Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 69. kapitola

31.05.2010 (09:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9472×

69. kapitola

„Edwarde, zase nám zmizela za hranicí,“ zaburácel Emmett naštvaně. Victorie využívala naší slabiny. Kdykoliv jsme jí byli v patách, zmizela za hranící La Push. Tam sice po ní vlci také šli, ale měli stejnou slabinu jako my.

„Bude muset uzavřít příměří se smečkou, jinak ji nikdy nechytíme,“ navrhoval Carlisle.

„Carlisle má pravdu,“ souhlasil s ním Jasper. „Ta mrcha má výbornou taktiku, takhle bychom ji mohli chytat roky...“

Už jsem z toho byl skoro šílený. Byly to teprve tři dny, ale to odloučení od mé těhotné ženy bylo strašné, připadal jsem si, jako bych ji znovu opustil a rovnou strčil do jámy lvové. Volal jsem jí, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Buď spala anebo byla v koupelně, či někde pryč. Kdyby mě Esmé neujistila, že je v pořádku, dávno bych byl za ní.

Carlisleovi zavibroval telefon a ten ho okamžitě zvedl. Můj sluch zaznamenal vyděšený hlas Esmé.

„Carlisle, musíš okamžitě přijet. Nevíme, co máme dělat. Bella má bolesti a krvácí...“

To mi stačilo k mé reakci, vystřel jsem jako raketa do Denali, můj rychlý běh mi byl teď k prospěchu. Bylo mi jedno, zda mě někdo uvidí a já prozradím naší existenci. Teď jsem měl být na jiném místě...

Konečně jsem proběhl Denalijskou rezervací a spatřil tak dlouho očekávaný dům. Bylo v něm ticho a frustrující myšlenky na každém patře. Zaznamenali mě a ze dveří mi naproti vyběhl Eleazar se slovy, že mi vše vysvětlí.

„Na to bude čas později.“ Oběhl jsem ho. Pro mě teď byla nejdůležitější Bella. Ležela v mé předešlé ložnici a spala. Rose s Esmé u ní byly a tvářily se nešťastně. Ani jedna z nich nedýchala a já hned pochopil proč. Pokoj byl prosycen vůně krve.

„Promiň, Edwarde,“ vzlykla Esmé, „neochránily jsme ji.“

„C-co se stalo?“ zeptal jsem se zoufale a klekl před postel. Bella klidně oddychovala a byla nepřirozeně bledá. Vzal jsem ji za ruku a přitiskl si ji k tváři. Bál jsem se, že umírá...

„Vypila čaj,“ zašeptala Rose a nespouštěla z ní oči. „Carlisle nám poradil, co s ní, ale až ji podrobněji vyšetří, tak může určit, jak na tom je. Zatím spí.“

„Čaj?“ nechápal jsem a ona mi ukázala, co se přihodilo, ve své mysli. Tanya jí nasypala do čaje směs bylinek, po kterých měla Bella přijít o naší holčičku.  Popadl mě vztek. „Vypadněte,“ přikázal jsem jim tiše a ony poslechly. Esmé se za dveřmi rozvzlykala.

Lehl jsem si vedle Belly a hladil ji po tváři. Ruka mi zabloudila na její vzedmuté břicho. Dítěti bylo slabě srdíčko, jako by se mu nic nestalo, ale jiný náznak života nevydával. Nezachytil jsem jeho sebemenší vibraci či myšlenku.

„Bello, jsem u tebe, všechno bude dobré, slibuji. Ty i malá budete v pořádku...“ promluvil jsem k ní tiše a doufal, že mě uslyší a bude vědět, že jsem tu s ní.

Ani jsem se nenadál a do dveří vstupoval Carlisle, chytil hned první let na Aljašku. Věděl, co dělat. Netolerantně mě od Belly odstrčil se slovy, ať se vzpamatuji. V tu chvíli mi došlo, že jsem celou dobu na něj vrčel, jen proto, že se přiblížil k Belle. Ztichl jsem a zůstal u Belliny hlavy a celou dobu ji držel za ruku, nechtěl jsem, aby si myslela, že je sama.

Carlisle pracoval rychle, zastavil slabé krvácení a dal jí novou krev. Bella přitom slabě párkrát cukla, probudila se.

„Edwarde,“ vydechla překvapeně a unaveně, když mě uviděla.

„To nic, Bello,“ pohladil jsem ji po vlasech, „Carlisle tě jen ošetřuje. Jsem u tebe.“

Belle se nahnaly slzy do očí a skousla si rty. „Promiň,“ omlouvala se mi.

„To nebyla tvoje chyba.“

„Měla jsem si dát větší pozor,“ kuňkla a po tváři se jí valily velké slzy.

„Teď musíš být v klidu, Bello,“ upozornil ji Carlisle a my oba ztichli.

Bylo to pár minut ticha, než Carlisle vyhodnotil situaci a mně to vyvolalo úsměv na tváři. Bella se na mě zmateně podívala.

„Klid, lásko,“ promluvil jsem k ní, „ty budeš jen nějakou dobu slabší ze ztráty krve a naší maličkou -“ Pohladil jsem ji po břiše, „ochránila upíří membrána okolo ní. Na ni ty bylinky vůbec nepůsobily,“ oddychl jsem si.

„Díky Rose, nedovolila mi to vypít a donutila zbytek vyzvracet,“ poznamenala Bella šťastně.

„Ano. Teď si odpočiň, potřebuješ to,“ ujistil jsem ji a ve svém nitru cítil nekonečnou úlevu, že to tak dopadlo. Její život byl tak křehký a já věděl, že bych bez ní nedokázal žít. Rozhodl jsem se být sobec a nechat si ji navždy. Splním její přání a až přijde vhodný čas, učiním ji nesmrtelnou.

Bella zavřela oči a usnula. Tanya mezitím, než jsem přišel, opustila dům i rodinu. Zklamala jejich důvěru, věděla, že by ji stejně vykázali a tak se rozhodla odejít sama. Kateininy omluvné myšlenky jsem slyšel až sem. Litovala, že nezastavila Tanyu, ale nevěřila, že by něčeho takového byla schopná, myslela si, že ten čaj je normální lidská pochutina.

. . .

Od oné události uběhlo pár měsíců. Viktorie byla mrtvá, nakonec padla rukou vlků a já byla šťastná. Tyhle měsíce byly nádherné, i když pár much by se tu našlo… Sedm párů upírských očí na mě neustále hledělo a bylo mi pořád v patách.

„Nemůžete toho už nechat? Mám rodit až za měsíc, nemůžete to ustavičné hlídání odložit?“ vybouchla jsem. Co z toho, že ani ze židle jsem se málem bez cizí pomoci nepostavila! Stačilo, že mě všechno bolí, od nohou, po záda a ještě oni a ta jejich starost. Kdykoliv jsem jen nějak víc zafuněla, tak div Edward nevolal Carlislea, aby se na mě podíval.

„Bello.“ Pohladil mě Edward po vlasech a pošimral na bříšku, přes které jsem si neviděla na prsty u nohou. „Jen o tebe máme starost.“

„Tak ji nemějte, jsem v pořádku.“

„Nechceš si jít na chvíli před obědem lehnout?“ pobízel mě Edward a  líbal mě přitom na ouško, jako by to na mě mělo zabrat.

„Jasně, to dopolední dívání s Emmettem na televizi mě strašně vyčerpalo.“ Nesnažila jsem se skrýt ironii.

„Vždyť jsi u toho skoro spala,“ ozval se Emmett. Podrazák jeden, celou dobu se koukal jen na fotbal, kdo by přitom neusnul...

„A co kdybychom před obědem zašli na procházku?“ Zatleskala jsem nad nápadem a ani jsem nečekala na jeho odpověď a šla si obléct bundu.

„Rád tě vidím šťastnou…“ usmál se na mě můj manžel a zapnul mi bundu.

Procházeli jsme se po lesní pěšince, šli jsme pomalu, na můj vkus, až moc. Ale tempo určoval Edward a on odmítal jít rychleji. Povzdychla jsem si a Edward mě zase sjel zkoumavým pohledem.

„Není ti zima?“ zeptal se a já jen zakroutila hlavou.

Po pár metrech jsem si držela bříško, kde se malá převalovala a byla zadýchaná únavou. Posadili jsme se na vyviklaný kmen stromu a já pozorovala krajinu. Líbilo si mi tady v nížině. Byl to nový domov, my byli v bezpečí a já byla s Edwardem a to mi stačilo. Opřela jsem se o Edwardovo rameno a zavřela oči, vychutnávala jsem si tu vůni lesa a příjemné ticho.

Po chvíli jsem cítila, jak mě Edwarde, bere do náruče a zaprotestovala jsem, že nespím.

„A to chceš jít ten kus na zpět zase po svých?“ zeptal se a už předem věděl, co mu odpovím.

„Hmm... Ne.“ Zakroutila jsem hlavou. Takhle se mi líbilo mnohem víc, spočívat v Edwardových silných rukou a vdechovat jeho vůni. To mu vyvolalo jeho pokřivený úsměv na tváři a my za chvíli byli doma.

„Volal Charlie,“ oznámila mi Esmé u dveří.

„Hned mu zavolám.“ Vrhla jsem se k telefonu a vyprávěla mu všechny novinky – nenovinky.

„Bello, měla by ses jít najíst,“ vytrhl mě z debaty s Charliem Edward. Můj otec zase chtěl vidět svou vnučku. Podle něj už byla na světě a já hrála s ním. Nelíbilo se mi hrát tuhle hru, ale pro jeho bezpečí všechno...

Ani nevím, jak celý den utekl a já už zase usínala po boku svého manžela.

Probudil mě tlak v břichu. Nebolelo to, jen to bylo nepříjemné... Najednou mě v klíně zahřál teplý proud. Sakra, zaklela jsem v duchu. Edward ležel vedle mě a četl si nějakou knihu, ale tu hned odložil a pohladil mě po vlasech.

„Jak to, že nespíš, lásko?“ usmál se na mě, ale ten úsměv hned zmizel, jakmile uviděl můj zaskočený výraz.

„Edwarde, budeš se na mě zlobit?“ Ani nevím, jak mě to napadlo, ale najednou jsem si připadala provinile.

„Proč bych měl? Zdálo se ti o někom jiném, než o mě?“ zasmál se.

„To zrovna ne, ale myslím, že mi praskla voda...“ obeznámila jsem ho nevině se situací. Vykulil na mě své zlaté oči a bleskově mě odkryl. A doopravdy... Pode mnou byla mokrá louže. Nezaváhal a začal mi hned prohmatávat břicho. Zmateně jsem na něj koukala.

„Doopravdy, je tvrdé...“ zašeptal si pod vousy.

„A co sis sakra myslel? Že jsem se počůrala?“ vydechla jsem nevěřícně a to poslední slovo jsem ostudně zašeptala.

„Carlisle, jdeme do pracovny,“ upozornil Edward svého otce, který se sem nejspíš chystal jít, jakmile nás uslyšel.

Můj manžel mě vzal i v té mokré košilce do náruče a opatrně mě tam nesl. „To bude dobré,“ zašeptal a políbil mě do vlasů, nejspíš tím uklidňoval sám sebe. Připadala jsem si trapně, celá od plodové vody. Všichni už byli přede dveřmi naší ložnice a vyděšeně na mě zírali. V tu chvíli jsem byla ráda, že si Edward zachoval chladnou hlavu. Ale musím, říct, že mě ty jejich výrazy rozesmály a ze mě opadl počáteční strach.

„Nic mi není,“ snažila jsem se je uklidnit. Doopravdy, v tu chvíli mi ještě nic nebylo...

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 69. kapitola :