Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 42. kapitola

15.11.2009 (13:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9263×

42,

„Edwarde...“ vyrušila mě Rose a já začal vnímat okolí. K domu se blížilo auto.

Bella! Hrklo ve mě a vyběhl jsem před dům. Už z dálky jsem poznal, že to není Bella. Slyšel jsem jejich myšlenky. Ti lidé se ztratili a chtěli se zeptat na cestu. Se zdrceným výrazem jsem vrátil zpět do domu kolem své očekávající rodiny. I jim hned došlo, že to Bella není, a se zklamanými myšlenkami se také vrátili. Jen Carlisle šel pomoci těm lidem.

Vrátil jsem se do svého pokoje, kde se pořád drželo její úžasné aroma.

. . .

„Jaku, víš jistě, že mě chceš odvést přímo před dům?“ zeptala se ho Bella nejistě. Bála se Edwardovi reakce na Jaka. Bála se, aby mu neublížil, když ho tam uvidí. Moc dobře věděla, jak se ti dva nesnášejí. A Jake by nějakou tu neshodu s radostí přijal.

„Nenechám tě samotnou. Dokud nebudeš v bezpečí.“ Odpověděl jí a snažil si vychutnat poslední minuty s ní. „Nezapomeň, že mi budeš každý týden volat.“ Připomněl jí. Původně chtěl slyšet alespoň její hlas každý den, ale snažil se nedat najevo, jak ho odloučení od Belli moc bolí. Tak to zmírnil na jedno dlouhé zavolání za týden.

„Z tašky jsem ti vyndala zbytek jídla a peníze... Neodporuj mi!“ okřikla ho hned Bella, než stačil něco namítnout. „Budeš je potřebovat. A v přihrádce je dopis pro Charliho. Nechci, aby tě z něčeho obvinil. A také chci, aby věděl že jsem v pořádku.“ dodala a snažila se vzít tuhle situaci do svých rukou. Udělala to nejtěžší rozhodnutí a Jake jí v tom podpořil a to prohlubovalo její pocit viny. Nechtěla mu ublížit.

Přejeli les a naskytl se jim pohled na tu nádhernou vilu.

„Zastav tady Jaku.“ Poprosila ho Bella. „Já ten kousek už dojdu.“

„Nenechám tě, tahat se s tou taškou.“ Odporoval jí.

„Nechám jí tady na cestě a někdo pro ní dojde.“ vzlykla.

Jake ji poslechl a zastavil auto. Bella ho naposledy sevřela ve svém náručí. Snažila se být silná a neplakat.

„Miluju tě.“ Vydechl jí Jakob do ucha.

„Já tebe taky.“ Opětovala jeho city a snažila se rychle ukončit toto zničující rozloučení. Bella ztrácela nejvěrnějšího přítele a moc dobře to věděla.

Jake jí pomohl z auta a položil její tašku na kraj cesty.

„Budu tu dokud nezajdeš do domu.“ Řekl jí a sám potlačoval slzy. Sedl si zpátky za volant a pozoroval pomalou chůzi Belli. Věděl, že to co teď dělá je pro ní nejlepší, že tak bude šťastná.

Bella se vydala směrem k domu a doufala, že jí přijmou zpět. Šla pomalu, ale jistě. Věděla, že přes to všechno, se rozhodla dobře.

. . .

Edward

Utápěl jsem se ve svých myšlenkách. Ale zvuk přijíždějícího auta se znovu vrátil. Proklínal jsem blbý lidi, že mi takhle otravují život.

Ale auto zastavilo opodál od domu a motor utichl. Myšlenky ostatních byli stejné, jako mé. Blbí lidé. Najedou Emmettovi myšlenky zašli křičet BELLA! Dřív než to stačil vyslovit jsem byl dole a odstrkoval jsem Emmetta ze dveří. Vyběhl jsem před dům a uviděl jsem ji. Pomalu šla k domu a přidržovala si bříško. Jakmile mě spatřila, tak zaváhala a zastavila se. Bál jsem se udělat krok, abych ji nevyplašil a ona mi zase neutekla.

„Co tu stojí jako solnej sloup?“ rozčilovala se Rose na mou adresu.

„Moje holčička se vrátila!“ radovala se Esmé a Carlisele je společně s Alicí držel, aby se za Bellou nerozběhli jako první..

„No, tak. Synu.“ Pobízel mě Carlisle.

Až Emmettovi myšlenky mě dohnali k reakci „Na co čekáš? Jdi si pro ní, nebo to udělám za tebe já.“

Ona tam pořád jen tak stála a čekala. Z její pohledu mi došlo, že čeká na mojí reakci, jestli ji budu ochotný přijmou znovu zpět. Nemohl jsem si nechat proklouznou znovu mezi prsty. Upírskou rychlostí jsem překročil vzdálenost mezi námi a sevřel jsem jí v náručí. Ten pocit, mít jí zase u sebe, v bezpečí, byl osvobozují. Všechen strach o ní ze mě hned spadl. Ucítil jsem její horké slzy na mé hrudi. Tolik jsem si v tu chvíli přál vidět jí do hlavy, abych věděl na co myslí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí a můj hlas překypoval něžností a strachem, co jsem k ní cítil.

Zvedla ke mě své nádherné čokoládové oči a jen kývla.

„Odpust mi.“ Zašeptala a zase se přitiskla ke mně, sevřela mi svými křehkými prsty mou košili, jako bych jí měl utéct.

„Nemám co, lásko. Jen už mě, prosím neopouštěj.“ Žádal jsem jí. Pořád jsem se na ní nedokázal zlobit. Vdechl jsem její vůni a uvědomil si, že je tu ještě ten pes. Zvedl jsem k němu oči a on si mě změřil nenávistným pohledem.

„Jestli jí ještě jedou ublížíš... Najdu si tě a zabiju tě!“ vyslal mi v mysli a já mu pokynul, že chápu. S tím odjel.

Vydržel bych s ní být v objetí roky i léta. Ten pocit nekonečné štěstí z jejího návratu mi prostupoval celím tělem, jako elektřina. Mé ruce kontrolovali zběžně každý kousek jejího těla a její vystouplé bříško, rty líbali každý záhyb jejího obličeje. Nemohl jsem se jí nabažit. A ona mi pořád nepřestávala vzlykat v mém objetí.

„Šššš... To bude v pořádku, už jsme spolu.“ Snažil jsem se jí uklidnit. Našel jsem její rty a políbil ji. Ona mi to žádostivě oplácela. V tuto chvíli pro mě nikdo a nic jiného neexistovalo.

„Sobče.“ Ozvalo se za mnou. Bella i já jsme vzhlídli k narušitelům.

Za mnou stála Alice a Emmett ji ochotně doplňoval.

„Bello.“ Zapištěla Alice a vrhla se Belle do náruče. „Já věděla, že se vrátíš. Ale že ti to trvalo.“ Zamračila se na ní. Bella se ní usmála a znovu ji objala.

Emmett mě odstrčil a vsunul se mezi Alici a Bellu. Než jsem se nadál, tak vzal Emmett Bellu do náruče a utíkal s ní do domu. Vydal jsem se hned za ním, ať mi jí vrátí.

„No, tak. Klid. Ty už si se s ní přivítal a my ostatní chceme taky.“ A postavil Bellu na zem, ta se zase hned přitulila do mého náručí. A já na Emmetta nenápadně zavrčel. On se jen obrátil na Bellu

„No, Bello. Edward by ti měl napráskat, za to co jsi udělala. Víš, jaký jsme o tebe měli hrozný strach.“ Řekl s naprosto vážnou tváří.

Cítil jsem jak Bella v mém náručí ztuhla a přitiskla si ruku k břichu. Neušel mi její vyděšený výraz, kterým hleděla na Emmetta. V životě bych na ženu nevztáhl ruku. Natož na ženu svého života, která čeká pod svým srdcem naše dítě. Zavrčel jsem na něj, nemohl jsem dovolit, aby se mě Bella bála.

Emmett se jen otřásal smíchy „Měli by jste se vidět, jak jste se oba zatvářili... “ a od Rose mu přiletěla pořádná facka. A aby mu to nebylo málo, tak mu ještě jedna přiletěla od Esmé.

„Nikdy bych ti nebyl schopen ublížit.“ Přesvědčoval jsem jí šeptem do jejího ouška a přitáhl si jí blíž do náruče.

„Já vím. Miluji tě.“ Řekla a stoupla si na špičky, aby mohla vyhledat moje rty.

Poté si jí přivlastnila celá rodina. Každý ji objal a pohladkal po bříšku. Vůbec jí nechtěli pustit, až když jsem ji připomenul, že Bella musí být unavená, tak jí pustili. Ale to by nebyla Bella, aby mi neodporovala. S námitkami jsem jí vzal do náruče a odnesl do svého pokoje.

„Edwarde, já myslela, že mám pokoj vedle.“ Podotkla.

„Měla jsi. Chci tě mít u sebe.“ Řekl jsem spokojeně a položil jí teď do naší postele.

„Ale já tu nemám věci.“ Namítla.

„Alice ti už přinesla tašku a stěhuje tě ke mně.“ Prozradil jsem jí. „Ale jestli chceš mít vlastní pokoj, tak to pochopím.“ dodal jsem a v duchu si nadával, že jí nutím do něčeho, co nechce.

. . .

Jak si může myslet, že po tom všem nechci být s ním. Po tom všem. Přitáhla jsem si ho k sobě do postele a přitulila se k němu.

„Chci být jen s tebou.“ Řekla jsem mu po pravdě.

Ale to jsem neměla dělat. Do pokoje se přiřítil Emmett

„Tak to teda ne, sestřičko! To jsme si nedohodli.“ začal a vlezl si k nám do postele. Spíš skočil, Edward si mě musel přitáhnout blíž, aby mě Emmett nezalehl. „Nemůže tě mít jenom pro sebe. Musíme udělat rozvrh. Jinak nám tě nepučí.“ A ušklíbl se.

Edward na něj začal vrčet. Zřejmě se mu nelíbili Emmettovi myšlenky.

„Bráško, přestaň vrčet. Jsi jako pes, který nekouše.“ Prskl Emmett.

Edward se napjal a jemně mě ze sebe odsunul a vrhnul se za utíkajícím Emmettem.

„Ale no ta, Éďo, přeci by jsi mě nekousl. Hodný pejsek.“ řval na něj Emmett v záchvatu smíchu.

Edward se ve dveřích zastavil a rychle se ke mně vrátil. Políbil mě na čelo a pohladil po bříšku, se slovy „Hned se vrátím.“ A znovu se rozeběhl za Emmettem.

„Zlý pejsek, nedostaneš kostičku.“ vtipkoval pořád Emmett na adresu Edwarda a ze zdola se začali ozývat dunivé rány. Nad tím jsem se musela usmát.

Toho využili Alice s Rosalii a vklouzli do pokoje. Alice mi ručník a mycí potřeby a Rose za sebou táhla skříň z mého pokoje. A taktně mě vystrčili do koupelny, abych si dala sprchu, prý smrdím jako pes.

Vyšla jsem ze sprchy do ložnice a na sobě jsem měla obmotaný ručník. V ložnici, kde měli Rose s Alicí pod dohledem Esmé přestavit pokoj, tak už tam nebyli. Místo nich tam byl jen Edward. Sundával si roztrhané oblečení a na sobě měl jen sotva držící kalhoty. S úsměvem se na mě otočil a brada mu spadla. To mě rozesmálo.

„Sluší ti to...“ polkl.

Do tváří se mi nahrnula červeň. Stála jsem před ním jen v těsném ručníku ještě s mokrými vlasy.

„Tobě taky.“ Oplatila jsem mu.

Maličké se ve mě probudilo a dalo to najevo kopnutím. „Jej... “uniklo mi a podchytila jsem si podbřišek.

Edward byl hned u mě s vážným obličejem a snažil se mi z tváře vyčíst, co se stalo.

„Koplo.“ Vysvětlila jsem mu. „Už bylo moc dlouho v klidu, tak si to teď vynahrazuje.“ Usmála jsem se na něj a podívala se mu do očí, ty jen zářili štěstím a překypující něžností.

Edward přede mně poklekl a  ...

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 42. kapitola: