Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 39 - Irina

13.09.2010 (18:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2844×

39. Irina

Aljaška, neděle 27.12., 4:20

Cítila jsem jak se auto zastavilo a pomalu jsem rozlepila oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na scénu před sebou. Cesta k domu byla čerstvě proházená, měsíc osvětloval okolní krajinu a jeho zář se odrážela od sněhové pokrývky. Sníh. Vůbec jsem si neuvědomila, že je prosinec, že by i ve Forks mělo sněžit. Ale nesněžilo. Sníh tam nebyl - co se tedy dělo?

„Ten sníh," vydechla jsem překvapeně.

„Vypadá to, že se celému Olympijskému poloostrovu sníh letos vyhnul velkým obloukem," zamumlal Jake.

„Touhle dobou je ve Forks normálně sníh?" ptala jsem se.

„Jo, většinou už od začátku listopadu," přikývl Jacob, „proč se ptáš?"

„V Atlantě sníh většinou nebyl. Nepřišlo mi zvláštní, že není ve Forks," objasnila jsem mu svoji nevědomost. V Atlantě sníh nikdy nepadal nějak moc a o sněhových peřinách jsem si mohla nechat jen zdát. Nikdy tam nebyla tak krutá zima, abychom chodili v rukavicích a zimních bundách.

„Aha," pokrčil Jacob rameny, „možná, že je to něčím jiným."

„Čím?"

„Ale to nic," zamumlal.

Dveře domu se v tu chvíli otevřely a příjezdovou cestu osvítil kužel světla. Přimhouřila jsem oči. Jacob se uchechtl nad mojí lidskou reakcí a vystoupil z auta. Za pár vteřin se otevřely dveře u spolujezdce. Odpoutala jsem se a vystoupila z auta. Zima mým tělem projela jako nůž. Moje tělo se začalo automaticky bránit, začalo se klepat. Jake mě popadl do náruče a já mu rychle zabořila obličej od prsou. Ani jsem si nevšimla, kdo nás přišel přivítat. Velmi tichá konverzace mezi Jakem a upírem byla pro moje lidské uši příliš namáhavá.

Poznala jsem, kdy jsme vešli do domu, protože mě přestal ovívat ledový vítr. Jacob mě postavil na nohy a já se rozhlédla po dokonale zařízené místnosti. Byli jsme v obývacím pokoji. Velká pohovka se třemi křesly, které byly rozmístěny okolo televize, obrovská knihovna na celé jedné stěně místnosti mě doslova fascinovala.

A pak tu bylo něco strašně zvláštního. Zalapala jsem po dechu. Scéna, která se přede mnou otevřela, byla jak vystřižená z nějakého hororu. Možná proto, protože jsem si neuvědomila přítomnost Iriny a nějak se tím nezabývala. Teď se moje srdce vyděsilo.

Poznala jsem na první pohled upírku, která nás nenáviděla. Světlé vlasy jí sahaly k čelisti, vprostřed rozdělené pěšinkou, temně zlaté oči, snaha vyškubnout se ze sevření a touha zaútočit na Jacoba a mě z ní přímo sršela na všechny strany.

Eleazar držel Irinu ve svých ocelových pažích, Carmen, Kate a Tanya se před námi krčily v obranných pozicích, můj bratr stál vedle Jacoba, oba za mnou. Irině šlehaly z tmavě zlatých očích blesky. Bolest, zlost a nenávist se kterou na mě upírala svůj skoro šílený pohled, mě ochromila.

„Jak jste mohli…" zasyčela.

„Irino, poslouchej nás," snažila se Kate přerušit její vrčení.

„Ne!" vřískla vysokým hlasem, „nebudu vás poslouchat. Williame, neřekl jsi mi, že tvoje sestra patří jim!"

„Není to tak, jak si myslíš," přerušil ji rychle Will.

„Že není? Zabili mi ho, zabili!" křičela.

„Laurent chtěl zabít Bellu, dělali, co museli. Nechtěla bys žít s vrahem, že ne?" ozval se melodický Tanyin hlas.

Z Irinina hrdla se ozvalo burácivé vrčení. Zlost se změnila v bolest, její oči se podivně zaleskly. Kdyby mohla plakat, plakala by. Šlehla po mě pohledem. Byl plný zájmu. Pak si ale přeměřila Jacoba, který stál za mnou a v jejích očích začala zase doutnat nenávist.

„Irino, v sázce je její život," zaprosila Carmen tiše.

Jediné, co bylo v tom tíživém tichu slyšet byl hlasitý tlukot mého a Jacobova srdce. Dívala jsem se Irině do očí a čekala.

„Dobře," stáhla rty do úzké čárky, „je součástí rodiny a já svoji rodinu budu chránit. I když se to neobejde bez paktovaní s vlky." V hlase byla slyšet bolest.

„July," oslovila mě, „nemůžeš po mně chtít, abych byla s vlkodlakem v jednom domě. Je mi líto, že to muselo dopadnout takhle. Ty za nic nemůžeš."

Eleazar povolil svoje sevření a Irina vypálila z domu obrovskou rychlostí.

Všichni se narovnali z obranných pozic. Zmateně jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. „Všechno bude v pořádku, věř mi," objala mě Tanya.

„Dobře," přikývla jsem.

„Nechtěli byste si lehnout? Musíte být oba unavení po tak dlouhé cestě," usmála se Kate.

„July skoro celou cestu spala," zašklebil se Jacob a vzal mě za ruku.

„Ale nespala jsem moc dlouho, protože se řítil po silnicích jako blázen. Bojím se s ním jezdit," stěžovala jsem si. Nálada se trochu odlehčila, ale mně pořád v hlavě běžel zmučený obličej Iriny. A s tím se nedalo nic dělat.

„To ti tak budu věřit," slyšela jsem pobavený Jakeův hlas.

„Ukážu vám, kde budete mít pokoj," usmál se bráška a vedl nás ke schodům do patra.

Přišli jsme do prostorné ložnice s velkou postelí, takže jsem si oddechla, že se Jake konečně natáhne a nebude se muset krčit u mě.

„Snažili jsme se všeho dotýkat co nejméně, ale asi se to stejně moc nepovedlo," zašklebil se Will na Jacoba.

„V pořádku," ujistil ho Jake.

„Koupelna je támhle, hned ty dveře vedle. Ráno budete mít v kuchyni snídani," usmál se, „dobrou noc."

„Dobrou," zamumlala jsem, „a díky."

„Nemáte zač," ozval se naposled jeho sametový hlas a můj bratr byl pryč.

„Asi si dojdu do koupelny," zabručela jsem nepřítomně a šla ke svému batohu.

„Půjdu po tobě. Ještě si skočím ven pro informace," usmál se a otevřel velké okno.

„Opatrně, prosím," upřela jsem na něj svůj nervózní pohled a začala se bát. Irina byla pořád venku.

„Neboj, mně se nic stát nemůže," opáčil vesele. A já se radši co nejdřív zavřela v koupelně, abych neviděla, jak z toho okna skáče.

Dala jsem si horkou, dlouhou sprchu, oblékla se do pyžama, vyčistila si zuby a když jsem vycházela z koupelny, Jacob už stál u dveří a zubil se na mě. Bez jediného slova jsem ho pustila dovnitř.

Lehla jsem si do postele a koukala do stropu. V hlavě mi lítalo tolik myšlenek, že jsem ani nebyla schopná si ucelit nějaký názor. Najednou jsem ucítila, jak se matrace prohnula a Jacob byl v tu ránu vedle mě.

„Jsi unavený," zašeptala jsem. Jeho oči byly jako pokaždé veselé, ale po té dlouhé cestě i unavené.

„Trochu," připustil.

„Jak ti je?"

„Nic moc, musím říct, že ten pach je skoro nesnesitelný, ale když udělám tohle," přitáhl si mě do náruče a zabořil hlavu do mých vlasů, „tak je to mnohem, mnohem lepší."

Na tváři se mi roztáhl úsměv. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni, čekala jsem až se jeho dech zklidní. „Dobrou noc," zašeptala jsem a lehce ho políbila na rty.

„Dobrou," pousmál se, přitiskl si moje tělo ještě blíž ke svému boku a spokojeně zavřel oči. Za chvíli se pokojem rozlehlo jeho tiché pochrupovaní.

Pozorovala jsem ho jak spí a přemýšlela, jestli je možné někoho tak zbožňovat jako já zbožňovala jeho.

Nevěděla jsem, jak moc Irina milovala Laurenta. Ale pokud alespoň z poloviny tolik jako já Jacoba, tak bych se s jeho odchodem vyrovnávala nesmírně těžce.

Já věděla jedno - nemohla bych žít ve světě, kde by nežil on. Bála jsem se toho, že se něco stane a já budu bez něj.

Jako Irina byla sama se svojí bolestí.

Otočila jsem se na druhý bok, Jacob nesouhlasně zamručel ze spaní a pevně mě objal kolem pasu. Nahmatala jsem jeho ruku a propletla si s ním prsty.

Sledovala jsem ztemnělý pokoj. Najednou se dveře potichoučku pootevřely a já v záři světla spatřila půvabnou postavu s lehce střiženým mikádem.

Polkla jsem.

Irina.

„July, neboj, nepřišla jsem vám ublížit," zašeptala tiše. A stejně tiše si sedla na kolena k mé hlavě.

Kapitola 38 * Kapitola 40

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 39 - Irina: