Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 18 - Uklidnění

21.08.2010 (07:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2772×

18. Uklidnění

July

12:15

„July, zlatíčko, vstávej," lehce se mnou někdo třásl.

„Ještě ne," nahmatala jsem polštář a strčila si pod něj hlavu. Zdálo se mi to jako pět minut, co jsem usnula. A ten sen, ze kterého mě moje matka budila, byl až moc krásný, abych se chtěla probudit.

Jacob. Jeho rty na těch mých, jeho dlaně hladící moje tělo…

„Miláčku, přijede Will, musíš mi pomoct s pozdním obědem," šeptala.

Hraj překvapenou, vzpomínala jsem na Edwardovy instrukce ze čtvrtečního večera. Prudce jsem se posadila a vykulila oči. „Will?" podívala jsem se na svoji mámu.

Šťastně se usmívala. „Ano. A přijede i jeho přítelkyně," řekla potichu.

„Neboj se, mami, Tanya je určitě moc milá, jinak by si ji Will nevybral," lehce jsem ji pohladila po rameni.

Chtělo to jedno heslo - mluvit, mluvit a mluvit. Tohle byla hra pro lidi, jako byla moje máma. A já jí teď byla součástí.

„Ale co když…" chtěla něco namítnout.

„Neboj se," ujistila jsem ji.

„Musím," připustila roztomile, „třeba to bude moje snacha."

To bude. Se stoprocentní jistotou ti to můžu potvrdit, mami. „Bude svatba?" zeptala jsem se nadšeně.

„To nevíme, ty trdlo," zasmála se máma, „a už se přestaň válet, musíme všechno stihnout."

14:20

Seděla jsem v obýváku a úzkostlivě pozorovala čtyři talíře. Vždyť oni nemůžou jíst. Jak to udělají? Vymluví se na to, že už jedli? Bylo by to to nejjednodušší.

Ozvalo se silné zaklepání. Máma se na mě usmála a šla ke dveřím. „Mami," zahlaholil strašně hluboký hlas.

Jak to ten bratr jen dělá? Zvedla jsem se a šla za mámou. Will stál ve dveřích, upíraly se na mě hnědé oči a pobavený úsměv. Za jeho mohutnou postavou stála štíhlá upírka s krásnými světlými vlasy. Líbil se mi jejich zrzavý nádech. Měla lehce zeleno-modré oči. Modré kontaktní čočky? Nebo zelené?

„Mami, dovol abych ti představil Tanyu," pošoupnul ji před sebe. Byla okouzlující. Její upřímný úsměv nasytil celou místnost.

„Moc mě těší, paní Swanová," lehce stiskla máminu ruku.

„Já vás ráda poznávám, Tanyo," usmála se i moje matka. Nezarazilo ji, že se Will trochu změnil. Hlavní bylo, že byl doma.

„Miláčku, a tohle je moje sestra - July," kývnul ke mně a já jsem šla k Tanye.

„Jsem ráda, že se s tebou konečně setkávám, Will o tobě hodně mluvil," usmívala se na mě.

„Vážně?" do tváří se mi nahnala červeň.

Všichni se rozesmáli. „Máte hlad?" zeptala se máma. A ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

„Samozřejmě," přikývla Tanya a mně málem vypadly oči z důlků.

„Nekoukej tak," zašeptal mi bráška, když kolem mě procházel.

Roztržitě jsem přikývla.

17:30

Byla jsem jako u vytržení. Sledovala jsem, jak oba statečně polykají lidské jídlo, jako by to dělali každodenně. Všichni se nenuceně bavili a já sledovala, jak je máma šťastná.

Will se napil i kafe, které máma udělala. Tanya se omluvila, že kávu nerada. Ale to bylo normální. Kdybych nevěděla, co od nich mám čekat, tohle by mě absolutně nevytrhlo, abych si zkontrolovala, že můj bratr evolučně zamrzl.

V hlavě se mi rojilo tolik otázek. Nechápala jsem, jak můžou upíři jíst lidské jídlo. Myslela jsem, že jsou živi jen na krvi. Tedy, bylo zřejmé, že normálně jídlo nejí. Ale dneska odpoledne se zřejmě bortilo všechno, co do mě Edward s Bellou hustili celý týden.

Byla jsem duchem mimo, takže jsem ani nevnímala, jak čas utíká. Moje oči se na chvíli setkaly s Tanyinými a její rty němě vytvořily: „Nemáš zač."

Zářivě jsem se usmála a přikývla.

„Musíme jít, mami," řekl Will a mě pořád překvapoval jeho hluboký hlas. Včera večer se tolik nesnažil, aby mě nevyděsil. Mluvil tím svým upířím sametovým hlasem, jako ostatní… Zašklebila jsem se.

„Já vím, čeká vás dlouhá cesta, mám vás oba ráda," oba políbila na tvář.

„Tak čau, bráško,“ plácla jsem ho do ramene. Moc dobře jsem si všimla, jak vtáhnul vzduch, když se k němu máma přiblížila. Nehodlám být sirotek.

„Nazdárek, moc mámu nezlob," pocuchal mi vlasy.

„Ahoj, Tanyo, snad se brzy uvidíme," řekla jsem a obě jsme věděly, že brzy, znamená hned zítra.

„Jistě, měj se krásně, July," lehce mě pohladila po rameni a pak oba šli pomalu k autu, kde nasedli a Tanya mávajíc na mámu a mě, pomalu odjížděli. Poznala jsem Edwardovo Volvo.

„Moc jim to spolu sluší," řekla mamka, jen co se dveře zavřely.

„Já vím, jsou spolu rádi," špitla jsem potichu.

„Běž si udělat úkoly, jestli nějaké máš," poplácala mě máma po zádech.

„Jasně," přikývla jsem, „budu u sebe."

Plácla jsem sebou do postele a chtělo se mi spát. Chtěla jsem si zase nechat zdát nějaký sen. Neměla jsem co dělat. Úkoly jsem zamýšlela vypracovat až zítra, času bude dost. Otočila jsem se k oknu. Asi jsem ho od té doby, co jsem se nastěhovala, nezavřela. Jistě, jedině tehdy, když jsem šla do školy a nikdo nebyl doma, ale vždycky, když jsem se vrátila, automaticky jsem ho otevírala.

A teď bylo mírně pod mrakem. Sluníčko svítilo, ale ne tolik, abych z toho mohla mít radost.

Zavřela jsem oči a za chvilku nevěděla o světě.

„Proč to děláš?" zasyčel muž v kápi a díval se mi upřeně do očí. Jeho karmínové oči mi byly ihned vysvětlením, s kým mám tu čest.

„Co?" nechápala jsem.

„Chráníš svoji rodinu, i když nejsi jednou z nás,"odpověděl a po jeho stranách se objevily další dvě postavy. Jedna menší, byla to dívka. Její dlouhé světlé vlasy jí spadaly až k pasu. A to druhé byl statný upír. Z toho šel strach.

„Je to moje rodina, která se dostala do nebezpečí kvůli tomu, že vím, co jsou. A proto jsem tady, abych nesla odpovědnost," řekla jsem a dívala se do jeho očí. Až doteď jsem si myslela, že jsem tam sama. Ale ozval se přidušený zvuk. Otočila jsem se a moje rodina stála za mnou. Emmett s Jasperem drželi Jacoba, který se jim snažil vysmeknout.

„Ale proč je tady on? Aha, už chápu," zasmál se mluvčí. Otočil se k té dívce. „Jane, miláčku, ubliž mu."

Jacobova tvář se zkroutila bolestí. „Nechte toho!" rozkřikla jsem se a vrhla se k malé upírce. V tu chvíli mě do mysli udeřil obraz, tak bolestivý, že jsem se jí zhroutila k nohám. Mučila mě pouhou myšlenkou na to, jak Jacob umírá. Chvíli povolila a já viděla Jacoba, jak běží k ní a shazuje ji z cesty. „Jaku, ne!" vykřikla jsem.

A v tu ránu jsem byla vzhůru. Všechno se mi pomotalo. Edwardovo vyprávění o Volturiových, moje upřímná náklonnost k Jacobovi a vědomí, že to co vím, je pro ně naprosto nepřípustné. Lapala jsem po dechu.

„Jsem tady, neboj se," ozval se tichý hlas.

Až teď jsem si uvědomila, že mě něco horkého drží za ruku. Byl to Jacob. Seděl tiše u postele a ve tváři byl hrozně unavený. Koutkem oka jsem se podívala k oknu. Byla tma. Muselo být hodně hodin.

„Jak dlouho jsem spala?" zašeptala jsem potichu.

„Je jedna hodina ráno," odpověděl, „spala jsi dlouho."

„Jsem ráda, že jsi tady," polkla jsem netrpělivě a nenáviděla svoje přání, aby se mi něco zdálo. Tohle moc hezké nebylo.

„Co se ti zdálo?" šeptal.

„To je jedno," zakroutila jsem hlavou a spontánně se natáhla po jeho druhé ruce. Pevně ji chytil do své dlaně.

„Křičela jsi," řekl.

„Co jsi slyšel?" zeptala jsem se.

„Moje jméno, byla jsi vyděšená," mluvil potichu a sedl si blíž. Pustil moje ruce, prudce mě objal a začal mě konejšivě hladit po vlasech.

„Zdálo se mi, že ti Volturiovi ubližují, chtěla jsem tomu zabránit, a tak začali ubližovat mně, ale ty jsi Jane shodil z cesty," mluvila jsem rychle.

„Pitomí paraziti," zaklel.

„Že se to nikdy nestane?" dívala jsem se na něj a srdce mi pořád tlouklo zděšením.

„Nikdy ti nebude nikdo ubližovat," usmál se.

„Já nechci, aby ubližovali tobě," zašeptala jsem a zabořila hlavu do jeho horké hrudi.

„Nikdo mi neublíží," slíbil.

„Jaku, strašně mi teď připomínáš Willa," povzdechla jsem si.

„Rád se o tebe starám, zlatíčko," řekl poťouchle a já se musela usmát.

Vjela jsem mu rukou do vlasů. Nejdřív mě napadlo přitáhnout si jeho hlavu blíž a políbit ho. Ale pak… radši jsem ho začala cuchat.

„Hele, tohle dělat nemusíš," ohradil se se smíchem.

„Tak promiň," pokrčila jsem rameny a chtěla ruku stáhnout zpátky, ale on ji chytil a přitiskl si ji na tvář. Bylo to zvláštní, ale mě tohle uklidňovalo.Chtěla jsem tam tu ruku nechat na vždycky.

Ale byla jsem spokojená sama se sebou. Bylo jednodušší se na Jacoba dívat jako na bratra. Tedy ne, že bych si to přála, ale bylo to pro mě jasným znamením, že moje myšlenky jsou špatné a když budeme jako sourozenci, nic se nemůže stát a já nikomu neublížím.

Jake zívnul. „Chceš si lehnout?" zeptala jsem se. A radši bych se kousla do jazyka.

„Ne, to je dobrý, půjdu spát do vlastní postele," odpověděl, pustil mě a vstal.

„Dobrou, Jaku," usmála jsem se a stiskla jeho ruku, kterou ke mně natahoval.

„Dobrou, sluníčko," zašeptal něžně a svými horkými rty mě políbil na čelo.

Proč v tom sakra vždycky vidím víc, než co v tom je? Jsem vážně divná.

Ještě se usmál a byl pryč. Lehla jsem si a zavřela oči.

Kapitola 17 * Kapitola 19

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 18 - Uklidnění: