Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 16 - Nepředvídatelná návštěva

19.08.2010 (08:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2655×

16. Nepředvídatelná návštěva

Skoro o týden později, pátek 4.9., 21:20
Bolela mě hlava. Nevím, jestli to bylo z té přemíry informací ve škole, nebo z toho nad čím jsem neustále přemýšlela.

Zjistila jsem, že je pro mě hodně těžké, ehm, abych byla upřímná - takže spíše nemožné, přestat myslet na Jacoba. Měla jsem pořád pocit, že ho musím mít u sebe. Pořád. Dvacet čtyři hodin denně. Snažila jsem si vybavovat Leah. Jak moc bych jí ublížila. Trošku to pomáhalo. Ale jen trošku. Moje touha po Jakeově přítomnosti byla téměř nesnesitelná.

I když jsem ho nemohla jen tak chytit za ruku a o polibku si mohla nechat jen zdát… pořád bylo jednodušší být s ním.

Dneska byl pátek. Každý den se mnou Jacob byl. Ale ne dnes. Dnes ještě nezavolal, aby pro mě přijel, poprvé mě do školy vezla máma. Jake byl pryč. A já z toho byla nešťastná.

Bylo zvláštní, jak mi za ten týden přirostl k srdci. Zdálo se mi, že je vším, čím jsem si vždycky přála. Tedy tím, koho jsem si vysnila. Když jsem měla pocit, že mi chybí pohlazení, cítila jsem jeho ruce konejšivě na svých zádech. Když jsem se chtěla smát, byl to on, kdo mě vždycky rozesmál. Samozřejmě až na jedno. Byl zadaný. Vlastně je celkem logické, že je dnes večer s Leou. Byl se mnou každé odpoledne. Z mých pěti minut se staly hodiny. Pak vždycky musel pryč. Ale byl se mnou Seth. Řekla bych, že právě Seth byl pro mě někdo, kdo mě chápal, i když jsem o tom nemluvila. Seth se stává mým nejlepším přítelem. Ví o mně všechno, já o něm taky. Jen to jedno tajemství si uchovávám. To, že mě to táhne k Jakeovi.

Jistě, taky tu byla Elis. Za ten týden jsme se opravdu skamarádily. Byla pro mě tou holčičí duší a já testovala, kolik toho můžu říct o Jacobovi. Chtěla jsem jí věřit, ale bála jsem se.

Každý večer jsem trávila se svojí upíří rodinou. Rose si na mě nejspíš zvykla. Dokonce si se mnou povídala. O samotě.

Všichni na mě dávali celý den pozor, měla jsem pocit, že mě mají rádi. A já měla ráda je. Jenže i tady byly všechny moje vzpomínky doprovázeny Jakeovým doprovodem. Vždycky tam byl. Hlídal mě. A toho jsem si vážila.

Moje pocity vůči němu byly strašně zvláštní. Nedokázala jsem je pochopit. Jacob mě, v jistém slova smyslu, dotvářel. Pomáhal chápat. Jistě, byl v tomhle nadpřirozeném světě déle než já.

Neklidně jsem se převalila na druhý bok. Okno bylo pořád dokořán, jako by doufalo, že mě někdo přijde dnes večer navštívit. Ale nikdo se neukazoval. Ani Emmett, který by mě přiběhl vyzvednout, abych šla na další návštěvu.

Vzpomněla jsem si na Edwardova slova. Dneska měl volat bráška. Ale už bude skoro půl desáté a nic. Mobil v klidu čeká na polštáři.

Nemohla jsem spát. Bolest hlavy jsem se snažila nevnímat, ale prostě tady byla.

Ano, další zjištění. Nechápu tady vůbec nic. Zdá se mi, že je všechno ještě strašně zakryté. Neodhalené. A já opět nechápala, proč mi to nechtějí říct. Celé.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Najednou mi dvě ledové ruce stiskly tváře a ledové rty mě políbily na čelo. Vytřeštila jsem oči do tmy a prudce si sedla.

Někdo už znovu seděl na parapetu.

„Ahoj, sestřičko," zašklebil se. A já se otočila a nahmatala lampičku. Pokoj zalilo tlumené světlo.

„Wille?" zajíkla jsem se radostně. A hned mu zkontrolovala oči. Utápěly se v jantarové barvě.

„Jsi ráda, že mě vidíš?" šklebil se. Přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Až na všechny ty upíří rysy… jak jinak.

„Jsem," odsouhlasila jsem mu to, „ale myslela jsem, že budeš volat. Alice to říkala."

„Samozřejmě, ale nepamatuješ se? Vize se mění. A já se rozhodl tě dnes večer radši navštívit osobně," lehce připlul na kraj postele a sednul si. Usmíval se.

„Mohl jsi mi to říct," vyčítavě jsem se na něj podívala. „To jsi chtěl jako umřít a nechat mě plakat?" zašeptala jsem smutně.

„Věřil jsem, že bych vám to časem nějak vysvětlil, ale asi bych jednou musel," naznačil uvozovky, „umřít."

„Ale teď nemusíš," zase jsem se usmála.

„Ne, ale budu pro mámu muset vysvětlit nějakou věrohodnou lež, doufám, že mi pomůžeš," jantarové oči mu zajiskřily ve světle lampy.

„Samozřejmě," přikývla jsem.

„A teď bys měla spát, zítra vás přijedeme navštívit osobně. Máma bude mít radost, chtěla Tanyu poznat," zvedl se.

„Poděkuj jí," hlesla jsem.

Překvapeně se na mě otočil. „Za co?"

„Ona to pochopí," odpověděla jsem. Za tebe, bráško. Bez ní bys už nebyl.

„Dobrou, sluníčko," přikývl a usmál se. Z lesa se ozvalo slabé vytí. Trhla jsem sebou. Will se ušklíbl.

„Hlídají mě," zašeptal pobaveně do ticha.

„Kdo?" zajímala jsem se.

„To je jedno," mávnul rukou.

„Fajn," uraženě jsem se na něj podívala a on se rozesmál. „Radši už jdi," zašklebila jsem se. „Dobrou, bráško," nemohla jsem se ubránit úsměvu.

„Dobrou, sestřičko, zítra," připomněl a byl pryč.

Pryč… pryč… Ozvalo se křupnutí větve a tiché klení. Pak se na parapetu objevily štíhlé tmavé prsty a do okna se vnořila Sethova usměvavá hlava. „Můžu dovnitř?"

„Jasně, pojď," kývla jsem.

„Jake nemohl přijít," řekl a vypadalo to, jako by se omlouval.

„Jsem ráda, že jsi tu ty," odpověděla jsem upřímně.

„Díky," zazubil se a sedl si na zem, opřel se o postel a otočil se, aby na mě viděl. „Něco tě trápí," změřil si mě pohledem.

„To je fuk," pokrčila jsem rameny.

„Jul, jsem tvůj co? Tvůj přítel, tak se mi koukej svěřit, nebo půjdu za Jakem a řeknu mu, že jsi nešťastná," popichoval mě, „a to pak uvidíš ten tanec."

Jo. A ještě další věc. Jacob nesnášel, když mě něco trápilo. Byl smutný dvakrát tolik, když jsem mu to nechtěla říct. A to mě mrzelo, takže jsem mu svoje starosti vyklopila. Skoro všechny. „Sethe, mně je o tom blbý mluvit," zamumlala jsem.

„Já si dám pusu na zámek a nic nepovím, přísahám," zvedl dva prsty a zatvářil se vážně. Začala jsem se smát. Ještěže máma spí se špunty do uší.

„Víš, jde o Jacoba," šeptala jsem, jako bych měla pocit, že mě může slyšet kdokoliv jiný. Ale já to chtěla říct jen Sethovi. Třeba by mi pomohl. I kdyby řekl: Jo, zlato, to máš smůlu, ty se milujou tak, že nemáš ani jednu šanci.

Což tak bylo, ale…

„Jsem si to myslel," zašklebil se, ale jeho oči mě vybízely k pokračování.

„Je to blbý," zakroutila jsem hlavou. Ztratila jsem odvahu a odhodlání.

„Ale no tak, pokračuj, Jake je můj kámoš, stejně jak ty," poplácal mě po ruce a čekal.

„Jde taky o tvou ségru," šeptla jsem potichu.

„Leah?" vykulil oči.

„Jo," přikývla jsem.

„Tak co se děje? Myslím, že v tom případě to trošku nechápu," zakroutil nevěřícně hlavou. Vypadal překvapeně.

„Víš, jde o to, že se mi zdá… teda ono se mi to nezdá, ale…" začala jsem, když v tom mě přerušilo vlčí vytí. Nebylo tak tiché, jako to předtím. Tohle bylo naléhavější. Bolestivější. Pro mě. Jako by se mi do srdce dělaly rány, které se nehojily.

„Promiň, musím jít, řekneš mi to potom, ano? Vrátím se," slíbil a rozeběhl se k oknu, vyskočil a já byla sama. Seth běžel tak rychle, že jsem mu nestihla říct ani dobrou noc.

Zhasla jsem lampičku a lehla si. Počkám.

Tedy původně to byl můj záměr, teď už jsem neměla ani sílu čekat… Oči se mi klížily, až víčka spadla úplně a já se ponořila do spánku.

Kapitola 15 * Kapitola 17

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 16 - Nepředvídatelná návštěva: