Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 64 - A kdo je tady vítěz?

21.10.2010 (18:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2106×

64. A kdo je tady vítěz?

V Berlíně jsme s Jacobem strávili čtrnáct dní. Nerozuměla jsem sice ani slovo, ale lidé tu byli příjemní a ochotní. Rozhodně se Berlín nedal srovnávat s Paříží. Paříž byla jiná - Berlín byl zajímavější. Rozkol mezi západní a východní částí byl pro mě příliš fascinující. Rozhodně jsem přemýšlela o tom, že kdybych přežila, vrátila bych se sem. Na pár dní, na měsíc… Projezdila bych tuhle zajímavou zemi křížem krážem. Německo se mi líbilo z důvodů rozdílů. A fascinovala mě jejich pravidla. Na první pohled by se to dalo nazvat upjatostí, ale v jádru to byli velmi srdeční lidé. Připadala jsem si nepatřičně - rozdíl mezi Amerikou a Německem byl skoro hmatatelný…

Jacob nechtěl, abych propásla byť jen jedinou příležitost zapomenout na to, co nás čeká. Ochotně se mnou procházel botanické a zoologické zahrady, všechny památky, zajímavosti – čekal, až si všechno prohlédnu a vyfotím, aby na mě máma měla nějakou vzpomínku…

… Ale nic nepomáhalo. Čím víc jsme se blížili, tím rychleji dny ubíhaly. Tím víc rostl můj strach z toho, že Jacoba ztratím. Že život skončí a pak nebude nic. Žádná láska, žádný Jacob, žádná rodina… jen pouhopouhé nic.

Když jsem pozorovala večer světla Berlína, Jacob spal se zamračeným výrazem, ruce se mu bezděčně napínaly, jak mě hledaly u sebe… A já stála u okna a snažila se přijít na nějaké řešení, které by nás všechny zachránilo… bylo to jedno velké nic… zase nic… Nikdy mě nic nenapadlo a já byla den ode dne zoufalejší. A den ode dne jsem se snažila, abych si vychutnala Jacobovu blízkost do poslední vteřiny a nejenom já - aby i Jake pochopil, že pro mě je důležitější jeho život než ten můj, aby chápal, že jsem do něj zamilovaná, a to už se nikdy nezmění.

úterý 3.8., Berlínské letiště - Tegel, odbavovací hala, let směr Florencie, 00:40

Seděla jsem, hlavu v dlaních, a čekala, až budeme moci nastoupit do letadla. Byla jsem unavená, protože letadlo mělo nějaké problémy, a tak byl náš let přesunut až na jednu hodinu po půlnoci. Jacob se rozhodl jít sehnat něco k jídlu, ale já ani neměla na nic chuť.

Neměla jsem ani žízeň.

Zase jsem zavřela oči a snažila se nevnímat ruch letiště. Za pár minut mě Jacobova horká ruka pohladila po tváři. Zvedla jsem hlavu a usmála se.

On se ale neusmíval. Zíral na mě a nechápavě kroutil hlavou.

„Co se zase děje?" zamumlala jsem. Nepřišlo mi už po tolika dnech zvláštní, že si moje oči dělaly, co chtěly, ruce se mi samovolně třpytily a světelné proužky si sem tam prorazily cestu z mých dlaní ven.

„Září ti oči," usmál se a musel uhnout pohledem, „nedá se do nich koukat."

Zavřela jsem je a chvíli se soustředila. Když jsem je znovu otevřela, Jake se na mě už zase usmíval. „V pořádku," přikývl.

„To je fajn," zabručela jsem a rychle se k němu přitiskla, protože se do mě dávala zima. Třásla jsem se. Muselo to být tou únavou.

„Klidně spi, sluníčko," šeptal mi tiše do ucha.

„Nechci," zakroutila jsem hlavou.

„Jul, miláčku," zašeptal. A pak zase začal mluvit quiletštinou. Věděl dokonale, co mě uklidní. Oči se mi začaly zavírat a za pár minut jsem přestala vnímat…

Florencie, Aeroporto di Firenze, 6:20

„Willy!" vykřikla jsem na malého černovlasého chlapce, který utíkal obrovskou rychlostí po silnici směrem ke mně.

„Mamííí!" volal. A mával mi malou ručičkou.

„Neutíkej tak rychle, ať nezakopneš," zavolala jsem zpátky a rozeběhla se k němu.

Willy mě neposlechl, doběhl až ke mně a spokojeně se usmíval. „Volal strejda," informoval mě.

„To se toho seběhlo tolik, když jsem byla pryč?" zasmála jsem se a popadla ho do náruče. Už to nebylo žádné roztomilé malé miminko, ale velký kluk. Překvapovalo mě, jak ty roky rychle ubíhají.

„Přijedou s tetou zítra večer. Říkal, že ti mám vyřídit, že jdou pěšky," zakroužil si prstíkem u hlavy na znamení, že se můj milovaný bratr a Tanya zbláznili, „a z Aljašky je to sem daleko."

„Neboj, oni to zvládnou," ujistila jsem ho. „Kde je tatínek s Bellou?"

„V garáži," informoval mě můj sedmiletý syn. Postavila jsem ho na zem. Chytil se mě za ruku a táhl k domu. Zavřela jsem za námi dveře a položila si tašku na zem. V tu chvíli se ve dveřích vedoucích do garáže objevil Jacob s pětiletou Bellou, která mu spokojeně visela kolem krku, tvářičky měla umouněné, ale nafouklé štěstím, protože mohla tatínkovi pomáhat.

V tu chvíli bouchly dveře.

„To je jen průvan," usmál se Jacob a natáhl ke mně ruku.

A znovu. Další bouchnutí. Otevřela jsem prudce oči. „Jaku?"

„Jsem tady, Jul," ujistil mě jeho krásný hlas a já ucítila jeho horkou ruku, která si se mnou právě propletla prsty.

Otočila jsem se na něj. Byli jsme v autě - to znamenalo to dvojí bouchnutí. Škoda jen, že přerušilo můj sen. Měla jsem naší budoucností tak přeplněnou hlavu, že se mi o ní i zdálo.

„Kam pojedeme?" zadívala jsem se na silnici před námi. Jacob pustil moji ruku, aby mohl zařadit a pak vyjel.

Mlčel.

Chvíli jsme se proplétali letištěm a až jsme vjeli na dálnici, konečně se na mě podíval a promluvil. „Do Volterry," řekl to jasně, bez žádné dávky emocí v hlase.

Ač jsem se přitom slově roztřásla, zároveň mě zaplavila vlna štěstí, že snad konečně pochopil moji starost o něj a z jeho hlasu to bylo znát. „A nemohli bychom se jet podívat nejdřív někam jinam?" zadívala jsem se na něj prosebně.

„Proč ne," pokrčil rameny, „ale stejně se tam musíme ubytovat."

„Aha," posmutněla jsem. Chvíli jsem pozorovala jeho tvář, byla napjatá, nervózní, obočí měl stažené do přemýšlivé čáry… „Jaku, kde jsi vzal to auto?"

„Půjčil jsem ho," pousmál se, „abychom mohli jezdit po Itálii."

„Pokud nás hned nesežerou, jakmile vjedeme do Volterry," zabručela jsem sarkasticky.

„Máš nějakou dobrou náladu," divil se.

„Pochybuju, že sarkasmus a ironie patří k dobré náladě," zašklebila jsem se.

Jake mi úšklebek oplatil: „Věc názoru."

„Hádala bych se," opáčila jsem.

„To můžeš," pokračoval. Úsměv se mu na tváři rozšiřoval čím dál víc.

„Taky, že budu," vracela jsem mu, „a to pak budeš muset být setsakramentsky přesvědčivý, aby sis mě zase udobřil."

Jacob se rozesmál. „O tom pochybuju."

„Přestaň být tak samolibý!" plácla jsem ho do ramene.

„Nebolelo," zašklebil se.

„Nemáš si hrát na vlkodlaka," řekla jsem. Koutky mi cukaly, ale tahle hra mě začínala vážně bavit.

„Stejně to nebolelo," zopakoval. A pak tiše dodal: „A nejsem samolibý."

„S tím bych nesouhlasila," zakroutila jsem hlavou.

„Samozřejmě, že ne…" zasmál se.

„A kdo je tady samolibý," zamumlala jsem naoko uraženě.

„Stačí mi jeden dotek a přestaneš být tak umíněná," kontroval ihned.

„Mohla bych tvrdit totéž, Jacobe Blacku," přimhouřila jsem oči.

„Ale no tak," znovu se zasmál, „co kdybychom radši přestali?"

„Copak? Bojíš se, že bys prohrál?" naklonila jsem se k němu.

„Na to bych ti měl říct něco v tom smyslu, že si toho nejsem vědom," hrál si se mnou dál.

„Uvidíme," ušklíbla jsem se a naklonila se k němu. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak se ručička na tachometru snižuje. Auto zpomalilo.

Rty jsem mu přitiskla ze strany těsně nad lem trička.

„July, já pořád řídím," dostal ze sebe přiškrceně.

„No a? Jsi vlkodlak, máš mít bystřejší smysly než obyčejný člověk," opáčila jsem a jemně mu skousla ušní lalůček.

Zaskučel. „Dobře, vyhrála jsi. Nemůžu se soustředit, když jsi se mnou… stačí?" vyrážel ze sebe jednotlivá slova.

„Stačí," odtáhla jsem se od něj. Usmívala jsem se. Pohladila jsem ho po rameni a dál hladila jeho šíji, zajížděla mu prsty do vlasů... „Nevadí ti to?" podívala jsem se na něj po chvilce. „Potřebuju se tě jakkoliv dotýkat. Mám pocit, že jsi jinak strašně daleko," zašeptala jsem.

„A kdo je tady vítěz?" oponoval mi s úsměvem.

„Já vím," povzdechla jsem si.

„Nedělej si starosti. Zvládám řídit," ujistil mě, „mimochodem… Miluju tě."

„Já tebe taky," odpověděla jsem a zase se cítila šťastná. Asi jako naše malá Bella v mém snu.

Kapitola 63 * Kapitola 65

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 64 - A kdo je tady vítěz?: