Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční svit-17.kapitola

18.07.2009 (18:32) • Terushka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1370×

17.Nový život

Bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se že nic neuvidím. Bála jsem se že jsem mrtvá. A hlavně jsem se bála,že jsou mrtví oni. Moje děti. Cítila jsem ale teplo ,avšak z povzdálí chlad.  Neslyšela jsem nic. Vůbec nic. Ani své srdce. Musela jsem být mrtvá. Pořádně jsem se zaposlouchala. Ne. Něco slyšet bylo. Něco velmi slabého. Dvě drobná srdce. Ale proč neslyším to svoje? Pak jsem si něco uvědomila. Žádná bolest. Mé břicho bylo prázdné,ploché. Okamžitě jsem otevřela oči a vylítla z postele. Nevím kde jsem byla ale běžela jsem za zvukem těch srdíček. Někdo mě zastavil. Upír. Postavil se přede mne a snažil se zatlačit mě zpátky. Moc mu nešlo byla jsem silnější. Tlačila jsem ho pryč. Nevím kde se to ve mně vzalo , ale věřím že bych byla schopna ho zabít. Taková ale nejsem. Začala jsem na něj vrčet,docela silně. Pak tam přišel další upír a pomohl mu. Na dva statné upíry už jsem ale neměla.

„Pusťte mě!Já chci své děti!“řvala jsem na ně. I když jsem věděla že je boj prohraný,rvala jsem se s nimi o cestu k dětem. „NE“ vyštěkla jsem když mě společně odhodili na postel. Strašně mě pálilo v krku. Kde ta bolest vzala? Začali mě pálit i oči,ale žádné slzy.

„Co se děje?Kdo jste?“řvala jsem na ně poraženě. „Jsou to moje děti!Pusťte mě k nim!“snažila jsem se marně.

„Uklidni se!Mohla by jsi jim ublížit!“

„Já bych jim nikdy neublížila“hádala jsem se s ním.

„Pro jistotu tě k nim pustíme až po lovu.“

„Já na lov nepotřebuji!Živím se lidským jídlem!Jsem jen napůl upír“

„Fajn.Franku?Přines něco lidského!“poručil černovlasému vysokému upírovi nádherný rudooký blonďák.Ten byl hned zpátky se zeleninovým salátem.Hodil mísu po mě.Sice to děsně smrdělo ,ale měla jsem hlad-škrábání v krku bylo nesnesitelné.Okamžitě jsem se pustila do jídla.Hned první sousto jsem následně vyplivla do mísy. „FUJ!Ble!To je hnus!“hodila jsem mu to zpátky.

„Jdeš s námi na lov?“zadívala jsem se do jeho rudých očí a pak mi to došlo.On chtěl lovit lidi.

„Jako na lidi?“ujišťovala jsem se.

„No ano!Teď jsi jedna z nás.“ukázal kolem sebe,kde stáli další dva upíři. „To je Frank, Barbara a Charlotte s Jackem jsou vzadu s dětmi.“postupně jsem si prohlížela všechny upíry.Barbara byla půvabná vysoká blondýnka s přátelským úsměvem.Frank byl silný,mužný upír.Bylo poznat že ti dva patří k sobě.

„Jejda,promiň já jsem Daniel!“doplnil sám svoje jméno.Daniel se mi zatím líbil ze všech nejvíce.

„Ne!Já mám svoji rodinu!Nemůžu se k vám přidat!“protestovala jsem.

„Jak chceš nebo nechceš,našli jsme tě polomrtvou,těhotnou někde v lese.Charlotte jako jedna s nejvíce zkušenostmi nechtěla abys umřela a tak tě proměnila.Nezáleží na tom jestli jsi před tím byla na půl člověk a jedla lidské jídlo.Teď jsi upír,patříš k nám a lidmi se budeš živit.“

„Já.Jsem.Plnohodnotnej.Upír?!“odsekávala jsem každé slovo zvlášť.

„Ano.Těší mě já také!“řekl vtipně Daniel.

„Ale!Já.Nechci.Jíst.Lidi.“

„Nic na tom není.“Ujišťoval mě Daniel.

„A můžu alespoň vidět své děti?“

„Až po lovu!“

„Jsou to moje děti!Nemůžete mi zakázat je vidět!“

„My ti to nezakazujeme,jen nechceme aby si jim ublížila.“

„Já bych jim nikdy neublížila!“

„Čím rychleji budeš mít lov za sebou,tím dřív můžeš děti vidět.“Nic jiného mi zřejmě nezbývalo.

„Jiná možnost,jak přežít není?“zeptala jsem se s nadějí.

„Ne,kdybychom o ní věděli,brali bychom jí všemi deseti.“

„Víš my také neradi zabíjíme lidi.“promluvila poprvé Barbara krásným melodickým hlasem.I když velmi nerada, vstala jsem z postele a šla ven.Někde uvnitř jsem si byla jistá,že nějaká jiná možnost je, ale ne a ne na ni přijít.Barbara a Frank šli se mnou.Hned co jsme vyšli ven se oba rozeběhli do lesa.Vydechla jsem a běžela za nimi.Překvapilo mě , že jsem je tam rychle doběhla.Náhle jsem kolem nich proletěla jako blesk.Bylo to báječné.Nikdy jsem nemohla běžet tak rychle.Zasmála jsem se a prudce zabrzdila.Za chvilku mě doběhli.

„Ještě chvilku na východ a jsme v továrně.“vysvětloval mi Frank.Okamžitě jsem si uvědomila, že jsme na lovu.Má radost mě přešla.Rozběhla jsem se směrem, který Frank ukazoval.Ovšem už jsem neběžela tak rychle.

Když jsme doběhli k továrně,Barbara se rozsvítily tmavé rudé oči.Začichala a koutky se jí roztáhly v radostný úsměv. „Ta je moje!“řekla a vběhla dovnitř.Také jsem začichala a pochopila, co ucítila.Můj nos pohltila ostrá vůně.V tu ránu mi bylo všechno jedno.Chtěla jsem ji!Chtěla jsem krev!Rozběhla jsem za Barbarou a skočila na prvního člověka, kterého jsem potkala.Byl to zřejmě strážný.Nicméně po mé akci, z něj nic nezbylo.

„Vidíš jak ti to jde!“pochválil mě Frank, sklánějíc se nad svou obětí.Usmála jsem a znovu ucítila tu báječnou vůni.Zběsile jsem trhla hlavou a vrhla se na dalšího.

***

„Jak jí to šlo?“vyzvídal Daniel, potom co jsme přišli z mého prvního lovu.

„Vedla jsi skvěle!“pochválila mě Barbara.Daniel se podíval na Franka.

„Vážně,byla výborná!“přitakal Frank.

„Můžu vidět děti?“ptala jsem se netrpělivě.

„Běž!“kývl na mě Daniel.Na jeho souhlas jsem se vrhla do té místnosti.Hned co jsem vešla mě přivítali dva upíři.Zrzavá Charlotte a blonďatý Jack.

„Pššššt!“pštili mě oba,když vrzly dveře.Kývla jsem hlavou a dveře co nejtišeji zavřela.S úsměvem jsem se zahleděla na dvě nádherné děti.Moje děti.Byly tak nádherné.Jedna holčička a jeden chlapeček.Tak krásné miminka, jsem v životě neviděla.A byly jen moje.Větší radost jsem ještě nikdy neměla.Byli tak sladcí, když spinkali.

Posadila jsem se vedle Charlotte a sledovala ty dva poklady.Když jsem se na ně tak dívala, vzpomněla jsem si, že ještě nemají jména.Snažila jsem se vzpomenout na nějaká jména, která jsme vybírali, ale nic mě nenapadlo.Jakoby ty nejlepší okamžiky z mého života zmizely a zbyly jen ty nejhorší.Znovu jsem si děti prohlédla a rozhodla se,že jim dám první jména která mě napadnou.A jména byly na světe.Nicholas a Sabine.

Jako na zavolanou se miminka probrali a pozorovali mě.Můj úsměv se ještě více roztáhl když se po mě Nicholas natáhl. „Nicholasi?Nicku!“ zašeptala jsem a nechala se od miminka tahat za palec.Zase mě začali pálit oči.Už mi došlo, co to znamená.Chtěla jsem plakat.Když jsem ale zahlédla, jak se na mě Sabine žárlivostí mračí, musela jsem zasmát.Druhou ruku jsem podala Sabine a dívala se na své nádherné děti.Ale pak jsem si toho všimla.Ty děti mi nebyli ani trochu podobné.No, i když oči měli hnědé.Jinak nic po mě.Museli tedy být po otci.Jenže,kdo to je?Snažila jsem najít v mé mysli jednu jedinou vzpomínku na jejich otce.Nic.Žádná vzpomínka.Povzdechla jsem si a obě děti pochovala.Když děti zase usnuli, nechali jsme je spinkat a odešli.

„Tak co?“ptal se okamžitě Daniel.Usmála jsem na něj a přisedla si k němu.
„Už spí!“opověděla jsem.

„Hezká jména.“dodala tiše Barbara.

„Díky.Já.., jdu se projít.“Sklopila jsem hlavu a odešla z domu.Moc daleko jsem nedošla.Cestou jsem trhala listy a žmoulala je v rukou.Snažila jsem vzpomenout se dalo.Nic.Zoufala jsem si sedla mezi stromy a položila si hlavu do dlaní.

„Co pak?“promluvil vedle mě nádherný melodický hlas.Zvedla jsem hlavu a pokusila se usmát na vysokou blondýnku.Moc mi to nešlo. „Barbaro,proč si skoro nic nepamatuji?“

„To je normální broučku.Po přeměně si žádný upír nepamatuje všechno ze svého lidského života.Co si pamatuješ?“Dala mi ruku kolem ramen aby mě utěšila.Zavřela jsem oči a mnula si spánky.Něco se mi vybavilo.Narovnala jsem se a zkameněla.

„Co?Co vidíš?“ptala se s nadějí Barbara.

„Les.Pamatuji si les.Všude byla krev a byla jsem těhotná.Nějaká tmavá dívka se mi snažila pomoct,ale utekla.Pak si pamatuji,že jsem slyšela kroky.“Zvedla jsem hlavu a podívala se na Barbaru. „To jste byli vy.“

„Zkus si vzpomenout co bylo předtím.Jestli si vzpomeneš ráda ti pomůžu najít tvou rodinu.“Hlas jí kles když mluvila o rodině.Bolelo ji to.Došlo mi to,musela o rodinu také přijít.

„Ach Barbie.Můžu ti tak říkat?“

„Jasně,každý mi tak říká.“Usmála jsem se na ni.

„Pověz mi co se stalo.“

„Já,..to nestojí za řeč!“

„Ale ano Barbie.No tak,řekni mi to.“

„Dobře, byla jsem krásná  půvabná dívka.Každý chlapec o mě snil.Já snila najít toho pravého.A stalo se tak.Našla jsem ho a zanedlouho byla svatba.Byli jsme šťastný pár.Oba jsme zoufale chtěli děťátko.Dlouho jsem nemohla otěhotnět.Ale dočkala jsem se.Byla jsem strašně šťastná.Už zbýval asi měsíc a dítě by bylo s námi.Ale praskla mi voda.Byly jsme doma sami a nikdo nemohl přijet.Max mě vzal do auta a jeli jsme k doktorovi.Pamatuji si že jsme jeli rychle a nabourali jsme.Max umřel a já potratila.Byla jsem sama.Bez přítele,bez dítěte.A k tomu všemu už jsem děti mít nemohla.Když mě propustili z nemocnice, věděla jsem co chci udělat.Nechtěla jsem žít bez Maxe a bez svého dítěte.Podřezala jsem se.Ale našla mě Charlotte.Prosila jsem jí ať to nedělá, ale řekla že mě nemůže nechat umřít.“ Ukončila svůj příběh a obě jsme pohledem spalovali trávu a přemýšleli.Vtom se mi v hlavě mihla dívka podobná Barbaře.Jako její dvojče.Bledá tvář.Vlasy dlouhé blonďaté.Vypadala jako socha, jako anděl.Ale zároveň byla jiná.Snažila jsem najít ten rozdíl.Když jsem se té dívce v hlavě zadívala do očí,uvědomila jsem si ten rozdíl.Dívka měla na rozdíl od Barbary zlatavé oči.Usmála se na mě a zmizela. „Rosalie!“vykřikla jsem bez přemýšlení.

„Cože?“otočila se na mě Barbie.

„Cože?Ne!Nevím!Já,pamatuji si nějakou dívku.Je ti hodně,opravdu hodně podobná.Je to asi taky upírka,ale má zlaté oči.Divné zlaté oči.A vím že se jmenuje Rosalie“

„Jak vypadá?“naléhala Barbara.Tázavě jsem se na ni podívala,ale odpověděla.

„Jako ty.Dlouhé blond vlasy.Vysoká,štíhlá,krásná.Podobná andělu nebo soše.Se stejnou pihou jako máš ty.Tady.“Ukázala jsem jí na pihu.Vypadala že nevnímá. „Barbie?Co se děje?“

„Tys.Právě.Popsala.Mou.Lidskou.Sestru.“odsekávala každé slovo zvlášť.Vykulila jsem oči a zírala na ni. „Měla jsem sestru.Rosalie.Ona ale zmizela.Byly jsme si hodně blízké.Když zmizela neměla jsem už vůbec nikoho.Náš otec mě neměl rád.Měl radši Lilly.“

„No počkej!Lilly?“

„To bylo její druhé jméno.Měla ho radši.Každý jí říkal Rosalie, ale já věděla že to nemá ráda.Říkala jsem jí Lilly.Já mám taky dvě jména. Barbara Elizabeth Hale.Rose mi také říkala druhým jménem.Bethy.“

„Hale?“zírala jsem na ni.

„Ano,byly jsme Haleovi.Dvojčata Haleovi.“

„Jasper!“vykřikla jsem.

„Cože?“

„Cullenovi“pokračovala jsem.

„Ne!Haleovi.“

„Ale prdlajs!“odsekla jsem jí. „Jasper je bratr Rosalie Lillian Hale,mé tety.“Ona na mě jen zírala jako na blázna. „Já ale nemám bratra!“

„Vážně?Divný!Počkej musím si to srovnat v hlavě.“Několik dlouhých minut jsem zírala do mechu a snažila se přijít na nějaké řešení které by všechno vyřešilo,ale v hlavě se mi rojily tisíce otázek ale žádná odpověď.Kdo jsou Cullenovy?Jsou to taky upíři?Patří Rosalie k nim?A kdo Jasper?Jestli je Barbara dvojče ony Rosalie ,jak je možné že nemá bratra?Co se před lety stalo?Jestli je Rosalie upírka,proč nemá červené oči?,….

„Cary?“vytrhla mne Barbie z kopy otázek které mě pohlcovaly.Cary,ano tak se mi rozhodly tu říkat,protože jsem si nepamatovala své jméno.Otočila jsem se na upírku a zadívala jsem se na ni zpoza řas. „Ano?“zeptala jsem se opatrně.Rty se jí roztáhly do překrásného úsměvu.Mrkla na mě vzala mě za ruku a rozběhla se do lesa.

„Barb?Kam jdeme?“snažila jsem se s ní držet krok ,ale buď jsem běžela moc pomalu nebo moc rychle.Smykem zastavila,chytla mne za ramena a podívala se mi do očí.

„Carol,mám plán!Pomůžu ti najít tvoji rodinu.Naši rodinu.Ale musím mi pomoct!“Trhla se mnou a zase se rozběhla.Ihned jsem ji doběhla. „Bethy!Elizabeth počkej!Ty myslíš,…?“nechala jsem schválně větu nedokončenou.Zastavila se a s úsměvem na mě mrkla.Úsměv jsem jí oplatila a obě jsme se zase rozběhly.

Autor: Terushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční svit-17.kapitola: