Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 38. kapitola

29.06.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 6515×

Všude kolem mě se válely prázdné obaly od DVD a krabice. Strkala jsem tam jedno za druhým a bála se toho, až dojdu na konec. Když tam byl Emmett, pobavila jsem se. Když tam byl Jasper, taky jsem se pobavila. Ale jakmile tam byl Edward, po tváři se mi rozlil fascinovaný úsměv.

Alice se ve zdokumentovaných vzpomínkách ukázala jako trhlý skřet, co potřebuje k životu nakupování stejně jako krev. Byla veselá, usměvavá a neustále něco kutila. Vypadala z nich, díky svojí hyperaktivitě, nejvíc lidsky.

Jasper byl milující a milý. Emmett byl absolutní idiot, ale v tom dobrém slova smyslu. Rose byla povrchní, ale v žádném případě nebyla nedostupná nebo chladná. Stejně jako Jasper, i ona milovala svoji rodinu a snesla by pro ně modré z nebe.

A Edward… Ten byl… úžasný. Znala jsem ho jako stvořitele, co se snažil udržet mě i sebe naživu. Ve skutečnosti byl milý, jemný a usměvavý. Ten jeho úsměv. Smál se jen napůl úst – tak zvláštně pokřiveně. A ve společnosti jeho bratrů byl časovaná, sedmnáctiletá bomba.

„Pokračuješ se studováním naší rodiny?“ zeptal se Jasper a bez vyzvání vstoupil dovnitř.

„Teď už vím, jací jste ve skutečnosti,“ odpověděla jsem popravdě.

„To mám opravdu velkou radost. Díky tobě už nikdy nebudeme,“ zasyčel a ve mně se vzedmula vlna vzteku, když se ke mně dál choval jako ke kusu hadru. Zvedla jsem se ze země naší přirozenou rychlostí a přirazila ho kde zdi.

„Nemáš tušení! Nemáš nejmenší tušení, jaké to bylo, když jsem ztrácela všechno, na čem mi záleželo,“ zavrčela jsem mu do tváře. Jenže jsem si pamatovala Edwardova slova, co pronesl, když jsem ještě byla novorozená.

Kéž by tu byl Jasper. Ten by tě zpacifikoval. Má s novorozenými zkušenosti…

Jasper mi jednu vrazil a já odletěla. Přistála sem na zemi a on na mně.

„Tak poslouchej. Po mně nechtěj, abych tě litoval, protože tys v životě nemohla prožít tolik bolesti, co já. To nemohl nikdo. Já jsem empatik, Bello. Každá zkurvená emoce se na mě nalepí a drží se mě. Když tu žiji s nimi, cítím smutek pěti upírů. Upíři jsou stokrát horší než lidé, a to ještě musím snášet i ty svoje, takže tady na mě nezkoušej, že nemám nejmenší tušení! To ty nemáš nejmenší tušení!“ zavrčel mi do tváře, zatímco mě držel pod krkem. Slezl ze mě a hodil mi na hruď noviny.

„Titulní strana by tě mohla zajímat,“ zamumlal a odešel lidskou rychlostí pryč. Stáhla jsem ze sebe ty noviny a podívala se na titulní stranu.

Dlouho očekávaná svatba miliardáře Erica Lenschera.

Ústa se mi samovolně otevřely, když jsem si přečetla ten titulek. On si bere Idu. To bylo rychlé. Zřejmě jsem nebyla ta jediná, kterou miloval. Ale nezazlívala jsem mu to. Vždycky jsem věděla, že lže, jako když tiskne, když se mu to hodí. I přes to jsem ho jako člověk milovala.

Svatba je zítra. Bylo rozhodnuto. Chci to vidět.

Někdo zaklepal a dovnitř vešel Carlisle. V ruce držel černou, saténovou krabičku.

„Vím, Bello, že se ti tu musí žít… těžce. Ale jsi součást rodiny. Náš jed. A já a Esmé tě máme skutečně rádi. Chodil jsem za tebou, když jsi byla v kómatu…“

„Já jsem si to myslela. Chci říct – občas, když mi něco vyprávíš, mám pocit déjà vu. Už jsi mi to totiž jednou říkal,“ vysvětlila jsem a usmála se.

„Takže pacienti v kómatu skutečně slyší,“ hlesl si pro sebe. Pak se zase vrátil do přítomnosti – ke mně. „Všichni máme něco, co nás spojuje se jménem Cullen. Dalo by se tomu říkat rodinné šperky. Tenhle je pro tebe,“ řekl a podal mi tu krabičku. Otevřela jsem ji a do hedvábí tam byl zasazen prsten s erbem Cullenů.

„Páni. Je překrásný. Děkuju moc, Carlisle,“ řekla jsem upřímně a navlékla si ho na prst. Carlisle pokýval hlavou a zvednul se ze země. Připadalo mi, že už se tu nikdo nedokáže smát.

„Carlisle, zítra jdu na svatbu dávného přítele. A nemám ani dolar…“

„Tím dávným přítelem myslíš Erica Lenschera?“ prokouknul mě. Provinile jsem přikývla. „Ty peníze nejsou problém, ale vím, kdo tě oblékne nejlépe,“ řekl a odešel. Podle zasvištění se zastavil před Alicinou ložnicí. Zaklepal.

„Na to zapomeň, tati,“ zavrčela Alice. Carlisle ji asi ignoroval a vešel dovnitř.

„Alice, udělej to pro mě,“ zašeptal. Chvíli bylo ticho. Pak zaznělo šustění látek a otvírání šuplíků a skříněk. Najednou stála přede mnou a s nevraživým výrazem mi hodila na pohovku průhledný vak s minišaty v barvě šampaňského a stříbrné lodičky s platformou.

„Aby bylo jasno – mě můj stvořitel opustil, a ani mi neřekl, co jsem zač a čeho jsem schopná. A ani tak jsem nikoho do Volterry nedostala. Takže si před námi odpusť svůj dojímavý příběh,“ štěkala po mně. Esmé se vedle ní zjevila.

„Alice, přestaň!“ Alice zaklapla cenící zuby a podívala se Esmé do očí.

„Edward je můj bratr a já musím žít s tím, že ho mučí někde v podzemí ta blonďatá, vyšinutá psychopatka! Neměli jste Edwarda vyhodit,“ dodala nakonec sklesle.

„Promiň, Bello,“ hlesla Esmé a odvedla Alici pryč.

Zůstala jsem tam zase sama i se svými trpkými myšlenkami.

Druhý den jsem se vydala kostela. Nechápu, kdo dokázal přinutit Erica Lenschera ke svatbě v kostele, ale fajn. Ona totiž svatba venku v Seattlu nepřipadala v úvahu a úřad by nebyl dost velkolepý.

Obřad už dávno začal – slyšela jsem už z dálky hlas kněze. Ale vážně mi nevadilo, že jsem přišla o úvodní kecy v kleci. Neměla jsem svatby v lásce a ty kostelní už vůbec. Možná, že Eric podplatil kněze, aby to trochu zkrátil. To by mu bylo podobné.

Proplížila jsem se dovnitř a vyskočila všem za zády na balkón. Pode mnou v obrovském kostele bilo přes dvě stě srdcí.

Panebože, hlavně je tu nesmím všechny pozabíjet. Neodvážila jsem se dýchat.

Zaměřila jsem se na dvojici u oltáře.

Ona samozřejmě musela zvednout oči a on ty svoje sklopit. Držely se za ruce a dívali se jeden druhému bez zaváhání do očí. Fascinovaně jsem to sledovala. A nejlepší na tom bylo, že jsem necítila bolest. Já měla radost. Po dlouhé době jsem cítila něco pěkného.

Našla jsem v první řadě Holy, Ericovu matku, a pár dalších lidí, o kterých jsem měla tušení, že je znám, ale lidská paměť protestovala a nedovolila mi zjistit, kdo to je.

Na protějším balkóně začalo tlouct srdce. Kmitla jsem tam pohledem ve chvíli, kdy vyskočila malá kopie Erica na lavičku. Frederik – to bylo jasné.

Vyplazoval jazyk, jak se soustředil na malé ovládání ve svých rukách. Čemu se divím? Je to Ericův syn. Ale nehodlala jsem připustit, aby mu ten malý syčák zkazil svatbu.

Oběhla jsem to za čtvrt sekundy a stoupla si za jeho záda.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se a on nadskočil. Otočil se na mě a rozšířil oči. Ke konverzaci jsem se ale musela nadechnout. No, tak, Bello! Tohle je Ericův syn! Malé dítě. A ty se navíc živíš tři měsíce zvířecí krví. To zvládneš. Musíš.

„Já vás znám,“ hlesl Frederik.

„Odkud?“ chtěla jsem vědět.

„Z fotky,“ odpověděl a já se opřela o zábradlí, abych mohla dál sledovat obřad. Svým způsobem jsem byla ráda, že na mě má ještě Eric doma někde nějakou vzpomínku. Připomínku toho, že jsem existovala.

„Chtěl si tátovi a mámě zkazit svatbu?“ zeptala jsem se a on zase vylezl na lavičku vedle mě. Trochu jsem se odtáhla. To nebylo dobré.

„Ne. To by byla jenom legrace…“

„Eric by tě přetrhnul,“ garantovala jsem mu a on mávnul rukou.

„Ten tak,“ odbyl mě.

„Máš tátu na háku, co?“ Blýsknul se úsměvem, ve kterém jsem zase viděla jen a jen Erica.

„Ano,“ řekl dole Eric a já v tom prostě slyšela tu arogantnost. Jako by mu celá tahle svatba byla jedno, protože ta žena před ním už je stejně jeho.

Kdyby mi někdo před dvěma lety a pár měsíci řekl, že za ty dva roky budu stát v kostele a koukat na Erica, jak si bere jinou, zatímco vedle mě stojí jeho syn, tak si asi omlátím hlavu o zeď.

„Vy jste Bella,“ řekl Frederik a já vykulila oči. Sakra, on zná i mé jméno a tím pádem bude přesně vědět, kdo tady byl. Takže už nejsem inkognito.

„Takže ti Eric řekl, kdo na té fotce je… Něco od tebe potřebuju, Frederiku. Nikomu nesmíš říct, že jsi mě tu viděl – hlavně ne tetě Holy. Rozumíš?“ chtěla jsem vědět a upřela na něj oči. Přikývnul. „Plácneme si na to, ano?“ Nastavila jsem dlaň a on do ní fláknul tou svojí. Neplesklo to, jak by mělo, kdybych ovšem byla člověk.

„Vy jste nemocná?“ zeptal se.

„Ne. Proč?“

„Jste studená,“ vysvětlil. Zatímco on byl jako otevřený oheň.

„Jen je tu zima, takže už se vypařím. Ahoj,“ hlesla jsem a zakmitala prsty. „A ten ovladač nech na pokoji!“ varovala jsem ho a zmizela. Ale hodlala jsem počkat na Erica. Chtěla jsem s ním ještě naposledy mluvit. Jinou příležitost třeba už mít nebudu, protože za deset let budu pořád ta samá dvacítka, zatímco jemu potáhne na čtyřicet.

Hostinu jsem sledovala z povzdálí. Nemohla jsem se vynadívat na to, jak si ti dva hledí do očí. Taky jsem se tak na někoho chtěla koukat. A v té souvislosti mi okamžitě vytanulo v mysli jméno Edward.

Když se Eric bavil s ostatními chlapy na kraji pódia a táhnul z nich alkohol natolik, že mě to moc nevzrušovalo, stáhla jsem ho z pódia do tmy. Ohnal se po mně.

„Idiote! To jsem já – Bella!“ přerušovala jsem to jeho Kung Fu Panda. Snažil se na mě ve tmě zaostřit.

„No, tak to je super! To naprosto mění situaci. Zase tu objevíš, budeš mlít kraviny o tom, jak bychom se už neměli vidět, a pak mě zatáhneš do kouta, abys mě znásilnila.“

„Nikoho neznásilňuju! Přišla jsem si zatancovat,“ vysvětlila jsem a on se otráveně podíval kamsi do dáli.

„Tak to jdi do hajzlu. Nesnáším tancování,“ oznámil.

„Já vím. Tanec byl jen záminka, co jsem si právě vymyslela. Chtěla jsem s tebou prostě jen mluvit. Naposledy. Už vážně,“ dodala jsem a zazubila se.

„A kde máš toho svého… No, toho zrzavého,“ připomněl mi důležitě a já se zamračila. Edward není zrzavý – má měděný nádech!

„Něco se… stalo. Vzali mi ho - eufemisticky řečeno - zlí lidi.“

„Ty sis nabrnkla nějakého masového vraha?“

„No… Kéž by,“ hlesla jsem a sedla si na schody vedoucí k pódiu. Eric se postavil přede mě, a pak se sehnul k mým botám. Drnknul do nich a pokýval hlavou.

„Pěkné boty,“ poznamenal a zase narovnal.

„Nejsi ty gay?“ zeptala jsem se zhrozeně.

„Pro gaye by byla mého perfektního zadku škoda,“ podotknul a sedl si vedle mě.

„To je pravda,“ uznala jsem. „Připadá mi to teď jako kdysi – když jsi byl ještě můj sexy šéf a já byla tvá sekretářka, ale bylo tam jen to kamarádství…“

„Jo, jako bychom si nikdy skvěle nezašukali.“

„Jako kdybys mi nikdy neřekl, že mě miluješ…“

„Jako kdybys mi nikdy nevykouřila v kanceláři v pracovní době…“

„Dobře, opustíme sladké vzpomínky…“

„Moc sladké.“

„…. a vrátíme se zpátky na zem,“ uzavřela jsem to. Po dlouhém váhání a kroucení očima přikývnul. „Jsi ženatý,“ připomněla jsem mu a on přikyvoval. „Páni. Eric Lenscher – manžel a otec. Zní to divně… Ale už tak nějak reálně.“

„Zvykneš si. I já si zvyknul, že mi ten malý skrček říká tati a každé ráno se probouzím vedle té samé ženy.“

„Musí to být oběť,“ uznala jsem převelice vážně.

„Ani ne. Moje manželka je kus,“ řekl a naznačil dlaněmi prsa. Protočila jsem oči. „A ty, Bello, proč si toho svého zase nevezmeš zpátky?“ chtěl vědět.

„Víš, asi bych i chtěla… Ale mně to nedává vůbec smysl, protože po všem, co mi on udělal… Jak bych mohla? Přece nemůžu zapomenout na minulost.“ Ještě, že měl v sobě Eric tolik vína.

„Bello, chceš šťastný nebo smysluplný život?“ zeptal se a já se mu podívala do očí.

„Nemůžu chtít obojí?“

„Ne, to nejde. Chceš být šťastná, anebo hledat ve všem zkurvený smysl?“ dal mi na výběr.

„To první zní lépe.“

„Dobrá volba. Sám jsem si ji vybral. Abys byla šťastná, musíš absolutně žít přítomností. Protože když hledáš smysl a ty blbosti okolo, co mi teď v mém podnapilém stavu vypadly z hlavy, jsi posedlá budoucností a toneš v minulosti. Já se přestal hrabat v minulosti a podívej, co mám – syna a manželku, co mě sice bude šíleně štvát a já budu štvát ji, ale to se vsákne. Co budeš mít ty, když se přestaneš hrabat v minulosti?“ chtěl vědět a mě napadla láska. Kde se to tam, ale, kurva, vzalo? Přece jsem se nemohla do někoho zamilovat přes domácí videa. Teda… Ne, určitě ne.

„Mlčíš. Takže předpokládám, že si to tam v té své krásné hlavičce srovnáváš. Ale protože jsi ženská, tak to stejně v závěru nebude stát za nic,“ diskriminoval mě a vstal. Podal mi ruku a já ji váhavě přijala.

„Kurva, ty jsi ledová,“ vyděsil se a já ho pustila. To je tak pěkné, když všichni řeší vaši tělesnou teplotu.

„Díky, Ericu. Už jsem na to přišla,“ ohlásila jsem hrdě.

„A co jsi vymyslela?“

„Přestanu se užírat dost děsivou minulostí a nebudu přemýšlet nad tím, co se stane, až si pro něj přijdu, protože mě pravděpodobně zabijí. Tím pádem nebudu posedlá budoucností. A taky si přiznám, že jsem se zamilovala do někoho, koho bych měla šíleně nenávidět, protože on je ten nejúžasnější chlap pod sluncem, co pro mě obětoval všechno. Miluju Edwarda Cullena a právě mi to došlo a myslím, že by se mi z toho měla točit hlava, ale to mně nemůže, takže to prostě jen vydýchám, seberu se a půjdu si pro něj. A vidíš – absolutně žiju přítomností. Zrovna žiju tím, že odcházím pryč, a to po trávníku,“ vyblekotala jsem zmateně. Sakra, já se do něj vážně zamilovala. Nějak jsem nepostřehla, kdy se to stalo. Aha, to je vlastně láska. Emoce, co z každého normálně přemýšlejícího člověka dělá iracionálního idiota a rozhoduje za něj. A už jsem někde slyšela, že se to nedá naplánovat – myslím to zamilování. No, já to určitě neplánovala. Vážně, ale vážně jsem se nehodlala zamilovat do chlapa, co mě ušukal k smrti. Ne, to v diáři nebylo. Co na tom, že je to nejvíc sexy upír na světě, miluje mě a je prostě k sežrání?

„Edward Cullen? To už jsem někde slyšel,“ zamumlal Eric.

„To jsi určitě neslyšel, kamaráde. Dej si radši další pivo, a ještě jedno i za mě a užij si svatební noc. Jo, a kdyby jste měli s manželkou ještě jedno dítě, tak ho hlavně nepojmenujte Isabella. Je to hrozné jméno. A ještě něco jsem chtěla… Nepůjčil bys mi tryskáč?“ zeptala jsem se vysmátě a přestala od něj couvat.

„No… Ano. Na co?“

„Letím do Itálie.“ Zaraženě si měřil můj úsměv od ucha k uchu.

„Hele, nejsi ty nějaká… sjetá?“

„Myslím, že jen zamilovaná.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 38. kapitola: