Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 33 - Emily

05.09.2010 (21:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2885×

33. Emily

středa 30.9., 16:45, posledních pár minut angličtiny

„Co to máš vůbec na ruce?" zeptala se Elis se zájmem. Nakonec jí v pondělí nebylo jen dobře, takže jsem jí to všechno řekla hned ráno v úterý.

Tvář mi zbarvila nachová červeň. Na zápěstí jsem měla umně spletenou quileutskou verzi záslibného prstenu, kterým si dva lidé vyjadřují vzájemné pouto. V mém případě to byla láska.

Jacob mi to dal dneska ráno. Sluníčko zrovna vycházelo a já se ještě válela v posteli. Jacob se už připravoval, že vyskočí z okna a za půl hodiny pro mě přijede, když se nakonec otočil s tím svým rozpustilým úsměvem a řekl: „Víš, rád bych ti něco dal, abys věděla, co pro mě znamenáš." Pak mě políbil, řekl mi, že mě miluje a na ruce jsem měla tohle. Ta vzpomínka byla tak nádherná.

„To jsem dostala od Jacoba," vysvětlila jsem jí.

„Aha, pán je romantik," zašklebila se Elis.

„Ale, ale, slečna Swanová a Greenová, o čem si to tam špitáte?" vyrušil nás hlas profesorky.

„O ničem důležitém," zalhala Eli pohotově.

„Ještě jednou vás přistihnu a půjdete k tabuli," změřila si nás slečna Martinezová pohledem.

„Samozřejmě," odpověděly jsme obě s nevinným úsměvem.

Za pár minut se třídou rozezvučel zvonek a všichni vylítli jako rakety, hlavně aby byli co nejdřív doma.

„Dneska pro tebe zase Jacob přijede?" zeptala se Eli.

„Vlastně ani nevím," pokrčila jsem rameny. „Nehodila bys mě domů?"

„S radostí," zašklebila se.

A opravdu. Jakeův slib z rána, že dneska mě vyzvedne až doma, zatím plnil. Nikde jsem neviděla ani jeho auto ani motorku.

S Elis jsme si celou cestu povídaly, slíbila, že se mnou zítra obhlédne noviny a posoudí to. Vcelku jako nestranný pozorovatel.

Vyklopila mě před domem a já jí mávala, dokud nezajela do zatáčky a její červené auto nezmizelo. Odemkla jsem dveře.

„Ahoj, mami!" křikla jsem do domu.

Ticho. Ve spáncích mi začalo bušit, a tak jsem tašku upustila na zem a bezhlavě se rozeběhla do obýváku. Nikde nikdo a přitom její auto stálo na příjezdové cestě. Dneska měla přece volno, měla být doma.

Potichu jsem šla nahoru a otevřela dveře do jejího pokoje.

Oddechla jsem si. Máma ležela natažená na posteli, samozřejmě se špunty do uší a knížkou.

Zaklepala jsem jí na rameno a ona se na mě s trhnutím otočila. Vyndala si špunty z uší a usmívala se.

„Ahoj, mami," oplatila jsem jí úsměv.

„Ahoj, Jul. Tak co, kdy Seth přijde?" zeptala se.

„Víš, vlastně dneska bych měla jet do La Push, on nemá moc času," zazubila jsem se a doufala, že se tvářím natolik nadšeně, že na mně nevidí to očekávání, proč tam jedu.

„Chceš si vzít auto?" nabídla mi automaticky.

„No, on pro mě přijede Jake," znovu se mi nahrnula krev do tváří.

„Dobře, dobře," broukla máma, „zavolej, až budeš vědět, kdy skončíte."

„Jasně, neboj," usmála jsem se. A šla dolů pro tašku. Stihla jsem se akorát osprchovat, převléct a hodit do batohu nedopsanou esej na angličtinu, když se ozvalo troubení.

„Tak já jdu, mami! Ahoj!" zakřičela jsem a nejrychleji jak jsem mohla, nepočítám to škobrtnutí na schodech a o práh, se rozeběhla.

Jacobova auto stálo na silnici.

Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a nedočkavě jsme se políbili.

„Ahoj," usmál se.

„Ahoj," odpověděla jsem. „Tak co se bude dneska dít?"

„Potřebuju tě mít v bezpečí, beru tě do La Push," řekl a jeho tvář zvážněla. Jeho rysy ztvrdly a v očích jsem mu viděla starosti, možná i bolest.

„Co se stalo?" nechápala jsem.

„Dozvíš se to, až budeme znát všechno," odpověděl, „jen tě teď nemůžu nechat doma, je to příliš nebezpečné."

„A co máma?" vyděsila jsem se.

„Když tam přijdou, tvoji matku hledat nebudou," uklidňoval mě.

„Počkej, nemůžu tam mámu nechat," chtěla jsem otevřít dveře. Jeho ruka mě zastavila.

Jemně, velmi jemně, ale přesto s pevným stiskem si vzal moje ruce do svých dlaní.

„July, lásko, slibuju ti, že se tvojí mámě nic nestane," mluvil tichým rozhodným hlasem.

„Dobře," přikývla jsem.

Posunula jsem se k němu a opřela se o jeho rameno. Vtiskl mi pár polibků na čelo a na spánek a pak už jsme mlčky jeli k La Push. On zřejmě přemýšlel nad věcmi, které se stanou dnes odpoledne. A já přemýšlela nad tím, jestli při tom bude někdo v nebezpečí. Dokázala jsem si představit, jak budou bojovat Cullenovi, ale vlci mi připadali příliš lidští, příliš zranitelní. A já nechtěla obětovat ani jednoho. Jacoba vůbec ne. Setha ani Leu. Co by si bez Quila počala malá Claire? A Embry, toho potřeboval kde kdo. I jeho matka a to nevěděla o vlkodlacích nic. Co by se stalo, kdyby jí ho přinesli mrtvého? To by nešlo, nešlo, nešlo…

Když se začaly objevovat první domy v La Push, zbystřila jsem. Projely jsme okolo Clearwaterových, dolů z kopce, kolem Jacobova domu a jeli dál. Zastavili jsme skoro na druhém konci.

„Chci tě poprosit, aby sis Emily moc neprohlížela, to co se jí stalo, víš… Proto tě v pondělí nechtěl Edward ke mně pustit. Zuřil jsem, mohl jsem se proměnit a kdybys byla moc blízko, jako Emily tenkrát Samovi… dopadla bys stejně, nebo hůř," vysvětloval.

„Slibuju, že se budu chovat slušně, vážně," slibovala jsem, A pak jsem zašeptala: „Ty bys mi neublížil."

„Ne, to teď už vím taky.Tvoje přítomnost na mě má zvláštní účinky, jsem v klidu. Nebo spíš rychleji se uklidním," blýskl zuby v krásném úsměvu.

Vystoupili jsme z auta, vzal mě za ruku. Byla jsem mu za to vděčná. Trošku jsem se bála. Zaťukal na dveře a otevřela mu opravdu krásná indiánka. Chvíli jsem nechápala, co tím myslel, ale když trochu pootočila hlavu, bylo to jasné. Jizvy, které měla po pravé straně obličeje byly důkazem, který se nedal přehlédnout. Soustředila jsem se na její levou část obličeje a její příjemný úsměv.

„Ahoj, Jaku, jsem ráda, že jsi se konečně ukázal," usmála se na Jacoba.

„Ahoj, Emily," zašklebil se radostně Jacob. „Tohle je moje July," představil mě a já se začervenala.

„V tomhle je Belle vážně podobná," ušklíbla se Emily a natáhla ke mně pravou ruku. Byla stejně znetvořená jako její obličej.

Oplatila jsem jí úsměv. „Těší mě."

Modrými dveřmi jsme prošli do domu. První čeho jsem si všimla byla kuchyň. A hned u kraje stála malá postýlka. Ozývalo se z ní pobrukování a různé žvatlavé zvuky. Když jsme kolem procházeli, zastavila jsem se. „Ten je tak roztomilý," šeptala jsem.

Ten klouček byl opravdu to nejroztomilejší miminko, které jsem kdy viděla.

„Děkuju," poděkovala tiše Emily a s Jacobem si vyměnili pohled plný něčeho, čemu jsem nerozuměla.

„Jak se jmenuje?" zeptala jsem se.

„Levi," ušklíbl se Jacob, „to je po dědečkovi Sama, víš?"

„To je to nejhezčí miminko, které jsem kdy viděla," šeptla jsem.

„Chtěla by sis ho pochovat?" vyrušila mě Emily z mého rozplývání se.

„To bych mohla?" reagovala jsem zaskočeně.

„To víš, že jo," ujistila mě s úsměvem a sklonila se nad postýlkou. „Zlatíčko, teď půjdeš k tetě, ano?" šeptala na ten roztomilý uzlíček. A pak mi ho podala.

Koukal na mě vykuleně, prohlížel si mě. Pak se jeho tvářička roztáhla do úsměvu.

„Líbíš se mu," zasmála se Emily.

„Komu by se nelíbila," zabručel Jacob pobaveně, „sluníčko se líbí všem."

„Jacobe, kdy budeš muset jít?" zeptala se Emily.

„Vlastně už bych měl," souhlasil. Rozloučil se s ní, pak mě lehce políbil na temeno a odešel.

Nejdřív jsem se chtěla zeptat, kam Jake odešel. Ale nevěděla, jsem jestli by mi Emily odpověděla, když mi to nechtěl říct ani Jacob sám. Napadla mě jiná otázka a bezděčně jsem si miminko přivinula blíž k sobě.

„Emily, přemýšlíš někdy nad tím, co se stane, až se z něj stane vlkodlak?" šeptla jsem starostlivě.

„Někdy ano," připustila, „jen doufám, že už se to dít nebude. Až Cullenovi odejdou, můj syn nebude ještě natolik velký, aby se z něj stal vlk. Takže doufám, že ho to mine. Ty jsi nad tím přemýšlela, viď?"

„Jen jednou… Mám strach, že nedojde k tomu, abych měla vůbec děti. Že se stane něco, kde se budu muset vybrat mezi smrtí a stát se upírkou," můj hlas zněl smutně.

„A i když Jacob je pro to, abych zůstala naživu, jakýmkoliv způsobem - připravit se o něco takového," houpala jsem s malým Levim, „se mi teď vůbec nechce."

V jejích očích se zalesklo pochopení: „Ještě před rokem bych ti to rozmlouvala. Ale když se ti narodí dítě, s člověkem kterého miluješ víc než svůj život, připadá ti to jako pohádka. Za nic bych neměnila."

A já od téhle chvíle věděla, že pokud budu mít jakékoliv pochybnosti, bude to právě Emily, která mi se vším pomůže.

Kapitola 32 * Kapitola 34

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 33 - Emily: