Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 59 - Klid?

13.10.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2686×

59. Klid?

July

Vstala jsem ze schodů, kde jsme se Sethem seděli. „Co budeme dělat teď?“

Popadl mě do náruče. „Tak a teď už můžu uskutečnit to, co jsem chtěl. Drž se, jdeme se proběhnout po lesích!" zašklebil se a hodil si mě na záda.

„Ne, Sethe, ne, přestaň!" vykřikla jsem.

Spustil mě dolů. „Proč ne? Budeš se vdávat, to je přece něco, co se musí oslavit, že jo?"

„Nebudu se vdávat," vydechla jsem, „ne teď. Takže to počká, rozumíš? A navíc jsem unavená, nevím, jestli bych se na vlkovi udržela."

„Dobře, tak jindy," souhlasil trochu méně nadšeně, „zatím mi můžeš vyprávět."

„O čem chceš vyprávět? Nechápu to."

„O tom, jaký to je metat světlo, být jako hvězda," vysvětlil mi.

„Ale já nejsem…" zaprotestovala jsem.

Přerušil mě a napodobil můj hlas.: „Hloupost. Copak to nevidíš?"

Stáhla jsem rty do úzké čárky a zakroutila hlavou. „A co mám vidět?"

„Ale nic," mávnul rukou, „radši mi řekni, jak to chceš udělat, aby tě Aro v srpnu nezabil."

„Požádat ho," vypálila jsem hned odpověď.

„O co?" nechápal.

„O pár let lidského života," začala jsem pomalu.

„A proč?"

„Chci se vdát, mít děti…" pokrčila jsem rameny. Možná, že jsem snila o neuskutečnitelných věcech, ale já o nich snít chtěla.

„Děti? Když víš, že pak budeš jiná…" vrtalo mu to hlavou.

„Já pak nebudu," zakroutila jsem hlavou, „budu muset zůstat v Itálii. To bude jedna z jeho podmínek. A chci, aby Jake zůstal naživu. A naše dítě ho tu udrží, už chápeš?"

Pokýval zamyšleně hlavou. „Vezmu tě domů. Musím si s Jakem promluvit." Rychle se zvedl, zmizel mezi stromy a za pár sekund se tu objevil obrovský vlk. Sethovy oči byly smutné - z našeho rozhovoru.  Bylo to složité vysvětlovat.

Vysvětlovat, že chci, aby Jake žil a hlavně proč, bylo opravdu téměř nemožné. Nikdo z nich nemohl chápat, jak to přesně cítím.  A ten, který by mohl, by mi to vymlouval. A ještě bude, až se to dozví… Skousla jsem si ret – tohle bude opravdu zkouška ohněm.

Když jsem se Sethovi vyšplhala na hřbet a pevně se ho chytila kolem krku, zašeptala jsem mu do ucha: „Opatrně, ano? Jinak spadnu a bude ze mě placička.“

Seth se rozesmál a z legrace se ošil a já měla co dělat, abych se udržela. Plácla jsem ho po hlavě. Znovu se zasmál a dal se do běhu.

Za pár minut jsme byli zpátky ve Forks. Zavřela jsem za sebou dveře a přepadla mě strašná panika. Proč by mě jinak Seth bral domů?

Co když Jacob znovu odešel?

Je pryč…?

Sesunula jsem se na podlahu v obýváku a koukala do prázdna. Byla jsem otupělá. To by mi nikdy neudělal, že ne… Prosím, už neodcházej.

…

Neslyšela jsem ho přijít. Když mě jeho horké paže zvedly ze země a přitiskly k jeho horkému tělu, zaplavila mě obrovská úleva. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a vdechovala jeho vůni. Cítila jsem jeho horký dech na své šíji a byla jsem štěstím bez sebe.

„Bála jsem se, že se už nevrátíš," řekla jsem potichu.

„Blázínku," lehce se zasmál a vyhoupl si mě kolem pasu jak malé dítě.

„Byl jsi u Belly?" zeptala jsem se, když se naše oči setkaly.

„Jo. Rozhodli jsme se, že tě pošleme přes prázdniny pryč. Daleko odsud, blíž k nim," odpověděl mi.

„Pod svícnem bývá největší tma?" hádala jsem.

„Přesně tak," přikývl s úsměvem. „Budeš muset jet sama."

Na sucho jsem polkla. V tu ránu mi došel kyslík. „Ne," zasténala jsem bolestně, hlavu si opřela o jeho rameno, nehty mu zaryla do paží a slzy mi začaly téct po tvářích.

Moje srdce škobrtlo. Ten strach, co mě v tu chvíli přepadl, byl naprosto nesnesitelný.

„Šššš," houpal se mnou, „neplakej. Sluníčko, no tak… neboj se."

„Jak - se - nemám - bát, když - budeš – pryč?" odsekávala jsem jednotlivá slova a představa, že se mnou Jacob nestráví ani jeden z těch dvou měsíců, mě doslova ubíjela.

Zase dva měsíce… Dva ukrutné měsíce.

„Neboj se, já to nějak vyřeším," cítila jsem jeho rty na svém spánku.

„Dva měsíce," mumlala jsem znovu, „to nepřežiju. Další ne…"

„Zvládneme to," ujišťoval mě.

Kroutila jsem záporně hlavou. „Já to nezvládnu," tiše jsem odporovala.

Chvíli bylo ticho. Jake čekal, až mi vyschnou slzy a bude se mnou zase řeč. Pak mi odhrnul vlasy z obličeje.

„A teď mi řekni, proč chceš tu italskou pijavici požádat. Proč to děláš? Chápeš, že i když zůstanu naživu, budu nešťastný? A co teprve naše dítě? Když nebude mít mámu," vychrlil na mě.

Mlčela jsem. Z jeho pohledu mě to nenapadlo… Já se snažila, aby byl v bezpečí - aby byli oba v bezpečí. A taky budou. Jake i naše miminko.

„Miluju tě, chci tě, ale život bez tebe nemá smysl, i když budeme mít dítě," zašeptal.

„Ale tím mi kazíš plán," zamračila jsem se.

„Já vím a slibuju, že dokonce vím, jak všechno vyřešit. Ale teď už neplakej," pohladil mě po vlasech. Přidržela jsem si jeho dlaň na tváři. Vědomí, že mě drží ve vzduchu jen jednou rukou, jsem zapomněla ve chvíli, kdy mi dlaní zajel za krk a přitáhl si mou hlavu blíž k té své. Když mě jeho nedočkavé rty políbily, zapomněla jsem na všechno. V hlavě jsem měla vzduchoprázdno a v břiše mi poletovalo tisíce motýlů. Zachvěla jsem se.

„Víš, jak to vyřešit?“ zašeptala jsem, když slova v mé hlavě zase začala dávat smysl.

„Samozřejmě,“ zazubil se.

„Jak?“ skepticky jsem se na něj podívala.

„Nejdřív tě odnaučím, jak máš pustit k vodě své přehnané plány,“ odpověděl a pak vážným hlasem dodal, „bojím se, že mě opustíš.“

„Nemáš proč. Miluju tě a to se nikdy nezmění," šeptla jsem.

„Já vím," usmál se spokojeně.

Lehce jsem ho políbila na rty a cítila, jak si mě přitiskl blíž k sobě.

„Myslím, že se mi chce do postele," vypadlo ze mě spontánně. Neměla jsem čas ani se začervenat.

„Mám dojem, že já protestovat nebudu," lehce se zašklebil a pak zaútočil na moje rty.

Kapitola 58 * Kapitola 60

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 59 - Klid?: