Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 39. kapitola

30.06.2012 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 7879×

Klapala jsem podpatky po kamenné podlaze Volterrského hradu a bylo mi jasné, že už o mně dávno ví. Jakmile jsem přeskočila zeď, co lemovala město, spustila jsem alarm. Ale ještě mi nikdo hlavu neutrhnul, takže mám šanci se dostat k Arovi.

Tohle bylo poslední místo, kam jsem se chtěla vrátit. Ale Edward byl někde pode mnou a mě tu buď roztrhají, anebo se k němu přidám. Věděla jsem, že je někde pode mnou, protože jsem ho slyšela, jak sténá bez ustání bolestí. Drtilo mi to kamenné srdce na štěrk… A když jsem byla v centru hradu a slyšela ho tak, jako by mi řval do ucha, ze štěrku se stával písek.

Chtěla jsem projít kolem lidské recepční.

„Počkat!“ zavolala na mě a já se s chladným výrazem otočila. Na lidi mám teď tak náladu nebo čas. „Nemohu vás vpustit bez…“

„Mě nemůže pustit člověk? A jak mě zastavíš?“ zavrčela jsem.

„Prosím, madam,“ požádala mě a cítila jsem z ní strach.

„Bella,“ ohlásila jsem se rezignovaně.

„A dál?“ Podívala jsem se na svůj prsten. Život Isabelly Swanové skončil. Ale dokud nebude zase rodina Cullenů šťastná, nemůžu nosit jejich jméno, když jsem ji rozbila právě já. Bezva. Ze všech upírů se nakonec cítím provinile já. To ta láska… Dělá z vás debila.

„Bella naštvaná a netrpělivá,“ odpověděla jsem. Už se se mnou neodvážila diskutovat a zvedla telefon. „Pane…“

„Ano, vím, Gianno. Slyším slečnu netrpělivou. Pošlete ji dál.“ Když jsem to uslyšela, rozběhla jsem se. Rozrazila jsem dvoukřídlé dveře, a pak ještě jedny do bohužel známého trůnního sálu. Nebylo tu tolik upírů jako minule. Jen pár Volturiů a dva cizinci. Stoupnula jsem si doprostřed a nespouštěla oči z Ara. Ten blonďatý tu nebyl. Skvělé.

„Když se odsud někdo dostane po svých a ne v igelitových pytlích připravené na spálení, většinou se sem už dobrovolně nevrátí. Tak čemu vděčím, slečno Swanová, za vaši nekonečnou hloupost?“ zeptal se melodramaticky. Tak jo. Přišel čas zapojit mozek. Ale nejdřív chci vědět něco jiného.

„Musím mluvit s Edwardem,“ prohlásila jsem a ten, co mi chtěl utrhnout hlavu, se zachichotal.

„Felixi, smějeme se jen dobrým vtipům,“ šeptl Aro a Felix ztichl. „Obávám se, že to není možné. Edward je teď indisponován. A abych bych to specifikoval,“ zašeptal a naklonil se na trůně blíž ke mně. „Hoří zrovna na hranici.“ Hrdelně jsem zavrčela a na to hned na mě zavrčely stráže.

„Vy máte rád kuriozity a já vám dám jednu úžasnou, kterou nechápu ani já, ale musím mluvit s Edwardem, abych se o tom mohla přesvědčit,“ slíbila jsem mu. Místo něj se probudil jeho bratr.

„Pokud mého bratra nepřesvědčíte, obnovíme váš proces a vy dostanete pravou smrt.“ No, tak to dík.

„A Edwarda pustíte?“

„Ne,“ odpověděl stručně a zase upřel oči do prázdna.

„Tak tohle je zkurvený soudní systém,“ zasyčela jsem. No, výborně, Bello. Ještě je provokuj.

„Pokoušíte naši trpělivost, slečno Swanová!“ řekl ledově Aro a odsekával pečlivě každé slovo. „Naposledy jsme udělili milost skoro před tisíci lety krásným slečnám Denali, a to za úplně jiných, příznivějších podmínek. Měla byste děkovat na kolenou, že vám zůstal váš život!“ zařval a tipuji, že ho ještě nikdo neviděl tak rozčíleného. „Takže si vyberte. Půjdete dolů – za Edwardem a pokusíte se mě přesvědčit, že stojí za to vás pustit, anebo vyjdete z těch dveří a už se sem nevrátíte,“ nadiktoval mi možnosti. Moc jich nebylo. Vlastně jsem měla jen jednu. To, že jsou vždycky jiné možnosti, jsou kecy.

„Chci mluvit s Edwardem,“ rozhodla jsem se bez velkého váhání. Bez něj odsud neodejdu, jinak se někde zblázním.

„Budiž,“ hlesl Aro a pokynul rukou Felixovi, aby mě odvedl. Felix se mihnul ke mně a popadl mě tvrdě za loket tou svojí obrovskou prackou. „Nesahej na mě,“ zavrčela jsem a vytrhla se mu.

„Je milá,“ poznamenal Aro tiše. Naposledy jsem se ohlédla a probodla ho pohledem.

„Následuj mě,“ řekl Felix vznešeně. Vyšel z místnosti a na chodbě odklopil obrovský gobelín. Za ním byly ocelové dveře. Jako kdyby to tady někoho mohlo zadržet.

Otáčel velkým kruhem, dokud dveře necvakly a neotevřely se.

„Dáma první,“ zavrčel nenávistně. Bylo vidět, že by mě nejradši roztrhal na kusy. Nápodobně, chlapče.

Běžela jsem po kamenných, dokonale opracovaných schodech dolů. Šla jsem neomylně po hlasu. Byla jsem v úzké chodbičce, ve které byly pravidelné odbočky – další chodby, a to dlouhé několik metrů – tak tlusté byly totiž kamenné zdi. Na konci každé odbočky byly alabastrově bílé dveře, které podezřele připomínaly upíří maso.

Dostala jsem se k těm, co vedly k Edwardovi. Felix na mě byl moc pomalý. Bouchnula jsem pěstí do těch dveří a ono nic. To se mi ještě nestalo. Linula se z nich známá vůně – upíří vůně. Ti parchanti…

„Jsi nedočkává,“ poznamenal Felix za mnou. Protáhl se kolem mě a vytáhnul alabastrový klíč. Strčil ho do zámku a dveře po pár západech konečně cvakly.

Vlítla jsem dovnitř jako tornádo. U zdi stály tři ženy. Jedna z nich byla Jane, která mě chtěla rozdrtit očima. Vyšinutý úsměv na rtech neměla. Slyšela, že mám šanci odtud Edwarda dostat, a to se jí nezamlouvalo.

Ale ten nejdůležitější – Edward – seděl na zemi, opřený zády o zeď a oči naprosto rozostřené.

„Co jste mu udělaly?“ zasyčela jsem a klekla si k němu. Položila jsem mu ruce na tvář a palci je jemně pohladila, jako kdyby byl z porcelánu.

Nebylo to jako u lidí, kdy najdete totálně zkrvaveného člověka, ze kterého lil pot. Tohle vypadalo mnohem hůř. Ty žízní a bolestí šílené oči…

„Proč mě nevnímá?“ štěkla jsem.

„Přestaň,“ hlesl Felix na tu prostřední upírku. Otočila jsem se zpátky k Edwardovi. Jeho uhelně černé duhovky na mě zaostřily.

„Edwarde, vrátila jsem se. Přišla jsem si pro tebe,“ zašeptala jsem a myslela, že vyskočí a pevně mě obejme. Ale on otráveně přimhouřil oči.

„Jdi do hajzlu, Jane,“ zavrčel. Cože? Upírům se přece nemůže poškodit mozek!

„Ne, miláčku. To jsem já – Bella. Odvedu tě pryč. Vezmu tě domů,“ šeptala jsem. Řekla jsem – miláčku… Protože to byl on. Milovala jsem ho. Hned, jak jsem se ho dotkla, byla jsem doma. Hned, jak jsem ho uviděla, mohla jsem se rozskočit radostí. A teď jsem navíc měla šílený strach z toho, co mu udělali.

„Jdi ode mě,“ štěkl a vstal. Odstoupil dva kroky a hlavu měl natočenou tak, že zíral do zdi, o kterou byl opřený.

„Chudák. Po dvou měsících už nepozná, co je realita,“ zasmál se Felix. Ignorovala jsem ho a natáhla ruku k Edwardovi. Chytil mě prudce za zápěstí a držel mě na celou délku ruky, abych se ho nemohla dotknout.

„Edwarde, prosím, pusť mě k sobě,“ hlesla jsem a cloumal se mnou vztek a strach. Vztek z toho, co mu udělali, a strach z toho, jestli si z tohohle vážně neodnese trvalé následky.

„Co by tu Bella dělala?“ zeptal se a nevesele se pousmál. „Nevím, co čekáte… Že budu prosit o pravou smrt, abyste pak potrestali ji? Na to vám kašlu… Tak znova. Zapal mě, protože pro ni udělám a vytrpím cokoliv. Jestli Demetriho vážně miluješ, tak bys to udělala taky. Dělej!“ zavrčel, a to zápěstí mi zlomil. Zaklela jsem a rychle si ho narovnala. Jeho slova mě hřála.

Tak jo. Edward vždycky říkal, že i když jsme z kamene, tak je naše kůže extra citlivá a všechny dotyky vnímáme tisíckrát intenzivněji. Třeba mi konečně uvěří a já dokončím přesvědčovací proces u něj i u mě.

Zajela jsem mu rukou do měděných vlasů a měkce otřela svoje rty o ty jeho. I já to cítila… Jeden upíří polibek jako pro člověka orgasmus. Tak se vzpamatuj, sakra!

Odtáhla jsem se a podívala se do jeho očí. Ty jeho byly pořádně zmatené, zatímco moje okouzlené a plné očekávání.

„Bello,“ hlesl a mně se rozlil po tváři úsměv. Poznal, že tohle není žádná iluze, protože je to až moc skutečné.

„Jsem to já,“ přitakala jsem. Pohladil mě po tváři a zřejmě se snažil přesvědčit, že si to jen nepředstavuje.

Místo toho, aby mě objal a zasypal mě polibky, zamračil se.

„Odveďte ji pryč,“ přikázal, jako kdyby tu byl generál a ne vězeň.

„Isabella udělala dohodu, ze které už nemůže vycouvat,“ pošklebovala se Jane.

„Ty jsi to neslyšel?“ divila jsem se. Edward ze mě nespustil pohled. Tvářil se neutrálně, ale pravděpodobně pěnil. Já ho znám – tady ten jeho pokerový výraz.

„Ne, zrovna jsem byl na procházce v pekle. A hodlám se tam zase vrátit, zatímco ty půjdeš domů, zapomeneš na mě a budeš žít šťastný život,“ vyložil mi budoucnost, která by rozhodně šťastná nebyla.

„Hele, frajere, ty nejsi v postavení, ve kterém mi budeš diktovat co mám, a co nemám. Kromě toho – jak řekla slečna vyšinutá – udělala jsem dohodu.“ Jane zasyčela a já vyplázla jazyk, ale neviděla to.

„Musím zůstat tady nebo tě zabijí.“

„No, ona ti unikla ta dohoda a radši ani nechtěj vědět, co obsahuje, jinak bude Jackass,“ dodala jsem a on pozdvihnul obočí. „Edwarde, přes dva měsíce jsi nebyl na lovu. Zkus hádat, kdo vyhraje, když tě budu chtít dotáhnout nahoru. Tak půjdeš dobrovolně?“ zeptala jsem se a on se podíval za mě. „No, jich se neptej.“

Nerad přikývnul.

Díkybohu. Nechala jsem ho projít první, abych ho měla na očích, protože jsem ho neviděla až moc dlouho. Když jsem vyšli úzkou chodbičku a on vyskočil otvorem za gobelínem, chytila jsem ho za ruku a už ji nepustila. Pevně jsem ji tiskla a šla sebevědomě zpátky do sálu. Na to, jak jsem se měla bát, jsem si věřila až moc. Ale to bylo tím, že mě Edward držel za ruku. Odplavoval všechno negativní.

„Edwarde, jak se ti líbí být zase nad zemí?“ zeptal se s úsměvem Aro, když jsem došli zpátky do sálu.

„Rád se vrátím zase zpátky,“ odpověděl a já potlačila zavrčení. Tvrdohlavý až to bolí.

„Hrdinské… No, Bello – máte moji plnou pozornost,“ prohlásil a položil si spojené špičky prstů pod bradu. Už by si měl taky rozmyslet, jestli jsem Bella nebo slečna Swanová.

Pustila jsem Edwarda a postoupila o krok dopředu.

„Víte dobře, co mi Edward udělal,“ konstatovala jsem. „Zničil mi život a nakonec ho i ukončil. Kóma, ze kterého jsem se nikdy nemohla probrat, neberu jako život. Měli mě dávno odpojit, ale měla jsem přítele, co mě chtěl mermomocí udržet naživu, jenže naživu je relativní pojem. Takže mě Edward de facto zabil. A já, místo abych se radovala, že trpí za to, co mi udělal, tu stojím a riskuji svůj život.“

„Všimnul jsem si,“ hlesl Aro, napjatý, jak čekal, co mu řeknu. No, tohle určitě čekat nebude.

„Protože jsem se do něj zamilovala,“ prozradila jsem oficiálně všem to sladké, zvláštní tajemství. Aro se narovnal a opřel se zády o trůn.

„Nevěřím. Tomu prostě nevěřím,“ zasmál se a nemohl svoji salvu smíchu zastavit.

„Je to pravda,“ zašeptala jsem. Zase tak neuvěřitelné to není. No, vlastně je.

„Dokaž to,“ probudil se bratr Ara.

„Jak? Mám se tu s ním před vámi vyspat?“ Aro ke mně místo verbální odpovědi natáhnul ruku. „To přece nejde,“ nesouhlasila jsem.

„V tom případě pravá smrt pro tebe a Edward se vrátí zpátky do svého Edenu.“ Teď mi zase tyká… Má v tom zmatek.

„Ne!“

„Tak?“ pobídl mě se stále nataženou rukou. Popošla jsem a položila mu svoji ruku do své. Vůbec jsem netušila, jak to udělat, aby mě slyšel, ale modlila jsem se, což nestačí.

Aro mě pustil a povzdechnul si.

„Ne, já to dokážu!“ zachraňovala jsem nám chabě životy.

„Nedokážeš,“ fandil mi.

„Karo,“ šeptl Arův bratr, jako kdyby byl šíleně unavený a mluvil z posledních sil. Zasvištělo to a po mém boku přistála rudovlasá upírka s vlasy na ježka, které mohlo být tak šestnáct. Nejspíš byla stvořena před nedávnem, protože i když měla kolem krku přívěsek s jejich erbem, oblečení měla perfektně sladěné a vyzařovalo z toho mládí a svěžest, což v tomhle hradě nikde nebylo k vidění.

„Karo, slečna – podle rodinného prstenu – Cullenová má stejný dar jako ty. Řekni jí, jak ho ovládnout,“ zachraňoval mi život už podruhé Arův bratr, o kterém jsem stále nevěděla, jak se jmenuje, ale jestli to přežiju, měla bych mu poděkovat, anebo poslat kytku.

Kara se na mě obrátila.

„Říká se nám štít, který vlastně můžeš vnímat jako kondom na mozku,“ prohlásila a mluvila šíleně rychle a vypadala celkem živě na mrtvou.

„Kondom na mozku,“ zopakovala jsem ne zrovna nadšeně.

„Jo. A je elastický a pružný, a ty ho musíš sundat. Jako upír vnímáš každý sval a každý dokážeš ovládat – ne, jako lidi. Tam je to rozdělené na svaly ovládané vůlí a ty všechny kraviny okolo. A tohle je další sval. Tak ho použij a ovládej,“ poradila mi chytře. „Soustřeď se. Je tam. Ucítíš ho – i to, jak se zvedá. Napoprvé to nebylo nic příjemného.“ Snažila jsem se – vždyť tu šlo o můj život, ale podle mých měřítek hlavně o Edwardův. Aro mě vzal znovu za ruku a já prskala úsilím, ale on jen kroutil hlavou.

„Potřebuje motivaci,“ navrhla Kara a v tom momentě držela Edwarda pod čelistmi a trhala.

„Já vím, že tohle přežije,“ hlesla jsem, i když jsem z toho byla hotová. Kara ho pustila a vytáhla z kapsy zapalovač, zatímco Felix Edwarda držel.

„Tak sleduj, jak z něj zbude hromada popela. Urny došly. Můžeš si ho odnést na lopatce se smetáčkem.“ Zapalovač cvakl a Kara se s ním začala přibližovat k Edwardovi. Rozšířila jsem oči a začala drtit Arovi ruku. Chtěla jsem semknout víčka, ale nedokázala jsem se odtrhnout pohledem od Edwarda. Ucítila jsem to – tu elastickou gumu, jak poprvé odděluje… Bylo to hrozné. Jako bych vyháněla kus sebe.

Aro mě fascinovaně sledoval, když se mu promítal celý můj život. Nelíbilo se mi to ani trochu, že každá myšlenka, tajemství a činnost byla teď jeho. Viděl mě v můj první školní den, když se mi věčně opálení spolužáci ve slunečném Phoenixu posmívali kvůli mé bledosti, moji první pusu, první sex, přijetí na univerzitu, promoci, seznámení s Oliverem, naši snahu o dítě, první sen o Edwardovi, Erica jako mého milence, rozchod s Oliverem… Sledoval, jak jsem se postupně sesypala. A nakonec došel k tomu, že jsem se do Edwarda zamilovala. Kromě toho taky slyšel, jak jsem na něj tisíckrát myslela jako na parchanta, hajzla, kokota a největšího kreténa. Ale to mu muselo být přece jasné. Snad si nedělal iluze.

„To bylo vskutku impozantní. Děkuji, že jsem mohl pozřít tak zajímavé vzpomínky,“ řekl upřímně. Pozřít? V moderní době se tomu říká – ukradl. „Je to pravda. Ona ho miluje,“ osvětlil všem přítomným a upírům v okolí hradu. Ještě jsem se Edwardovi do očí nepodívala… A počkám, protože pak budu ještě víc trpět, když mi ho Aro odvede.

„Takže? To je přece dost zvláštní.“ Živě jsem vnímala, že mě jeho bratr pozoruje.

„Je to neuvěřitelné. Takový přerod citů… Ale tohle mi nestačí,“ rozhodl a mně se srdce propadlo až do kalhot… Tedy, měla jsem šaty, takže obrazně řečeno.

„Aro, myslím, že bychom to měli ještě projednat,“ řekl druhý král. Fajn, tohle už potřetí, co mě vytrhl ze spárů smrti.

„Její příběh je zajímavý, Marcusi, ale já netuším, proč bych si měl podrývat autoritu pro lásku,“ řekl a vypadal, že mu to trochu zamávalo s jeho nervy. Když jsem se podívala kolem, zjistila jsem, že to všichni napjatě sledují. Asi nebyli zvyklí na to, že by si tu ti dva vyměňovali své názory.

„Ale já to vím už tisíce let,“ odpověděl a každé slovo protahoval a šeptal. V tom momentě se najednou začal Edward smát. Aro se zase zatvářil, jako když do něj uhodilo. Může mi někdo, kurva, vysvětlit, co se děje?

Edward se vysmeknul z Felixova držení a mihnul se k Arovi.

„Nechte ho!“ zavrčel Aro, když se na něj chtěli všichni vrhnout, protože to vypadalo, že ho chce Edward napadnout. Ten mě obletěl bez jediného pohledu a jen podal Arovi ruku. Zdálo se, že mu ji Edward pořádně tvrdě sevřel. V hradu bylo hrobové ticho – ani jeden povzdech či jiná kulisa doprovázející tělesné funkce jako u lidí. Všichni čekali… Nikdo netušil, co se stalo a já už vůbec ne. Edward a Aro si chvíli vyměňovali svoje myšlenky. Aro ho pustil, jako kdyby měl lepru a odtáhnul se. Vypadal, že vybuchne vzteky… anebo strachem.

Edward se otočil ke mně a ve tváři měl vepsané vítězství. Přešel ke mně a zase mě chytil pevně za ruku.

„Pusťte je,“ hlesl Aro, protože za námi stál Felix. Podívala jsem se na něj a on vypadal, že přemýšlí, jestli si z něj Aro nedělá legraci. „Pusťte je!“ zařval s čirým šílenstvím a rukama zaťatýma v pěst. Felix ustoupil a Edward se mnou trhnul, když jsem se neměla k pohybu. Táhnul mou zmatenou osobu ze sálu. Přes rameno jsem se podívala na Marcuse a naznačila rty – děkuju.

Pak se za námi zavřely dveře a Edward si mě vyhodil do náruče, jako kdybych byla malomocná, a proběhl se mnou hrad. Když běžel kolem recepce, Gianně se vznesly papíry do vzduchu a spadaly ve spirálách na podlahu. Nádvoří bylo vylidněné – nejspíš za to mohl fakt, že byly tři hodiny ráno. Edward otřel svoje hladké, plné rty o mé čelo.

„Jdeme domů.“

Tohle byla předposlední kapitola. A co vlastně Edward slyšel v Arových myšlenkách? Ti, co četli oficiálního průvodce, na to přijdou, protože to není nic, co bych si vymyslela. A ti, co ne... Počkejte si na to v poslední kapitole, což bude ta nadcházející.

Abych vysvětlila tu vážně šílenou rychlost, i když mají kapitoly stále dva tisíce nebo tři tisíce slov - chtěla jsem to dokončit před velkými prázdninami, což jsem splnila, takže si s tím teď o prázdninách nebudu muset lámat hlavu. Nerada vás nechávám čekat. :) To, že jsem tak strašně rychlá... Ono je tu víc autorů, co když se do toho opře, za den napíšou deset tisíc slov. Jenže si to nechávají v počítači, a pak to přidávají postupně. Já už jsem to zkusila - abych měla rezervy, ale můžu vám říct, že jsem měla takový nervy z toho, že to mám napsaný a vy jste to ještě nečetli, že už nikdy víc.

Tak příště poslední kapitola. :)

A ještě sem stihnu připsat - protože právě vyšla anketa - že moc, moc děkuju za hlasy. Za všechny tři povídky. Jsem ráda, že pořád vás to očividně baví a dáváte mi svoje hlasy. Btw. sny byly na prvním dvakrát, takže mají stop kartu, tak ať nejste zbytečně mimo hlasování. :) Díky moc. I když už se budu opakovat, mám díky vám pocit, že se mi něco povedlo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 39. kapitola: