Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 68 - Ultimátum

27.10.2010 (08:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2472×

68. Ultimátum

Stáli proti sobě. Jacob na všech čtyřech cenil zuby na Felixe a z hrdla se mu ozývalo zlověstné vrčení. Felix měl na tváři nepatrný úsměv. Najednou se po jeho boku objevila Jane, přesně jako v mém snu - v té mé noční můře, která mě provázela každou nocí, kterou jsem strávila bez Jakeovy přítomnosti. Za Felixem se objevily další dva stíny. Jeden stejně malý jako Jane - usoudila jsem, že se pod kápí bude skrývat její bratr Alec. A pak to byla upírka, kterou jsem neznala.

Rozestoupily se kolem Felixe a za zády se mu ozvalo tiché: „Ustup."

Stáhl se a dopředu prošel Demetri. Za ním se stejně rychle nesli tři muži a další stíny. Aro, Caius a Marcus se svými strážemi. Připadalo mi paradoxní, jak rychle se dozvěděli o našem malém souboji tady za Volterrou.

„Ach, July," pronesl Aro vítězoslavně, jako by viděl starého přítele. Podíval se na obrovského vlka, který stál přede mnou: „Vítej zpátky, Jacobe."

Jacob zavrčel.

Věděla jsem, co nás teď čeká. Ultimátum. Buď zemřeme oba, nebo se stane něco, k čemu mě Aro nabádal, když mě Jake opustil a on se ukázal ve Forks.

Když tu byl jen Felix, měla jsem pocit, že by Jacob měl alespoň nějakou šanci. Ale teď tu byla celá garda proti nám dvěma. S tím, že já byla člověk, který se teď už nedokáže účinně bránit.

Přední linie upírů byla nakrčená a připravená okamžitě zaútočit. Aro se na mě podíval se svým milým úsměvem. „Jacobe, co kdyby ses stáhnul zpátky?"

Jacob zaryl tlapou do hlíny a nehnul se ani o píď.

Periferním viděním jsem viděla, jak se Volturiovi pomalu roztahují do půlkruhu. „Jaku, pojď ke mně," zašeptala jsem. Neochotně začal couvat a postavil se mi po boku.

Všichni se uklidnili. Byli zřejmě v uvolněné náladě - věděli, že mají přesilu. Snažila jsem se zachovat kamennou tvář, ale moje srdce mě prozrazovalo. Splašeně bilo na poplach a děsilo se každého jejich pohybu.

„Dnes tu nemáte své přátele, alespoň ušetříme jejich životy. Je milé, že jste tak nesobečtí," řekl Caius s poťouchlým úsměvem.

„Caie, příteli, ale oni nemusí vůbec zemřít," přerušil ho Aro.

„Myslel jsem, že tak zněla dohoda," po tváři mu přejelo rozhořčení.

„Nebyla to dohoda, příteli, bylo to pouze doporučení a ode mě prosba – nevidíš, jaký má potenciál? Tak úžasné," prohlásil nadšeně.

„Jaký potenciál?" prskl Caius a zlobně si mě měřil pohledem.

„Cožpak se nepamatuješ? July, mohla bys mi, prosím, podat ruku?" usmál se na mě. Udělala jsem krok dopředu, ale Jacob do mě drcnul a postavil se přede mě. Zlobně na Ara zavrčel. „Jacobe, dovol nám to, slibuji, že jí neublížíme," odpověděl.

Až moc dobře jsem si všimla jeho zdůraznění - neublíží mně. Mohli by ublížit Jakeovi.

Natáhla jsem ruku k Arovi a on spojil naše dlaně. Lesem se roztáhlo světlo, jiskření jeho kůže. Stejně jako na slunci. Tmavý les byl najednou osvětlený jako v pravé poledne. Aro si procházel moje myšlenky - věděl všechno, na co jsem myslela.

„Vidíš, příteli? Její talent by se umocnil, Bůh ví, co by mohla dokázat, až by byla jednou z nás. Je to tak obohacující. Když se dotkne naší kůže, jiskří jako na slunci, je to velmi zajímavé," zopakoval svá slova.

Caius se netvářil, že slovo zajímavé, je opravdu vystihující.

„Ale…" chtěl namítnout.

Aro ho přerušil: „Nevidíš? Má obrovský talent, stejně jako Bella mívala, když byla ještě člověkem." Arova tvář mě upřeně sledovala. Jeho zamlžené oči mě zkoumaly. „July, maličká, mám pro tebe jeden návrh," začal.

„Spíš ultimátum, řekla bych," odpověděla jsem. Překvapilo mě, jak pevně můj hlas zní. Děkovala jsem Bohu, že se mi nezachvěl.

„Říkej si tomu, jak chceš," usmál se na mě. „Víš, byla bys pro nás všechny velikým přínosem, jsem si jistý, že bys toho hodně dokázala. A Felix by ti byl zavázán, kdyby ses k němu přidala. Felixi," otočil se k velkému upírovi, „byl jsem překvapený, že ses zamiloval zrovna do člověka. Přece jen - tobě její krev nevadí?"

Felix jen zavrtěl hlavou a jeho karmínové oči ke mně blýskly se zájmem. Jacob vztekle vrčel. „Ach, ano, jistě, ještě je tady ta věc s vlky. Jsi si vědomý toho, že ona je do toho muže zamilovaná tak, že za něj chce radši dnes zemřít?"

Jacob přestal vrčet - jeho obrovská vlčí hlava se na mě otočila. V jeho očích se dala vyčíst zloba, bolest, pochopení a láska stejně silná, jakou jsem cítila já sama.

„Promiň, Jaku," zašeptala jsem. Vím, jaká byla dohoda. Nechám se proměnit, abychom mohli být spolu. Lhala jsem… Sklonila jsem se k němu a šeptala jsem tak tiše, aby to slyšel jenom on: „Jestli je to jediná cesta jak tě zachránit, nemůžeš po mně chtít, abych se na to jen tak koukala. Miluju tě, rozumíš? Navždycky."

„Řekl bych, že mám nápad, jak to vyřešit a nikdo umírat nebude," blýskl po nás úsměvem Felix a natáhl k Arovi svou dlaň.

Trvalo to pět vteřin, než se Aro překvapeně usmál. „Výtečný nápad," pochválil ho. „Měla jsi s tím ultimátem tak trochu pravdu, milá July. Máme pro tebe jedno, a proto dobře rozmýšlej, co nám odpovíš. Samozřejmě, my máme celou věčnost čekat," změřil si mě pohledem.

Caius zasyčel: „Dost té komedie, Aro. Na co čekáš? Ona nemá na vybranou."

„Ale ano, má. Marcu, prosím," zvedl Aro dlaň. Marcus přistoupil k Arovi. Apatický výraz ve tváři, žádná dávka emocí. Věděla jsem, co umí, zajímalo by mě, co chtěl Aro vědět.

„Je to všechno?" ozval se poprvé Marcus.

„Ano, jistě. July, Jacobe," oslovil nás, „to vaše otisknutí, Jacobe, je velmi zajímavé. Naposledy Marca překvapil vztah Belly a Edwarda. Tohle je ještě intenzivnější. Proto dodnes nechápu, jak jsi bez ní mohl vydržet tak dlouho. Muselo tě to stát velké sebeobětování a sebezapření."

Jacob znovu zlobně zavrčel.

„O to víc tě musí mrzet, že ji teď ztratíš, nemám pravdu?" Posměšný tón v jeho hlase mě podráždil. Začala jsem ho nenávidět.

Jacob udělal krok vpřed. Upíři v předních liniích zavrčeli.

„Jaku, ne," vydechla jsem a stoupla si před něj. Drknul do mě čumákem takovou silou, až jsem odletěla metr od něj.

„Snad se s námi nechceš utkat, příteli," rozesmál se Aro a jeho garda mu spokojeně přizvukovala.

Jacob neustoupil ani o krok. Chtěl. Chtěl se po nich vrhnout, i kdyby to měl být jeho konec.

Najednou vycenil zuby. Vykulila jsem oči. On se usmíval.

Mezi stromy se mihly rozmazané čáry. Najednou se vedle Jacoba objevili další vlci. Seth, Leah, Embry, Quil, Collin. Upíří tváře prošly lehkým šokem, ale hned si zase udržely bezchybnou masku.

„Nemáte šanci," odfrkl si Caius.

„Proč ne?" odpověděl hebký hlas. Za vlky se objevili ostatní. Viděla jsem Cullenovy, mého bratra, všechny z Denali, Garetta, irskou smečku a pár dalších, které jsem neznala.

Bella mi pomohla na nohy. Na tváři soustředěný výraz - byla jsem si jistá, že štít roztáhla na všechny.

„Co tu děláte?" šeptla jsem překvapeně.

„Alice tě viděla," odpověděla mi Bella.

„Jak…?" chtěla jsem se zeptat.

„Pak ti to vysvětlím," pousmála se.

„Nejsem si jistý, jestli se dá udělat něco jiného, než potrestat vaši smělost, mladý příteli," řekl Aro, své oči zlobně zabodnuté do Edwarda.

„Proto jsme tady," zašklebil se Edward, „abychom ti zabránili udělat něco, čeho bys litoval."

„Nikdy nedělám věci, kterých lituji," odsekl mu. Všichni Volturiovi se nakrčili, připraveni ihned zaútočit, jakmile jim bude vydán povel.

Kapitola 67 * Kapitola 69

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 68 - Ultimátum: