Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 32 - Co se to děje?

04.09.2010 (08:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2533×

32. Co se to děje?

Jacob seděl opřený o stěnu a já byla opřená o jeho hruď. Četla jsem si pár věcí na biologii, kdybychom náhodou zítra psali test.

Ale velmi, opravdu velmi špatně jsem se na učení soustředila. Jacobovy prsty propletené s mými a vědomí, že jeho druhá dlaň něžně jezdí po mé paži, sem tam kreslící různé obrazce nebo jeho horké rty, které se jakoby náhodou otíraly o můj krk - to všechno mi soustředění znemožňovalo. Teda abych byla přesná… Já se soustředila, ale na Jacoba - ne na učení.

„To nemá cenu," zamumlala jsem a hodila poznámky na zem.

„Proč ne?" zajímal se a přejel mi rty po šíji. Zachvěla jsem se.

„To je fuk," zakroutila jsem hlavou. „Co jsi vůbec dělal celý den?"

„Byl jsem na hlídce, všechny jsem vypudil domů, abych mohl být sám, protože bylo složité nemyslet na tebe a já nechtěl ostatní otravovat," řekl.

Zvedla jsem naše spojené ruce ke své tváři a lehce přitiskla rty na jeho hřbet dlaně. „To chápu. Měla jsem štěstí, že mi nikdo nečte myšlenky."

„A co se stalo dneska tobě?" zeptal se.

„Dostala jsem výzvu k boji a práci v novinách," ušklíbla jsem se.

„Výzvu k boji?" Cítila jsem, jak ztuhl. Nejspíš hrůzou, že by mi někdo ublížil.

„Víš, jedna moje spolužačka mi řekla něco v tom smyslu, že bys byl šťastnější s ní než se mnou. A pak pravila, že bude bojovat. Ale já nebudu bojovat fér," zašklebila jsem se.

„Bojovat nemusíš," zakroutil hlavou, „ty už jsi totiž vyhrála."

Otočila jsem se a přitiskla svoje rty na jeho. „Právě proto," vydechla jsem.

„A co jsi říkala o těch novinách?"

„Dneska, když mi upadly papíry na zem... no, byla to moje esej na angličtinu. A pomáhal mi to sbírat jeden kluk. Pak mě poprosil, jestli bych mu ji do oběda nepůjčila. A když jsem ho znovu viděla, říkal něco v tom smyslu, že se mu líbí moje názory a psaní. Tak se tam mám ukázat. Nevím, jestli je to dobrý nápad," zamračila jsem se.

„Řekl bych, že má pravdu. Ty jsi opravdu výjimečná," šeptal.

„Ale to není objektivní názor," mračila jsem se dál.

„Jak to není? Můj názor je vždycky objektivní," hádal se pobaveně.

„To právě nevím," ušklíbla jsem se.

„To že tě miluju a jsem vlkodlak, znamená, že moje názory ztrácí na objektivitě?" nenechal to jen tak.

Otočila jsem se k němu, abych mu viděla do tváře. Rozhodně to nebyl dobrý nápad. Při pohledu do jeho očí jsem zapomínala na všechny argumenty, které jsem mu chtěla říct. „To jsem vůbec nechtěla říct. Ale musíš uznat, že třeba Seth by byl objektivnější," zaútočila jsem.

Na jeho tváři se rozlil opravdu pobavený úsměv, on se bavil tím, jak jsem se snažila. „Seth rozhodně nebude objektivnější, sluníčko. Za prvé je to tvůj nejlepší přítel a za druhé tě taky miluje," usmíval se.

Proč se usmíval? To mu to nevadilo? „Cože?" dívala jsem se na něj překvapeně.

Rozesmál se. „Jelikož musí v mých myšlenkách pořád slyšet a cítit to samé, je jasné, že se to z části přeneslo i na něj. On tě má vážně rád," osvětloval mi.

„Jo, to já jeho taky," přikývla jsem, „ale jak tak koukám, tobě je to jedno, viď?"

„Abych řekl pravdu, tak jo. Vím, že mě miluješ tolik, že bys nikdy nepřemýšlela nad někým jiným," zašklebil se.

Někdy jsem přemýšlela, jak si může být vším tak jistý, jako by četl v otevřené knize. To bylo opravdu tak vidět? Zamračila jsem se: „Ty mi snad koukáš do hlavy."

„Ne, jen vím, co cítím já," usmál se.

Úsměv mi rozzářil tvář a já ho musela obejmout kolem krku. „Miluju tě," zašeptala jsem.

„Jsi pro mě všechno, můj život, takže udělám všechno proto, abychom byli spolu, chápeš?" řekl a já se mu podívala do vážných očí. Po tváři mi stekla osamělá slza. Chytil ji na konec prstu. „Nemusíš plakat, sluníčko," usmál se.

Roztržitě jsem přikývla.

„Ale ne, já to věděl," zaúpěl.

„Co se děje?" zeptala jsem se zmateně.

„Ahoj, hrdličky," ozval se za námi sametový hlas.

„Edwarde?" otočila jsem se překvapeně.

„Ahoj," ozval se tišší hlas.

„Ahoj, Bello," usmála jsem se.

„Čauky, Bells," usmál se i Jacob.

„Potřebovali jsme s tebou mluvit, Jacobe," zašklebil se Edward.

„A já potřebovala mluvit s July. Mohla bych si ji na chvilku půjčit, Jaku?" usmála se Bella.. Právě v tu chvíli sluníčko vykouklo zpoza bílého mráčku a sluneční paprsky dopadly do pokoje. Kůže Belly a Edwarda se začala diamantově třpytit.

„Páni," vydechla jsem, „co se to děje?"

„Proto nemůžeme chodit na slunce, bylo by poznat, že jsme odlišní," vysvětlil mi Edward.

„Aha," zazubila jsem se.

„A proto poslední tři dny jsme skoro nevytáhli paty z domu," slyšela jsem Bellin tichý starostlivý hlas.

Poslední tři dny? Aha, no jo. Ono vlastně bylo hezky. Poprvé od té doby, co jsem žila ve Forks, svítilo sluníčko.

„Jul, mohla bys na chvilku?" natáhla ke mně třpytící se ruku Bella a pomohla mi vstát. Musela jsem na chvíli přimhouřit oči, když jsem se dívala na naše spojené ruce. Bylo trošku složité dívat se do takového světla. Měla jsem pocit, že ta záře je opravdu obrovská. Ale dneska jsem byla trochu unavená… to bylo asi tím.

Vedla mě dveřmi a sešly jsme dolů do obýváku. „Co se děje?" zeptala jsem se. Tohle byla snad nejpokládanější otázka minulých pěti minut. Možná bych to měla počítat - já vlastně nikdy nevěděla, co se doopravdy děje.

„Víš, jsem si jistá, že alespoň tušíš, co se děje," usmála se.

„Více méně," přikývla jsem.

Bella se ke mně přiblížila a pak se zase rychle odtáhla. „Promiň," ušklíbla se.

„Proč se omlouváš?" nechápala jsem.

„Víš, smrdíš jako pes," zašklebila se.

„Cože?" vykulila jsem oči.

„No, jelikož většinu času trávíš s Jacobem, tvoje vůně je silně zředěná jeho pachem. A pro nás je to trochu nepříjemné," usmála se. „Stejně jako pro ně, když jsou s námi."

„Aha," pousmála jsem se. To by vysvětlovalo všechny ty grimasy. Ale mně to nevadilo. Mně Jacob voněl, stejně jako oni.

„No, myslím, že už to budou mít vysvětleno, pojď," usmála se.

Jasně, takže tady šlo o to, abych neslyšela něco, co se týkalo mě.

Když jsme vešly do pokoje, Jacob se netvářil nadšeně, byl rozzlobený. Chtěla jsem jít k němu, utěšit ho, ale Edwardův hlas mě zastavil. „Nechoď k němu!"

Rozzlobeně jsem se zamračila. Jacob se celý třásl. Během vteřiny mě Bella držela ve svém silném studeném objetí, abych k němu nemohla. „Pusť mě," prosila jsem ji.

„Nemůžu," šeptla.

„Jake se takhle neuklidní, pusť mě," snažila jsem se vytrhnout. Ale bohužel to nešlo. Byla o tolik silnější.

„Nech ji jít," procedil Jacob mezi zaťatými zuby, „nic jí neudělám."

Edwardovo nepatrné kývnutí, Belliny paže se povolily a já rychle šla k Jakeovi. „Jaku," šeptala jsem a něžně ho hladila po roztřesených pažích. Zavřel oči a třes pomalu ustával.

Stoupla jsem si na špičky a vzala jeho hlavu do dlaní. „Nic se neděje," šeptala jsem. Třesoucími prsty mi sundal ruce z jeho obličeje a propletl si se mnou prsty.

„Je to v pořádku, Bello, můžeme jít," řekl Edward a já koutkem oka viděla, jak natáhl ruku a Bella se jí rychle chytla. „Ahoj," šeptli oba a byli pryč.

„Už je to lepší?" mluvila jsem potichu a na konci se mi hlas zabarvil obrovskou starostí.

„Jo, je. Děkuju, že jsi byla tady," zašeptal.

„Všechno se vyřeší, neboj," ujišťovala jsem ho. I když jsem nevěděla, co se děje. Znovu jsem si stoupla na špičky a políbila ho. Ozvalo se zaklepání na dveře, a tak jsem se od něj odtáhla.

Do dveří strčila hlavu máma. „Ahoj, děti," usmála se,  „viděla jsem tvoji motorku, Jacobe, tak jsem si řekla, že budeš tady." A zmizela.

„Tvoje máma to ví?" překvapeně se na mě podíval.

„Jo, včera jsem jí to řekla," přikývla jsem.

Jeho tvář se roztáhla do pobaveného šklebu. „To to moc dlouho netrvalo."

„To ne," připustila jsem s úsměvem. „A ani to nemělo důvod čekat, Jaku,“ lehce jsem se otřela o jeho rty. Nenechal se pobízet.

Kapitola 31 * Kapitola 33

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 32 - Co se to děje?: