Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 45 - Narozeniny

22.09.2010 (10:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2774×

45. Narozeniny

neděle, 4.4., 8:00

Čas pro mě nic neznamenal. Měla jsem pocit, že od té proklaté neděle neuběhl týden, ale celé roky. Minuty, hodiny, dny ubíhaly a mně to bylo jedno. Ráno jsem vstala, šla do školy, pak do novin, když jsem přijela domů udělala jsem si úkoly a zase šla spát. Držela jsem se svého harmonogramu zuby nehty, aby se moje hlava zaměstnávala čímkoliv jiným. Ale vždycky, když se kolem desáté večer za mnou zavřely dveře pokoje, zahrnovala jsem svůj polštář svými slzami. Pokud byl blízko někdo, kdo mě hlídal, bylo to jeho tričko. Nejčastěji Sethovo a Bellino.

Ale dneska ráno v mém pokoji seděl někdo jiný. Můj bratr. Usmál se svým pokřiveným úsměvem a podal mi balíček s velkou červenou stuhou.

„Všechno nejlepší k sedmnáctinám," zazubil se na mě.

„Díky," zamumlala jsem a pokusila se usmát.

„Ty nemáš radost? Narozeniny má každý rád," oponoval mi.

„Jo, ale tebe před týdnem neopustil Jacob," zašeptala jsem a bolest, která mě bodala v místech, kde se mělo normálně nacházet moje ztracené srdce, byla skoro nesnesitelná.

„Jul," řekl jenom a objal mě. Hladil mě po vlasech, čekal až se trošku uklidním.

„Půjdu do koupelny, jestli dovolíš," vysmekla jsem se mu a pak přidala omluvný úsměv, když jsem si uvědomila, jak ošklivě to vyznělo.

Přikývl.

V zrcadle jsem viděla svůj nepříliš pěkný odraz. Hluboké kruhy pod očima, křídově bílá pleť – no, rozhodně jsem si byla s bráchou v mnoha směrech podobná.

Sešla jsem dolů. Na stole byl hrnek, ze kterého se kouřilo. Máma zrovna z trouby vyndávala můj oblíbený koláč a mě zamrzelo, že jsem ke svému okolí tak apatická. Alespoň před mámou se musím snažit, že je všechno v pořádku.

Ne, že je mi to úplně jedno.

A ano, sice je, ale nemůžu jí to udělat.

„Ahoj, mami," pozdravila jsem a snažila se o veselý tón.

„Zlatíčko," usmála se na mě, „všechno nejlepší k narozeninám." Položila horký plech na dřevěné prkýnko a objala mě.

„Děkuju," vykřesala jsem na své tváři pousmání.

Ozvalo se zaťukání. „Už jdu," křikla máma a s potutelným úsměvem šla otevřít. Do kuchyně se nahrnul Seth.

„Už jdou. Všichni," ujistil ji.

„Miláčku, musím dneska do práce, ale slibuju, že si to večer vynahradíme," políbila mě na čelo, sundala si zástěru a za chvilku jsem slyšela, jak startuje auto a pak byla pryč. Za Sethem do domu vešla Lea. Koutkem oka jsem viděla, jak Quil vyndává Claire z autosedačky a starostlivě ji kontroluje, jestli se jí něco nestalo. A nakonec Embry.

Na tváři se mi mihlo překvapení a pak jsem se usmála. Poprvé nenuceně od té doby…

„Konečně se zase usmíváš, bylo na čase," zašklebil se Embry, když se se mnou přišel přivítat.

Bylo to velmi příjemné dopoledne. Byla jsem ráda, že mě nezavrhli, když už jsem k nim nepatřila. Představa, že by mě Jacob od nich oddělil úplně, mě děsila. Potřebovala jsem je. Měla bych pak pocit, že se mi všechno jenom zdálo.

Od Setha a Ley jsem dostala šedivého plyšového medvídka v růžovém tričku. Měl na něm nápis, který mě dojal.

Přítel je ten, kdo je vždycky tady, aby ti podal pomocnou ruku. Ten, kdo tě ochrání, když ztratíš svoji cestu, ten, kdo ti jednoduše rozumí.

Věděla jsem, že bez nich dvou bych nejspíš zalezla do kouta a už odtamtud nevylezla. To oni dva mi opravdu hodně pomáhali.

„Řekněte mi, je alespoň v pořádku? Není mu nic?" zašeptala jsem.

„Je v pořádku," přikývl Seth.

Alespoň, že je Jake v pořádku. Když on je šťastný, nevadí, že se trápím já. To vůbec nevadí.

A pak se u nás celý den dveře nezavřely. Přijeli všichni z Aljašky, dostávala jsem hodně dárků i od Cullenových. Všichni se ukázali až na Jaspera a Emmetta. Prý něco museli zařídit.

Sam, Emily a Levi se taky stavili. Jared s Kim, Paul a Rachel, pak nejmladší ze smečky Brady. Přijel Charlie se Sue a Billym.

Nikdo mě neupozorňoval na to, jak strašně vypadám. Jen Aliciny oči byly strašlivě otřesené.

K večeru se stavila Elis.

Všechno se zdálo být naprosto v pořádku. Až do jedenácti večer, kdy Edwardovi, který mě hlídal, zazvonil mobil. Pak mě bez jediného slova popadl a za pár minut jsem byla u Cullenových.

Alice byla vyděšená. Nervózně těkala očima po místnosti. Zaostřovaly a rozostřovaly se podle toho, jak pátrala v mojí budoucnosti.

„Co se děje?" zajímala jsem se.

„Volturiovi," vydechla přiškrceně Bella.

Obě moje upíří rodiny tiše diskutovaly. „Kdy mají přijít?" ptala jsem se.

„Za tři neděle," odpověděla mi Alice, „ale neboj. Snad to dobře dopadne."

Nepochybovala jsem o tom, že její optimismus byl hraný. Nikdo to neřekl nahlas, ale byla jsem si jistá, že přijdou všichni. Pokud se jim nevrátila Bree, bylo to ujištění, že se k nám dostala.

neděle 2.5., 20:30

Další dny se únavně vlekly. Připadalo mi, že měsíc, který uběhl od té doby, co mě Jacob přestal milovat, je můj celý život. Snažila jsem se fungovat kvůli mámě. Snažila jsem se nedávat to ve škole najevo. Ale Meg měla v očích pokaždé škodolibou radost, když mě potkala. Přesně od té doby, co se rozneslo, že jsem se s ním rozešla. Asi měla pocit, že u něj má šanci. Ale Jacob tu nebyl. Nebyl nikde k nalezení. Už měsíc nebyl doma. Už měsíc se neukázal.

A ještě ke všemu zítra umřu, protože horší by bylo být s tímhle navěky. Jako žíznivá upírka, kterou trápí láska k vlkodlakovi.

„Máš pravdu to ještě nikdo neviděl," ušklíbl se Edward a já po něm hodila pohled, který ho přiměl, aby mu ten úsměv z tváře zmizel.

Připadala jsem si k ničemu.

Úplně k ničemu.

pondělí 3.5., 22:40

Byla jsem ráda, že jsme do toho nezatahovali vlky. Byla jsem ráda, že chránili mou matku, Billyho a Emily – všechny, které jsem měla ráda, a že jim se nic nestane.

Protože to, co přicházelo na druhý konec mýtiny v lese, bylo děsivé. Černé kápě se pohybovaly absolutně synchronizovaně. Bylo jich snad sto.

Když jsem se ale podívala pořádně, tolik jich nebylo. Okamžitě jsem poznala, který z nich je Aro.

Od Eleazara jsem věděla, že Aro se výprav málokdy účastní. Jen pokud chce něco konkrétního. A tím konkrétním jsem teď byla já.

Pak šum plášťů ustal a na naši společnost se sneslo ticho. Přede mnou stál Carlisle, Edward, Emmett a Rose. Po stranách Bella s Esmé. A můj bratr s Tanyou, Eleazar s Carmen za mnou. Irina s Kate stály těsně vedle mě. Irina mě držela za paži, abych neudělala něco, čeho bychom všichni litovali.

Alice s Jasperem chyběli. Popadla mě panika. Bála jsem se, že se jim třeba něco stalo.

A pak ticho prořízl Arův zvučný hlas: „Přátelé!"

Nejenom mně se zatajil dech očekáváním. Ale asi jen já měla strach.

Za prvé, chtěla jsem Vám všem ohromně poděkovat za ty příznivé a naprosto krásné komentáře, kterými mě častujete! =)

A za druhé.... pohled Setha? Jacoba? Nebo pár Elis + Seth? Uvidím, co se bude dát dělat - ale chci upozornit, že s dějem povídky už moc hýbat nemůžu =D Píšu ji dost dopředu, takže některé věci jsou tam dané a pohled Setha by se mi do toho momentálně dost těžce vtěsnával =) Na malou sondu k Jakeovi se můžete těšit v 47. díle...

A teď ještě jedno velké děkuji ode mě a pevně doufám, že se Vám díl líbil! =)

Kapitola 44 * Kapitola 46

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 45 - Narozeniny: