Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 34 - Nemilé pozvání

07.09.2010 (19:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2514×

34. Nemilé pozvání

(vypravěč)

Slunce se sklánělo k obzoru a Cullenovi stáli sešikovaní na malé louce nedaleko Forks. Poslední paprsky jim třpytivě hladily mramorovou kůži.

Pár mil odtud běhala smečka šestnácti vlků hlídajících La Push a část Forks, aby se přicházející nepřiblížili k lidem.

Když slunce zapadlo a pomalu padal soumrak, přesně jak Alice předpověděla, na druhém konci louky se objevila skupinka pěti osob. Jak se přibližovaly, daly se rozeznat jednotlivé obličeje.

První na vrcholu formace šel Demetri. Po jeho pravé ruce to byla Jane a vedle ní to bylo její dvojče Alec. Vedle Demetriho z levé strany stál Felix a za ním Heidi.

„Zdravím vás,“ řekl tiše Demetri.

„My vás také,“ odpověděl Carlisle, bez jediné dávky emocí.

„Přišli jsme se podívat, jak se daří vaší Belle,“ pokračoval.

„Jak vidíš, tak dobře. Hádám, že jsi se sem nepřišel jen otázat, jak se nám daří, Demetri. Řekni, proč tě Aro poslal,“ šel na to Carlisle bez větších okolků.

Edwardovi z úst uniklo tiché zasyčení.

„Váš přítel to už ví,“ zašklebil se Demetri, „Ara velmi zajímá Bellin talent, a proto prosí o její návštěvu ve svém sídle. Samozřejmě, že s Edwardovým doprovodem.“

„Můžu přijet sama, nepotřebuju stráž,“ reagovala Bella.

„Ne, ne,“ zakroutil hlavou, „Aro by rád viděl i tvého manžela, samozřejmě bude rád, když uvidí i tebe, Carlisle.“

„Zvážíme všechny možnosti,“ odsekl Edward.

„To je všechno, zpráva byla vyřízena, můžeme jít, nashledanou,“ rozloučil se Demetri a ostatní se otočili k odchodu. Jen Jane stála a zírala na Bellu. „Jane, řekl jsem jdeme,“ rozkázal Demetri. „Samozřejmě, že tu nebudeme lovit, Carlisle,“ utrousil přes rameno.

„Děkuji vám,“ odpověděl.

A Volturiovi byli pryč.

Všichni se rozeběhli k domu, ani jeden z nich nemluvil. Byli příliš blízko.

„Já se toho bála,“ zanaříkala Bella a schovala se Edwardovy do náruče.

„Nemusel by ji chtít, ne? Vždyť všechny ženy vlkodlaků o nás vědí, že jo?“ zeptal se Emmett.

„Emmette, jestli Aro zjistí, jaký talent v ní dřímá a to bezpochyby zjistí, protože mu moje myšlenky budou k dispozici… Mám obavu, že to nebude brát na lehkou váhu. On je sbíráním takových schopností posedlý. A jsem si naprosto jistý, že i vlkodlaci ho budou zajímat, zvlášť v téhle spojitosti,“ mumlal Edward.

„Nemůžeme tomu nějak zabránit?“ ptala se Esmé.

„Nevím, jestli by pomohlo, kdybychom ji na čas rozdělili od vlkodlaků,“ šeptal tiše Edward, „rozhodně mu to všechno řeknu a zvážíme všechna pro a proti a zajistíme, aby byla v bezpečí. Alespoň prozatím.“ Nemusel říct Jacobovo jméno a všichni pochopili, o kom mluví.

Bellina tvář se stáhla bolestí. Myslela na to, jak to Jacoba bude bolet - jak se bude trápit. Jí samotné se vybavilo, když ji Edward opustil. Nepřipadlo jí správné stejně ublížit July. Obě si byly příliš podobné.

Bella byla vyděšená. Už teď s tím nesouhlasila.

V tom se na mýtinu přihnali dva vlci. Jeden rudohnědý a druhý pískově žlutý. Edward se k nim sklonil a všechno začal pomalu vysvětlovat.

Jacob naštvaně hrabal přední tlapou. Seth mu nešťastně bodal čumákem do boku a oba kňučeli.

„Vyřešíme to slibuju,“ mluvil tiše Edward.

To teda vyřešíme. Kdy tam pojedete? ptal se Seth.

„Rozhodně ne dřív než v prosinci. Máme dost času,“ ujišťoval je. „Alice?“ otočil se na ni.

„Nevidím!“ vybuchla, „vždyť jsou tady!“

„Neboj, Jacobe, bude to později. Tvoje sestra se vdá včas, Paul může být v klidu,“ odpověděl Edward na Jacobovy myšlenky, který předával Paulův vzkaz.

„Běž za ní, vezmi ji domů a oba dva se od ní nehnete ani na krok, rozumíte? Buď bude s tebou, nebo ji při nejhorším dáš Sethovi, musí zůstat v bezpečí,“ opakoval Edward.

Oba dva vlci mu dali svůj němý souhlas a rozeběhli se pryč.

„Děkuju, miláčku,“ špitla Bella.

„Vím, co to pro tebe znamená,“ odpověděl a objal ji kolem pasu.

To nevíš, povzdechla si. Věděla, že když se mu podaří přemluvit Jacoba, nebude už nic stát v cestě July ublížit. Musí tomu zabránit…

July

Seděla jsem nad hrnkem kafe, malý Levi už dávno spal a Emily mi kontrolovala esej na angličtinu, kterou jsem tu dopsala.

„Povedlo se ti to, nevidím tam žádnou nesrovnalost,“ řekla a usmála se.

„Děkuju,“ vrátila jsem jí úsměv. Obě jsme byly nervózní, i přes úsměvy a veselou konverzaci celého odpoledne nás obepínaly starosti. Emily věděla, co se děje. Na rozdíl ode mě. Já si mohla jen domýšlet, proč je Jake venku.

V tom se otevřely vchodové dveře a do domu vešel Sam s Jacobem. Oba dva měli obličeje nepřítomné, svým způsobem i rozzlobené.

Emilyin úsměv zmizel: „Tak je to pravda.“

„Bohužel,“ přikývl Sam.

„July, pojď, musíme jít,“ natáhl ke mně Jacob ruku. Pak šlo všechno rychle. Rozloučení, nástup do auta, cesta domů v naprosté tichosti… Zastavili jsme až na konci naší ulice, byla jsem zmatená. Proč nejedeme domů?

„July,“ začal Jake, „dneska se tu ukázali Volturiovi.“

Zbledla jsem. Krve by se ve  mně v tu chvíli nedořezal. Plíce se mi ucpaly a já zalapala po dechu. Zjištění, že Jacob byl venku, aby mě chránil - co kdyby se něco stalo a musel by bojovat?

„Kdo přišel?“ vyrazila jsem ze sebe po chvilce.

„To nevím, ale Edward s Bellou musí jet do Itálie. Takže se to ta pijavice, co čte myšlenky, dozví,“ zamračil se.

„Kdy?“ polkla jsem na sucho.

„Nejdřív o Vánocích,“ zašeptal.

„Promiň,“ cítila jsem, jak mi po tvářích stekly dvě osamělé slzy.

Cítila jsem jeho překvapený pohled. „Proč se omlouváš?“ nechápal.

Copak mu to vůbec nedocházelo? Vystavím je Volturiovým?

„Budete kvůli mně v nebezpečí a jestli se někomu něco stane… Třeba Samovi,“ polkla jsem, „nemohla bych se už podívat Emily do očí.“

„Nám se nic stát nemůže,“ ujišťoval mě, popadl moji ruku a přitiskl si ji k tváři.

„Ale co když…,“ chtěla jsem namítnout, ale on zavrtěl hlavou a přerušil mě: „Až budeme v nebezpečí, řeknu ti o tom, neboj se.“

„Dobře,“ zamumlala jsem.

„Lásko,“ oslovil mě něžně, hlas měl opravdu procítěný, že se mi samovolně rozklepala kolena, „podívej se na mě.“

Zvedla jsem oči a dívala se do jeho vážné tváře. Čekala jsem. „Slibuju, že dám na ostatní pozor, nic se jim nestane,“ ujišťoval mě.

Nejdřív jsem pocítila úlevu, ale pak mi došlo, že mi neslíbil to nejdůležitější - to že se nestane nic jemu. Rty se mi zkroutily do nešťastného úsměvu. „A co ty? Víš, že mi na tobě záleží nejvíc.“

„To ti slíbit nemůžu,“ povzdechl si, „budu se snažit, dokud to pro tebe bude nejlepší, co můžu udělat. Ale pokud ti to zachrání život, nemůžeš to po mně chtít, sluníčko.“

Bolest, která se mi prohnala tělem, že bych ho měla ztratit, byla téměř nesnesitelná. „Ale já umřu,“ zanaříkala jsem potichu, „když se mnou nebudeš, tak to nepřežiju.“

Jacob znovu nastartoval auto, prstem mi nadzvedl hlavu: „Neříkám, že to budu muset udělat, na to tě až moc miluju.“ Jeho horká kůže mě pálila, byla mi zima. Zjistila jsem, že se třesu. „Šššš,“ tišil mě. Slyšela jsem, jak znovu vypnul motor a odepnul mi pás, aby si mě mohl přitáhnout k sobě blíž.

„Tohle už nikdy neříkej,“ prosila jsem ho tiše.

Místo odpovědi jsem ucítila jeho rty na spánku. Otočila jsem hlavu, abych ho mohla políbit. „Chceš, abych dneska přišel?“ usmál se.

„Budu na tebe čekat,“ ujistila jsem ho a konečně se usmála.

„Klidně běž spát, přijdu, neboj,“ pořád se usmíval, „teď s tebou budu tak často, že ti polezu na nervy.“ Zakřenil se.

„To se nikdy nestane,“ ušklíbla jsem se. Jake s úsměvem nastartoval auto a dovezl mě domů. Políbil mě a čekal, až za sebou zavřu domovní dveře, pak jsem slyšela, jak se auto vzdaluje.

„Ahoj, July, tak jak ses měla?“ zeptala se máma, usmívala se.

„Skvěle. Dopsala jsem si esej na angličtinu,“ odpověděla jsem.

„A co Seth, jak se má?“ ptala se dál.

„Dobře,“ odpověděla jsem neutrálně. Setha jsem dneska neviděla, doufala jsem, že se máma moc ptát nebude, nechtěla jsem lhát.

„A co Jacob? Co celý den dělal?“ usmívala se.

„Byl venku s pár kamarády,“ řekla jsem neurčitě. Náhodou zatím jsem nelhala, byla to pravda. Jen hlídali v lese, jako vlci… A to už máma vědět nemusela.

„A Leah jsi viděla?“

Ten její výslech mi dneska trochu vadil. Měla jsem hlavu plnou starostí a pochybností a tohle mě otravovalo. „Ne, nejspíš někam jela,“ usmála jsem se, „mami, půjdu si lehnout, nevadí ti to?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ ujišťovala mě, „nechceš něco jíst?“

„Ne, děkuju, měla jsem něco u Charlieho,“ lhala jsem. Rozhodně Emily byla milionkrát lepší kuchařka, než by kdy strejda Charlie mohl být.

„Dobře, dobrou noc,“ pohladila mě po hlavě.

„Dobrou,“ rozloučila jsem se a chtěla jít nahoru.

„Jul?“ zastavil mě mámin hlas, plný něčeho, čemu jsem nerozuměla.

„Ano, mami?“ otočila jsem se.

Starostlivý výraz v jejích očích mě vyděsil. „Řekni, cítíš se tu sama? Měla bych ubrat práce, abychom spolu mohly být častěji?“

„Mami, já se necítím sama,“ ujistila jsem ji, „vidím, že jsi tu šťastná. A já mám kamarády - Setha, Leu, Eli a… hodně času trávím s Jakem.“

„Dobře,“ usmála se. Musela uznat, že mám pravdu. Já se opravdu necítila sama, měla jsem zase po dlouhé době pocit, že je máma opravdu šťastná, a i kdybych neměla Jacoba a ostatní, i přesto bych jí tvrdila, že je všechno v pořádku.

To, že jsem byla, až na hrozbu Volturiových, spokojená a naprosto přešťastná, bylo jen obrovské, pořád se nafukující plus.

…

Bylo už hodně pozdě v noci, když se ke mně Jacob vrátil. Do té doby se moje myšlenky nedaly zastavit a já nemohla spát.

Teď, přitisknutá k jeho horkému tělu, jsem děkovala Bohu, že moje máma nosí na spaní špunty do uší, protože Jacobovo chrápání se nedalo přeslechnout… Ale mně to nevadilo. Působilo to na mě jako ukolébavka a já alespoň věděla, že je tu se mnou a spí. Že jsem v bezpečí. Zavřela jsem oči, ucítila jeho ruce, jak mě podvědomě ještě pevněji objaly a spánek se přibližoval a přibližoval...

Kapitola 33 * Kapitola 35

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 34 - Nemilé pozvání: