Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 66. kapitola

06.04.2010 (19:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8362×

66,

Nechtěla jsem vykřiknut, ale já musela, tolik to bolelo... Křeč mi postupovala tělem a můj výkřik se rozlehl po místnosti.

„Bello, Bello... Lásko,“ naléhal na mě Edward a jeho hlas byl vystrašený.

Byla jsem zmatená, nechápala jsem, co se děje. Edwardové rty se nepohybovaly a já přesto slyšela, jak na mě mluví. Cítila jsem jeho dotyky na své kůži, ale on se nehýbal. Carlisle mě ošetřoval, ale jako by tu nebyl...

„Bello, lásko... Slyšíš mě?“ ptal se mě Edward stále ustrašeně, ale jeho rty se stále nehýbaly. Slyšela jsem svojí odpověď, i přesto že má ústa byla pevně semknutá.

„Bello, miláčku. No tak, je to jen sen, probuď se, prosím!“ naléhal dál můj manžel. Nechápala jsem, co mi to říká, v hlavě mi šrotovalo, dokud jsem jeho slova plně nepochopila.

Já spím! Je to jen zlý sen!

„Bello, Bello...“ volal mě pořád neúnavně Edward a já se chvěla. Zamžikala jsem do světla a uvědomila si, že Edward se mnou třese.

„Bello, lásko... Probuď se!“ zoufal si dál.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, ale bylo to spíš skřehotání, hlas mě neposlouchal.

„Konečně,“ vydechl si Edward.

„Co... co se stalo?“ Byla jsem zmatená, sotva jsem poznávala svůj pokoj ve Forks. „Já...“

„Co si pamatuješ jako poslední Bello?“ ozval se Carlisle a já až teď zaznamenala jeho přítomnost. Přitom mi nějakým světýlkem svítil do očí, odvrátila jsem od něho tvář.

„Já... Edwarda, bolest... Charlie. Já nevím...“ přiznala jsem poraženě.

„Omdlela jsi, ale Charlie tě chytil.“ Sevřel mi Edward pevně ruku. „Obě jste v pořádku,“ uklidňoval mě Edward, jako by mi četl myšlenky.

„Co tě bolí Bello?“ ptal se Carlisle, doktor se v něm nezapřel.

Rychle jsem se podívala na své břicho, měl pravdu, moje dítě bylo v pořádku. Žádná bolest, nic. Jen malé kopnutí svého děťátka ve svém lůně. Rozplakala jsem se štěstím.

Edward si to vyložil jinak a hned se mě vyděšeně ptal, co mě bolí. Stejně tak i Carlisle zopakoval znovu svou otázku.

„Já měla jen zlý sen, byl jako živý. Konečně skončil...“ oddychla jsem si a uklidnila je, že je mi dobře. Edward si mě vzal do náruče, tolik mi v jeho objetí bylo dobře. „Edwarde, kde je Charlie a Jakob?“ pomalu jsem si vybavovala, co stalo. Carlisle se mezitím nenápadně vzdálil.

„Neboj, jsou v pořádku...“ Pohladil mě Edward po vlasech a mě se ulevilo. „Zatím ještě odpočívej, teď by jsi měla ještě ležet,“ poručil mi Edward a přilehl si ke mně na postel. Dala jsem mu za pravdu.

„Vážně tě nic nebolí Bello?“ přesvědčoval se znovu Edward.

„Ne, jen mám žízeň,“ kuňkla jsem. V krku mě škrábalo jako na poušti.

Edward se zvedl, ale pak se zarazil a postavil se před postel k dveřím. Do pokoje vtrhl Jakob a netvářil se rozhodně mile.

„Uhni mi z cesty, pijavice, za tebou jsem nepřišel,“ štěkl po Edwardovi.

„Nelíbí se mi tvoje úmysly, Jakobe...“ upozornil ho Edward. To všichni musí mluvit v hádankách? Co se tu sakra děje!

„Tak mi nečum do hlavy,“ odsekl mi Jake.

„Nelíbí se mi tvůj tón, Jakobe,“ okřikla jsem ho a on se hned na mě otočil s lišáckým úsměvem, že bych mu odpustila všechno.

„Tak šípková princezna se nám probudila,“ zasmál se Jakob a hnal se ke mě a vlezl mi do postele.

„Myslíš, že se sem vejdeš?“ zeptala jsem se a pozorovala, tu kupu svalů na mojí posteli.

„Když se k tobě namáčknu, tak určitě.“ Tiskl se ke mě Jakob a od Edwarda se ozývalo vrčení.

„Bello, ty ale smrdíš,“ ohodnotil mě Jakob s nakrčeným nosem, „jako by jsi se válela s přísavkou.“

Cukaly mi koutky, nevím co mi na tom připadalo vtipný, ale asi to, že Edward se ode mě doopravdy nikdy nehnul.

„Nevím co je tady vtipný,“ podotkl uraženě Edward a obezřetně nás pozoroval. Viděla jsem mu na očích, že kdybych jen v Jakobově přítomnosti bolestně sténla a nebo dala najevo, jak mi jeho přítomnost vadí, Edward by ho odtud okamžitě s radostí vykopal.

„Tak už mi někdo z vás řekne, co se tam stalo?!“ obořila jsem se na oba dva.

Překvapivě se ujal slova Edward. „Tohle štěně se přeměnilo před Charliem a pak když se vrátil do lidské podoby, tak mu pověděl o nás,“ žaloval Edward.

„To jsi neudělal, že ne Jakobe!“ vykřikla jsem a nevěřícně se na něj podívala.

„Nestresuj se, mamino, budeš mít nervní děcko,“ uznale pokýval hlavou.

„Jakobe Blacku, kliď se mi z očí!“ vyhazovala jsem a prstem mu ukazovala ke dveřím.

„Tady nejde jen o tebe Bello, tady jde taky o Charlieho, měl se konečně dozvědět pravdu. Viktorie se vrátila a jde po něm. Nemůžeme ho chránit na všech místech a v práci...“

Srdce mi tlouklo, až v krku, Edward mě chytl za ruku a zavrčel na Jaka, ať sklapne. Carlisle přiběhl, už s připravenou injekcí v ruce a hned mi jí vpichl do paže. Rozprostřela se okolo mě tma, už mě nic netížilo a já začala cítit dobře...

. . .

Pozoroval jsem usínající Bellu a uklidňoval se pohledem na ní. Nejraději bych toho psa roztrhal, ještě že ho Emmett odtáhl, jinak by z něho nezbyli ani chlupy. Nejraději bych uprosil, Carlisle, aby ji udržoval v umělém spánku dokud Viktorii nechytíme. Dál nám smečka vyhrožovala napadením a porušením smlouvy, pokud nezabijeme moje a Bellino dítě. O tom nikdo nechtěl ani slyšet.

Tenhle stav bezvědomí byl pro ní lepší. Rose s Esmé měli zatím střežit Bellu dokud se s ostatníma nevrátíme z lovu na Viktorii. Políbil jsem spící Bellu do vlasů a vydal se dolu za ostatníma.

„Kdo, kdo vlastně jste? Co chcete a co moje holčička!“ zoufal si Charlie. Jakob se ho snažil uklidnit, ale všechny si držel od těla. Cítil, že my nejsme obyčejný lidé.

„Spí,“ odpověděl jsem mu a on na mě obrátil zrak.

„Kdo jste? Mafie, kanibalové, sekta?! Tak kdo, sakra?“ zakřičel Charlie a nevěděl, zda má mít strach o sebe nebo o Bellu a vnouče.

„Všechno a zároveň nic. Jsme upíři,“ vypustil jsem z úst a od pár členů se ozvalo nesouhlasné zavrčení. „Pokud bychom mu to neřekli my, tak ten pes ano,“ vysvětlil jsem jim.

„Tím mi chcete říct, že existují vlkodlaci a upíři? Nikdo takový neexistuje! Tohle je moc špatný vtip. Jste blázni!“ nechtěl uvěřit Charlie.

„Je to tak, Charlie,“ uznale pokýval hlavou Jakob, „ty jsi mě tam snad neviděl?“

„U-upíří?“ zaskřehotal Charlie. Došlo mu že je na nás něco divného a zároveň si uvědomil, čím se živíme.

„Ty... tyhle děti?“ Ukázal Charlie na mě až po Alici. Jakob se rozesmál.

„My nejsme děti, Charlie. Jsme starší než ty,“ ozvala se Alice.

Charlie nám nevěřil, nedivil jsem se mu. Byl to vždy rozumný muž a věřit mýtům nebylo nic pro něj.

„Je mi přes sto let, Charlie. Zažil jsem toho dost a jako dítě si nepřipadám,“ osvětlil jsem mu.

„Ty... Zabíjíš lidi!“ Obvinil mě a v hlavě se mu mihotala jen Bella, jak ji jen přede mnou ochrání. Jako první ho napadla jeho služební zbraň...

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 66. kapitola: