Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce - Epilog

31.10.2010 (07:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3742×

Epilog

Po zledovatělé silnici kráčela vysoká žena. Zlatě rezavé vlasy měla halabala spletené do drdolu, ruce vražené do kapes a našlapovala velmi opatrně. Jenže právě ve chvíli, kdy vcházela do zatáčky, jí podjela noha, ztratila rovnováhu a rozplácla se na silnici jak široká, tak dlouhá.

„Sakra," zaklela a promnula si natlučená záda. Snažila se zvednout, ale pod rukama jí led klouzal tak, že jí jakýkoliv pohyb znemožňoval. „Tak fajn," zamumlala. Položila dlaň na ledovou plochu, zavřela oči a za chvíli měla úplně mokré ruce. Led tál. Za pár vteřin už zase stála na nohou a energicky si to rázovala dál.

„Mamííí!" ozval se zvonivý hlásek, jakmile byla na dohled od domu. Malý sedmiletý černovlasý kluk se rozeběhl zapadanou příjezdovou cestou, stejně jako jeho máma nevnímaje namrzlou vozovku a běžel jí naproti.

„Willy! Neutíkej tak rychle, uklouzneš!" křikla na něj, ale sama se k němu rozeběhla, popadla ho do náruče a přitiskla si ho vší silou k sobě.

„Jsem rád, že jsi doma. Strejda Seth říkal, že tu je bez tebe nuda," usmál se na ni Willy a zakoulel očima. Ručičky si zapletl do jejích vlasů a dal jí mlaskavou pusu na tvář.

„Jak bylo ve škole?" zeptala se ho a nesla do tepla.

„Jednička z matiky a z kreslení. Nakreslil jsem tebe, mami," oznamoval důležitě. Jakmile ho žena pustila na zem, doběhl si pro výkres a strčil ho mamince pod nos.

Pohladila ho po černých vláscích a usmála se: „Moc se ti to povedlo, broučku."

Malý Willy se rozzářil. Měl strašlivou radost, že maminku vidí. Připadalo mu jako věčnost, když nebyla celé dva dny doma. Ale v nemocnici měli problémy a ona i Carlisle si museli vzít směny navíc.

„Kde je tatínek?" vyrušil ho její hlas z přemýšlení.

„V garáži," popadl ji Willy za ruku a táhnul zpátky ke dveřím.

Oba rychle přeběhli kratičký úsek mezi domem a garáží.

…

Jacobův Rabbit měl otevřenou kapotu a sám Jake se skláněl nad motorem, na tváři zamyšlený výraz.

Čtyřletá Bella seděla na místě řidiče, na hlavě tátovu starou kšiltovku, kroutila volantem a byla nadmíru spokojená.

„Brrrrrrm… Brrrrrrrrmmmmm," broukala a usmívala se.

„Bells, zlatíčko, mohla bys na chvilku zastavit? Potřeboval bych tady tvoji pomoc," řekl Jake. Bella seskočila ze sedadla na zem a postavila se vedle Jacoba. Stoupla si na špičky, aby viděla, ale stejně jí to nepomohlo. Jacob ji popadl do náruče a oba zírali na zčernalý motor.

„Tatí, máš to moc špinavý," ohrnula nos malá Bella, „takhle nic neuvidíme." Ze zvědavosti sáhla prstíkem na černou kolomaz a pak si ji zblízka prohlédla. S dokonalým rozmyslem pak prstík utřela o tátovo tričko.

„Bello!" pokáral ji Jacob. Bella se zatvářila jako andílek. Tmavé oči se poslušně přimhouřily, zlatavé vlásky jí spadaly kolem jemně opáleného obličeje a na rtech jí pohrával nevinný úsměv. „Už aby přijela maminka," povzdechl si.

V tu chvíli se otevřely dveře, do garáže zavanul ledový vzduch a malý Willy táhnul svoji maminku za ruku dovnitř.

„July," rozzářil se Jacobův obličej.

„Mamííí!" zapištěla Bella a začala se v Jacobově náruči vrtět.

Oba nechali v tu chvíli auto autem a rychle šli k příchozím. Jacob July pohladil lehce po tváři, v tom gestu bylo tolik lásky, že se jí samovolně rozklepala kolena. Ale neměla čas se dívat do jeho očí. Její dcera se jí už drápala kolem krku. Zabořila hlavičku do Julyina ramene a ručičky jí obmotala kolem krku.

Willy objal July kolem nohy a nárokoval si tak pozornost.

„Jak bylo v práci?" zeptal se Jacob a kývnul na svého syna. Ten udělal krok zpátky, rozeběhl se k němu a skočil mu do náruče.

„Poslední dobou máme dost případů, museli jsme s Carlislem falšovat směny, aby nikdo nepoznal, že děláme skoro nepřetržitě," povzdechla si. „Teda on dělal nepřetržitě, já denně spala alespoň pět hodin. Mám pocit, jako by si všichni v Portlandu zlámali nohy.“

Děti už svoje rodiče neposlouchaly, začaly se pošťuchovat a za chvíli běhaly po garáži. „Lásko, jsi pořád člověk, měla bys víc odpočívat," propletl si s July Jacob prsty.

„Já vím, ale pořád vydržím víc než ostatní," zacelená jizva na paži ji lehce zapálila.

„To neznamená, že když jsi sluníčko, že musíš všem pomáhat - hlavně si uvědom, že máš mě a děti," zvedl vyčítavě obočí. Nesnášel, když mu tvrdila, že všechno musí zvládnout. Lidé si dřív poradili i bez ní.

„To taky vím," ujistila ho, „vzala jsem si do konce týdne volno. Carlisle mi slíbil, že to zvládne. A na tom, že jsem jiná - tím se nic nemění. Bojím se, aby se to nezačalo projevovat i u Belly," kývla hlavou do strany, kde si hrály děti. Zlatovlasé dítko se smálo a zrovna pláclo svého staršího bratra přes ruku. Willy si to od své malé sestřičky nenechal líbit a okřikl ji. Moc dlouho jim to ale nevydrželo – za chvíli se zase hlasitě smáli.

„Zatím jsem si ničeho nevšiml," pokrčil rameny Jacob.

„Bojím se, že se to všechno ještě projeví," posmutněla.

„Nebudeme si tím kazit den," navrhl jí s úsměvem. „Mimochodem, můj milovaný švagr dneska přijede. Pozval jsem rovnou Bellu a Edwarda, jestli ti to nevadí. Popravdě, asi bych se udusil, kdyby měli courat po jednom," zašklebil se.

„V pořádku," ujistila ho. Koutkem oka zkontrolovala děti a pak se bez váhání přisála na jeho rty.

„Lidi? Kde zase vězíte?" ozvalo se z venku volání.

Děti zpozorněly a pak se vyhrnuly ven za hlasitého volání. Jacob se zvednul, July vytáhl za sebou a ruku v ruce vyšli do mrazu. Na příjezdové cestě stála dvě auta. Tanya držela láskyplně malou Bellu v náruči a Edward měl posazeného Willyho za krkem. V místech, kde se kůže dětí setkávala s upíří, matně zářila.

„Wille," vykřikla July a objala ho kolem krku. Třpytivé záření pročíslo pochmurný den. Nikomu už to nepřišlo zvláštní. Děti se spokojeně uvelebily v upířích objetích, zaujaty vyprávěním Belly a Edwarda, kteří se vrátili z jižní Ameriky.

Will se zašklebil: „Spíš jsem měl volat vlci. Ten kluk je ti, Jacobe, ve všem tak podobný, že se divím, že mu nevadíme. Já ho teda cítím." Pohladil svou sestru po vlasech a láskyplně se na ni usmál. „Vypadáš výtečně, drahoušku. Konečně bych mohl říct, že jste dospělí. Koukám, že tvůj manžel pověsil kožich na hřebík, co?" vtipkoval. Jacob byl opravdu starší, od té doby, co se věci uklidnily, se snažil proměňovat se co nejméně - chtěl zestárnou společně s July.

„Ale nepověsil, jen už to začíná být trochu nuda," bouchnul Jacob Willa do ramene.

„No jo, nic se neděje," pokýval hlavou Edward.

„Buďte rádi," uzemnila je Tanya.

„Přesně tak, kdo by si tím vším chtěl projít znovu?" zakoulela očima Bella a vzala si svoji malou jmenovkyni do náruče.

„V případě, že bych věděl to, co vím teď…" začal Jacob.

July ho plácla po ruce.

„… bych do toho znovu nešel, samozřejmě," věnoval své ženě zářivý úsměv a objal ji kolem pasu.

„Strejdo, dneska jsem namaloval maminku!" přerušil debatu dospělých malý Willy.

„Vážně? Tak to mi musíš ukázat," usmál se William na svého synovce.

Všichni společně vešli do domu, děti se rozeběhly pro své výtvory, aby je každému ukázaly - musely se přeci pochlubit.

„Viděl jsem dvě roztáté dlaně po cestě, že ty jsi zase uklouzla?" popíchnul Edward July.

„No jo," zamručela, „nějak mě moc sledujete."

„Spíš to nešlo přehlédnout," odtušil Will.

„Já měla jediné štěstí - tím, že mě Edward proměnil, jsem získala smysl pro rovnováhu," položila jí Bella ruku kolem ramen, „jinak bych nemohla vyjít ani z domu. Byla jsem schopná se na ledě i zabít."

„A kdy přijedete na návštěvu vy? Irina, Kate s Garettem, Carmen a Eleazar se nemůžou dětí dočkat," usmála se na July a Jacoba Tanya.

„Asi až o prázdninách," pokrčila rameny July, „Willy pořád chodí do školy. A na Vánoce jsme slíbili Billymu a mámě, že budeme s nimi."

„Co jsi říkala, mami?" zeptala se malá Bella, když vešla za svým starším bratrem do místnosti.

„Že na Vánoce budeme s dědečkem a babičkou, zlatíčko," pohladila ji po hlavě.

Malá Bella se zamyslela. „Musím napsat Ježíškovi."

Willy se plácnul do čela: „Já to taky ještě neudělal."

„Tak to byste si měli pospíšit, Vánoce už jsou za čtrnáct dní, aby to Ježíšek stihl sehnat. Na světě je hodně dětí," přikývla Tanya.

„Teto? A myslíš, že na nás nezapomene?" podívala se malá Bella po Tanye s vážným výrazem.

„Zlobila jsi?" usmívala se Bella.

„Trošku," přiznala se a sklopila hlavu.

„Copak jsi provedla?" zajímal se Will. Edward se jen usmíval. Věděl odpověď hned, jak na ni pomyslela.

„Dneska jsem zlobila tátu. Ušpinila jsem mu tričko," zčervenaly jí studem tvářičky.

Malý Willy se pomalu vzdaloval, aby se nemusel přiznávat a do schodů to vzal obrovskou rychlostí.

„A omluvila ses mu?"

„Promiň, tati," vyhrkla, otočila se a utekla.

Všichni se zasmáli. „Jsou úžasní, musíme sem jezdit častěji, zdá se mi, že strašně rychle rostou," povzdechla si Tanya.

„To se vám jen zdá," mávnul rukou Jacob.

„Jsou po tobě," popíchla ho Bella, „jen aby tě za chvíli nepřerostly."

„To snad ne," vyhrknul, „ať si ještě hrají. Willy má na všechno dost času. I na vlčí kožich."

„To má," přikývla July a nervózně se ošila. Představa vlkodláčete se jí vůbec nezamlouvala.

Odpoledne uteklo rychle, večer ještě rychleji a návštěva se vydala na zpáteční cestu. Bella už usínala své mámince v náručí a Willy se díval na večerní pohádku.

Když děti spokojeně usnuly, konečně si mohli July s Jacobem vydechnout. July se k Jacobovi přitiskla, jak nejvíc dokázala a rty přitiskla na ty jeho. Jake ji líbal pomalu, něžně - chtěl si jen užít chvíli klidu, kterou měli pro sebe.

Lehce se jí probíral vlasy, oči měl zavřené. July měla hlavu zabořenou do jeho prsou a poslouchala tlukot jeho srdce. „Jsem rád, že jsi se sem přestěhovala," vydechl najednou.

„Proč..." chtěla se zeptat.

„Kdybys tenkrát zůstala v Atlantě, nikdy bych neměl tebe a děti," políbil ji na čelo.

„Kdybych zůstala v Atlantě, nikdy by se upíři o mně nedozvěděli, nikdy jsme se nemuseli bát, co se stane… " vzpomínala na poslední setkání s Arem. Jizva na paži zažhnula jak rozpálené železo.

„Kdyby chyby," uzavřel to Jake. „Naštěstí jsme zjistili, že se nemůžeš stát jednou z nich. Nechci nic říkat, ale když to Felix schytal, byl jsem strašně potěšený," zašklebil se.

„Neměl se tě ani dotknout," zamračila se, „kdyby to neudělal, ještě by teď žil."

„Zase kdyby - to jsem začal povedenou diskuzi…" zakroutil Jacob hlavou. „Promiň, vzpomněl jsem si na to, když to dneska vytáhli."

„Už je to spoustu let," mávla nad tím rukou.

„A mezi námi se vůbec nic nezměnilo," zašeptal najednou a něžně ji políbil.

„Zdá se mi, že tě miluju den ode dne víc," vydechla.

„To se mi zamlouvá," usmál se.

„Myslím, že mně se to zamlouvá víc," přimhouřila oči a sedla si mu na klín.

„Chceš se hádat?" zvedl pobaveně obočí.

„Chci se usmiřovat," zavrněla mu do ucha a pak se zářivě usmála.

„Nezměnila ses," podotkl.

„Já vím," zašklebila se, popadla ho za ruku a táhla do ložnice.

„Což se mi zamlouvá," zopakoval Jacob s úsměvem.

Měla jsem připravený sáhodlouhý proslov se všemi poznatky za poslední čtyři měsíce, co se tu povídka uveřejňuje, hezky jsem si je sepisovala, abych na nic a nikoho nezapomněla... ale, ta moje hlava děravá, učila jsem se literaturu a nejspíš vložila osudný list papíru do učebnice a ta si teď pěkně hoví ve škole, na horní poličce mojí skříňky a čeká až se z ní znovu budu učit prokleté básníky a náhodou objevím svůj papír =)

Možná, že to vypadá, že vtipkuji, ale veselo mi zrovna dvakrát není =) Povídka od prvního písmenka, které bylo sepsáno někdy loni v květnu, celá kostra byla hotová na konci listopadu a povídka, která prošla rekonstrukcí, úpravami děje a uveřejňovala se tu od července tohoto roku je u konce. Definitivního konce všech konců =) 11 měsíců co Slunce vznikalo, tvořilo, psalo a následně uveřejňovalo a poslední kapitoly, které se dopisovaly ještě letos - došly na konec své cesty =)

Pamatuju si, že když jsem se dozvěděla, že prolog ke Slunci se uveřejní 6.7.2010 v 20:00, dostala jsem najednou strašný strach a klepala jsem se nervozitou. Dokonce jsem z toho byla mnohem víc na větvi, než z toho, že druhý den ráno nastupuju poprvé do práce - tady je vidět, jak moc to pro mě znamenalo! =) A dopadlo to všechno dobře, jak povídka, tak první den v práci =)

Nostalgie a melancholie, které mě teď obklopují, jsou zasloužené - a to jen díky Vám, mým čtenářům! =)

Tolik radosti, které se mi dostávalo z Vašich komentářů, vyslovené podpory a dožadování se další kapitoly - to všechno jsem hltala, asi jako když jste si poprvé přečetli Stmívání =) Když mi nebylo nejlépe a měla jsem zrovna psací krizi, jak tomu říkám, šla jsem se podívat na Vaše komentáře a ty mi dodaly sílu pokračovat, víc psát, víc opravovat a rychleji Vám přinášet díly =)

Díky patří Vám všem, kteří povídku četli, kterým se alespoň trošku líbila a „doklepali" se mnou těch sedmdesát kapitol až k té třešničce na dortu, jak epilogu říkám =)

Chtěla bych tu zmínit pár lidí, kteří mi za ty čtyři měsíce opravdu změnili život. Kdyby bylo na mně, tak jste všichni v jedné řadě, se srdíčky u jmen, neonovými nápisy a nekončícími díky.

Takže děkuji...

Rosie, která jako vůbec první dočetla Slunce a její krásná reakce mě dostala opravdu na kolena. Jestli je tady někdo sluníčko, Rosie, tak jsi to Ty, věř mi =)

EdBeJa, se kterou mě diskuse na icq opravdu baví a děkuji jí za podporu a pochvalu, kterou si podle mě vůbec nezasloužím =)

MoiAlice, která je opravdu tou nejvěrnější čtenářkou od úplného začátku, co se Slunce objevilo na „světle Božím", ale to není nejdůležitější, vážím si jí jako člověka, který se mnou dokáže řešit strasti stereotypního života, pobavit se a můžu říct, že ji mám opravdu ráda a držím jí moc palce =)

A pak... Šmoulinka. Slečna, se kterou jsme si začaly nezávazně psát přes shrnutí, pak mailovat a teď trávíme několik hodin na icq a řešíme všechno možné. Snáší moji střelenost, poslouchá všechny možné teorie, vtipkujeme, vymýšlíme příběhy a já opravdu mohu říct, že jsem tu našla skvělou kamarádku =)

Dále pak děkuji slečnám, které mě pravidelně podporují komentáři a tím mi přináší velkou radost: arisa, Jula, Ywyk, TwilightMishka, Scherry, ada1987, chanel, CannyM, Cullengirlka, Carol, Mishicka, Lyssa, Judy, ema, lulu, Karamelka a nově objevené slečny Mattie a Lacustris, které mi nechaly krásné komentáře =)

A... víte, nikdy bych nevěřila, že tu můžu poznat tolik báječných lidí, což zmiňovaní zde jsou. Některé znám víc, některé z Vás méně, ale opravdu si Vás velmi vážím =)

Co říct závěrem...

Nebo spíš, co tím chtěl autor říci? (Aneb velmi oblíbená věta nejen naší češtinářky =))

U mě by to byla zřejmě nezodpovězená otázka. Neříkám, že nevím přesně, co jsem tím chtěla říct, ale Slunce je jen příběh. Příběh o lásce, která si musí vydobít svoje místo ve světe, která ubližuje a zároveň je překrásná. O lásce za kterou stojí za to bojovat, ačkoliv to někdy bolí.

Slavnostně Vám oznamuji, že jste přečetli knihu o 252 stranách, 88 265 slovech, 503 144 znacích... (údaje jsou ze čtvrtka 28.10., před úpravou posledních tří kapitol a epilogu, což znamená, že tam může být o nějaký ten znak či písmenko více, malinko jsem to ještě upravovala =)) - nezdálo se to, viďte? =) Já taky docela koukala - 252 stránek je celkem slušná knížka =)

Ještě naposledy jsem Vám chtěla říct velké děkuji, protože kdybych se rozepisovala víc, hrozí, že odejdete a už to nedočtete =)

Děkuji!

PS: Chtěla jsem ještě všem poděkovat za to, že jsem párkrát spatřila Slunce nominované na povídku měsíce - ani netušíte, jak moc to se mnou zamávalo =) Děkuju =)

PS2: Kdyby někoho zajímalo, které písničky mě inspirovaly, pár jich najdete tady =)

Vaše Fluffy

Moje shrnutí

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce - Epilog: