Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 67. kapitola

02.05.2010 (15:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8641×

67,

„Ty... Zabíjíš lidi!“ Obvinil mě a v hlavě se mu mihotala jen Bella, jak ji jen přede mnou ochrání. Jako první ho napadla jeho služební zbraň.

„Na to ani nemysli, Charlie,“ upozornil jsem ho a on se na mě zmateně podíval, „nám tím neublížíš, jen sobě.“

Přesto si přiložil dlaň k opasku, nehodlal ji vytáhnout, jen v přímém ohrožení.

„Ne, ne... a znovu ne!“ šeptal si sám pro sebe, připadal si jako ve špatném filmu a nebo v grotesce. Nevěděl, zda se má smát, že naletěl a nebo začít zjišťovat, jak se Jacobovi povedl ten trik s vlkem. Pak se na celé kolo rozesmál a poplácal mě zároveň s Jacobem po rameni. „Dostali jste mě, kluci!“ Ohodnotil nás pochvalně.

Jacob ztuhl a nechápavě se podíval na Charlieho.

Rosalie si oddychla a využila situace. „Já jim říkala, ať to nedělají. Znáte to, kluci a navíc, Jacob má dobrou fantazii...“ Usmála se tak sladce, že jí to musel sežrat i s navijákem. Jí se nejvíc nezamlouval fakt, že o nás ví ještě nějaký člověk mimo Belly.

„Tak, teď když jsme se všichni pobavili, tak bychom si měli promluvit o našem odjezdu,“ navrhla a já na ni vyjeveně zíral, jak to s Charlie skloubila.

Všichni se už smiřovali s faktem, že Charlie odhalil naší skutečnou podstatu a ono tohle. Sledoval jsem jeho myšlenky a ty se naprosto vyjasnily. Ulevilo se mu a raději se k předchozím událostem nevracel.

„O vašem odjezdu?!“ vyhrkl Jake spěšně. Věděl, že odjedeme, ale ne že tak brzo. Jeho city k mojí ženě byly stále živé. Žárlil jsem a za některé myšlenky, které si stále přisvojovaly Bellu, bych ho nejraději chytl pod krkem.

V duchu jsem si položil, stejnou otázku a Alice mi rychle v duchu odpověděla. „Probírali jsme to dnes v noci. Nemůžeme tu zůstat, nevidím vlkodlaky a jejich konání. Je to tu nebezpečné, obzvláště pro Bellu, teď když je tu Victorie...“

„Vy chcete odjet, vždyť jste teprve přijeli! T-to nemůžete!“ obořil se na nás Charlie vyděšeně. Nedovedl si představit, že znovu ztratí dceru kterou právě našel.

„My musíme Charlie. Potřebujeme se zabydlet dřív, než Bella porodí. A už i tak je cestování pro ni náročné, natož čekat.“ Co jsme mu měl říct, že ji odtud musíme dostat, než se na ni vrhne hladová upírka a nebo banda vlkodlaků? „Já tu však ještě zůstanu, potřebuji dořešit ještě nějaké záležitosti,“ dodal jsem.

„Nemůžeš sám lovit Victorii, Edwarde,“ špitla Alice vyděšeně jen pro upíří uši. Ona a ty její vize. „Nenecháme tě tu samotného.“

„Bella může porodit tady. Nikdo vás odtud nevyhání. Bude tu mít skvělou péči, o všechno se postarám a ...“ navrhoval Charlie.

„Promiň Charlie, ale s Bellou jsme se rozhodli žít někde jinde a zařídit si vlastní život.“ Vím, bylo to tvrdé, ale jinak by nás nenechal odejít. „Ty jsi u nás samozřejmě kdykoliv vítán.“

. . .

„Mnn...“ zamumlala jsem a zívla. Chtělo se mi pořád spát, i když mi bylo jasné, že se probouzím z dlouhého spánku. Zachumlala jsem se hlouběji do pokrývky a přetočila se na bok, aniž bych otevřela oči.

Cítila jsem, jak mě někdo hladí po vlasech a líbá na líčko. Edward, uvědomila jsem si a spokojeně jsem zamručela.

„Lásko,“ šeptal mi do ouška ten nejnádhernější hlas.

„Hmm...“ zabručela jsem neochotně.

„Chce se ti ještě spát?“ zeptal se mě.

„Hmm...“ potvrdila jsem mu a poslepu jsem hmatala rukou dokud jsem nenašla jeho košili a přitáhla si ho k sobě.

„Tak ještě spinkej.“ Pohladil mě po líci. Zdálo se mi to, nebo jeho hlas zněl jinak? Jako by ho něco trápilo. Ale já už zase upadala do bezedného spánku.

Nevím, kdy jsem se probudila, ale byla jsem úžasně odpočinutá a především děsně hladová. Padla na mě radostná nálada a mě bylo jedno, že Charlie ví o upírech a o vlkodlacích, alespoň mu už nemusím lhát a on mě pochopí, alespoň v to doufám. A já neztratím otce.

Rozhlédla jsem se po místnosti a velice mě udivilo, že tu se mnou nikdo není. Nikdy mě nenechávali samotnou.

Nechtěla jsem vylézat z té vyhřáté postele, ale můj močový měchýř se velice silně hlásil o slovo a já se neochotně vydala jen v noční košili do koupelny. Jen co jsem vylezla, čekal na mě přede dveřmi Edward. Usmála jsem se na něj, ale on mi úsměv neoplatil a tvářil se vážně a utrápeně.

„Provedla jsem něco?“ zeptala jsem se ho a bála jsem se, že jsem něco udělala, možná jsem se měla předtím s Jacobem více ovládat, ale to nebyl důvod, aby mě hned utlumovali. To já bych se měla zlobit.

„Ne, Bello, ty jsi nic neprovedla. To já...“ Nepřistoupil ke mně a ani mě neobjal.

„Já ti nerozumím, Edwarde,“ zakroutila jsem hlavou. A v hlavě je mi prolítla myšlenka, že třeba zažádal o rozvod a nebo si všechno rozmyslel. Rozklepaly se mi ruce a já je musela stisknout v pěst a přitisknout k tělu, abych se neroztřásla celá. Edward mě vzal za moje pěstičky a odvedl zpět do pokoje a posadil na postel, sám zůstal stát.

„Bello,“ začal a já viděla, že je pro něho těžké o tom mluvit, „teď musíš myslet na naše dítě, být silná a nerozrušovat se, ano?“ požádal mě a já mu na to kývla, vždyť ani já jsem tomu drobečkovi ve mně nechtěla nijak ublížit. „Budeš muset odjet. Pojedeš s Rose a Esmé do Denali. Tam budeš v bezpečí.“

„Co? Proč? Já pořád nic nechápu, Edwarde?“ Byla jsem zmatená z jeho chování. Udržoval si ode mě odstup a jediné, co mě momentálně utěšovalo, bylo moje dítě v mém lůně, přesto jsem byla vyděšená k smrti. Nevím, jestli z toho, že mi neřekl, že pojede také a nebo proto, že v Denali bude také Tanya a já se bála o své miminko.

Proč mě tam posílá?

„Bello,“ vydechl Edward a padl na kolena, zabořil mi hlavu do klína.

„Edwarde, lásko.“ Pohladila jsem ho po vlasech. „Já se bojím... Řekni mi prosím, co se stalo.“

„Neboj, nic se ti nestane, budeš tam v bezpečí. Uzavřeli jsme s nimi smír a jsou nám ochotni pomoci. My tu zůstaneme a postaráme se o Victorii, aby nám už nemohla ublížit.“

„To ne, Edwarde! Já tu zůstanu s vámi. Já tam nechci, chci být s tebou!“ vzlykla jsem jak rozmazlené dítě. Edward mě objal a začal utěšovat.

„Bello, ty se teď musíš postarat o naše nenarozené dítě. V Denali budeš mít klid a já za tebou co nejdřív přijedu a už budeme spolu, ano?“ Teď už on hladil mě a objímal okolo pasu.

„Já tam nechci, Edwarde,“ kuňkla jsem a brečela. Nechtěla jsem, aby mé slzy viděl, ale ty blbý hormony mě neposlouchaly. Bála jsem se Tanyi a její rodiny, obzvlášť po tom, co se stalo.

„Rosalie s Esmé tě ani na okamžik neopustí. Nemusíš se bát, ochrání tě mezi tím, co já budu pryč,“ utěšoval mě.

„Edwarde, ale já nemám starost o sebe, ale o tebe.“ Stulila jsem se na jeho hrudi. „A co Charlie?“

„Neboj, on bude taky v bezpečí, bude celou dobu v La Push. Řekli jsme mu, že musíme odjet. Carlisle kvůli práce a my s ním. Nechtěl tě pustit, ale uznal, že musíš následovat svého manžela,“ řekl pyšně.

„Ale vždyť vy nepojedete?“ Byla jsem zmatená. „A jak vůbec Charlie reagoval na vaši skutečnou identitu? Nechali jste mě všechno zaspat. To už mi nedělejte!“ vyčítala jsem mu. Nechtěla jsem, aby to tam vyznělo, ale já se cítila v té chvíli bezmocně.

„Bylo to pro tebe nejlepší. Kdyby jsi se v té chvíli viděla, byla jsi celé bez sebe. Třásla jsi se a já se o tebe tolik bál. To už mi nikdy nedělej!“ Nenapadlo mě, jak to pro něho může být tak těžké. Jsem sobec a myslím jen na sebe. „Bello, co se týče Charlieho, tak si myslí, že to o vlkodlacích a upírech je vtip.“

Vykulila jsem na něho oči, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že je to pro něho nejlepší. Kdyby to zjisti Volturiovi, čekala by ho smrt. Jen jsem kývla, že rozumím.

. . .

Edward mě políbil na rozloučenou a mě vyhrkly slzy. Nechtěla jsem brečet a dělat mu to ještě těžší, ale já si nemohla pomoct. Přišlo to samo. Už jenom loučení s Charliem bylo bolestivé.

„Bello, za chvíli jsem u tebe, ani si nevšimneš, že u tebe nejsem,“ utěšoval mě Edward uprostřed letištní haly. Políbil mě do vlasů a já si snažila utřít slzy, nakonec mi je setřel sám svým rukávem.

„Já vím. Jenže ty už mi teď chybíš,“ vzlykla jsem a zabořila obličej do jeho hrudi.

„Bello, jestli ho nepustíš, tak vám to uletí,“ upozorňovala mě Alice. Jenže té se to říká... Zůstává tu i se svým Jasperem. Kdyby se tak stalo, nevadilo by mi to.

„Už musíte,“ začala znova a Edward na ni tiše zavrčel. Nemohla jsem se od něho odlepit.

„Dávejte mi na ni pozor,“ prosil Edward mé nynější společnice v podobě Esmé a Rosalie.

„Ty víš, že budeme,“ slibovala mu Esmé.

„A ty mi slib, že dáš pozor na naše miminko, ano?“ Pohladil mě po bříšku. Zmohla jsem se jen na kývnutí, jinak bych se znovu rozbrečela. Pohledem jsem se rozloučila i s ostatními. Rose mě vzala za ruku a my nastoupily do letadla.

Jen co jsem dosedla do kožené sedačky a okolo nás prošla letuška, rozbrečela jsem se znovu. Nejraději bych z toho letadla utekla a vrátila se k Edwardovi, jako by mi až teď došlo, že se mu může něco stát a i ostatním z rodiny. Vždyť Victorie je nevypočítavá mrcha.

„To bude dobré, Bello, oni se o sebe postarají,“ snažila se mě uklidnit Rose a to ve mně vyvolala další salvu pláče.

Letuška začala v letadle roznášet občerstvení a nám nabídla šampaňské, jak se na první třídu sluší. Ani jsem si to neuvědomila a kývla jí na to. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem se ani na nic jiného nesoustředila

„Bello,“ okřikla mě rozhořčeně Rosalie vedle mě, vyrvala mi sektovku z ruky a vrátila jí stevardce.

„To by jsi doopravdy neměla,“ přitakala jí Esmé, „vždyť jsi těhotná!“ A nechala mi nalít nějakou ovocnou šťávu. Obě se na mě dívali, jako bych něco provedla špatně. No tak jo, provedla, ale já nechtěla. Vyběhla jsem ze sedadla a s pláčem utekla na toaletu. Pomalu mi docházelo, co jsem zavinila. Cullenovi se teď kvůli mě vystavují nebezpečí, stejně jako Jacob a já jsem k ničemu.

„Bello, zlatíčko, jsi v pořádku?“ Ťukala mi na dveře Esmé. „Já tě nechtěla kárat, promiň. Vím, že jsi rozrušená, ale mi se o tebe postaráme. Nemusíš se bát Tanyi, prý už se vším vyrovnala...“

Tanya! To mi vůbec nedošlo! Vždyť v Denali je Edwardova upíří bývalá milenka. To mi vůbec nedošlo. Ten poslední incident vůbec nebyl příjemný. Podívala jsem se na své bříško.Ví vůbec, že jsme s Edwardem vzali a že to dítě, které čekám, že je jeho? Něco mi říkalo, že o tom nemá ani ponětí. A já lezu do jámy lvové!

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 67. kapitola: