Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 69 - Trumfy

28.10.2010 (22:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2486×

69. Trumfy

Moji ochránci udělali to samé, připravili se k boji. Aro nepatrně kývnul hlavou a pár upírů se vrhlo na vlky, další zaútočili na moji rodinu. Bella s Edwardem kolem mě kroužili, čekajíc na nějaký výpad směrem ke mně. Za chvíli se ale všechno změnilo.

Drobné souboje se staly jen oťukáváním. Když Demetri napadl Bellu, Edward se neudržel a srazil ho z cesty.

„July, uteč!" křikl někdo.

Chtěla jsem se rozeběhnout za Willem, když mě chytnul Felix do náruče. Odhodil mě dva metry od všech bojů. Zastavila jsem se o strom, který mi sedřel záda až do krve.

„Řekl jsem ti, že ti nechci ublížit, ale teď už musím," zasmál se a rukou mě praštil do nohy. Cítila jsem, jak kost praskla a já vykřikla.

Jacob se rozeběhl a srazil ho ode mě pryč. Sám přepůlil další strom. Mezitím, co se Jake sbíral na nohy, Felix ke mně přiběhl. Poslední, co jsem zaregistrovala, byl můj bratr, který letěl vzduchem, a za ním se ve vzduchu udělala ohnivá čára.

„Felixi, teď!" zahřměl Arův hlas.

Snažila jsem se odplazit pryč, dál od jeho zubů. Tohle se nemůže stát, nemůžou tady umřít… Nemůže se nikomu nic stát. Ale Felix byl pohotovější, popadl mě za pravou ruku, přidržel si paži u svých úst a v dalším okamžiku se mi jeho zuby zaryly do kůže. Můj jasný a čistý výkřik pronikl přes malé boje a v lese všechno utichlo.

„Pro Boha," vydechla jsem a zírala na srpkovitou ránu na své paži. Felixovy oči trpělivě čekaly. Nic se nedělo. V tu chvíli se rána zacelila a všechno kolem mě zčernalo.

Ale nebyla jsem v bezvědomí. Slyšela jsem zoufalé výkřiky své rodiny i vytí mých přátel. Otevřela jsem oči. Zprudka se posadila a zatřepala hlavou. Všichni mlčeli a zírali na mě. Když tím myslím všichni, tak opravdu všichni.

Byla jsem připravená cítit upíří jed ve svých žilách, ale nic se nedělo. Hořela jsem - to ano - ale ne vevnitř, nýbrž na povrchu svého těla. Pořád jsem seděla opřená o strom.

V očích mi zaplála nenávist. Prudký proud oslnivého světla se ode mě rozšířil snad po celém lese. A tlaková vlna, která ho doprovázela, smetla úplně všechny. Ale nebyla slabá jako ta první. Tahle ode mě všechny odhodila na několik metrů daleko.

První, kdo se vzpamatoval byl Felix, rychlostí blesku se ke mně blížil, ale to už Jacob stál na nohou a znovu do něj vrazil. Jenže tentokrát na to byl upír připravený, popadl Jacoba a hodil ho k mým nohám. Jacobovy oči se zachvěly a zavřely se. Věděla jsem že dýchá, že žije.

Ale ve mně se rozhořela taková nenávist a zloba k Felixovi, že jsem měla tisíc chutí ho roztrhat na kousky.

Očima jsem si kolem nás vykreslila v duchu kruh, který hořel. V příští vteřině jehličí zaplálo a rozhořelo se.

„Uděláš krok a zemřeš," šeptla jsem.

Felix se zasmál. A udělal krok přes oheň. V tu chvíli plameny vyšlehly vysoko a pohltily jeho postavu. Když se mu podařilo vypadnout z kruhu na druhou stranu, oddechoval a třásl se. Proud světla ode mě ho ozářil a začal pálit. Ale nebyl dost silný na to, aby ho zabil. A já věděla, že musí zemřít, abychom mohli odejít.

„Wille, prosím," zašeptala jsem. Můj bratr se ujistil pohledem a Felix se začal zmítat v plamenech. Otřesný výkřik, který pronikl lesem, byl plný bolesti. Za chvíli bylo ticho.

Will bez problémů prošel ohnivou bariérou a vynesl mě v náručí ven. Držel mě v náruči a společně jsme došli až před Ara. Všichni Volturiovi se stáhli.

„Ptáš se proč, že, Aro?" ozval se Edwardův hlas.

Starý upír přikývl, stále otřeseně se na mě díval. „Nemůžeš ji proměnit, náš jed na ni nepůsobí," začal Edward a pak se zasmál a zakroutil hlavou. „Nebo takhle. Působí, ale opačným účinkem. Místo, aby spálil ji, spálí to, co zrovna ona sama chce."

„Stejně jako všechno," vydechl Will.

„Copak ti na ní nepřišlo nic zvláštního? Lidé ji milovali, stejně tak jako milují Slunce. Její nálada se vždycky odrážela na obloze. Když byla šťastná, Slunce svítilo. Později se to naučila ovládat, jako všechny svoje schopnosti. Jako světlo, oheň, požáry, horko… Nezdá se ti, že to, po čem jsi tak toužil, je k ničemu? Nemůžeš to dál umocnit, stejně jako Slunce bude svítit pořád stejně."

„Slunce?" pohrdlivě si odfrkl. „Chceš mi tvrdit, že ona je pozemské Slunce?"

„Ne, tvrdit ti to nechci," zakroutil hlavou, „ona je obyčejný člověk. Jako jsme bývali my všichni."

„Tak mi vysvětli, proč nereaguje na jed, jako my ostatní!" rozkřikl se.

„Protože má v sobě něco, čemu nerozumíme. Ona opravdu je Slunce," řekl do úplného ticha.

„Takže Slunce?" zašeptala jsem, očima provrtávala Edwarda.

„Ano, July," přikývl.

Všechno dávalo v tu chvíli smysl. Slunce se chovalo stejně, jako já jsem cítila. Když jsem prvně spálila Santiaga, na Slunci to způsobilo erupci. Co se stalo teď?

Ale proč já?

„Geneticky. Tvůj otec měl v sobě něco od tvojí babičky. Jenže on byl muž, u něj se to neprojevilo tolik jako u tebe. Stejně tak u Willa. Ale ty jsi získala to, co přes několik generací tvrdě spalo."

Na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv. V tom případě nemůžu prohrát. Kolem Jacobova omráčeného těla byl stále ohnivý kruh a tak jsem se mohla věnovat mým nepřátelům.

Nikdo z nich se nepokusil udělat vůbec nic.

„Možná, že to nezraní ji, ale ten jed by mohl zranit někoho jiného. V tomhle případě i zabít," řekl Aro. Svoji jistotu v hlase měl zpátky.

Kousla jsem se do rtu. Vytáhl to ze mě, když jsem mu podala ruku. Na tohle jsem nepomyslela. To ne, to ne…

„Ne," panika v mém hlase byla tak jasně čitelná.

Krabička prášků zůstávala pořád dál na dně tašky, nevytažená od té doby, co jsem přistála na letišti v Paříži. Nemohla jsem sama sobě uvěřit, že jsem to udělala, že jsem dobrovolně sáhla po té jediné možnosti, která mohla Ara zastavit. Otěhotnět.

A teď to bylo to, co se mu náramně hodilo.

„Ano, je to tak." Arův zářivý úsměv se mi zaryl do paměti.

„Co se stalo?" slyšela jsem pár tichých otázek za mnou.

Koutkem oka jsem viděla, jak se Jacob zvedl. Oheň kolem něj vyhasl a on se dokolébal ke mně.

„Promiň, Jaku," vzlykla jsem.

Ale pak jsem se podívala Arovi zpříma do očí. „Utajila jsem před tebou něco, co se ti teď nehodí," zašklebila jsem se. „Nevím to jistě. Ještě nemusím být těhotná. To, že jsem si to přála, neznamená, že se to povedlo."

Jenže – právě teď už jsem věděla, že se to nepovedlo. Nemohla bych žít, kdyby ve mně někdo další zemřel. Ten jed by totiž fungoval přesně, jak má. Na vlky a jejich děti. Děkovala jsem Bohu, že tentokrát mému přání nevyhověl. Na děti budeme mít ještě dost času.

Mezi námi a Volturiovými se rozhořel zase oheň, který mohl pálit jen je.

„Už nemáš ani jediný trumf, Aro," zasyčela jsem. „Bude to jiné. Zemřete tu všichni. My přežijeme."

„Asi nemám," zvažoval moje slova. Nemohl se k nám nijak dostat. Felixovo tělo, které dohořívalo kousek od nás, bylo příliš jasným důkazem.

Během vteřiny, bez jediného slova se všichni rozeběhli pryč. Vyčerpaně jsem se Willovi opřela o rameno. Carlisle byl u mě takřka hned.

Prohlédl mi nohu, rty stažené do úzké čárky. „Opravdu nejsi v jiném stavu?" strachoval se.

„Myslím, že ne," zajíkla jsem se, protože mi s nohou pohnul.

„Myslíš?" překvapeně se na mě podíval.

„Lhala jsem," sklopila jsem oči, „nejsem si jistá."

„Musíš hned do nemocnice, potřebujeme ti dát nohu do sádry a zjistit, co všechno se stalo."

Ruku jsem měla zapletenou v Jacobově kožichu a nechtěla se ho pustit. „Neboj, přijde za tebou," ujistila mě Bella.

Kapitola 68 * Kapitola 70

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 69 - Trumfy: