Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza nikdy nespadne - 4.kapitola

23.06.2009 (21:00) • Missy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1832×

4. NEVINNÉ VLNY ZLOSTI

„Proč jsi to povolil, Edwarde?" Řekla jsem nasupeně, ale potichu, když se Edward ve vteřině objevil v mém okně. Ani přesně nevím, jak jsem se dostala domů. Vím jen, že jsem nasedla do Volva, byla úplně mimo a probrala se až ve svém pokoji.

„Alice mě přinutila. Věř mi, taky z toho nemám radost, zvlášť, když je to pro Newtona, ale Alice je Alice." Promluvil sametovým hlasem. I když možná mohla být trochu legrace, pořád to byl dům, kde žijí upíři. Měla jsem obavy. A byla jsem naštvaná, že to i tak dovolil. Ale nedokázala jsem se na Edwarda zlobit dlouho. Kdo by odolal téhle tváři? Oddychla jsem ve znamení, že jsem se s tím smířila.

„Poslouchal jsi nás?" Zeptala jsem se najednou.

„Cože?"

„Mě a Jessicu. Musel jsi nás slyšet, ne?"

„Ano. Neměla by se v domě plést před tou oslavou." Řekl starostlivě.

„Taky si to myslím. Ale co s ní mám dělat?" Opravdu jsem nevěděla, jak Jessicu vyšachovat ze hry.

„To se zvládne. Nakonec proč máme ty rekvizity, že? A navíc tohle můžeme nechat na Alici."

„Správně." Upřímně jsem se usmála.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Seděla jsem na posteli vedle Edwarda. Ten se však ani nepohnul a dál se dotýkal mé ruky konečky svých prstů. Čekala jsem, že zmizí jako vždy, když mě šel Charlie zkontrolovat, ale dnes nic. Dveře se otevřely a vešel táta.

„Oh, Edwarde. Zdravím. Neviděl jsem tě přicházet. Co tu děláš?" Zeptal se Charlie podezřívavě.

„Tati!" Křikla jsem otráveně, aby toho nechal. Edward se jen usmál.

„Pane Swane, přišel jsem s Bellou."

„Jo? Eh, co jsem to chtěl." Pokračoval Charlie. Zřejmě ho Edwardova přítomnost zaskočila. „Bells, jen jsem ti chtěl říct, že dneska vařím já." Charlie vaří? To zase dopadne. Zatvářila jsem se utrápeně. „Neboj, bude to  jídlu." Pokud si to myslel, byla jsem zvědavá. Odešel. Edward se začal pochechtávat.

„Co je?" Zeptala jsem se nechápavě.

„Ale nic. Jen  si dneska opravdu pochutnáš." Skoro se to vypadal, že se zlomyslně směje. Co chce Charlie dělat? Co si myslel? Co v tom Edward slyšel? Náhle se podíval k oknu s lehkým náznakem úsměvu, oči měl nepříjemně překvapené, ale tak nějak, jako kdyby byl s něčím smířený. Marně jsem na něj mluvila a šťouchala do něj. Celou dlouhou minutu si mě vůbec nevšímal.Věděla jsem, že mě slyší, ale nevypadal tak. Co to s ním je? Už jsem byla netrpělivá. Už jsem chtěla, aby se konečně probral a vysvětlil mi to. A jestli mi teď řekne to svoje „nic se neděje", abych si myslela, že sledoval nějakou veverku, jak leze po stromě, tak... Konečně se na mě otočil a já na něj hodila tázavý pohled.

„Nic se neděje, Bells." Škubnutím ruky jsem se vymanila z jeho stisku a panovačně si pospíšila otevřít zavřené okno, které před tím neslyšně zavřel, - což je u tohoto okna naprosto nemožné - abych z něj vyhlédla a podívala se, co bylo tak zajímavého, že si toho všímal více než mě. Nic. Jen stromy a náš dvorek. Prázdno. Zklamaně jsem se otočila, chtěla jsem se Edward zeptat znovu. Přímo přede mnou někdo stál a já v leknutí vykřikla. Byla to Alice.

„Bello! Promiň, lekla ses." Usmála se na mě. Tak to ona byla důvodem Edwardova „nevnímání". Musel s ní mluvit v myšlenkách, tedy ona na něj.

„Alice, co tu děláš? A jak jsi se sem dostala?"

„Schovala jsem se pod postel." Podívala jsem se směrem k posteli a vzpomněla si na chumáče prachu a mé tašky a krabice s věcmi, které jsem tam měla. Ne, tam se prostě nemohla vejít. I kdyby byla sebevíc ohebná. Kroutila jsem hlavou. Až pak, když se ona i Edward smáli, mi došlo, že si dělala legraci. Že prostě mé smysly nejsou tak vnímavé, abych jí mohla předtím všimnout. Bavili se na můj účet, že jsem tak bláhová a uvěřím věci, která by byla typická pro obyčejného člověka jako jsem já. To je opravdu vtipné. Měla jsem v tu chvíli chuť jim vyčítat, že jsou tím, čím jsou. Ale okamžitě mě ta myšlenka pustila, protože by jim to jen ublížilo. Když si všimli, že já se nebavím, okamžitě s tím přestali. Určitě si toho všimli dříve a chtěli mě trochu potrápit. Argh. Další vlna zlosti. V téhle jsem si pořád musela opakovat:  Jsou nejlepší, co mě kdy potkalo. Je to moje láska a ta nejlepší kamarádka. Alice mne objala.

„Promiň." Omlouvala se za svoje chování. Bezva, takže teď jsem za člověka, co se neumím zasmát sám sobě. Mají mě za zahořklou. „Měla jsem vidění, Bello. Nic důležitého. Ale jen ti chci říct, že se Charlie opravdu snaží."

„Co?"

„On za to prostě nemůže. Udělej mu tu laskavost a dělej, že ti to chutná." Skvělé, takže dnešní večeře je v tabu. Asi si tajně vezmu předem nějako housky.

Shrnutí kapitol zde

Další část

Autor: Missy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza nikdy nespadne - 4.kapitola: