Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 7 - Otupělost

27.07.2010 (07:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3041×

7. Otupělost

Jediné, co jsem za posledních pár hodin udělala, bylo to, že jsem se z postele doplazila do velkého křesla, které stálo v rohu pokoje. Byla jsem otupělá, nemohla jsem ani přemýšlet. Věděla jsem jen jednu věc. Nebyla jsem vyděšená, mně nevadilo, že moje rodina jsou upíři. Cítila jsem se stejně, jako když mi Will řekl, že se stěhuje na Aljašku, jako když mi máma řekla, že táta umřel…

Nemohla jsem být nešťastná, ani šťastná, jen otupělá. U těhle dvou případů se slzy dostavily později. Ale je jasné, že tentokrát brečet nebudu. Byl to šťastnější příběh… Našla jsem rodinu, věděla jsem, že teď s nimi budu moci být tak dlouho, dokud budu chtít. Uvidím Willa častěji, než by bylo možné, když znám jeho tajemství. Vlastně jsem byla ráda. Kdyby ho Tanya nezachránila, plakala bych nad jeho hrobem a vyčítala si, že jsem se ho nesnažila zadržet, aby s námi zůstal v Atlantě. Alespoň žije, pokud se dá použít tohle slovo u nesmrtelných. Budu muset Tanye poděkovat, až se s ní poznám.

Měla jsem spoustu otázek a věděla jsem, že mi Edward pomůže pochopit. Jen jsem nechápala, proč to dělá. Nevypadal provinile, ale jako kdyby to někomu dlužil, držel ho neviditelný slib, aby mi pomáhal chápat tenhle zvláštní svět. A byla jsem si jistá, že se to dřív nebo později dozvím.

Dole bouchly dveře. Máma je doma.

To jsem tady proseděla v otupělosti celé odpoledne? Jak zabitý to čas…

„Jul? Jsem doma!" ozval se její hlas. Její spokojenost vyzařovala i přes moje zavřené dveře. Nasadila jsem úsměv a donutila se vstát z křesla. Byla jsem celá polámaná a to mám z toho, že jsem pustila svoje myšlenky na procházku. Budu se snažit to omezovat.

„Ahoj, mami," řekla jsem a viděla její rozzářené oči. Vypadala tak šťastně.

„July, tam se ti bude zítra líbit, všichni se na tebe těší," švitořila, „Leah a Seth jsou tak velcí, ten kluk musí mít přes dva metry, jak vyrostl."

„Vážně?" zeptala jsem se konverzačně. Viděla jsem na ní, že mi to všechno chce tak moc říct.

„Ale kdybys viděla Jacoba, Jul, ten je taky tak vysoký a vyrostl z něj opravdu moc milý kluk," pokračovala.

„Jacoba?" pátrala jsem v paměti. Mihlo se mi pár obrázků usměvavého, asi šestiletého kluka v hlavě. Nic víc.

„Ano, to je syn Billyho Blacka, nepamatuješ se?" pohodila hlavou a smála se.

„Billyho si pamatuju, mami. Vím jen, že jsem si s Jakem hrála jako malá, ale to je všechno… Já si nepamatuju, jak vypadají," objasnila jsem jí moji sklerózu. Ale abych se ospravedlnila - nebyla to skleróza, byla jsem malá, když jsem je viděla naposledy.

„Však je zítra všechny uvidíš, nabídli se, že ti ukážou La Push," řekla moje milovaná matka a já věděla, že už nechci pokračovat v rozhovoru. Já si nepamatovala absolutně nic. Měla jsem v hlavě díru. „Jacob se ti bude opravdu líbit,“ popíchla mě.

Ignorovala jsem její poslední větu. „Mami, byla jsem nakoupit a pověsila jsem prádlo," oznámila jsem jí.

„Ty jsi tak hodná, July," objala mě, „ale asi by sis to prádlo měla jít sebrat, začíná pršet."

Popadla jsem mikinu a vyběhla ven, protože opravdu začalo krápat. Takhle to prádlo rychle zmokne. Sebrala jsem ho, jak nejrychleji jsem uměla a hodila ho na verandu na židli a sama si sedla na dřevěné schody. Déšť mi máčel vlasy a já zavřela oči. Bylo mi fuk, že zmoknu, moje hlava potřebovala provětrat.

Dneska toho na mě bylo trošku moc. Nejdřív to začalo obrovským vlkem v lesem, poté návštěvou Belly a Edwarda, zjištění, že jsou oba dva nesmrtelní upíři, co pijí zvířecí krev, a že se z mého staršího bratra stalo totéž a pak příslib toho, co mě čeká zítra v quileutské rezervaci.

Říká se ráno moudřejší večera, takže myslím, že si půjdu lehnout.

„Mami, jdu spát, jo?" řekla jsem své matce, která právě večeřela a dívala se přitom na televizi.

„Dobrou noc," usmála se na mě a dál se věnovala své dosavadní činnosti.

Už dlouho jsem ji neviděla takhle šťastnou, bylo správné, že jsme se sem přestěhovali. Máma je spokojená.

Otřásla jsem se. Byla mi zima. „Dobrou, mami, zítra mě přijď vzbudit, pokud bych spala dlouho."

Máma přikývla a znovu se na mě usmála. Měla roztomilé vějířky vrásek kolem očí. Smála se protože chtěla, ne protože musela. Byla krásná.

Vyběhla jsem po schodech, vzala si pyžamo a pootevřela okno, aby se mi do pokoje dostal nějaký čerstvý vzduch, a šla jsem do koupelny. Horká sprcha mi jen prospěje po těch ledových dešťových kapkách.

…

Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Náhodou jsem si vzpomněla na ty škrábance na kmeni stromu. A na svůj slib, že si počkám, jestli se někdo objeví. Byla jsem unavená, ale taky rozhodnutá, že vydržím, a proto jsem každou minutu sledovala větvě stromu.

Avšak i přes veškerou snahu se mi začala klížit víčka a já už neměla sílu je zadržet. Spánek pomalu přicházel…

„Bello? Kam běžíš?" volala jsem za svou utíkající sestřenicí.

„Uvidíš," smála se a popadla míč a hodila ho klukovi, který stál opodál. „Chytej, Jaku!" zakřičela.

Jacob míč chytil. Moje malé ruce byly plné lučních kvítků, svítilo sluníčko a já si uvědomila, že jsem malá, před mnoha lety na pláži, když jsme si hráli..

„Jul, pojď si s námi házet!" pozval mě Jake a usmíval se.

Odložila jsem svoje květiny na kámen a šla k němu. Podal mi míč a když se naše ruce dotkly, bylo to jako rána elektrickým proudem, překvapeně jsem vytřeštila oči. Jacob byl najednou pryč a já se místo do jeho očí, dívala do těch vlčích, které jsem potkala dnes ráno…

Posadila jsem se na posteli a zrychleně dýchala. Jenže ten pocit toho elektrického proudu, toho napětí, tu byl pořád. Rychle jsem odhrnula peřinu a otevřela okno dokořán. Musela jsem chvíli čekat, než si moje oči přivykly tmě, ale konečně jsem viděla obrysy všech předmětů a lesa. V tu chvíli vyšel měsíc a celou ulici zaplavilo matné světlo. Upřela jsem svůj zrak do koruny stromů, ale nic jsem neviděla. Zamrzelo mě, že jsem nic nevyzkoumala. Ale najednou se moje ruka samovolně natáhla do prostoru. Jako by chtěla chytit to něco, co mě tak přitahovalo a dotknout se té věci, která ve mně vyvolávala tyhle pocity. Jako kdyby na tom stromě někdo seděl a já toužila se mu vrhnout kolem krku a nikdy se ho už nepustit. V dálce se ozvalo vytí vlka a já zalapala po dechu.

To není možné.

Rychle jsem stáhla ruku zpátky a zabouchla okno.

Vrátila jsem se do postele a přemýšlela nad snem… Nebyla to pravda, to se nikdy nestalo, všechno se mi pomíchalo dohromady. Mámino vyprávění o Jacobovi, Bellina návštěva a moje vzpomínky na dětství v La Push. Jen mě zarazilo to příjemné napětí, které mě táhlo k oknu. Vlk zavyl znovu a já pořád čekala, že to brnění přestane. Zavřela jsem na chvíli oči a za pár vteřin napětí sláblo, až se ztratilo úplně.

Začínala jsem bláznit. Nevykolejilo mě ani zjištění, že mám upíří rodinku, ale dostane mě sen a chvíle s vlkem.

Jsem blázen, asi budu muset do nemocnice, dostanu svěrací kazajku a zavřou mě mezi vypolstrované stěny a já budu jen sedět a přemýšlet, jestli jsem si všechno nevymyslela.

Ale věděla jsem, že ne.

Všechno, co se mi tu za posledních dvacet čtyři hodin stalo, asi mělo svůj důvod. Mohla jsem si vymyslet, že jen ve Forks jsou upíři a pak už nic. Byla to hloupost. Už teď jsem tušila, že jich nejspíš po celém světě budou stovky, ne - li tisíce. A ne těch, jako byla moje rodina. Ale těch, kterým je jedno, že zemře člověk. Ti co pijí lidskou krev.

Je teď větší naděje, že mě najde někdo z nepřátelských upírů, protože jsem člověk, který zná tajemství tak obrovské, že by to mohlo ohrozit celou upírskou existenci? Musím teď zemřít? Nebo se najde způsob, jak mě ochránit, aby nikdo nepřišel na to, co vím? I když toho prozatím vím málo?

Kupodivu mi ale přišlo správné zemřít za pár chvil se svými ztracenými příbuznými. S mým bratrem a Bellou. A jejich rodinami. Vlastně i mými rodinami. Byla jsem pokrevně spjatá jak s rodinou z Forks, tak s rodinou z Aljašky.

Bylo to neuvěřitelné, jak mi všechno docházelo až uprostřed noci. Ráno budou moje myšlenky zase v pořádku a já věděla, že mi bude dobře. Budu chápat a budu moci být s Willem. Alespoň na délku svého života, pokud se někdo nerozhodne, že ho skončí dřív, pro to, co vím.

Bella se musela stát upírkou, aby ji někdo nechal naživu? Ale ona se jí stát chtěla, kvůli Edwardovi. Já po tom rozhodně netoužím, nemám proč stát se nesmrtelnou a být až do konce své existence sama.

Ráno bude všechno ještě jasnější, tím jsem si byla pro tuhle chvíli jistá.

Kapitola 6 * Kapitola 8

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 7 - Otupělost: