víš,“ vysvětlil. Čemu se divím? Ten stříká všude možně. Bylo by zvláštní, kdyby ani jednou s barvami nepřetáhnul.

„Takže máš rodinu,“ konstatovala jsem. Znělo to tak… neskutečně. Eric Lenscher má syna. Myslela jsem, že ta slova spolu nemůžou být v jedné větě, protože by to vybouchlo.

„No, jak se to vezme. S Idou – Frederikovou matkou – jsme… kamarádi.“

„Ty jsi s nějakou ženskou jen kamarád?“

„My dva taky byli kamarádi.“

„To je pravda. S tvým jazykem jsem byla nejlepší kamarádka,“ poznamenala jsem a on se zakřenil. Usmála jsem se taky. Už jsem se dlouho nesmála.

„Bello, já jsem si nemohl s někým začít, když jsem se nevzpamatoval z tebe. Ne s ní. Nerad bych jí ublížil.“

„Ale chtěl si. Máš ji rád,“ řekla jsem, když jsem slyšela, jak říká – ne s ní. „Nebo ji miluješ,“ zamumlala jsem.

„Ne, to ne. Jsme od sebe. Ona je ve službě a já se vrátil do firmy kvůli Frederikovi.“ Takže jsem překážka, co mu brání vést šťastný, spokojený život na slunci s dětmi a tlukoucím srdcem. Tím pádem mu teď musím vysvětlit, že nás dva už dělí nepřekonatelný rozdíl, a to vlastní druh.

„Ericu, musíš na mě zapomenout.“

„Proč?“

„Protože jsem to řekla.“

„No, tak to jdi do hajzlu.“ Pořád mě má nejspíš za sladkou Bellu, co udělá, co mu na očích uvidí.

„Víš, jak jsem to přežila – to kóma?“

„Už jsem se tě na to ptal a ty jsi mluvila v hádankách,“ připomněl mi otráveně.

„Protože jsem ho nepřežila. Zemřela jsem. A teď je ze mě tohle.“ Nakrabatil čelo a měřil si mě jako mentálně slabou osobu. „Pojď blíž,“ zapředla jsem medově. Tak to dělal Edward, když chtěl, aby ho člověk poslechl. Fungovalo to skoro jako hypnóza. No, Eric vstal, pořád se stejným otráveným výrazem a opřel se o ovládací panel. Byl pět centimetrů od skleněného výklenku.

Upíří rychlostí jsem překonala vzdálenost mezi sklem a místem, kde jsem seděla. Položila jsem dlaně na sklo a on nadskočil, když jsem měla najednou obličej před jeho.

„Podívej se mi do očí a řekni, že jsou lidské,“ zavrčela jsem hlasitě, aby to dolehlo až k mikrofonu. Teď by stačilo nepatrně zatlačit rukou do toho skla, a to se sesype.

Musela jsem docílit toho, aby mi duhovky zčernaly i bez fyzického přičinění. Jen jsem myslela na kolující krev a tlukoucí srdce a věděla, že to zabere. Oči mi ztemněly, až nakonec byly plné černé ropy. Byly totiž pak prázdné a děsivé, když dávaly najevo okolí svůj primitivní hlad a žízeň.

Eric položil svoji dlaň na moji. Poprvé jsem byla tak blízko člověka a neroztrhala ho. On byl vždycky bledší kvůli svému původu, ale v porovnání se mnou byl hotové solárium.

Čekala jsem, že se ve mně teď něco probudí. Ty city, co jsem k němu kdysi chovala, ale nestačila jsem mu to říct. Ale nic nepřicházelo. Ta láska byla mrtvá – pohřbená s mou lidskou podstatou. Eric byl láska mého lidského života, jenže ten skončil. Teď už to vím. Chápu to.

„Ericu, zabila jsem. Zabila jsem víckrát, než si dokážeš představit. Bella tě milovala, ale ta Bella už není. Chápeš to? Teď musíš zapomenout a jít dál. Slib mi to.“ Dokud nebudu vědět, že může žít bez ohlížení přes rameno, nebudu ani já moct žít. Tedy, u mě je to relativní pojem.

Mlčel, a to jsem zrovna teď nepotřebovala.

„Miluješ mě ještě, Ericu? Nebyl to po nějakém čase už jen pocit viny, když jsi za mnou chodil do nemocnice, protože ty jsi byl zdravý a živý, zatímco já byla v podstatě mrtvá? Neproklínal ses za to, že máš syna, kterého zbožňuješ jen proto, protože já děti mít nemohla? Neodmítáš Frederikovu matku jen proto, protože se mnou ses doopravdy rozejít nemohl?“

„Jak víš, že jsem za tebou chodil do nemocnice?“ chytal mě za slovo.

„Slyšela jsem tě,“ vysvětlila jsem. Vzpomínky z kómatu byly vážně kaše, kterou jsem se nemohla kvůli proměně prokousat. Ale něco tam zůstalo.

„Bello, tohle nejde. Nejde to jen tak…“

„Ale jde, Ericu. Jsi člověk. Čas zahojí tvoje rány,“ citovala jsem Edwarda. Chtěla jsem pro Erica pořád to nejlepší, a to je teď žena z jeho vlastního druhu. A může být čímkoliv a jakákoliv, ale pořád bude lepší, než já. My dva už spolu nikdy být nemůžeme. Nikdy.

Rozhodla jsem se lhát, abych zase já přesvědčila jeho, že se budu mít dobře. A možná to jednou bude pravda. Přece nebudu navěky nešťastná – nebo je to snad úděl všech upírů? Já nevím. Nemluvila jsem s Edwardem a nechtěla od něj nic slyšet, protože jsem nevěřila, že je schopný citů, protože je – jsme – upíři. Ale teď cítím tucet intenzivních emocí, co mě spalují a zároveň pohání.

„Já jsem šťastná, Ericu. Chci, abys byl i ty.“ Přimhouřil oči.

„To ten idiot, co tu byl?“ zeptal se a kývl nahoru.

„Přesně ten. Dal mi nový život. A ty máš teď zase rodinu. Už se nebudeš cítit vinný, protože teď víš, že můžeš žít dál.“

„Bello…“

„Ericu,“ přerušila jsem ho stejným, nesouhlasným tónem. „Frederik tě potřebuje… Mimochodem, nemáš s sebou jeho fotku?“ zeptala jsem se, protože bych ho vážně chtěla vidět.

„Nejsem jeden z těch rodičů, co si dělá z peněženky foto album.“

„Tak v mobilu?“

„Tam mám porno.“

„Fajn, tak ses zase tolik nezměnil,“ uzavřela jsem to. Povzdechnul si.

„Představ si mě o metr nižší a máš Frederika,“ řekl a já to se svou nadpřirozeně vylepšenou fantazií zvládla na jedničku. Eric se podíval na hodinky a znervózněl.

„Musíš jít,“ konstatovala jsem. Je zvláštní, že Eric si nemohl už dělat, co chtěl.

„Můžu někomu…“

„Ne, Ericu. Jdi. Taky budu muset jít.“ To byla pravda. Pořád nad námi visí potencionální nebezpečí ze strany Volturiových.

„Já bych sehnal někoho na hlídání, ale on si tam může píchat heroin až k padnutí,“ poznamenal.

„Tak už padej. A v jeho pokoji se podívej po jehlách.“

„Uvidíme se ještě někdy?“

„Bude lepší pro nás pro oba, když ne,“ odpověděla jsem a on přikývnul. Nejspíš vážně chápal, že naše životy se už nikdy nemůžou proplést.

„Vážně jsem tě miloval, Bello.“

„Já tebe taky. Vždyť vždycky budu jediná, co tě přinutila jít na ruské kolo dvakrát.“

„Jmenovalo se to klec,“ opravil mě, když vzpomínal na naše první rande.

„Měj se, Ericu,“ řekla jsem na rozloučenou.

„Měj se?“ divil se.

„To je fajn pozdrav.“ Pokrčila jsem rameny.

„Měj se, Bello,“ šeptl a ještě chvíli jsem si naposledy dívali do očí. Pak se otočil a já zírala na jeho zadek, jak chce zmizet za rohem. „A Ericu!“ Otočil se. „Neříkej nikomu, že jsi mě našel. Závisí na tom můj život.“ Přikývnul a já byla ráda, že pochopil, že se mě nemá už na nic ptát.

„Děkuju,“ hlesla jsem. On se podíval do země a pokýval hlavou. Pak ji zase zvednul.

„Bello, a co ty sny?“ Usmála jsem se.

„Věř mi, že už můžu klidně spát.“

Eric

Doma jsem hodil klíče na komodu a ploužil se s očima upřenýma do prázdna do obýváku. Bella žije a je šťastná. Ona byla vždycky kus, ale kam se na ni teď hrabala Megan.

Moje hypnóza mě přešla, když mě do očí, co si uvykly při cestě autem na tmu, uhodilo světlo z televize.

„Co tady děláš ve tři ráno?“ zahřměl jsem, když tam Frederik ležel pod dekou a s ovladačem v ruce.

„Kde jsi byl?“ zeptal se, když vydýchal leknutí.

„Něco ti vysvětlím – já jsem tady starší osoba a já jsem tady otec, takže na moje otázky se odpovídá první,“ vysvětloval jsem a ukazoval u toho na sebe prstem, aby pochopil, že to já jsem ten otec.

„Stejně zítra nejdu do školy. Jedeme na letiště pro mámu,“ připomněl mi můj osobní, mluvící diář.

„Zítra se vrací tvoje matka?“ zeptal jsem se zmateně. Ještě, že ho mám. Jinak by jela Ida domů taxíkem, a pak mě doma zjebala, jako kdybych ji nechal samotnou uprostřed Bermudského trojúhelníku.

„Jo.“

„Ale to neznamená, že nepůjdeš do školy.“

„Přijede v devět.“

„To můžeš ještě na první hodinu…“

„Máme od devíti.“

„Fajn, ty Satanovo dítě,“ souhlasil jsem a odstrčil ho, abych si taky mohl sednout. Ve stejnou chvíli jsme vyložili nohy na stůl a já mu sebral ovladač. Přepnul jsem mu ten horor a zabruslil na kvalitnější kanály.

„Hele, film pro pamětníky.“

„Tati!“

Když jsme jeli ráno na letiště pro Idu, pořád jsem si v hlavě přemítal tu noc. Bella měla ve všem pravdu. Jen jsem potřeboval, aby mi to někdo řekl, a to nemohl být nikdo jiný, než ona. Žádné slovo pro mě nemělo takovou váhu. Ať se s ní stalo cokoliv, věděl jsem, že to je něco, co přesahuje mé chápaní. Viděl jsem, jak jí zčernaly oči. Je teď něco víc. I já chci být zase něco víc, a to můžu s Idou. Udělám něco, co jsem nedělal skoro nikdy – poslechnu Bellu.

Stáli jsme s Frederikem v hale a čekali na Idu. Když jsem ji zahlédnul, chtěl jsem jí zamávat jako debil. Jako debil, protože se táhla za ruku s nějakým idiotem, který jí okusoval bradu.

„Kdo to, kurva, je?“ zasyčel jsem.

„Máma říká, že přede mnou nemáš mluvit sprostě, tati,“ zamumlal Frederik.

„Ticho,“ štěkl jsem. Pak jsem se na něj spiklenecky podíval. „Frederiku, víš, jak dokážeš být neskutečně otravný, když něco chceš?“ zeptal jsem se a on přikývnul.

„Tak teď budeš milionkrát otravnější. Toho chlapa zničíme,“ slíbil jsem a plácnul si s ním. Jo, je to můj syn. Chápe, jak je důležité dostat ženskou tam, kam chceme.

Edward

Když jsem se vrátil do zkušebny, Bella seděla na židli bez dechu. Vlasy jí spadaly do obličeje, jak měla sklopenou hlavu k zemi. Na podlaze ležel hasičák.

Vytáhnul jsem klíče a rychle odemknul oba zámky. Vešel jsem dovnitř a Bella vzhlédla. Rty se jí roztřásly pod návalem pláče. Nikdy nevypadala ve svém novém životě víc lidsky. Váhavě jsem přistoupil blíž, protože jsem nevěděl, co se přesně stalo. Navíc jsem byl určitě ten poslední, koho chce vidět.

„Je pryč,“ hlesla a rozplakala se. Natolik ji přemohla ta vlna intenzivního upířího utrpení, že se mi vrhla do náruče a brečela mi do košile.

Pozdvihl jsem obočí, protože jsem to absolutně nečekal. Váhavě jsem kolem ní natáhl ruce a jemně ji pohladil po vlasech. Tohle bylo nové. Nikdy jsem k nikomu neměl blíž, když si vyplakávala svůj smutek na mojí hrudi a já ji mohl konejšit.

„To bude dobré, Bello,“ šeptal jsem a balancoval, když mě užírala touha dotknout se jí. Nakonec jsem přitiskl rty do jejích vlasů a sevřel ji pažemi pevněji. Kam se na to hrabaly sny? Tohle bylo tak skutečné a živé.

„Proč jsi ho sem přivedl? Doopravdy?“ zašeptala.

„Protože bys pak nikdy nemohla být šťastná.“

„Ale za to tě mohli zabít.“

„To je mi jedno. Pro mě není nic důležitějšího, než tvoje štěstí,“ řekl jsem tu čistě ryzí pravdu. Teď už to nebylo jen kvůli pocitu viny. Teď to bylo kvůli lásce, co jsem k ní cítil. Zamiloval jsem se do ženy, co mě nenávidí. Jsem kretén. Ne, já jsem sebevrah. Vlastně jsem oboje.

Vzhlédla a podívala se na mě svýma suchýma očima, které by měly být plné slz.

„Děkuju.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 32. kapitola: