Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sledovaná - Prolog + 1. kapitola

04.07.2012 (15:00) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2727×

Prolog

 Volterra

„Je naprosto jednoznačné, co musíme udělat!“ zahřměl Aro, většinou byl poklidný, ale dnes praskal ve švech. Kdyby byl člověk, řeklo by se, že je prostě ve stresu, je toho na něj moc. Ale on je upír a stává se to jenom v těch opravdu jedinečných okamžicích.

„Samozřejmě, ty dívky nesmějí zemřít, budou přeměněny,“ promluvil už o něco klidněji a pohlédl na Caia. Caius přivřel oči, ale nic neřekl, místo něj promluvil Marcus:

„Opravdu si myslíš, Aro, že je to dobrý nápad? Ty dívky budou jako upírky velmi nadané, ale i samostatné… A pokud jsou už jako lidi pro nás velká hrozba, nemyslím si, že nebudou ani po přeměně,“ řekl moudře, ale se změnou Arova názoru nepočítal. Aro chvilku uvažoval.

„Ach, samozřejmě, to máš pravdu, ale nač zahazovat šanci? Když nebudou s námi, budou nás ohrožovat, jednoduše je zabijeme,“ uvážil a samolibě se usmál.

„Dobrá, Aro, ale ber svá slova v potaz. Pokud únos neuspěje, budou znovu sledovány, a pokud bude něco hrozit, sledovatelé je zabijí,“ zasyčel Caius a mávl ledabyle rukou. Pro něj končilo všechno jednoznačně - smrt. Aro se usmál a otočil se na své vrstevníky.

„Běžte a konejte, mí drazí,“ pokynul jim a začal být celý natěšený na nové přírůstky.

O dva dny později, noc v Port Angeles.

„Nekecej!“ zašeptala Alice a rozpustile se při tom hihňala. Bella - její sestra - jenom horlivě přikyvovala.

„Opravdu, ségra! Jazz po tobě jede! Měla jsi vidět, jakým pohledem tě pozoroval!“ ujišťovala Bella sestru. Alici začínala nabíhat červená barva do tváří a byla moc ráda, že je tma jak v pytli. Sice věděla, že jsou tu samy na ulici v Port Angeles, ale ani před svou sestrou nechtěla ukázat slabost.

„Božínku! Jazz se mi vždycky hrozně líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že by chtěl o rok mladší holku…“ řekla rozpačitě.

Bell se usmívala jejímu štěstí a chňapla sestru za ruku. Sice byla hrozně šťastná, že její sestra bude „nejspíš“ mít luxusního kluka, ale začínala být zima, a když jdete po ulici, bůh ví, v kolik hodin večer začnete mít strach.

„Nezdá se ti to tu nějaký strašidelný? Přijde mi strašný ticho na to, že jsme před chvílí vyšly snad z té nejpočetnější párty,“ řekla Bella a tím, že na sobě znovu cítí ten otřesný pohled, který mimochodem cítily s Alicí celý život, ji zamrazilo na páteři.

„Stačí jenom dojít k autobusu, Bell, tam nás vyzvedne mamka,“ odpověděla konejšivě sestra a s nepříjemným pocitem přidala do kroku. Bella se jí držela jako klíště a natočila tvář na ni.

„Cítím ho, Alice,“ zašeptala Bella obzvlášť potichu. Alice se jí podívala do očí a přikývla na souhlas. Opravdu tu byl s nimi, ale tentokrát nebyl sám.

Děvčata za sebou zaslechla nějaké zašustění a trhavě se otočila. Nic neviděla, ale takový strach snad ještě nikdy v životě neměla.

„Myslím, že bychom neměly koukat tolik na horory, Be…“ Někdo popadl Alici za vlasy a na pusu jí přiložil roubík. Isabelle udělali to samé, ani nestihla zareagovat na sestřinu větu. Bylo to tak rychlé a tak tiché, že by si toho nevšiml ani ten nejbystřejší živočich, natož člověk…

1. kapitola – Goodbye Seattle

„Jméno a průkaz, prosím…“ řekla mi mile slečna Megan, vstupní hlídačka. Optimisticky jsem se usmála a při sahání pro můj průkaz jsem si říkala, že to je snad naposled, co tuhle otřepanou větu slyším.

„Isabella Swan,“ ukázala jsem svůj průkaz a byla propuštěna. Když jsem procházela naší policejní úzkou chodbou, která nahání husí kůži snad každému, kdo zde není v práci, musela jsem se zatřepat. Bude se mi stýskat po takovýchto až směšně malých detailech. Jako by to bylo včera, co jsem tu procházela poprvé…

Ovšem můj první pobyt na této stanici nebyl ze školních důvodů. Nerada na to vzpomínám, ale minulost mě dohání a já nechci čekat, až mě dohoní, vydám se jí vstříc. Myslím si, že se moje vzpomínky vracejí a já potřebuji vyřešit, kam se dostala moje sestra.

„Bello!“ zavolal za mými zády moc dobře známý hlas. Ihned jsem se automaticky otočila a hodila zářivý úsměv po mé kolegyni a velmi cenné kamarádce.

„Sharon! Myslela jsem, že se sejdeme až po rozloučení s šéfem,“ řekla jsem jí při vřelém objetí. Sharon zablýskla svými bělostně zářícími zuby.

„No, víš, vlastně jsem tu z podpory, a tak trochu jsem doufala, že ti nedovolej přestoupit na jiný okres, konkrétně že ti nedají jedno místo těch nejzáhadnějších zmizení v dějinách…“

„Ty víš, z jakého důvodu jsem byla první, která se na to místo přihlásila,“ odpověděla jsem a při pomyšlení, že se vrátím tam, kde to všechno začalo a taktéž skončilo, mě zamrazilo v žaludku. Sharon je sice moje velice dobrá kamarádka, ale nikdy jsem jí nepověděla, že jde určitě o něco víc než o obyčejné blázny, kteří jsou posedlí vražděním nebo prodejem bílého masa.

„Já vím... Ale je to už šest let, Bello,“ pohlédla mi do očí a snažila se najít nějaký souhlas. Je to pravda, je to příšerně dlouhá doba a každý věří, že Alice zemřela, ale já ji cítím, cítím taky jeho! A pokud to tak je, musím se vrátit tam, kde to začalo.

„Tenkrát jsem byla mladá… Donutili mě odejít a utéct od skutečnosti a tentokrát chci tu skutečnost najít, Sharon. A to, i kdyby byla Al po smrti.“ Při posledních slovech se mi trošku zadrhl dech. Žiji v domnění, že Alici najdu, ale povede se mi to? A to je právě to, co se tu děje… Otázky! Nemůžu se už jenom ptát, musím jednat. Sharon se na mě smutně usmála a trhla hlavou za zvukem.

„Á… Rád vás vidím, slečny, ehm, pojďte dál,“ promluvil detektiv Ritchard. Tohohle lehce našedivělého pána znám snad od samého začátku, co jsem se objevila v Seattlu. Vždy byl nápomocný a stal se tak nějak mou pracovní rodinou.

„Ehm, pánové? Toto je naše okouzlující a nesmírně talentovaná Isabella Marie Swan,“ představil mě Ritchard dvěma mužům v elegantních černých oblecích, mohlo jim snad být něco málo přes čtyřicet…

„Dobrý den,“ napřáhla jsem k nim ruku.

„Ano, výborně! Slečna Swanová v celé své kráse!“ zašvitořil jeden z mužů a horlivě mi potřásl rukou.

„Také vás velice rád poznávám, no, uznejte sama, chtěli jsme se přesvědčit, že do Forks nebudeme posílat nikoho jiného než elitní třídu,“ řekl druhý chlápek a až moc akademicky uvažoval každý pohyb.

„Oh… Samozřejmě, já jsem ve Forks bydlela, takže to tam moc dobře znám,“ řekla jsem a pokynula hlavou.

„Jistě, slyšeli jsme váš pozoruhodný příběh, víte, je to fantastické…“

„Georgi! Představ se nejdřív!“ okřikl prvního muže ten akademik. Sharon do mě zezadu dloubla, moc dobře jsem věděla, že se drží, aby na ně nevyprskla smíchy, působili jak nějaký starý manželský pár…

„Jsem agent Buth a toto je agent George Marquejnor. Říkejte mu Georgi, to příjmení je šílené.“

„Ale to si myslíte jen vy, praví Američané bez jakýchkoli exotických kořenů,“ řekl Buthovi George nakrknutě. Opravuji svou řeč o tom, že působí jako starý pár, oni se tak opravdu chovají! Nenápadně jsem se usmála.

„Jistě, Georgi, jistě…“ odpověděl Buth a zakroutil očima, tohle byla opravdu poslední kapka. Sharon se musela omluvit a odkráčet na záchod, aby tu nezpůsobila společenský výbuch smíchu na počest velice důležitých lidí. Upřímně? Musela jsem se kousat do tváře, ale jakmile jsem pomyslela na to, co všechno mě čeká, do smíchu jsem měla opravdu daleko. Dokonce i Buth s Georgem náhle zvážněli.

„Takže, Isabello, jen abyste věděla, je opravdu jasné, že do Forks – Port Angeles pojedete. Tedy pro nás by to bylo opravdu velice dobré, takových osob, jako jste vy, je málo. Váš příběh ovšem…“ Agent Buth polkl. „Nás, jak bych to řekl, znepokojuje, víte, nejsme si jisti, jestli jste z těchto důvodů schopna zločin v určité oblasti řešit,“ řekl vážně a zadíval se na mě svýma temně hnědýma očima. S těžkým nádechem jsem přešlápla.

„Agente Buthe, Georgi, tak nějak jsem čekala, že se budete o tuto událost zajímat. Já chci říct, že kdybych měla opravdu takové následky z mého únosu, dokázala bych si představit, že bych nemohla dělat tuto práci a podle mě ani nic jiného. Jenomže… Já si z této události nic nepamatuji, a to mě popohání dál a tlačí k Forks a Port Angeles, já chci vědět, co se tenkrát stalo, a na případy v rodinném kruhu či osobním problému jsem vycvičená. Samozřejmě, spoléhám na svoje instinkty a počítám s tím, že vše budu řešit zcela profesionálně a jedině to, že je tento případ lehce osobní, mě bude popohánět dál,“ řekla jsem agentům na rovinu a snažila se zachovat hlavu, aby nepracovala dál a nepřemýšlela o tom, jestli jsem řekla vše, co jsem chtěla.

Agent Buth s agentem Georgem na sebe krátce pohlédli a přikývli.

„Myslím, že o vás nemáme pochyb, oba dva si myslíme, že se na tento případ dokonale hodíte,“ řekl uctivě George a pokývl hlavou. Pak zašel k pracovnímu stolu, otevřel svou koženou příruční tašku a vytáhl nějaké desky, podal je Buthovi.

„Zde,“ usmál se Buth. „Měli by tam být všechny doklady, které vy, agentka Swanová, budete potřebovat v okresu Forks a Port Angeles. Vítejte mezi nejzáhadnějšími vraždami a zmizeními,“ vřele mi pokynul hlavou a já pyšně převzala mé nové doklady. Přichází jedna z dalších etap mého života a konečně najdu svou sestru.

„Jakmile dorazíte do Forks, myslím, že jste psala, že tam budete bydlet, stavte se v Port Angeles na naší stanici a my vám dáme veškeré papíry k vašemu případu, bude to zatím jediný případ, který budete mít, ale doufám, že objevíte něco, co by nám mohlo přiblížit, co se vlastně stalo vaší sestře…“

Jak mi George dořekl mé jediné instrukce, srdce se mi rozbušilo plnou rychlostí. Všechno, co jsem za celý život dělala, se konečně vyplatí a já mám volnou cestu k pravdě. Ale i přesto všechno… Jsem dost silná, už jsem se s tím vším vypořádala a naučila jsem se nedávat moc pocity najevo, ale někde vzadu, kde je ta malá Bella, mám strach.

Strach z toho, jaké to bude se znovu vrátit na místo, kde jsem před šesti lety byla unesena se svou sestrou, kde byla pohlcena jedna moje část a čas, na který si nevzpomínám. Agent Buth se podíval na hodinky.

„Ehm, myslím, že to je všechno… My už budeme muset jít, máme ještě nějakou práci. Přejeme vám příjemnou cestu a doufejme, že i dobré výsledky ve vyšetřování, víte, moc dobře víme, jak těžké je vyšetřovat staré a odložené případy.“ Buth i George mi potřásli naposled rukou a s úsměvem odešli, sama jsem se podívala na hodinky a malinko se zajíkla.

„Páni! To už je jedna?!“ vyvalila jsem oči a pohlédla na nějak zvláštně skleslého Ritcharda. Moji vyděšenou odpověď nějak nezaregistroval a jenom se na mě smutně usmál.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho a zvedla koutky ve zdvořilém úsměvu.

„Víš, vždycky jsem věděl, že jsi opravdu moc talentovaná, ale že naši stanici opustíš už tak brzo, to jsem holt nečekal,“ odpověděl mi Ritchard smutně a připomínal truchlícího dědu, Ritcharda jsem vlastně za takového mého pracovního dědu považovala…

„Vždycky jste taky věděl, že tohle všechno dělám kvůli svému případu… Ty brigády, bože, byla jsem zavřená celý týden dole ve sklepě mezi hromady starých papírů od odložených případů,“ řekla jsem mu a nad vzpomínkou všeho toho, co se stalo a nevyřešilo, se mi obrátil žaludek. Ráda bych se na všechny ty případy vrhla, ale nejdřív musím vyřešit ten svůj.

„Ano, ano… Tak už jdi,“ usmál se Ritchard. „Jdi, než tě donutím zůstat a pozdravuj toho svého černého rebela, doufám, že na tebe bude dávat pozor,“ řekl mi naposled a opravdu mile a vřele se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila a dokonce jsem cítila i nějaké to štípnutí v očích.

„To on vždycky… Mám vás ráda, šéfe.“ Naposledy jsem si prohlídla Ritcharda a s hlavou vzhůru a s Sharon v patách jsem vyšla z kanceláře. Na chodbě mě Sharon silně, až jsem si myslela, že přijdu o veškerý kyslík, objala.

„Budeš mi, sakra, chybět! Kdo teď bude dávat do držky všem seatllovskejm hajzlům?!“ vysoukala ze sebe Sharon, a přesto, že se snažila znít drsně, jsem poznala, že se jí bude hodně stýskat… Pořádně jsem ji zmáčkla.

„Myslím, že ty sama jsi dostatečný postrach. Dávej tady na to pozor,“ pořádně jsem Sharon objala a rychle se od ní odlepila, s povzdechem jsem se otočila a šla směrem k východu.

„Budeš mi chybět, Swanová!“ zavolala za mnou ještě Sharon. V chůzi jsem se otočila za ní.

„To ty mně, Bergrová! Zavolám ti!“ zakřičela jsem na ni nazpátek… A tohle všechno stačilo k tomu, aby mi pomalu začalo docházet, že opouštím Seattle a řítím se zpátky tam, kde jsem mohla být ztracena. Jdu si pro svou sestru a při nejhorším pro ty, co to všechno způsobili.

Takže: jaký z toho máte pocit? =) Chci se hlavně zeptat jestli má cenu pokračovat. =) Budu moc ráda za váš názor a děkuju. Ještě taky děkuju moc za pomoc kajka007 a NatyCullen. =))

katyloveEd

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sledovaná - Prolog + 1. kapitola: