Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 62. kapitola

25.02.2010 (17:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7324×

62,

Byla jsem tolik nervní. Edward odešel pro Charlieho a já se bála jeho reakce. Když konešně Charlie vstoupil do pokoje, všechno ze mě opadlo a já se mu vrhla do náruče. Měla jsem pocit, že Edward mu mě nerad půjčil, jako by na mého otce začal žárlit. Blázínek můj, musela jsem ho políbit a s radostí odcházela pryč z tohohle proklatého místa.

„Ukaž, pomůžu ti z toho pláště,“ zašeptal mi do ouška Edward a vrátil ho recepční. Otočila jsem se z pět na tátu a ten postupně nabíral všechny barvy, na vteřinu mě napadlo, že dostal infarkt. Rozklepala jsem se a Edward mi stiskl ruku.

„Charlie,“ oslovil ho Edward.

„Ty jeden hajzle, zpřerážím ti všechny kosti v těle!“ rozkřičel se Charlie na mého manžela. „Jak jsi jí to mohl udělat?“ S tím se vrhl na Edwarda.

Carlisle chytil bránícího se Charlieho okolo pasu. „Uklidni se Charlie, na to bude ještě dost času.“ Odtáhl ho i se zbytkem rodiny do výtahu a my s Edwardem zůstali sami na recepci.

Ještě jsem zaslechla Emmettův pobavený smích. „Tak u toho chci být.“

Edwardovi neunikl můj vyděšený výraz, bála jsem se víc než když jsem si přitiskla nůž na krk před Arem.

„Neboj se lásko. Charlie vychladne,“ chlácholil mě a něžně mi přejížděl po zádech.

„Nevychladne. Znám ho. Čekala jsem, že jeho reakce nebude zrovna nadšená, je to pochopitelné, přesto mě to mrzí,“ vzlykala jsem Edwardovi do ramene. „On ti bude chtít ublížit...“

Vzhlédla jsem se Edwardovi do tváře, kde mi cukaly koutky.

„Ty se směješ?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Nezlob se, lásko. Ale ty neslyšíš Charlieho myšlenky.“ Políbil mě na čelo.

„To si umím představit. Těší se až bude doma u svého milovaného revolveru.“ Zatřásla jsem se.

„Tak nějak,“ potvrdil mi.

„To né! To...“

„Ale Bello, moc dobře víš, že mi neublíží. A navíc je to pochopitelné. Brání svou milovanou dceru, stejně jako to budu dělat já u naší.“ Objal mi bříško. Najednou jeho hlas zvážněl, jako by mu došlo, co ho čeká. „Jen já to budu dělat o hodně lépe,“ sliboval si.

. . .

Dva kohouti na jednom dvorku, tak by se dala popsat situace mezi Charliem a Edwardem. Už v letadle se začali dohadovat o mojí budoucnosti. O tom kde budu bydlet, s kým budu žít a kde rodit. Byla to moje noční můra a já ji snila s otevřenýma očima. Jen němě jsem se posadila do křesla v obýváku u Charlieho doma a pozorovala je. Mezitím se Jasper s Emmettem vsadili, kdo z nich vyhraje ten jejich přivlastňovací rituál. Ani jeden z těch dvou opeřenců se nechtěl vzdát. Charlie jako otec a policejní náčelník si myslel, že má navrch a Edward jako upír se nenechal zastrašit, a tak nějak dokolečka.

„Ty mládě, jak se chceš postarat o rodinu. Kolik je Ti? Nanejvýš devatenáct a máš sotva střední školu, jak se postaráš o Bellu a dítě. Vsadím se, že nemáš ani práci. Určitě tě živý ještě rodiče!“ podkopával Charlie Edwardovi nohy.

Esmé mě držela za ruku, měla jsem co dělat, abych nevybuchla jako sopka. Vždy když jsem chtěla promluvit, tak mě pokaždé jedna z těch horkých hlav okřikla, ať mlčím. Tak jsem jen seděla a poslouchala. Vždy, když jsem se chtěla rozbrečet, mi Esmé povzbudivě stiskla dlaň a Jasper vysílal vlny klidu. To jsem Jasperovi vracela s vražedným pohledem, ať raději uklidní je... To mi vrátil s omluvným kukučem – Promiň, Bello... Sázka je sázka.

„Je to moje žena a zůstane se mnou,“ snažil se Edward uzavřít debatu. Kde je ta jeho chladná rozvaha?

„Cože je?!“ vykřikl Charlie a podíval se na můj levý prsteníček, dřív než jsem ho stihla skrýt. „Tak to teda ne, chlapečku! Já ti ruku své dcery nedal a nikdy nedám. Jak si vůbec můžeš myslet, že bych ji nechal s člověkem jako ty? Jsi jen mafiánská zrůda! Jen jsi jí ublížil a já nedopustím, aby se tak znova stalo...“

„Pane, věřte mi, že se tak již nikdy nestane, já vaší dceru nadevše miluji...“

Tak to pokračovalo ještě asi půl hodiny. Carlisle s Esmé nad tím jen kroutili hlavou, Alice s Rose to pozorovaly jako nějakou telenovelu, Jasper s Emmettem... No, o těch ani nemluvím.

Nikdy jsem Charlieho neviděla tak hádavého a Edwarda tak vzteklého. To by mi ani tolik nevadilo, kdyby se mi nechtělo tolik čůrat, nemluvě o tom, že jsem měla hlad a pohodlná postel by taky nebyla špatná.

„Já...“ zkusila jsem znovu.

Na tom jediném se shodli, oba zdvihli ruku v gestu, ať mlčím. Copak nemám právo o sobě rozhodnout sama? Co se stalo? Těžce jsem se zvedla a pohledy všech se na mě starostlivě stočily.

„Musím,“ objasnila jsem jim situaci a odešla na záchod. Mylně jsem se domnívala, že až se vrátím, tak bude klid. Nezbývalo mi nic jiného než si povzdychnout. Nechtělo se mi vrátit k nim, tak jsem zůstala na chodbě a dívala se z okna. Venku bylo nádherně, konec léta ve Forks. Zataženo, přesto teplo. Pak mě to napadlo. Okno v přízemí, to zvládnu přelézt i já se svýma levýma nohama. Zadívala jsem se na své bříško, tak to asi nepůjde. Vytočeně jsem si odfrkla, právě toho mám dost. Nemůžu od toho všeho ani po anglicku utéct. Pocit vykřičet si hlasivky byl čím dál tím silnější. Věděla jsem, že za to může moje těhotenství, chuť z toho všeho brečet, hodit to za hlavu, a nebo všechny vzteky zakousnout.

Vletěla jsem do obýváku jako rychlá kymácející se střela, vzala si z gauče bundu a dala se na odchod. Do cesty se mi postavila Rosalie.

„Mamino, kam pak jdeš?“

„Pryč! Dál od těchto dvou.“ Obešla jsem ji a bouchla za sebou dveřmi.

„Bello!“ Vyběhl za mnou Edward a pokusil se mě chytit za ruku, vztekle jsem se mu vytrhla a šla dál.

„Nech mě na pokoji.“ Snažila jsem se od něj dostat co nejdál.

„Bello, moc se omlouvám. J-já nechtěl jsem...“

„A co jsi nechtěl? Mluvit o mě jako o kusu majetku bez názoru? Já nejsem nesvéprávná, Edwarde. Je to můj život a já si o něm budu rozhodovat sama,“ řvala jsem a bylo mi jedno, že sousedi vykukují zvědavě z oken. Vážně se mnou cloumal vztek. Zaťala jsem pěsti a zavřela oči, abych se uklidnila. Edward mě objal a já se rozplakala, „Já bych chtěla zůstat nějaký čas s Charliem dokud to jde. Nechci mu znovu ublížit.“

„Já vím, lásko. Ale už jsi zapomněla, proč jsi odtud odešla?“ Edwardův hlas zněl lítostivě.

To ve mně vyvolalo další příval pláče. Moc dobře jsem si to pamatovala, kvůli vlkům, kteří chtěli zabít moje maličké, a Charliemu, který by to nepochopil.

„Ale dnes ještě nemusíme odcházet, že ne?“ vzlykla jsem.

„Pojď vrátíme se dovnitř, ostatní mají starosti a nějak to vyřešíme.“ Utřel mi slzy a odvedl mě do domu, Edward se semnou posadil do křesla a objal mi bříško, za což sklidil od táty rozzlobený pohled. Charlie se zeptal zda jsem v pořádku, jen jsem kývla. Ještě jsem se na ně zlobila.

„Carlisle má návrh,“ zašeptal mi Edward do ucha a já se obrátila na Carlislea, ten se ujal slova.

„Charlie, tuhle situaci bychom měli vyřešit v klidu. Navrhuji to odložit na zítra, dnes byl dlouhý den a všichni si potřebujeme odpočinout. Bella by dnes měla zatím zůstat u tebe, než zařídíme dům, teď by to tam pro ni bylo nepohodlné.“

„Dobře,“ souhlasil s tím už skoro uklidnění Charlie, „jen zajdu na stanici vysvětlit mé zmizení.“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 62. kapitola: