Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 49 - Medvídek

27.09.2010 (10:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2686×

49. Medvídek

Horká sprcha mi strašně pomohla. Zachumlaná v Andyho mikině a v dece jsem se cítila trošku v bezpečí. Překvapilo mě, že se tu ještě nikdo neobjevil. Nedoufala jsem ani v nejmenším, že by mě nechali jen tak jít…

středa 26. 5., Atlanta, 9:40

Když jsem seděla s hrnkem čaje v kuchyni, svítilo sluníčko. Hodně svítilo. Připadalo mi to jako ten největší paradox. Věděla jsem, co s tím zářením měla společného moje nálada. Rozhodně sílu a intenzitu. Slunce hřálo zemi. A mě hřála vzpomínka na dnešní sen. A ani po probuzení to nepřestalo. To intenzivní toužení po Jacobovi bylo silnější než bolest, která mě nikdy neopouštěla.

Byla jsem skoro pološílená bolestí, ale ještě o to víc jsem šílela z té touhy, která mě ovládala.

Ty sny, které mě každou nocí pronásledovaly, toho byly důkazem.

Povzdechla jsem si. Umyla jsem hrneček ve dřezu, šla se obléknout do čistého oblečení, které mi půjčila Andyho mamka. Napsala jsem krátký lístek, že jdu ven a vrátím se až večer.

Celé dopoledne jsem se toulala po městě, koukala do výloh, procházela se parkem, až jsem došla k zoologické zahradě. Bez rozmyslů jsem tam vešla a snažila se zabavit pročítáním medailonků o zvířatech u každého výběhu.

Asi po hodině mě napadlo, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Stála jsem před výběhem a pořád se dívala dovnitř.

Vlk euroasijský.

Dopotácela jsem se na lavičku naproti výběhu a jako v transu zírala na smečku vlků. Byli o hodně menší než Jacob. Ale pořád to byli vlci.

Hodiny ubíhaly, lidé mě míjeli, někteří si klepali na čelo - ale já se pořád dívala na vlky. Najednou jsem ucítila na koleni slabý dotek.

Zadívala jsem se do hlubokých zelených očí malé, asi šestileté holčičky. Držela v náručí malého medvídka a upřeně mě pozorovala.

„Ty jsi se ztratila?" zeptala se vysokým hláskem.

„Ne," vydechla jsem překvapeně.

„A proč tady tak dlouho sedíš?" pousmála se a ve tvářích se jí udělaly dolíčky.

„Je mi smutno, víš?" řekla jsem.

„Je ti smutno? A proč?" zajímala se.

„Ale to je jedno," mávla jsem rukou a rozhlédla se, „kde máš maminku?"

Holčičce se v očích zatřpytily slzy: „Nevím. Ztratila jsem se." Natáhla jsem k ní ruku a ona mě za ni bez rozmyslu popadla.

„A kde jsi se ztratila?"

„Tam venku," ukázala směrem pryč.

„Jako venku ze Zoo?" podivila jsem se.

Rychle přikývla: „Myslela jsem, že vidím maminku, ale maminka to nebyla."

„Aha, jasně. Dovedu tě domů, ano?" Zakývala hlavičkou na souhlas.

„Jak se jmenuješ?"

„July," usmála jsem se.

„Já jsem Becky a tohle je Teddy," pohoupala s medvídkem v náruči.

„Těší mě," pohladila jsem ji po hlavě a společně jsme se vydali k pokladnám v Zoo.

Když jsem se snažila vysvětlit slečně, že se Becky ztratila, vůbec se mnou nespolupracovala. Byla jsem naštvaná. Viděla jsem, jak mi pravá ruka, kterou jsem měla zaťatou v pěst, začíná slabě zářit. Soustředila jsem se na to, aby to co nejdřív přestalo a ono opravdu. Světlo zmizelo tak rychle, jako se objevilo. Uf, to bylo o fous.

Popadla jsem Becky do náruče a spěchala jsem na nejbližší policejní stanici. Překvapilo mě, že ještě nikdo nenahlásil její ztrátu. Proto jsem vyplnila Andyho adresu do papírů a slíbila, že si Becky nechám u sebe, dokud si pro ni rodiče nepřijdou. Ještě jsem jim dala svoje telefonní číslo a šla s malou na autobus. Když jsme si sedly, znovu se na mě zvědavě podívala.

„July, proč jsi smutná?" Povzdechla jsem si. Jak jí to jen vysvětlit, aby pochopila? Všimla jsem si, že k sobě tiskne medvídka a opatruje ho jako oko v hlavě.

„Co pro tebe znamená ten méďa?"

„Všechno," zazubila se, „tahám ho všude sebou. Nikdy by mě neopustil."

„Každý máme svého medvídka - a ten můj mě opustil. Proto jsem smutná," povzdechla jsem si. Položila mi svou drobnou dlaň na tvář.

„Ale medvídci nikoho nikdy neopouští. Vždycky se vrátí."

„Vždycky ne," zakroutila jsem hlavou.

„Ale jo," povzbuzovala mě, „Teddy mě má rád. A jak se jmenoval tvůj medvídek?" Usmála jsem se.

„Jacob," zašeptala jsem.

„Hezký jméno," uznala, „Jacob se ti vrátí. Zjistí, že tě má rád a že ho potřebuješ. Každej potřebuje medvídka." Pohladila jsem ji po hlavě.

„Ale Jake už mě rád nemá, víš? Proto odešel." Očividně se mnou nesouhlasila. Zamračila se.

„On odešel, protože tě nemá rád? Nic horšího jsem neslyšela." Pak se zamyslela a našpulila rty. „Přemýšlela jsi nad tím, že odešel možná proto, že tě ještě pořád má rád?"

„Ale on mi napsal, že…"

Přerušila mě: „Odkdy věříš tomu, co napsal? Medvídci neumí psát. Můžeš je jenom poslouchat."

„A nemohl by mu to Teddy říct?" navrhla jsem, protože mě její upřímná slova bolela a potřebovala jsem změnit téma.

„Jasně," souhlasila nadšeně. Přitiskla si medvídka na čelo, něco mu vytrvale šeptala a pak se na mě zářivě usmála. „Hotovo."

„Děkuju," oplatila jsem jí úsměv a pak jsme vystoupily.

Pro Becky si její rodiče přišli asi za hodinu, děkovali mi. Když Becky odcházela, naposledy mě objala a zašeptala: „On se vrátí, je to přece tvůj medvídek. A medvídci lidi neopouští."

Medvídci možná ne. Ale vlci určitě.

čtvrtek 27. 5., 15:40

Setkání s malou Becky mi nešlo z hlavy. Chtěla jsem jí věřit. A taky jsem se k tomu upínala. Další noc to potvrdila. Sice jsem se budila, ale sen, kdy se Jacob vrátil, byl ten nejkrásnější za poslední dobu.

Zase jsem se toulala po městě. Vypadala jsem už o trošku lépe. Kruhy pod očima se zmenšily, jen mě trápily moje vlasy. Byly strašně ošklivé. A proto, když jsem se ocitla před kadeřnictvím, neváhala jsem ani vteřinu.

Za pár minut jsem seděla v křesle před zrcadlem.

„Tak jak to budete chtít?" usmála se příjemná kadeřnice.

„Zkrátit, k ramenům," vrátila jsem jí úsměv.

„A jste si jistá? Vždyť máte tak krásně dlouhé vlasy." V očích se jí mihlo zděšení.

„Ano, jsem si jistá," odsouhlasila jsem jí to. Vlasy do půli zad už mě nebavily - možná, že jsem doufala, že když je zkrátím, zkrátí se všechno ostatní. I ta dlouhá doba bez něj.

Ale nebylo tomu tak. Mohla jsem udělat cokoliv. Ostříhat si vlasy na krátko, přebarvit je třeba na modro a stejně bych to pořád byla já. Se svým steskem po Jacobovi se nedalo nic udělat.

Možná proto jsem si ty vlasy nechala jen zkrátit a všechny ostatní nápady zavrhla. Když jsem viděla výsledek, trochu mě to potěšilo. Rozhodně to vypadalo mnohem líp. Už nebyly tak nezdravě slabé na koncích a roztřepené konečky byly taky pryč.

O všem jsem přemýšlela celý večer, když jsem koukala do stropu. Vtom jsem dostala žízeň. Celý dům už spal a mně se nechtělo rozsvěcet. Nechtěla jsem je budit. Ale na druhou stranu jsem nechtěla zakopnout.

Na mysli mi vytanula vzpomínka na středeční odpoledne. Jak jsem ovládla to světlo. Když to šlo zhasnout, mělo by to jít i naopak, ne?

Natáhla jsem před sebe levou ruku a soustředěně jsem se dívala na ukazováček. Za chvíli začal matně zářit. Zase jsem světlo stáhla zpátky.

Napadlo mě, že bych k tomu měla přestat používat ruce. Co když na ně neuvidím? Bude to znamenat, že nemůžu udělat už vůbec nic. Ruce jsem zatnula do pěstí podél těla. Jen jsem koukala do prostoru.

A pak se to stalo.

Překvapeně jsem zalapala po dechu. Hodně slabě zářící malilinkaté těleso se vznášelo někde uprostřed místnosti.

Co to je?

Bylo malé asi jako můj nehet na malíčku. Mělo spíš kulatý tvar a hýbalo se společně s mýma očima. A pak jsem ztratila soustředění a bylo pryč.

Nechápala jsem, co to bylo. Ani jak to vypadalo. Možná… jako malé Slunce? Proto jsem si radši „rozsvítila" prsty na pravé ruce a šla se do kuchyně napít.

Chtěla bych Vám moc poděkovat za skvělé komentáře. =) Jsem jimi nadšená a nakopávají mě k rychlejšímu tvoření. =D Takže děkuju! =)

Tak a v komentářích k předminulému dílku jsem našla jednu žádost o přeložení textu písničky, a tak jsem ji splnila. =)

Jen pár slov - je to opravdu volný překlad, nejsem v angličtině nijak výjimečná, ale zase jsem až přílišná perfekcionistka na to, abych to někde jen stáhla. =)

A protože jsem nevěděla, kam to dát - a tady bych zbytečně zabírala místo, udělala jsem jednu velkou šílenost. =D Založila jsem si blog. =) Tady je na něj odkaz.

A tady je překlad písničky, berte jej s rezervou, prosím: She is the Sunlight

Kapitola 48 * Kapitola 50

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 49 - Medvídek: