Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 43 - Opuštěná

18.09.2010 (20:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2703×

43. Opuštěná

28.3., La Push, 7:30

Když jsem se probudila, Jacobova polovina postele byla prázdná. Nejdřív jsem se lekla, protože mě nenapadl jediný důvod, proč by mě nechával ráno samotnou.

Jenže mi to pak došlo. Po tom všem, co se stalo včera, se mnou zůstal do té doby, dokud jsem neusnula. A od té doby je nejspíš venku na hlídce.

Pomalu jsem se snažila vymotat se z těch peřin a dek, kterými mě přikryl, abych mohla vstát a jít se umýt.

Když se mi to podařilo, chtěla jsem se tam zase vrátit. Když se totiž moje bosé nohy dotkly dřevěné podlahy, projela mnou taková zima, že bych potřebovala asi dvacet vlkodlaků, aby udrželi moji stálou teplotu.

Všimla jsem si svého suchého oblečení rozloženém pečlivě na topení. Dojalo mě, že se Jacob tak stará.

Oblékla jsem se, došla se umýt a pak sešla ze schodů. Billy seděl ve svém vozíčkovém křesle u stolu, zamyšleně si míchal čaj. Když jsem vešla, jeho očí se na mě usmály.

„Dobré ráno, Billy," pousmála jsem se.

„Ahoj, July," oplatil mi úsměv, „Jacob se ještě nevrátil. Máš přijít k Sethovi, až se nasnídáš."

„Dobře, děkuju," přikývla jsem a šla si taky udělat čaj. Po těch sedmi měsících, co jsem s Jacobem chodila, jsem tu byla jako doma. I když mi tu bylo líp než doma. Před Billym jsem si nemusela vymýšlet lži, jen abych udržela tajemství kmene.

Někdy to s mámou bylo náročné. A v Billym jsem našla dlouho ztraceného tátu. Byl šťastný, když byl šťastný Jacob. Líbilo se mi sledovat, jaký spolu mají vztah.

Když jsem po snídani vyšla z domu, přetáhla jsem si kapucu od mikiny přes hlavu. Dneska byla zima. Nebe bylo podmračené, od moře foukal ledový vítr a na trávě byla jinovatka.

Když před týdnem slezl sníh a svítilo sluníčko, myslela jsem si, že tak dlouho očekávané jaro je tady. Možná byla chyba v to doufat. Dnešní den se jarnímu podobal opravdu vzdáleně.

Seth na mě čekal před domem. Na tváři měl zamyšlený výraz. Přesně takový, když s něčím nesouhlasil.

„Ahoj," pozdravil mě.

„Ahoj. Sethe, co se děje?" zajímala jsem se.

„Nic důležitého," zamumlal, „je to fuk."

„Ale ty s tím nesouhlasíš, viď?" odhadovala jsem.

„Jo, nesouhlasím. Protože si myslím, že to k ničemu nebude. Akorát to všem ublíží," zamračil se, „ale když si ostatní myslí, že to za zkoušku stojí. Tak pro mě za mě."

„To bude v pořádku," pohladila jsem ho po paži, „třeba to nikomu neublíží."

„Jak myslíš," pokrčil rameny, ale v očích měl jasně vepsaný nesouhlas. „Pojď, vezmu tě ke Cullenovým. Alice něco viděla."

Na sucho jsem polkla. „Co to bylo?"

„Nevím, dneska v noci jsme tam byli. Po tom… však víš," jemně naznačil, že myslí to, co se stalo se mnou a tou upírkou. Copak jsem za to mohla? To jsem nebyla já!

Jasně, světlo. Byla to akorát spousta světla. Jako když se podíváte do zářícího slunce a pak nic nevidíte. Jo, nějak tak to bylo.

Dál už jsme se o tom se Sethem nebavili. Když jsem dojeli ke Cullenovým, doma byla jen Alice, Jasper, Edward a Bella. Carlisle byl v nemocnici a Esmé, Emmett a Rose prý na lovu.

Nikdo mi nedokázal odpovědět na otázku, co se to se mnou děje. A nemohla jsem od nikoho vymámit, kde je Jacob. Každý měl odbyl. Na hlídce. To jsem věděla taky, na to jsem se ale neptala.

Alice viděla Ara. A Bree. A určitě spoustu dalších věcí, které mi zase říct nechtěli. Pak všichni mluvili strašně rychle a potichu. To můj mozek nestíhal. Zaznamenal jsem jen pár vět.

Ani nevím, jestli mě vyděsily, nebo mi v něčem pomohly.

Je to jediný způsob, říkal zrovna Edward.

Ublíží jim to. Nikdo to ještě nezkoušel. Slyšela jsem Setha.

Musíme se o to pokusit. Bude to horší, kdyby zůstal - bránil by ji. Zabijí ho. Zabíjí nás všechny. A souhlasil.

Vůbec mi nedocházelo o čem to mluví. Doufala jsem, že jen tak spekulují.

Bella mě konejšivě hladila po rameni, její smutné, vyděšené oči se mi zdály plné bolesti.

…

22:40

Celý den jsem čekala u telefonu. Celý den jsem Jacoba marně vyhlížela. Otevřené okno pouštělo do mého pokoje ledový vzduch. Začala jsem mít opuchlé oči od toho, jak jsem plakala. Byla jsem nešťastná z toho, že u mě Jacob není. Bylo to, jako by mě někdo roztrhl na dvě poloviny a přitom ta lepší, ta životuschopnější, byla právě pryč.

Ještě nikdy se nestalo, že by se mi celý den neozval. Věděla jsem, že venku je Emmett s Rose a hlídají mě. Ale ani to mi nepomáhalo. Já chtěla Jacoba.

Když se ozvalo křupnutí větve a známý hlas zanadával, zaplavila mě obrovská vlna úlevy. Za chvíli byl Jacob u mě v pokoji. Vrhla jsem se mu od náruče. Cítila jsem známou vůni, jeho horké tělo, jeho vyrovnaný dech a měla jsem pocit, že jsem zase v celku.

„Budu muset zase jít," řekl tiše.

„Proč?" zeptala jsem se plačtivě.

„Musíme hlídat," odpověděl.

„Přijdeš zítra?"

„Uvidíme," odpověděl neurčitě. Obočí měl stažené, po jeho obvyklé veselosti nebyla ani stopa.

„Dobrou noc," rozloučil se a pustil mě z objetí.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se dělo. Bolelo mě, jak se choval.

Už seděl na parapetu, připravený, že skočí dolů. Když se otočil a viděl, jak se tvářím, asi se v něm něco zlomilo a během vteřiny mě držel v náručí a naléhavě mě líbal. Tisknul si mě k sobě a já si jeho hlavu pořád přitahovala blíž a blíž. Potřebovala jsem, aby se ode mě nehnul ani o milimetr.

Strašně mi to připomínalo náš první polibek, kdy jsme ani nevěděli, co děláme. Studenou vodu docela výborně suploval ten ledový vítr a jeho horké tělo mi připadalo, že má čím dál větší teplotu.

Téměř poslepu jsme doklopýtali zpátky k mojí posteli. Jacob si mě strhl k sobě na klín.

Měla jsem pocit, že se jeho rtů nemůžu nabažit. Cítila jsem jeho horké ruce všude, doufala jsem, že mě nikdy nepustí.

Nic jsem neviděla, nic neslyšela. Hučelo mi v uších a byla bych se od vteřiny schopná vzdát i práva dýchat, hlavně, aby mě nepouštěl…

Když jsme se přestali vášnivě líbat, nejhlasitějším zvukem bylo moje srdce. Roztřeseně jsem od něj vstala a dnes naposledy se nechala tisknout v jeho horké náruči. Jacob mi naposledy přejel konečky prstů po čelisti, něžně mě políbil na rty a byl pryč.

Tu noc se mi zdálo poprvé něco jiného. Z prvu jsem si byla jistá, že tohle byl ten nejerotičtější sen, který jsem kdy měla. Jenže pak se všechno změnilo. Stála jsem vedle Jacoba, křídově bílá s rudýma očima, držela se ho za horkou ruku, na tváři úsměv. V tu chvíli mě od něj někdo odtrhl. Jacob zmizel a můj křik, že mi slíbili, že budu moci být s ním, i když se stanu jednou z nich - byl úplně zbytečný. Jacob zmizel.

Probudila jsem se úplně zpocená a vystrašená. Právě svítalo - šedivá mlha za okny se povalovala u země. A paprsky jarního slunce se pomalu draly přes mraky.

Rozhodla jsem se, že odpoledne sjedu do La Push. To by totiž Jacob mohl mít volno.

Celý den jsem si dělala úkoly do školy, povídala si s mámou. A zapomínala na všechno, co se mi zdálo. Když jsem si půjčila mámino auto, že se zajedu podívat do rezervace - nijak neprotestovala.

Zaparkovala jsem před Jacobovým domem, zaklepala a vešla dovnitř. U Billyho byla návštěva. Rachel a Paul. Když mě Rachel objímala, všimla jsem si, že se jí pod tričkem rýsuje těhotenské bříško. Pogratulovala jsem jí i Paulovi. Zářila samým štěstím.

Billy řekl, že mi má od Jacoba vyřídit, abych počkala u něj v pokoji. S úsměvem jsem vyšla schody do patra a úsměv mi zmizel ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře do Jacobova pokoje.

Byl podivně poklizený. A na polštáři byla obálka s mým jménem.

Roztřesenými prsty jsem ji otevřela a vytáhla bílý list papíru.

July,

musíš mě pochopit. Někdy musíme udělat rozhodnutí, která nelze vzít zpět a nemůžeme se dívat na to, jestli to toho druhého zraní nebo ne.

A mým úkolem bylo vždycky chránit kmen, chránit svého otce a svoje přátele.

Musím od tebe odejít. Jsi příliš nebezpečná. Viděli jsme to všichni - co kdyby se stalo, že jednou to použiješ proti mně a mé smečce? Neovládáš to, nemůžeš se mnou nesouhlasit. Určitě tě to taky napadlo.

Když jsem včera přišel, bylo to naposledy. Naposledy cos mě viděla. Nemůžu ti slíbit, že všechno bude jako předtím, než jsem do tvého života vstoupil. Ale snaž se na mě zapomenout. Bude to tak jednodušší. Nemůžeme být spolu, takhle to pro nás oba bude lepší, věř mi. Pro mě tedy určitě, pro mě i pro mé bratry.

Nemůžu ani říct, buďme přátelé.

Sbohem

Jacob

V obálce bylo ještě něco. Byl to můj dárek k Jacobovým devatenáctým narozeninám. Vyřezávané dřevěné sluníčko na kožené šňůrce. Vracel mi ho. Nemělo pro něj už žádný význam.

Roztřeseně jsem očima přelétla ty řádky. Krev mi tepala ve spáncích, zapomněla jsem na všechno, na co jsem myslela. V hlavě jsem měla jen jednu věc. Jacob mě opustil. Opustil, protože jsem nebezpečná, protože už mě nemiluje.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Včera byl tak přesvědčivý, byla jsem si jím jistá. Ale kvůli tomu, co se se mnou děje, Jacob odešel… Odešel kvůli mně.

Nemiluje.

Dobře, vím, že jsem se dušovala, že pod čarou k tomuhle dílu nic nenapíšu - ale chci se obhájit, protože jsem si jistá, že tu dojde k útokům na Jacoba (a možná i na mě =D). Zkuste to pochopit, zkuste přemýšlet =) Jsem si jistá, že pochopíte =) A pokud ne, tak během pár dílů se všechno vysvětlí... =)

A chtěla jsem Vám poděkovat za komentáře! =) Díky moc Vám všem! =)

Kapitola 42 * Kapitola 44

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 43 - Opuštěná: