Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza nikdy nespadne - 2.kapitola - 2.část

30.05.2009 (18:30) • Missy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1794×

2.kapitola - 2.část

Cestou jsem si uvědomila, že dneska je ten test. Popadla mě tichá hysterie. Ale když jsem dorazila do učebny, všechny mé obavy klesly. Vždyť jsem to včera uměla. Byla jsem si stoprocentně jistá svými vědomostmi, ale pro jistotu jsem si ještě před začátkem hodiny prošla své zápisky.

„Hodně štěstí při testu." Řekla mi Angela, když míjela mou lavici.

„Cože? Test?" Mike v tu chvíli vypadal roztomile. Po chvíli jsem se s pobavením koukla, jak Mike v posledních minutách shání informace. Prázdné místo vedle mě bylo ještě prázdnější než kdykoliv předtím, kdy tu Edward nebyl. Chyběl mi tu. Blbý slunce. To musíš pořád svítit? Nadávala jsem v duši a zlostně se dívala z okna na to zlomyslnou kouli. Chvilkami mi připadalo, že se ta věc dokonce směje. Z myšlenek mě vyrušil pan Banner, když mi dával papír na stůl. Naštěstí ta pětka tam ještě nebyla. Bylo to lehčí, než jsem myslela. Ale musela taky trochu zapřemýšlet. Možná i dneska bylo dobře, že tu Edward nebyl. Nemohla bych se soustředit.

Po tělocviku jsem šla znuděně na parkoviště. Zjistila jsem, že sluníčko zmizelo a místo toho nastoupilo slabé mrholení. K mé velké radosti, jsem ho tam viděla. Edward čekal u mého náklaďáčku. Měla jsem chuť se rozběhnout a vrhnout se mu kolem krku. Ale věděla jsem, že bych neměla. A taky bych se na to ani neodhodlala. Spěšně jsem k němu došla s rozzářeným úsměvem na rtech.

„Edwarde." Řekla jsem. Znělo to až příliš toužebně.

„Ahoj, Bello."  Jeho tón zněl přesně jako můj. Přivinul si mě k němu a políbil mě.„Nechceš jet dneska ke mě?" Zeptal se tak svůdným hlasem.

„Jasně. Edwarde, tolik se mi stýskalo."

„Mě taky. Ale ty jsi měla aspoň nějakou činnost." Nasměroval mě k jinému autu. Už jsem neměla starost o své auto. Alice nebo někdo ho pak odveze.

„Cože? Ty dneska nemáš Volvo?" Zarazila jsem se, když jsme stáli před červeným BMW, které patřilo Rosalii.

„Donutili mě dovolit jim mě sem odvézt." Stěžoval si. Alice s Rosalií se na mě smáli z auta. Ano, i Rosalie se na mě smála.

„Pojedeme rovnou nakupovat." Vyhrkla ze sebe Alice.

„Jistě, ale předtím nás hodíte k vám." Řekla jsem jí.

„Počkej, podívám se." Zamyslela se - měla vizi. „Ne, nic takového nevidím." Řekla ještě šťastnější.

„Dobrý pokus, Alice. Bella by ti na to možná skočila. Jedeme domů." Promluvil Edward, aby nás zachránil před strávením zbytku dne v převlékacích kabinkách. Vzrušeně jsem si sedla do auta. Nikdy jsem v BMW nejela. Přímo jsem zářila štěstím.

Cestou jsem slyšela, jak si Alice mumlá pro sebe něco jako, že nemáme smysl pro módu, dost hlasitě na to, abych to slyšela i já. Promluvila jsem, aby řeč nestála.

„Už jste slyšeli o těch nových studentech?"

„Ne. Povídej!" Řekla Rosalie. Věděla jsem, že už o nich dávno slyšeli, ale určitě chtěli vědět, co si o tom myslím já. Nevzrušeně jsem jim popsala dnešní den a opatrně přidala i moje podezření.

„Neboj, Bello. Žádní upíři tu nejsou. Cítili by jsme je." Uklidňoval mě Edward. Věřila jsem mu. Byl uvolněný a mluvil s lehkým úsměvem. Vždy, když se něco dělo byl strnulí a vážný. Teď se nic nedělo. Rose nám zastavila u domu, potom odjela s Alicí přímo do Olympie.

„Bello." Objala mě v kuchyni Esme. V obýváku jsem zahlédla Emmetta a Jaspera, jak nehybně zírají na televizi. Bylo na nich vidět, že jim Alice a Rose chybí. Ten pohled mi připomněl ty chvíle, kdy u mě Edward není. Konečně se oba pohnuli a Jasper tiše promluvil na Emmetta. Něco do mě šťouchalo. Edwardovi bylo zřejmě divné, že nepřítomně pozoruji jeho bratry.

„Bello?" Po několikáté do mě jemně šťouchl. Usmála jsem se na něj a chytla ho pevně za ruku, abych se přesvědčila, že nikam neodchází. Nevěděla jsem, co měl Edward v plánu tady dělat a tak jsem vyrazila na druhou prohlídku domu, prozkoumat různé věci - rekvizity, jak Cullenovi říkají - podrobně. Nečekala jsem, že někdo půjde se mnou a ani jsem se nikoho neptala. Já jsem hrozná. Ještě mi to tu nepatří a chovám se tu jako doma. Za chvíli tu začnu snad uklízet. Zasmála jsem se. Jen jsem zavrtěla hlavou, když se ostatní otočili po mém smíchu. Edward za mnou nešel. Nechal mi volnou ruku, abych si vše prohlédla. Bylo úžasné, jak byli pečliví. Každá malinkatá lidská drobnost tu byla. Nějací lidé tyto věci také nemají. Třeba já.

Prozkoumala jsem to v patře, ale vynechala jsem Edwardův pokoj. Ten si nechám na konec. Dostala jsem se ke Carlisleových dveří.

„Ahoj, Bello." Pozdravil mě ještě než jsem k němu vešla. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se mohla podívat, jestli je to vůbec slušné. Nervózně jsem se dívala po pokoji a přemýšlela, jak se ho zeptat.

„V pořádku. Jen se podívej." Odklonil Carlisle hlavu od štosu papírů. Horlivě jsem přihnala ke knihám a prohlížela jejich obsah a význam. Poté jsem podrobně zkoumala fotografie, zvlášť ty tři muže z Volterry. Aro, Caius a Marcus. Matně jsem si vzpomněla, jak mi o nich Edward vyprávěl. Na zdravotnictví jsem nikdy nebyla - důvodem krve. Ale nezdálo se, že by tyto papíry byly od krve.

„Mohu?" Zeptala jsem se. Ani jsem nečekala na odpověď a už jsem držela v rukou pár diagnóz. Popáleniny, řezné rány, zlomeniny. Čekala jsem, že to bude zajímavější. V pracovně bylo tolik věcí, které bych si ráda prohlédla, ale nechtěla jsem šmejdit - zvlášť, když byl zde majitel - a tak jsem odešla. Cestou po schodech dolů jsem si říkala, že bych mohla prohlídku dolního patra odložit na později. Ale má zvědavost byla silnější. Prošla jsem do kuchyně. Byla jsem tak vlezlá, ale nevšímala jsem si toho. Cítila jsem se tu tak příjemně, tak bezpečně. Skoro jako doma. Prolezla jsem všechny skříňky umístěné v lince, prohlédla si ledničku, kontrolovala prach. Vše bylo tak perfektní. Ani jsem si neuvědomovala, že na mě při tom kouká Esme. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Dále obývák. Tam se mi nechtělo. Byli tam všichni ostatní. Emmett, Jasper a Edward. Všichni by na mě zírali, co to dělám. S pečlivostí jsem se trochu zdržela. Očima jsem prolétla vše kolem a u některého nábytku vyzkoušela materiál. Sedla jsem si na bílou pohovku a sledovala chvíli televizi. Běželi tam zprávy o počasí. Po chvíli se televize vypnula. Nesouhlasně jsem se otočila na ostatní, že bych se chtěla dívat. Díval se tak i Emmett.

„Promiň, omylem jsem zmáčkl jiné tlačítko." Řekl Edward. Já stejně věděla, že omylem to nebylo. Emmett vzal ovladač a zase ji zapnul. Naskočil tam zápas. Vydala jsem ze sebe nesouhlasný tón. Chtěla jsem se dívat na počasí a ne na zápas.

„Ó promiňte, zapomněl jsem se zeptat - smím přepnout program na své televizi?" Utahoval si ze mne Emmett. Smáli se. Všichni. I Esme v kuchyni. A určitě i Carlisle. Zčervenala jsem. Nejprve se jsem nechtěla vůbec odpovídat, ale pak jsem přistoupila na hru.

„Ano, dovoluji ti to." Řekla jsem nadřazeným tónem se známkou humoru. Všichni se smáli ještě víc a teď i já s nimi.

Náš smích přerušil tichý motor auta na cestě u domu. Alice přijela. Tak brzy? Podle výrazů ve tvářích jsem poznala, že o Rosalii ani Alici nejde. To auto tam stálo. Jasper se zvedl, že se půjde podívat, ale v tu chvíli se auto rozjelo a v tu ránu bylo pryč.

Odkaz -> 3.část

zde shrnutí kapitol

Autor: Missy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza nikdy nespadne - 2.kapitola - 2.část: