Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 7. kapitola

03.05.2012 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 59× • zobrazeno 7442×

„Ten diazepam nezabírá!“ vybafla jsem hned na Fraye s třesoucíma rukama a nejspíš šíleným výrazem.

Trochu se odtáhnul a měřil si mě. Asi jsem vypadala jako blázen. Taky jsem se tak cítila. Padla jsem do křesla a promnula si čelo.

„Pořád nespím… Nemůžu,“ zahalekala jsem nešťastně.

„To vidím. Promluvíme si,“ navrhnul a já pokývala hlavou.

„Tak fajn. Mhm, je toho hned několik,“ řekla jsem a naklonila se k němu. „S mým přítelem vůbec nespím, ale za to jsem šuk… spala se svým šéfem. A ve snech zase spím s Edwardem, kterého jsem ovšem v životě neviděla,“ oznámila jsem mu a u toho spočítala všechny ty tři chlapy na prstech a nyní mu tím hrozila pod nosem.

Asi by mi někdo řekl, že jsem kráva. Jak jsem to přece mohla takhle vysypat cizímu chlapovi?

A já bych mu na to asi odpověděla takhle… Zkus si, do hajzlu, skoro měsíc se nevyspat! Zkus toužit po dětech a potom jdi na gynekologii, kde ti oznámí, že ty ale žádné děti mít nebudeš, protože tvoje vejcovody jsou úplně na nic! Navrch to se udělej na důležité schůzi ve spánku, a pak se probuď a podívej se všem těm milionářům do ksichtu!

Já si vztahem s Oliverem najednou nebyla tak jistá. Vždycky jsem díky němu stála pevně nohama na zemi, ale od té doby, co jsem se vyspala s Ericem, je to na nic. Nejen, že ve snu mě vždycky čeká fantastický, bouřlivý a dokonalý sex, ale navíc jsem ještě Olivera podvedla i ve skutečnosti.

I když jsem se vysprchovala a málem se začala polívat savem, pořád jsem na sobě cítila Ericovy ruce. A co víc, bylo to dokonalé. S Oliverem jsem byla tak dlouho a najednou přijde Eric a já ztratím hlavu. Jsem odporná a vím to. Nikdy jsem netoužila být štětkou, ale mám k tomu slušně nakročeno.

Moment! Já jsem štětka! Úžasné… Kariéra k pláči.

A teď mě napadla příšerná myšlenka. Eric nebo Oliver? Eric mě silně sexuálně přitahoval a Olivera jsem milovala. Jenže já nedokážu žít s Oliverem dál, jako kdyby se nic nestalo. To nejde. Ještě ke všemu to není to jediné, co se kolem nás děje.

Jsem jako sopka. Stačí malý otřes a já vybuchnu. Už toho na mě bylo moc.

Fray mi po dlouhých konverzacích, kdy jsem tedy mluvila hlavně já, předepsal silnější prášky a já si je s nadějí vyzvedla.

Hned potom jsem musela do práce. Docvaklo mi, že se totiž můžu vztekat, jak chci, ale smlouva je smlouva. Kromě toho jsem chtěla utajit před Oliverem, co se stalo na té schůzi. Nevím, jestli to bylo možné, ale chtěla jsem to aspoň zkusit.

Když jsem vyšla z výtahu, pečlivě jsem kontrolovala obličeje všech okolo – jestli se na mě někdo nedívá divně a nesměje se.

Ticho po pěšině.

A pak přišlo to nejhorší – vejít do kanceláře tak, aby si toho nevšimnul Eric. Nechtěla jsem ho vidět, natož s ním mluvit. Ale stejně jsem si umyla vlasy, a pak se svezla k zemi a poslepu si je vyžehlila. Prostě jsem před ním nechtěla vypadat totálně tragicky, když on je tak perfektní. A šuká tak dobře…  Ach jo.

Otevřela jsem tiše dveře a vklouzla dovnitř. Dveře do jeho kanceláře byly zavřené, což bylo zvláštní. Míval je otevřené, aby mě mohl otravovat.

Sedla jsem si za stůl a hodila kabelku do rohu. Hm. Ještě mě nevyhodili. A hádám, že ani nevyhodí, protože když si Eric postaví hlavu, jeho matka mě ještě udělá šéfem nějakého oddělení. Byl to fracek, a to pořádný.

Najednou přišla hromová rána a zvuk, při kterém se rozbíjelo sklo. Dveře se rozletěly a vyletěla z nich Eva, která měla tvář zbrázděnou černými slzami. Celá se třásla, a když se podívala na mě, shrbila jsem se. On jí to řekl!

„Ten parchant chrápe s nějakou děvkou!“ zaječela na mě a já se snažila splynout s křeslem. To já jsem ta děvka.

„Evo, mě to moc mrzí,“ zašeptala jsem přiškrceně.

„Víš, kdo to je?“ zeptala se a já zakroutila hlavou. Semknula víčka, stáhla si z prstu zásnubní prsten a hodila ho ke mně na stůl.

„Vrať mu ho. Už ho nechci vidět,“ řekla a dvakrát se jí zlomil hlas. Vyběhla z kanceláře ven a já třeštila v hrůze oči na místo, kde zmizela její záda. Vinu jsem musela mít vepsanou ve tváři. Určitě svítila neonovým, tučným písmem.

Sebrala jsem z desky stolu briliantový prsten a dupala k Ericovi jako rozzuřený býk.

Seděl v křesle, zády ke mně a zíral z okna.

„Co jsi to udělal?“ štěkla jsem a on se pomalu otočil.

„Řekl jsem pravdu,“ oznámil prostě a já zafuněla.

„Jakou pravdu?“ Vstal a přešel ke mně. Zase jsem měla zakloněnou hlavu, abych mu viděla do očí.

„Pravdou je, Bello, že tě miluju.“ Vykulila jsem oči a couvnula.

„Co… Co to meleš?“ vybafla jsem nechápavě. Dohnal mě a už jsem ho zase skoro cítila na svém těle.

„Chci tě.“

„Ericu, pracuju tu dva roky! Dva roky a ty jsi nikdy nic nenaznačil! A máš Evu! Požádal jsi ji o ruku!“ Odstoupil a zakroutil tou svou blonďatou hlavou.

„To byl jen rozmar… Hele, já věděl, že máš Olivera, a že ho miluješ, budete mít spolu velkou svatbu, bílý laťkový plot a bla bla bla. Ale teď vám to neklape a já chtěl vědět, jestli je to oboustranné.“

„Tak si mě prostě ojel!“ obvinila jsem ho pravdivě. Přikývnul.

„Bello, víš, jaký jsem… Jsem arogantní a sobecký. A chci tebe. Chci, abys řekla Oliverovi pravdu,“ prohlásil vážně a já otevřela ústa v němém úžasu. Ležérně se opřel o stůl a založil si ruce na prsou.

„Ericu, ale já nejsem jako tvoje matka, která ti vždycky dá to, co chceš,“ zašeptala jsem a on pokrčil rameny.

„Já nebudu lhát, Bello. Kdyby vám to s Oliverem klapalo, tak si ani nerozepnu poklopec, ale já vím, co se mezi vámi děje. Využil jsem toho,“ oznámil a já mu chtěla zadupat ten perfektní, arogantní ksicht do země.

„Jsi hajzl,“ hlesla jsem a on zdvihl obočí.

„Možná. Možná jsem jen chlap, co se zamiloval do zadaný ženský a chce ji pro sebe. Ty v tom vztahu už nejsi šťastná, Bello. Byla jsi, ale už nejsi. A já vím, že to, co se mezi námi stalo, se ti líbilo,“ dodal a zase vstal.

„Já Olivera miluju.“

„Já miluju tebe,“ zašeptal vážně napůl úst bez mrknutí oka a popadl mě za zadek.

„Nedělej to, Ericu,“ šeptla jsem prosebným tónem.

„Už jsem to udělal. Vzpomínáš?“ Otřel svoje rty o mé, a pak mě chytil jednou rukou za krk a přitlačil si mě k obličeji. Proniknul mi jazykem do úst a čekala jsem, kdy ho ucítím až na mandlích. Jenže on to prostě uměl. Byl talent.

Oliver líbal vášnivě, ale zároveň láskyplně. Eric byl tvrdý a přímý. Bral si i to, co nebylo jeho. A Edward… To byl sladký, ledový unikát, co jsem si musela očividně vysnít, protože něco tak dokonalého neexistuje.

Přirazil mě ke stěně a jeho ruku jsem měla náhle v klíně, když mi stahoval kalhotky.

„Ericu, ne!“ zavzdychala jsem, a když mě ignoroval, vsunula jsem mezi nás ruku a tvrdě ho chytila za koule. Okamžitě mě pustil a já spadla na zadek.

„Au!“ vydal ze sebe bolestně a držel se za rozkrok.

„Já… Já si to musím rozmyslet. A do té doby už Olivera znovu nepodvedu. Nezaslouží si to,“ rozhodla jsem pevně a on přikývnul. „A teď jdu dělat svoji práci, když dovolíš. Aspoň do té doby, než mě tvoje matka vyhodí,“ dodala jsem a vstala ze země.

„Nevyhodí,“ řekl chladně a zíral do kouta.

„To jsem si mohla myslet,“ utrousila jsem a zavřela za sebou dveře se zoufalým přáním, abych ho už dneska neviděla.

Večer jsem do sebe tradičně naklopila vodu a prášek a čekala na spánek s nadějí, že bude bezesný a já se konečně vyspím, protože už jsem začínala přepadávat přes hranu, kdy usínám za pochodu, a moje nohy stávkují.

Oliver vyšel z koupelny a lehnul si do postele. Byli jsme k sobě obrácení zády.

„Jak bylo v práci?“ zeptal se, když přes sebe přetáhnul deku.

„Fajn. Co ty?“ zeptala jsem se z posledních sil.

„Taky.“ A to byl konec naší konverzace. Ta ranní vypadala dost podobně. Skoro identicky.

Pak zhasnul lampičku a pohltila nás tma.

Převalila jsem se na dřevěné desce a málem přepadla přes okraj černého klavíru. Pohled mi padl na klávesy, po kterých zkušeně běhaly alabastrové prsty. Vzhlédla jsem k očím jejich majitele, a tak spatřila černé duhovky.

„Ahoj,“ hlesl a pokřiveně se usmál.

„Edwarde.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 7. kapitola: