Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 55. kapitola

11.01.2010 (21:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7925×

55,

„To bude dobré, zlatíčko.“ Hladila mě po vlasech. Vnímala jsem jí jako osobu, která mi nikdy neublíží. „To bude v pořádku. Ššš...“

„Co je s Charliem?“ vzlykla jsem a snažila se nemyslet na to, že je kvůli mě mrtví. Billy mi byl schopen říct jen to, že zmizel a po okolí byli cítit cizí pach upírů. A že je Jake se smečkou pryč a pořád se poušejí něco zjistit.

„Neboj se, žije. Volturiovi se chtěli pojistit, že přijedeme a nezmizíme, tak ho unesli,“ uklidňovala mě Esmé a kolébala ve svém náruči. Snažila jsem se všechnu tu bolest ze sebe vydýchat a utišit svůj pláč.

„Co... co bude dál?“ ptala jsem se zoufale a doufala, že vše dobře dopadne.

„Pojedeme do Volterry a tam se rozhodne,“ promluvil Carlisle. Jen jsem kývla, že rozumím. Pomalu jsem se uklidňovala a docházelo mi co se stalo. Začala jsem litovat své přehnané reakce.

Odtáhla jsem se od Esmé a podívala se na Edwarda, jen tam zmučeně stál pozoroval mě. V očích mu zračila bolest mě takhle vidět. Sevřelo se mi srdce. Vztáhla jsem k němu ruce a on si mě hned přitáhl k sobě.

„Omlouvám se, Bello... Miluji tě.“ Mačkal mě ve svém sevření, jako bych mu měla utéct.

„To já se omlouvám, Edwarde. Neměla jsem na tebe tahle křičet... Já... já...“ Znovu jsem se rozbrečela.

„Já vím,“ špitl.

Schovala jsem se v jeho sevření a utišoval, že vše bude v pořádku a že se Charliemu nic nestane. Ale já ho nemohla nechat samotného a zmatené mezi krvelačnými upíry. Vymanila jsem se Edwardovi a začala si obouvat boty.

„Co to děláš, Bello?“ zeptal se zmateně.

„Já ho potřebuji vidět, přesvědčit se že je v pořádku,“ kuňkala jsem a hledala nějaký svetřík. Nemohla jsem si dovolit nastydnout a ohrozit tak maličké.

„Bello,“ postavil se mi Edward do cesty. „Kam chceš jít?“

To je blbá otázka. „Za Charliem.“

„Vždyť nevíš kde je,“ vymlouval mi to Edward.

„Najdu ho.“ O tom jsem nepochybovala. Ten kdo ho unesl, chtěl i moji návštěvu, tak mu jí dopřeji. Ani bych se nedivila kdyby hned za rohem na mě čekala skupinka upírků. A dovedla mě na správné místo. Neřekla jsem to nahlas, ale bála jsem. Měla jsem strach o Charliho a o sebe, moc dobře jsem si uvědomovala, že na mě závisí život toho drobečka ve mě. Ale musím je oba ochránit.

„Bello, to ti nedovolím.“ Stál mi pořád v cestě, tentokrát i se zbytkem rodiny. Jen Alice s Jasperem ne, ti byly pořád pryč.

„Já se tě neptám!“ osvětlila jsem mu situaci. Tu mi sice kazilo pět upírů stojících ve dveřích, ale to mi bylo jedno..

„Bello, zamknu tě tu, když budu muset! Nevystavím tě žádnému nebezpečí.“ Stál mi pořád Edward v cestě. Nepochybovala jsem o jeho slovech. Byl schopný uplatit i hotelový personál. Známe lidi, za prachy všechno.

Utřela jsem si mokré tváře, přes které jsem sotva viděla. Pokusila jsem se ho obejít, ale bylo to zbytečné. Narazila jsem jen na Emmetta s Rose. Na druhé straně to jistil Carlisle s Esmé. Zhluboka jsem se nadechla. Došlo mi, že je to zbytečné.

„Fajn,“ rezignovala jsem.Vyčerpaně jsem se posadila na postel, tohle rozrušení mě naprosto vysílilo. Mírně se mi točila hlava. Zavřela oči a zhluboka dýchala, potřebovala jsem se uklidnit. Malé ve mě začalo kopat a já si automaticky chytla za břicho. V puse jsem měla sucho a bylo mi horko. Raději jsem se položila na postel. Měla jsem poslechnout Edwarda a nerozrušovat se. Nedělalo to dobře mě, ani miminku.

„Bello, jsi v pořádku?“ Pohladil mě Edward po vlasech.

Otevřela jsem oči a podívala jsem se do tváří mé rodiny.

„Carlisle, je strašně bledá.“ Strachovala se o mě Rose.

„Je mi dobře. Jen... můžu poprosit, o trochu vody.“ Zvedala jsem se a Edward mě přidržoval. Esmé mi přinesla sklenici s tekutinou, tu jsem hltavě vypila až do dna.

„Rose, přines Belle jídlo. Dlouho už nejedla,“ požádal jí Carlisle.

„Já nemám hlad,“ odporovala jsem, i když měl pravdu. Odpovědí mi byli jen nesouhlasné pohledy.

Ta se hned vrátila s tácem. Můj scvrklý žaludek a nervy na pochodu ve mě vyvolali nechutenství. Odvrátila jsem s úšklebkem od jídla.

„Bello, pokus se něco sníst a odpočinout si. Potřebuješ mít sílu na večer. Po setmění se vydáme všichni do Voterry,“ oznámil Carlisle a Edward vedle mě se otřásl.

Den uběhl velmi rychle, skoro celý jsem se ho prospala. Hlavně díky Jasperovi, myslím, že mě celou dobu udržoval v relativním klidu. A já se nestrachovala o Charlieho. Edward se ode mě nehnul ani na krok, vlastně mě vůbec nepustil ze svého objetí, jen když jsem si musela odskočit.

Alice mě oblékla do jednoduchých modrých, přesto elegantních šatů a svetříku. Divila se, že jí neodporuji, ale já neměla chuť se s ní dohadovat. Všichni už byli připraveni, tak jsme mohli vyrazit do upířího hnízda. Za Charliem a náš soud.

Dorazili jsme ke starému hradu, všude se tyčili mohutné hradby chránící město. Carlisle se zmínil, že upíři mají zakázáno lovit ve městě a naopak ho chrání. Docela mě to překvapilo. Nečekala jsem, že upíři si budou hájit území takovým způsobem. Zastavili jsme se pod věží s hodinami a vešli do obrovských starých dveří. Držela jsem Edwarda za ruku a snažila se skrýt svůj strach. Měla jsem z toho špatný pocit. S Edwardem jsme šli uprostřed naší skupinky. Prošli jsme pár chodbami a na konci jedné vedli schody dolu, před nimi čekali dvě postavy v pláštích. Otočili se k nám a já poznala upíry. Jeden z nich byl ten samí, co nás navštívil u nás doma. Druhou jsem neznala, bylo to dívenka, světlovlasá, asi tak čtrnáctiletá.

„Demetri, Jane,“ pozdravil je Carlisle a ostatní kývli na pozdrav. Edward si mě přivinul k sobě a ta dívka přišla k nám. Edward si od ní vzal plášť, který mu podala. Ten mi ho přehodil přes ramena a zapnul u krku. Byl mi velký, celou mě schoval a já si všimla jemné zlaté výšivky po okrajích. Věnovala jsem Edwardovi nechápavý pohled.

„Takový nosí vládci. Je pro tvou bezpečnost. Na znamení, že se tě nikdo z upírů nesmí dotknout,“ vysvětlil mi.

Ti dva nás vedli po schodech dolu. Šli jsme pomalu, Edward mě jistil a já si přidržovala své těžší bříško a hlídala si své neposedné nohy. Jít ze schodů nebylo namáhavé, ale z toho natřásání se mi zachtělo hrozně čůrat. Pane bože?! Mají vůbec upíří sídla toalety? Zděsila jsem se.

Ty schody začali být můj problém. A naši hostitelé netrpělivě naznačili, že si musíme pospíšit. Na jednu stranu jsem byla ráda, že brzo budu u Charlieho a na druhou se bála nevědomosti z příštích událostí. Edward mě vzal do náruče, zavřela jsem oči a pak byl cítit jemný závan z rychlosti. Zastavili jsme v místnosti s menší recepcí, kde nás uvítala s úsměvem jedna žena. Co jsem pochytila, tak se jmenovala Gianna. Nemusela jsem být upír, abych poznala že je člověk. Překvapeně jsem se na ní podívala a za ní spatřila svou vytouženou onu místnost.

„Jste očekáváni. Račte dál...“ uváděla nás Gianna.

Zatahala jsem Edwarda za rukáv a on zbystřil.

„Já musím,“ pípla jsem omluvně. A kývla ke dveřím.

„Rose,“ požádal jí Edward aby mě doprovodila a sami počkali za dveřmi.

Bylo mi nepříjemné že takhle zdržuji, ale já jinak nemohla. Přeci jim tu někde neudělám loužičku. A přesto, ten pocit po vyčůrání byl tak úlevný.

Z recepce jsme prošli temnější chodbou a vešli do obrovského sálu, kde se tyčili tři zlaté trůny. Na nich seděli tři nádherné kamenné sochy s mramorovou pokožkou.

„Vítáme vás, přátelé.“ Prostřední socha se pohnula.

„Aro,“ ujal se slova Carlisle. „Marcusi, Caiusi.“

„Jsme rádi, že jste k nám dorazili. Isabello...“ vydechl nadšeně Aro a najednou stál přede mnou. Srdce se mi rozbušilo, kdyby mě Edward nedržel okolo pasu, nejspíš bych pár kroků ucouvla. „Tak rád vidím na vlastní oči naši upíří matku...“

Aro mě hypnotizoval svými rudými duhovkami a já byla fascinovaná jeho kůží. Byla tak slabá a průhledná jako papír, člověk by se jí bál dotknou, i když ve skutečnosti byla nezranitelná. Zbylé dva trůny za ním se pohnuli a jejich zrak směřoval ke mě.

„Mohu dotknou tvého lůna?“ nebyla otázka, spíš příkaz smíšený s netrpělivou zvědavostí. Odhrnul mi plášť a přiložil sudené dlaně na mé břicho. „Fascinují, unikátní...“ radoval se.

Edward ochranářsky kontroloval každý jeho sebemenší pohyb a dotyk, řekla bych že i myšlenku. Nenápadně se dotkl mé holé kůže na zápěstí a jeho oči se rozšířili v ještě větším údivu a na tváři mu hrál úsměv.

„Aro,“ vybídl ho muž z dalšího trůnu Marcus.

„Voní jako člověk a upír zároveň. Přesněji, její aroma je smíšeno s Edwardovým a je to znát. Slyším bušící dvě srdce, to však sami víte. Zároveň neslyším její myšlenky,“ vypověděl své poznatky. „Ale myslím, že Carlisle nám ten zázrak sám objasní.“

„Jistě, Aro,“ souhlasil Carlisle. A nabídl Arovi svou dlaň. Ten jí netrpělivě přijal, rty na tváři se ještě více rozšířili, bral si s odivem jeho myšlenky. „Óh... Tak děvčátko to bude.“ Zamlaskal. „První upírské dítě.“

Zůstala jsem němě zírat. Nevěřila jsem uším, nebo vážně řekl, že pod svým srdcem nosím holčičku? Přitiskla jsem si dlaň na břicho a civěla na své lůno. Stěží jsem zadržovala slzy. Myslím, že Edward vedle mě byl stejně dojatý. Tak jako já koukal na moje břicho. Celá rodina byla tiše, zpracovávali tu informaci.

„Promiňte, vy jste to vlastně nechtěli vědět.“ Zasmál se Aro škodolibě.

„Vidíš, já ti to říkal, brácho.“ Ťukl Jasper do zklamaného Emmeta.

„Carlisle, rád bych si o tom s tebou ve své pracovně podebatoval, těch poznatků je tolik,“ vyzval ho Aro a on souhlasil.

Vzpamatovala jsem se ze svého překvapení. „A můj otec?“ vyhrkla jsem.

„Jistě, málem jsem zapomněl.“ Zasmál se svému vtipu. „Je v pořádku, brzo ho uvidíš.“ Poté se otočil k té blondýnce. „Jane, odveď Isabellu do jejích komnat,“ přikázal Aro.

Edward si mě posunul za sebe a z jeho hrdla vyšlo zavrčení.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 55. kapitola :