Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce uhašené slzami - 3. Přání

02.01.2010 (15:00) • Julick • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1371×

Byla tma, černočerná noc. Běžel jsem temnou prázdnou uličkou. Věděl jsem, kam mám jít – viděl jsem to v Carlisleových vzpomínkách.

Ne. Nechtěl jsem myslet na svou rodinu. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, jak moc jim tímhle činem ublížím. Jak moc bude Carlisleho a Esme bolet ztráta jejich syna.

Snad mi odpustí… Snad mě pochopí. Žádný z nás by bez své milované nechtěl „žít.“ Jasper bez Alice, Emmett bez Rosalie, Carlisle bez Esme a já bez Belly…

Dělám snad chybu? Ne, nemyslím si… Chybu jsem udělal, když jsem dovolil, aby to došlo tak daleko. Když jsem se do ní zamiloval.

Na jednu stranu jsem toho neskutečně moc litoval, ale na druhou skoro vůbec. Kdybych se do ní tak neodvolatelně nezamiloval, nebyla by teď- nestalo by se to… Žila by… Ale ta má sobecká polovina mi říkala, že by se nestalo vůbec nic. Těch nesmírně krátkých šest měsíců s ní byla ta nejkrásnější doba v mé až moc dlouhé existenci. Ale už skončila, už jí je nadobro konec.

Ucítil jsem bolestivé trhnutí v hrudi.

V mých myšlenkách jsem měl naprostý chaos. Jako bych si to ještě ani pořádně neuvědomoval. Moje mysl byla otupělá a o krok pozadu.

Už jsem stál u starých mosazných dveří. Měl bych zaklepat? Asi by jim nebylo příjemné, kdybych jim tam jenom tak vtrhnul. Zaklepal jsem a zaposlouchal se do myšlenek uvnitř.

Klepal někdo? ozvaly se dva hlasy naprosto ve stejnou chvíli. Asi moc často návštěvy nemají. Za půl vteřiny mi už otevírali dva muži. Demetri a Felix, jak jsem věděl od Carlisleho.

Demetri měl bledou pokožku olivového odstínu a černé vlasy se mu vlnily až na ramena. Byl úžasný stopař. Snad nejlepší na světě. Volturiovým se náramně hodil. Felix byl asi o půl hlavy větší, měl téměř stejný odstín pleti a tmavé na krátko ostříhané vlasy. Vlastně byl jenom taková stráž, bodigárd, protože měl neuvěřitelnou sílu.

Kdo to je? opakovalo se jim v myšlenkách.

Vypadá hrozně. Jako by ho mučili… přemítal Demetri.

Vypadá, jako kdyby naštval Jane… uvažoval Felix.

„Kd-“ začal.

„Jmenuji se Edward Cullen.“

Ty oči! Musí být z Carlisleovi smečky, dopídil se Demetri, zatímco Felix se stále zaobíral: Cullen… Cullen. Sakra, to mi něco říká…

„Ano, jsem z Carlisleovi rodiny,“ přisvědčil jsem Demetrimu a zároveň to dal najevo Felixovi. „Můžu mluvit s vašimi pány?“

Ty oči! Stejné jako měl ten lidumilnej Carlisle! došlo mu opožděně.

Cože? On- ty- umíš…ty můžeš- přemýšlel zmateně Demetri.

„Ano, umím číst myšlenky,“ odpověděl jsme na jeho nevyslovenou otázku. „Můžu už s Arem, Caiem a Markusem mluvit?“ zeptal jsem se netrpělivě.

Už jsem jim nechtěl nic vysvětlovat. Nechtěl jsem mluvit, dýchat, nebo cokoliv dělat. Jediné co jsem chtěl, po čem jsem toužil bylo už odejít z tohohle světa. Pryč.

„Proč?“ dožadoval se Felix, když se vzpamatoval z šoku.

„To už není vaše věc,“ odsekl jsem.

Chvíli jsme se na sebe ledově dívali. Pak promluvil Demetri: „Pojď za námi, Edwarde.“

Oba se otočili a upíří rychlostí šli dál.

Došli jsme k výtahům, sjeli až do nejnižšího patra a pak prošli dlouhou luxusní halou. Za dobu, co tu byl Carlisle naposledy se to tu poměrně dost změnilo.

I když to bylo těžké, snažil jsem jejich myšlenky ignorovat. Ale byly opravdu hlasité, a tak se mi to moc nedařilo. Přemítali nad mou špatnou náladou a nad tím, o čem bych chtěl mluvit.

Já ale přemýšlel nad tím, co bude dál. Věděl jsem jaký má Aro dar, takže mu budu muset ukázat důvod, proč by mě měli zabít. Ukázat jim Bellu. V jeho myšlenkách si budu muset všechno prožít ještě jednou. Jak jsem ji poznal, málem zabil, zachránil před Jamesem a opustil…

Už jsem mohl slyšet myšlenky i ostatních, ale ty které mě zaujali nebyly některé z jejich, ale obyčejné lidské dívky.

Zajímalo by mě, kam Felix s Demetrim tak najednou zmizeli… Stalo se snad něco?Jak nevýhodné je být člověkem! Snad už to nebude trvat dlouho. Ale co když mě nepřemění? Co když-

Prosvištěli jsme kolem ní tak rychle, že její pomalé oči ani nestihly zaregistrovat, kdo jsme.

Doběhli jsme do další haly, kde uprostřed ní stál chlapec. Alec.

Zastavili jsme se.

„Dobré ráno. Jmenuji se-“ začal.

„On to ví,“ skočil mu do řeči Felix. „Čte myšlenky,“ vysvětlil rychle, když viděl Alekův zuřivý pohled.

Ano, věděl jsem, jak se jmenuje, ale ne jenom to. Věděl jsem i o jeho daru.

Alec je nesmírně talentovaný upír. Dokáže… otupit, je asi to správné slovo. Když na vás použije své schopnosti, tak se nemůžete pohnout, nevidíte, neslyšíte, necítíte… Vlastně o sobě vůbec nevíte. Ovšem Alec není ten, koho by jste se měli bát. Pokud Volturiovi chtěli zabíjet, používali Aleka jako… odměnu, protože nemůžete cítit ani bolest. Ten z koho měl skutečně každý strach, byla jeho malá sestra Jane.

Chlapec si mě se zájmem prohlížel.

Čte myšlenky? Úžasné… Třeba se k nám chce přidat? Aro bude nadšený. Ale on nadšený zřejmě není. Ten jeho výraz… Že by se už setkal s mou sestrou? napadlo ho stejně jako Felixe. Ale co to má s očima? Je přece jasné, že je to upír, ale tak proč-? Stejné jako měl-

„Tohle je Edward Cullen z Carlisleovi smečky,“ představil mě Demetri, když viděl, že já se k tomu nemám.

Byl překvapený. Stejně jako všichni ostatní nevěřil, že se Carlisleovi podaří najít nějakého dalšího vegetariána.

„Hmm… Ano,“ řekl Alec a věnoval mi přátelský úsměv, který jsem mu ovšem neoplatil. „Copak, že ses rozhodl poctít nás svou návštěvou?“ zeptal se.

„Potřebuji s Arem mluvit,“ vysvětlil jsem krátce.

Přikývl. Myslel si, že se chci k nim přidat. Že mi nesedí styl života, který jsem si s Carlislem vybral.

„Tudy, prosím,“ řekl a otočil se. Přešel k jedněm dveřím a držel nám je otevřené.

Demetri šel jako první.

„Až po tobě, Edwarde,“ pokynul mi Felix a já z jeho myšlenek poznal, že mi moc nevěří. Přeměřil jsem si ho tvrdým pohledem a on se na mě zamračil. Nelíbilo se mu, že se mu vrtám v hlavě, a abych řekl pravdu, mně se to taky nelíbilo.

Nechal  jsem ho být a prošel dveřmi za Demetrim.

V místnosti, do které jsem vstoupil stálo pět lidí – upírů. Jane, Markus, Caius a Demetri, který Arovi ukazoval všechno, co se stalo od mého příchodu.

Felix s Alekem se na Jane podívali tázavým pohledem. I kdybych neslyšel jejich myšlenky, uhodl bych, co tím mysleli: Vyzkoušela sis na něm svůj dar?

Jane jim ho ledově oplatila a mírně zvedla jedno obočí, čímž jim dala jasně najevo, že se mnou nemá nic společného.

Felix se rychle podíval jinam a dělal jakoby nic. Poměrně se jí bál, a tak jí nechtěl naštvat. Zatímco Alec se na ní usmál. Na svého bratra nikdy svůj talent nepoužívá.

„Úžasné,“ zašeptal Aro, když pustil Demetriho. „Jak se daří Carlisleovi, Edwarde?“ zeptal se zvesela. Naprostý opak mé nálady.

„Dlouho jsme se neviděli, ale myslím, že dobře,“ odpověděl jsem mrtvým hlasem.

„Carlisleovi?“ ujišťoval se Caius.

„Ano, Edward je z jeho rodiny, že?“ řekl Aro.

Přikývl jsem.

Jane a Caius byli v šoku. Dokonce i Markus byl (téměř) překvapený.

Naprosto úžasný dar! Už jenom z vyprávění od Demetriho… Ohromné, uvažoval Aro.

„Tak Edwarde,“ povzdechl si s úsměvem. „O čempak si s námi chceš promluvit? Vypadá to, že tě něco trápí.“

‚Trápí‘ je slabé slovo, ozvalo se několik hlasů najednou.

„Chtěl jsem vás o něco požádat,“ řekl jsem.

„Žádej o cokoliv,“ zvolal nadšeně Aro.

Každý v místnosti si myslel, že se k ním chci přidat. Aro byl radostí bez sebe. Tak výhodný dar! Tak talentovaný… Bude se nám velice hodit, říkal si. Brali to jako naprosto jasnou věc. O co jiného bych je přeci mohl žádat?

„Smrt,“ vyslovil jsem po chvilce mlčení.

Všichni zmlkli, ani nedýchali a dokonce i jejich myšlenky se na čas zastavily. Jenom se na mě nevěřícně dívali.

Cože?… To opravdu myslí vážně?… Smrt?… Proboha, točilo se jim v hlavách zmateně.

Smrt? zeptala se Jane sama sebe mírně pobaveně. Ale čí?

Podíval jsem se na ní.

„Mou smrt, Jane,“ řekl jsem s důrazem na slově ‚mou‘.

Natáhl jsem k Arovi ruku a o krok popošel. Stále s šokovaným výrazem ke mně přišel a chytl za ní.

Autor: Julick, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce uhašené slzami - 3. Přání: