Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 67 - Vlk vs. upír

25.10.2010 (07:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2900×

67. Vlk versus upír

17:20

Bylo pozdní odpoledne, když jsem se konečně rozhodla. Jacob celý den skoro prospal, což znamenalo, že v noci byl hodně dlouho vzhůru a tím se potvrzovala moje šílená teorie. Že Volterru prozkoumal opravdu důkladně.

Naposledy jsem se na něj podívala. Spal s rukou pod hlavou, obličej měl klidný a lehce se usmíval. Zřejmě se mu zdálo něco hezkého. Vyhrkly mi slzy do očí, protože to bylo naposled, co jsem ho viděla. Musela jsem to všechno udělat sama. Bez něj. Lehce jsem ho pohladila po tváři a jemně políbila jeho rty.

„Miluju tě, Jaku," zašeptala jsem a musela pryč, abych si to nerozmyslela.

Procházela jsem ulicemi Volterry, které za světla nevypadaly vůbec nebezpečně. Vybírala jsem si jen slunná místa, aby mě nemohl nikdo sledovat. Když jsem procházela alejí vedle náměstí, naproti mně šla osoba v černém plášti. Zastavila se až u mě. Upíří zuby se nebezpečně zaleskly v úsměvu.

„Věděl jsem, že přijdeš," zašeptal tiše mužský hlas.

„Jako vždycky všechno, že, Felixi?" odpověděla jsem mu.

„Sleduju tě od první chvíle, co jsi překročila hranice města," lehce se zasmál a popadl mě za ruku. Trhavým pohybem mě donutil udělat krok. Všimla jsem si, že byl připravený. Jeho chladná ruka měla rukavici, aby zabránil jiskření.

„A proč jsi mě už dávno nepředhodil těm ostatním?" posměšně jsem se na něj zadívala. Odvahou zamaskovat strach? Nevím, jestli je to to nejlepší řešení.

„Protože jsem se rozhodl, že se s tebou vypořádám sám," ušklíbl se a rychle mě vedl od přeplněného náměstí. Ve vedlejší uličce, kam nesvítilo slunce, si nechal kápi spadnout na ramena.

„Zabiješ mě tady? Ve městě? To se ti moc nepodobá," přimhouřila jsem oči.

„Neřekl jsem, že tě chci zabít," rozesmál se, „ale možná se mi to povede. Nikdy předtím jsem podobné věci nezkoušel."

„Možná bych byla radši, kdybys mě přitom zabil, proměna není pro mě žádným řešením," vytrhla jsem mu svou ruku.

„I tohle nechám zkušenějším." Na tváři mu pohrával úsměv. Znervózněla jsem.

„Tak co po mně chceš?"

„Uvidíš." Vytáhl odněkud z pod jeho pláště další. „Obleč si to," poručil mi.

„Proč?"

„Jestli chceš být ještě chvíli živá, uděláš to," domlouval mi. Plášť jsem si nevzala. Zavrčel a oblékl mi ho. „V tom případě sis právě teď podepsala rozsudek."

Znovu mě popadl za ruku a rychlým krokem mě vedl ulicemi. Prošli jsem branou ven z města. Když jsme byli z dohledu lidských očí, popadl mě do náruče a rozeběhl se pryč.

Najednou kolem mě všechno ztmavlo, vběhli jsme mezi stromy. Postavil mě na nohy a rozepnul mi plášť. Ten se svezl k mým kotníkům. Udělala jsem krok od něj.

„Co bude teď?" zeptala jsem se. Přiblížil se ke mně. Vzal mou hlavu do dlaní a podíval se mi zblízka do očí. Ty jeho byly zářivě červené, značily, že nemá žízeň. Proto jsem nechápala, co děláme tady. V lese, daleko od Volterry.

„Nechci ti ublížit, ale to neznamená, že když budu muset, neudělám to."

„Felixi, všechno tohle je absolutně zbytečné," zamumlala jsem.

„Těžko," vydechl a zašklebil se. Bez rozmyslů se pak svými rty dotkl mých. Byl to pro mě takový šok, že jsem nemohla nic udělat. Stála jsem jak solný sloup a nebyla schopná ho odstrčit. Les pročísla záře. Ucítila jsem, jak se usmívá a pak mě doopravdy políbil. Moje rty se poddaly těm ledovým, tvrdým polibkům, podřizovaly se jeho vůli - vůbec mě neposlouchaly. Když skončil s mými ústy, přesouval se po mé čelisti na můj krk. Cítila jsem, jak mi v žilách tepe krev, přímo pod jeho zuby. Stačila by setina vteřiny a on mi mohl prokousnout hrdlo. Ale neudělal to. Když se oddálil, dala jsem mezi nás ruce a konečně byla schopná něco udělat. Strčila jsem do něj a udělala dva roztřesené kroky vzad.

„Musíš mě…" chtěla jsem říct.

„Co? Amare follemente?" zasmál se.

„Prosím?" vyděsila jsem se.

„Šíleně milovat." Na tváři se mu objevil úsměv, když mi svá slova přeložil. Zamračila jsem se.

„Na tom se nic nemění, Felixi. Já miluju jeho."

„Tak moc, že za něj dnes chceš radši umřít?" utahoval si ze mě. „Se mnou bys tu mohla být šťastná. Navždycky."

„Nechápeš?" nevěřícně jsem se po něm podívala. „I kdybych tu musela navždycky zůstat, milovala bych jeho."

„Co ti může dát víc než já?" pokrčil rameny.

„Pořád jsi to nepochopil. Mezi námi je pouto silnější než normální láska, jsme svázání tím, čím je on," nešťastně jsem zakroutila hlavou.

„Ještě ráda se mnou zůstaneš," zasmál se. A udělal krok ke mně.

„Nepřibližuj se," varovala jsem ho.

„Co mi uděláš, miláčku?" zašklebil se a bezstarostně udělal ještě jeden.

Ucítila jsem, jak mi slabě brní ruce a v tu chvíli se mi zdálo, jako by ve mně explodovala všechna zlost a nenávist. Ta tlaková vlna, která se ode mě příští vteřině vznesla, ho srazila jen na kolena, ale stačilo to. Překvapeně se na mě podíval.

„Varuju tě," zamračila jsem se.

„Nic mi neuděláš," vstal a usmíval se.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?" rozzlobila jsem se.

„Bojíš se mě, bojíš se, že bych měl pravdu," ušklíbl se. Dotčeně jsem zalapala po dechu.

„Nikdy, rozumíš? To nikdy!" V tu chvíli se ke mně znovu naklonil a pohladil mě rukou po tváři.

„Vidíš? Už to nemůžeš znovu udělat."

„Běž pryč," procedila jsem naštvaně mezi zuby. Seth měl pravdu – to, co mě tenkrát drželo při životě a pomohlo zbavit se Santiaga, tady už nefungovalo v takové míře jako kdysi. Neměla jsem šanci.

„Nemusím. Tvůj Jacob tě nezachrání. V klidu si spí, takhle to bylo plánováno, nemám pravdu?" Najednou se přede mnou mihla rudohnědá šmouha, která upíra srazila k zemi.

„Zachrání," šeptla jsem.

Zatímco se Felix sbíral na nohy, Jacob ke mně přiběhl. V očích měl vyčítavý, rozzlobený, ale šťastný pohled - zřejmě byl rád, že mě našel živou. Zabořila jsem mu ruce do kožichu. „Promiň, Jaku, promiň," zamumlala jsem.

Jacob se rozeběhl mezi stromy a za chvíli se vrátil po dvou. Felix se ještě pořád nezvedl. Strom přeražený vejpůl na něm ležel.

„Tohle už nikdy nedělej," přikázal mi. Přikývla jsem. „A ty se drž dál od mojí holky, nebo tě roztrhám na cucky," obořil se na Felixe, který už stál proti nám.

„To bude trochu problém," posměvačně se na Jacoba podíval, „taky ji miluju."

„To neznamená, že mi to zabrání v tom, abych tě sprovodil z tohohle světa, parazite," zavrčel Jacob.

„Uvidíme," blýsknul Felix zuby a nakrčil se.

Jacob do mě strčil tak, že jsem odletěla dva metry od něj a v tu chvíli se proměnil takovou rychlostí, že jsem jen zalapala po dechu.

Felixovi zřejmě nevadilo, že bude muset bojovat. Přenesl svou váhu na špičky a Jacob se postavil přede mě a zastínil mi výhled.

Kapitola 66 * Kapitola 68

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 67 - Vlk vs. upír: