Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 50. kapitola

25.12.2009 (07:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9141×

50,

„Alice, Rose to nemyslíte vážně!“ rozčilovala jsem nad svatebními šatami, do kterých mě navlékali. Ne, že by nebyli nádherné, ale co bylo moc - to bylo moc. A navíc jsem netušila, jestli se ke mě bílá vůbec hodí. Ta patří jen pro nevinné nevěsty a já jsem pod svým srdce nosila důkaz, že mě nevinnost dávno opustila.

Šaty na slabá ramínka s výstřihem zdůrazňující moje poprsí, byli dále volné. Pod prsy byla našitá průhledná krajka, který odhalovala mojí bledou kůži a mé vystouplé břicho a boky. U podbřišku krajka končila a začínala nařasená sukně. Tak nemůžu vstoupit do kostela...

„A co, Bello?“ zeptala se naprosto nechápavě Rosalie.

„Tohle.“ a ukázala jsem na svůj pas. „Vypadá to, že se vdávám jenom kvůli tomu.“

„Bello,“ zamračila se na mě Rose. „tím se musí každá žena pyšnit.“ Přejela mi prsty po lůně. A mě neunikl její závistný a smutný pohled.

„Ale ne takhle, a ne ve svatební den. Celou mě to odhaluje a venku je zima.“

„Svatební den nebo ne. Sluší ti to.“ řekla rázně a podala mi kabát, poslední část mých příprav. Dvě hodiny jsem tu seděla. Alice mě líčila a Rosalie upravovala vlasy. Šaty byli nádherné, úžasné, přímo luxusní. Sama bych si lepší nevybrala, ale...

„Bello, Bello...“ do místnosti vpadnul Emmett. „Přijdeme pozdě, jestli hned nevyrazíme!“ řval celý nervózní. Už jenom scházelo, aby si začal okusovat nehty. Najedou uprostřed pohybu zkameněl, vykulil oči a z úst mu uniklo hvízdnutí.

„Tak to beru, jako že mi to sluší.“ zasmála jsem se.

Emmett se vzpamatoval a vzal mě do náruče. „Alice mi řekla, že tě mám donést do auta, aby jsi si neušpinila šaty.“ vysvětlil mi a opatrně mě nesl. Nikdy bych neřekla, že Emmett umí být tak jemný, když jeho postava je tak zavalitá. Vyvažoval každý máj pohyb jako by se bál, že mi za tak malou chviličku ublíží.

Před domem jsem zůstala zírat na velikánskou limuzínu. Řidič Emmettovi otevřel dveře a ten mě posadil do sedadla. V autě už seděla Alice s Rose a Emmett se tlačil vedle mě. Zhluboka jsem se nadechla a vyjeli jsme.

. . .

Edward

Stál jsem uprostřed kostela a hypnotizoval dveře. Bál jsem se, že mají zpoždění, ale při pohledu na hodinky, jsem zjistil, že mají ještě spoustu času. Carlisle mě poplácal po rameni a já se nesmyslně nadechl.

„Jsem na tebe pyšný, synu.“ odvětil a nesmyslně mi upravoval i tak dokonalou kravatu.

Esmé se na mě smála, byla tolik šťastná, že se její nejstarší syn žení, po sto letech samoty. Zato Jasper se z mých pocitů i všech usmíval jako blbeček. To ve mě vyvolalo nevěřícné zakroucení hlavou. Společně jsme čekali na zbytek naší rodiny a na mojí nevěstu. Kdybych byl člověk, nervozitou a nedočkavostí bych se ukousal.

Po půl hodině ke kostelu přijela limuzína a všichni zaujali svá místa. Udivený kněz se pomodlil za úspěšný obřad a postavil se na své místo. Já si stoupl před oltář s Jasperem v zádech, jako svědekem. Carlisle odběhl za Bellou, a do sálu se přiřítil Emmett v objetí s Rosalii a s cukajícími koutky se usadili do první lavice.

Po pár vteřinách vstupoval Carlisle s Bellou ve svém rámě. Pomalu ji vedl  ke mě, k okouzlené ledové soše nedočkavě stojící u oltáře, podél prázdných lavic ozdobených květinami.  Bella vešla do sálu a očima mě vyhledala a přivlastnila. Její pohled mě hypnotizoval a já z ní nemohl spustit oči. Bella udělala první krok ke mě, a před bříškem si stydlivě přidržovala kytici. Její šaty odhalovali její těhotenské křivky. Jemně se červenala a já jí chtěl říct, jak jsem na ní pyšný a jak moc jí miluji, nejraději bych to vykřičel celému světu. Nemohl dočkat, až jí budu mít u sebe a ona bude navždy moje. Moje žena. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc to pro mě znamená. Ignoroval jsem myšlenky kněze, že jsme zhřešili a že nemanželské dítě je hřích. Jindy bych mu skočil po krku, no... možná to později udělám, ale teď jsem si nechtěl zkazit tu nejdůležitější chvíli své existence. Soustředil se jen na ni.

Carlisle mi předal Bellinu dlaň a mě neuniklo její smutné poděkování, které Carlislovi zašeptala. Uvědomil jsem si, že Belle chybí její rodiče, kteří tu teď měli být s námi. Přál bych si pro ní dokonalou svatbu, s družičkami, rodiči, přáteli a se vším, co s tím souvisí. To jsem jí bohužel teď dát nemohl. V duchu jsem si slíbil, že jí to vynahradím. Nepřál jsem si nic jiného, než jí udělat navždy šťastnou. Stejně jako činí ostatní Cullenovi své ženy.

Alice se jako věrný svědek postavila za Bellu a kněz začal odříkávat svůj proslov...

Dívali jsme se do očí, s úsměvem na rtech, jako kdyby to mělo být naposledy. Z Belli vyzařovala láska, kterou jsem si ani nezasloužil. Myšlenkové vibrace našeho dítěte pod jejím srdcem byli přímo omamující. To maličké nechápalo, co se děje, ale rozhodně se mu to líbilo.

„Isabello Marie Swan berete si zde přítomného Edwarda Anthonyho Masena Cullena a budete ho opatrovat ve zlém i dobrém dokud vás věčnost nerozdělí?“ obrátil se oddávající na Bellu.

Její srdce se divoce roztlouklo a já zadržel dech. Poprvé v životě jsem se bál proklatého slova ne. Pevně stiskla mou ruku, upřeně jsem jí hleděl do očí a její úsměv se rozšířil. „Ano, beru.“ a já na její třesoucí prsteníček navlékl snubní prsten.

Poté kněz položil tu samou otázku mě... Nikdy bych neváhal ani na okamžik.

„Tímto vás prohlašuji za manžele. Můžete se políbit.“ dokončil kněz obřad.

Sklonil jsem se k Belle a vyhledal její rty. Kostelem ozval potlesk. Belle se nahrnula červeň do tváří a otočila se celá rudá k rodině. Rozpačitě sklopila víčka a skousla rty. Všichni nám postupně popřáli hodně štěstí a já konečně mohl obejmout nyní svou nádhernou ženu.

. . .

Spočinula jsem v Edwardově náručí a pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsme svoji. Že jsem jeho žena a on můj muž. Byla jsem tak ohromně šťastná. I když tu chyběla moje rodina, jeho mi to naprosto vynahradila.

„Tak paní Cullenová, musíme jít.“ pošeptal mi Edward a já se na něho při tom oslovení nevěřícně na něj podívala. On se jen na mě usmál odváděl mě pryč z kostela. Posadil mě zpět do limuzíny, které mezitím někdo připevnil na zadek chrastící plechovky. Tipovala jsem Emmetta.

„Oni s námi nejdou?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Chtějí nám nechat trochu soukromý, tak si udělají menší výlet.“ vysvětlil mi a přitáhl si můj obličej, aby mě mohl políbit. Najednou se Edward tiše uchechtl a já se na něho zmateně podívala. „Ten šofér mi tě závidí.“ řekl pak tiše se zamračeným pohledem zavrčel a vytáhl dělící přepážku mezi námi a řidičem. „Neptej se.“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku.

Se smíchem jsem nad tím zakroutila hlavou. „Že by můj manžel žárlil?“ zeptala jsem se ho škádlivě.

„Strašně.“ zašeptal mi do ouška a rukou mi zajel kabát a majetnicky mi pohladil bříško. „Jsi jen moje.“ konstatoval, až příliš sebevědomě.

Limuzína zastavila před domem a mi vystoupili. Venku už byla tma a na čisté obloze zářil měsíc. Dřív než jsem stihla udělat krok, Edward mě vzal do náruče.

„Kam se to ženeš? Musím tě přeci přenést přes práh, ty moje nevěsto.“ A zamířil se mnou do domu. Posadil mě na pohovku v obýváku a zmizel. Za vteřinu byl hned zpět i s nádherným svatebním dortem.

„Esmé si myslela, že ti tím udělá radost. Sama ho pekla.“ Usmál se na mě a kus ukrojil. Posadil se vedle mě a podal mi talířek se zákuskem. Ale já měla chuť na něco jiného, mnohem sladšího. Utápěla jsem se v jeho rtech...

„No, tak. Alespoň kousek.“ domlouval mi. Otevřela jsem ústa, chtěla jsem říct, že nechci ten dort, ale jeho. Dřív než jsem vydala hlásku, na jazyku mi spočinul kousek krému.

„Edwarde,“ zamumlala jsem a olízla si rty. „já nechci teď jíst. Já bych chtěla tebe...“ sklopila jsem oči. Moc dobře jsem věděla co mi na to řekne.

„Bello,“ vydechl něžně „musíš si uvědomit, že už jsi na počátku třetího trimestru těhotenství a milování s upírem není pro tebe a to maličké bezpečné.“ odmlčel se a prstem mi nadzvedl bradu a podíval se mi do oči. „Přesto mi dovol abych tě uspokojil...“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 50. kapitola: