Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 37. kapitola

28.06.2012 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 7187×

Bella

Esmé otevřela dveře do Edwardova pokoje a já vešla dovnitř. Po dlouhé době jsem se nadechla, a to zcela instinktivně – abych prozkoumala bezpečnost nového prostředí.

Vydechla jsem se zavřenýma očima, když jsem nasála Edwardovu vůni. To mi z nějakého nejasného důvodu připomínalo domov a bezpečí.

„Stále je tu cítit. Nikdo sem totiž nechodí,“ vysvětlila Esmé a otočila se ke mně zády, když se zase rozplakala. Odvrátila jsem pohled, protože mi nedělalo dobře vidět její bolest – věděla jsem, že je to kvůli mně. Šla jsem do středu pokoje a prohlížela si ho. Když jsem ještě nevěřila, že má Edward city, myslela jsem, že bydlí v kobce mezi rakvemi a pavučinami. Tohle byla čistá elegance. Viděla jsem tu jeho cit pro jemnost.

„Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala na bílou plachtu v rohu.

„Samozřejmě,“ přitakala Esmé a já stáhla plachtu z nádherného, černého klavíru. „Nikdo na něj přes dva roky nehrál. Bude potřebovat naladit,“ dodala a já si sedla na stoličku. Odkryla jsem víko, na kterém byl zlatý nápis Stainway & Sons.

„Jako člověk jsem hrála. Tedy, příšerně a jen v první tónině, protože jsem nikdy nedokázala zkoordinovat ruce,“ přiznala jsem se a pohladila klávesy ze slonoviny a ebenového dřeva. Nedovedu si představit, kolik tahle legrace stála.

„Tak teď už budete hrát perfektně. Lépe, než členi světových orchestrů. To je náš úděl – být v manuálních věcích nejlepší na světě.“

„Ale Edward byl ještě lepší,“ hlesla jsem, když jsem vzpomínala na náš rozhovor. „Promiňte. Nechtěla jsem…“

„To je v pořádku. Jsem ráda, že mi ho budete připomínat. Stvořil vás z vlastního jedu – jste jeho součást,“ vysvětlila. Tak proto mě tu chtěla? Proto jsem měla bydlet v Edwardově pokoji? No, nedovedla jsem si představit, že bych z něj ale teď měla odejít. Edward tu byl doma – byl tu všude cítit. Vzpomínky na něj byly zakódovány do věcí kolem mě. A mně Edward chyběl – potřebovala jsem to.

Esmé vstala, zatímco já bříšky prstů zatlačila na klávesy, které se lehce poddaly. Rozehrála jsem Für Elise.

„Cítím se tak příšerně,“ zamumlala Esmé a já přestala. Otočila jsem se celým tělem na stoličce k ní, když stála u prosklené zdi. „Mého syna mučí někde hluboko v podzemí a já nemůžu hnout ani prstem, aniž bych tím nezabila celou svoji rodinu. Nejhorší pocit na světě je bezmocnost. Zvlášť, když jste matka.“ Bylo mi jí tak líto. Očividně Edwarda moc milovala. Nemůžu jí zazlívat, že mě tu chce, protože mě stvořil.

„O tom nic nevím. Nemohla jsem mít děti,“ zamumlala jsem.

„Já dítě měla. Zemřelo. Neunesla jsem to. Skočila jsem útesu. Když mě přivezli do márnice, srdce mi ještě bilo. Carlisle mě přeměnil a já tak začala nový život. Nikdy nepřestanu cítit bolest po svém lidském zázraku, ale v mém novém životě jsem měla Edwarda. Upíří pouta jsou jiná a mnohem silnější než jakákoliv lidská a Edward se naprosto přirozeně stal mým synem, i když jsem k němu vzhlížela já a obdivovala ho pro jeho vlastnosti, jemnost a sebeovládání,“ mluvila o něm. Vyprávěla mi o jejích prvních dnech a o tom, jaké to bylo, když jí Edward poprvé řekl mami. V jejích vzpomínkách byl on tak nádherný. Viděla jsem z něj ten kousek, takže jsem si ho do jejích vyprávění dovedla dosadit. Smála jsem se a lapala po dechu, když mi převyprávěla jeho život. Mluvila o něm celé hodiny a bylo to tak živé, že mi připadalo, že Edwarda díky tomu znám.

„Je normální, že si přeji pro svého syna pravou smrt?“ chtěla vědět vyděšeně na konci dne, kdy jsme jen stály v jeho pokoji a já ji poslouchala.

„Jsme upíři. Nic není normální,“ odpověděla jsem.

„Znám pověsti o Volterrských věznicích. Někdo tam může strávit i tisíc let bez krve, než ho konečně zabijí. A Jane,“ vzlykla.

„Váš syn je nejstatečnější muž, co jsem poznala, Esmé,“ přiznala jsem. Vždyť je to pravda. Edward to věděl, co s ním bude, a stejně to byl pro mě ochotný podstoupit.

„Jak to tam vlastně bylo, Bello?“ chtěla vědět. Stiskla jsem víčka. Ale zasloužila si vědět, co se ve Volteře stalo.

„Když nás přivedli, Aro přečetl Edwardovi myšlenky. Rozhodli se, že Edward si nezaslouží pravou smrt – chtěli ho pustit. Potom se přistoupilo ke mně a všichni tři odhlasovali, že mám být popravena. Jeden z těch stráží mi chtěl urvat hlavu. Hrál si s tím, aby v tom Edwarda vykoupal. Klečel přímo vedle mě a musel se na to dívat. Řval, aby to nedělali – aby mě nechali žít. A potom řekl, že přebírá veškerou zodpovědnost za moje činy a i můj trest – pravou smrt. Řekl – dělej si se mnou, co chceš. Mě pustili, ale jeho… On mě miloval, Esmé. Aro to řekl, a když jsem se na to Edwarda zeptala, chtěl jen odpuštění.“

Uběhly týdny, ze kterých se staly měsíce. Bydlela jsem u Cullenů, kteří ani nemuseli vyvěsit na okna černé prapory – i tak jste poznali, že se jim stalo něco hrozného. A bylo to vidět i na mně. Edward mi neskutečně chyběl. Potřebovala jsem ho.

Vztah s jeho sourozenci dál zůstával na bodě mrazu. Jeho sestry a bratr Jasper mě nesnášeli. Emmett mě tiše pozdravil, ale nikdy mě s sebou na lov nevzal.

Měla jsem pocit, že mě Esmé a Carlisle berou jako své další dítě. Ale nestěžovala jsem si. Chtěla jsem být milována – jako každý člověk nebo upír. Jako každá bytost na planetě zemi.

Myslela jsem na Edwarda každý den a každou noc. Přehrávala jsem si v hlavě jeho smích a prohrabování bronzových vlasů. Přehrávala jsem si tu scénu, kdy se pro mě obětoval. Z mého snového mučitele se stal rytíř na bílém koni. Debilní fráze, ale viděla jsem to tak.

V sobotu ráno, dva měsíce po Volteře, jela celá rodina do hor na lov. Beze mě, samozřejmě. Jinak by se nikdo z Edwardových sourozenců nezúčastnil. Prý to bývaly veselé výlety. Teď se jen trousili se skloněnou hlavou z domu za ticha jako praví mrtví. Dokázala jsem si představit, jak to tu vypadalo před dvěma lety. Chtěla bych vědět, jestli vůbec ještě někdy zažehne plamen rodiny Cullenových. Věděla jsem, že po psychické stránce jsou upíři nejzranitelnější bytosti na světě. Když trpí, tak trpí navždy. To je špatná vyhlídka. Navíc jsem trpěla i já. Neodvážila jsem se jim přiznat, že i mně Edward chybí. Neměla jsem na to právo.

Přehrabovala jsem se v DVD, když jsem narazila na obrovskou sbírku domácích videí. Ty tituly napsané elegantním písmem si mě vzaly do parády.

Zapnula jsem to první, co mi přišlo pod ruku a na obrazovce se objevil rozesmátý Edward s Emmettem, co měli nataženou kameru na délku ruky.

„Tohle je Emmett Cullen a já jsem Edward Cullen a tohle je… Jackass!“ zahlásil Edward s rozpustilým smíchem a já to fascinovaně sledovala. Záběr se změnil. Už tam byl jen sám Edward. Přiložil si prst na ústa, aby naznačil, že všichni mají být tiše. Zamířil s kamerou na Jaspera, kterého oblékal Emmett do zlatých mini šatů. Edward zase namířil na sebe.

„Dior,“ vysvětlil a natáčel Jaspera, jak si bere i vysoké, jehlové podpatky.

Emmett nastavil ukazovák a Jasper se rozešel ke své ložnici, kterou sdílel se svou manželkou. Záběr na otevřené dveře trval asi pět sekund, a pak proletěla zlatá šmouha, co narazila do zdi, probourala ji a sjela k zemi. Proměnilo se to v Jaspera. Ze dveří vykoukla poskakující Alice s namířeným ukazovákem.

„Zabiju vás!“ zařvala a rozeběhla se proti nim. Za výbuchu smíchu kamera spadla na zem a všichni tři zmizeli na místě. Jasper zase kameru zvednul a usmíval se. Páni, Jasper se usmívá.

„Moje manželka hlídala pohyby na burze a my ji tak mohli překvapit. Důležitý je dobrý plán. Příště bude kamikadze Emmett.“ A taky, že ano. Další díl upířího Jackass uváděl Jasper. Edward zaměstnával Rose, jak bylo vysvětleno, a Emmett přinesl do postele obrovského grizzlyho.

„Je jen uspaný. Máme to přesně načasované. Edík pustí Rose, až přestanou účinkovat sedativa. Rose to má ráda tvrdě,“ vysvětlil Emmett a natáčel chrápajícího medvídka, který mohl mít tak dvě stě padesát kilo. Spal v jejich posteli. Já se smála nad tím, jak Emmett řekl Edwardovi. Edík.

Schovali do jejich ložnice kameru, takže byla za skrytou. Když Rose otevřela dveře, musela slyšet to obrovské srdce, no, stejně chtěla zjistit, co na ni zase kdo ušil. Medvěd se vypotácel z jejich postele a zařval na Rosalii. Vrhnul se na ni a padnul s ní do postele. Emmett vyskočil ze skříně vedle postele a ukázal na ně prstem.

„Podám žádost o rozvod! To je k jídlu a ne na sex!“ mluvil naprosto vážně.

„Já tě zabiju!“

Byla tam ještě spousta kousků, no, dostala jsem se až nakonec a zklamaně jsem vydechla. Pak jsem si uvědomila, že mám ještě plnou krabici.

Dala jsem tam další.

Když obraz naskočil, z reproduktorů se začala linout nádherná melodie. Edward seděl u bílého klavíru a prsty mu běhaly po klávesnici rychlostí blesku. Hrál Requiem od Mozarta a přetvořil ho na něco ještě krásnějšího, když přidal spletité tóny, ze kterých by se člověk nevymotal. Obraz byl černobílý a Edward měl na sobě batikované tričko. Rozesmála jsem se, protože vypadal s tou gumičkou na hlavě jako z květinového hnutí. Pak mi došlo, že to tak asi vážně bude. To video mělo čtyři hodiny a mně i tak připadalo jako dvousekundové. Hned jsem tam strčila další.

Vystřídala jsem koncert Depeche Mode, kde Carlisle poskakoval v černých hadrech a hlasitě zpíval, potom byla na řadě promoce všech dětí Cullenových. Taky všechny svatby Emmetta a Rosalie, Jaspera a Emmetta a Carlislea a Esmé. Hádky, sázky a další Jackass.

Po dvou dnech jsem stále pokračovala v tomhle maratónu.

Edward sfoukával svíčky na upířím dortu, což znamenalo, že to byla velká skleněná nádoba plná krve, ve které plavaly svíčky na malých podstavcích jako lodičky.

„Přál sis něco?“ chtěl vědět Emmett.

„Abys mě už neotravoval,“ odpověděl Edward a Esmé mu dala zezadu pohlavek. Bázlivě se zazubil a já se mohla rozplynout.

„Edíkovi je dneska sto let. Třetí důchodce v rodině. Nic proti Carlisleovi a Jasperovi,“ dodal Emmett, když ze strany přišlo zavrčení.

„Nemůže se to počítat až od stvoření?“ zeptal se nejistě Edward. Zřejmě se mu nezdálo, že mu je už století.

„Ne! Počítáme to, jak dlouho strašíš na světě!“ štěkl Emmett.

„Všechno nejlepší, bráško,“ zatrylkovala Alice a vrhla se mu kolem krku. Následovalo předávání dárků a zpěv.

Bože, ta rodina byla tak šťastná.

Obraz se změnil, a teď tam byl jen Edward, pravděpodobně ve svém pokoji. Přisunula jsem se ještě blíž, až jsem byla málem nalepená nosem na obrazovku – na Edwarda. Zírala jsem na něj, jak nastavuje kameru a sedá si na stůl. Za ním stál už nový, černý klavír.

„Dneska mi bylo sto let… Přijde mi, že jsem se za svůj život skoro nikam nepohnul, když se podívám kolem… Celá moje rodina žije v párech, ale já jsem sám. Slyším v jejich myšlenkách, jaké to je – mít někoho. Tak se na tohle můžu podívat zase za sto let a zhodnotit to. Doufám, že v tomhle století se konečně něco stane a já najdu tu, se kterou mám trávit věčnost… Jsem blázen,“ uzavřel to nakonec a zakroutil nad sebou hlavou. Přešel ke kameře a vypnul ji. Obrazovka zčernala a já ji dál bez dechu na podlaze sledovala. Nejen, že Edward měl city. Edward jimi přímo přetékal.

Když se Cullenovi vrátili, stihla jsem si další desítky videí nanosit do pokoje. Potřebovala jsem ho zase vidět. Bylo to jako droga.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 37. kapitola: