Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 11. kapitola

13.01.2013 (09:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2712×

Nesměle jsem vstoupila do haly a odložila si kabát. Bylo to zbytečné, ale tak nějak jsem cítila, že bych měla dodržovat jejich zvyklosti. Carlisle ukázal na schody a dal nám přednost. Gentleman k pohledání.

Stoupala jsem po schodech lidskou rychlostí a cestou nás Carlisle zahrnoval otázkami ohledně cesty a podobnými zdvořilostními frázemi. Na prvním poschodí jsem se zastavila. Carlisle prošel kolem nás a zmizel v prvních dveřích.

Demetri se rozešel, ale já ho rukou zastavila. Vykročila jsem jako první. Následovala jsem blonďáka a došla do velkého obývacího pokoje. Rozhlédla jsem se po místnosti a přelétla pohledem všechny přítomné postavy. Jednoduše zařízený interiér, který ale krásně podtrhoval místní prostředí. Vkusné provedení nábytku s jistými prvky moderní doby. Líbilo se mi to. Což se ale nedalo říct o upírech, kteří před námi stáli nastoupení.

„Bello, tohle je moje žena Esmé. Syn Emmett a jeho žena Rosalie. Dcera Alice a její manžel -“

„Jasper Whitlock,“ přerušila jsem ho. Nemohla jsem uvěřit, že se znovu setkáváme. Po těch letech. Strnulá pohledem na něj jsem nepřítomně zamrkala. Díval se na mě a pevněji sevřel ženu v jeho náručí. Byla to ta malá tmavovláska, která mě tehdy tak zaujala. Byla to ta, která za tohle všechno ve své podstatě mohla.

„Znáte se?“ přerušila naši oční výměnu Alice. „Nevěděla jsem, že ji znáš,“ dodala s jistým obviněním v hlase. Jízlivě jsem se pousmála a podívala se na zbytek rodiny.

„Isabella Volturiová. Ráda vás poznávám,“ představila jsem se. Ten medvěd, co stál s blondýnou u pohovky, se ke mně hrnul a já se lehce přikrčila. Nevěděla jsem, co můžu od těchto individuí čekat. Ale ani jsem se necítila ohrožená. Vyzařoval z nich takový zvláštní klid.

Natáhl ke mně ruku a spustil: „Emmett.“

Nedůvěřivě jsem vložila ruku do té jeho nastavené obrovské pařáty a potřásla si s ním pravicí.

„Nemůžu uvěřit, že si třesu rukou s Isabellou Volturi,“ dodal a zvláštně se usmíval. Jeho somatotypu jsem se bála, ale něco v jeho tváři bylo nesmírně vřelé. Cítila jsem se neohrožená, a tak jsem se trochu uvolnila.

„Hej,“ ukázal na mě prstem, „doufám, že mě v dalším okamžiku nenapadneš,“ dopověděl s úsměvem na rtech. Jeho poznámce jsem nerozuměla. Všichni si pobaveně odfrkli, ale já byla absolutně mimo.

Vyděšeně jsem se podívala na Carlislea a hledala u něj svůj záchytný bod. A nespletla jsem se.

„Víš, Bello, i tady na konci světa o tobě kolují nejrůznější pověsti,“ vyslovil se studem za svého prostořekého syna. Usmála jsem se a byla ráda, že jsem taky konečně ta zasvěcená.

„Ale určitě to jsou jen povídačky, co, Bells?“ troufal si ten grizzly. Všichni se nervózně zasmáli, včetně mě. Carlisle ho jemně okřikl a Emmett nechápavě pokrčil rameny.

„To jo,“ začala jsem a se stále pobaveným úsměvem jsem popošla kolem něho směrem do místnosti. Zrak jsem z něho ale nespouštěla.

„Ale pro jistotu si hlídej záda,“ prohodila jsem jen tak mezi řečí a došla do prostředku místnosti. Emmettovi zmrznul úsměv a zůstal tam nehybně stát.

„Tak představování bychom měli za sebou,“ rozsekl to Demetri a stál vedle mě. Jeho ruka na mých zádech všem přihlížejícím jasně naznačovala, jak že se to tady má.

Všichni jsme se přesunuli k pohovce, kde jsme se usadili. Všichni si povídali, smáli se a najednou mi atmosféra přišla daleko uvolněnější. Bylo zjevné, že jsem nebyla sama, komu se ulevilo. Všichni to tak cítili.

Nechala jsem je, aby si v klidu povídali. Seděla jsem a mlčky přihlížela jejich konverzaci. Občas jsem pohledem zabloudila k Jasperovi, který si mě měřil pohledem, který by nebyl jednomu příjemný. No, se mnou to nic nedělalo. Nad jeho snahou o změnu mé nálady jsem se pousmála. Odvrátila jsem od něj pohled a opět sledovala ostatní upíry.

„Takže, jak dlouho se zdržíte?“ zeptal se Emmett, opřel se a zkřížil ruce na prsou.

„Emmette!“ okřikla ho Esmé a omluvně se na mě podívala.

„No co? Chci vědět, jestli s námi budou chodit do školy,“ vysvětlil a já vykulila oči.

„Do školy?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Vy chodíte do školy?“ podivovala jsem se a čekala, až mi konečně někdo odpoví.

„A co sis jako myslela, že celou tu věčnost děláme?“ ohradil se na mě pobaveně Emm. Zakroutila jsem hlavou.

„Myslím, že to není dobrý nápad,“ pronesl Carlisle a probodával Emmetta pohledem.

„Jsou naši hosté. Tohle se nehodí,“ dodal a vykouzlil úsměv na rtech.

„A to mě přivádí na myšlenku. Doufám, že se můžeme spolehnout na vaši diskrétnost,“ pronesl tajemně a lehce pohodil hlavou směrem ven z prosklené stěny, za kterou se rozprostíral les.

„Spolehni se, Carlisle. Tu chvíli to vydržíme. Nemyslím si, že se tu budeme zdržovat nějak dlouho,“ osvětlil mu Demetri. Skákala jsem pohledem z Dema na Carlislea a stále hledala to, co mi uniklo.

„My jsme vegetariáni, Bello,“ osvětlila mi Alice a lehce se dotkla mé ruky, kterou jsem měla položenou na stehně. Pod jejím dotykem jsem ucukla. Cítila jsem na sobě pohledy všech v místnosti. Najednou jsem se cítila, jako bych byla nějaká nestvůra, která je vystavena na odiv.

„A já vám to neberu,“ odsekla jsem a přesunula se k oknu. Došlo mi, čeho se Carlisle bál. Abychom se náhodou nechtěli krmit na jejich takzvaných přátelích z města.

„Asi je zbytečné ptát se na vaši ovladatelnost, že, příteli?“ zeptal se pobaveně Carlisle Demetriho a ve mně se vzedmula vlna vzteku. Přelítla jsem místnost a stála tváří velmi blízko té jeho.

„Nezapomínej na to, kdo jsme,“ varovala jsem ho. Všichni najednou stáli na nohou a já ucítila Demetriho ruku na mém předloktí. Věděla jsem, že jsou v převaze, a že by nás sfoukli jako svíčku, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Měla jsem potřebu smáznout jim ten slaďoučký úsměv z tváří. To hraní si na dokonalou rodinu. Dělalo se mi z nich zle.

„V pořádku. Jen jsem chtěl mít jistotu, že se má rodina nebude muset stěhovat,“ vysvětlil. Napřímila jsem se a poodstoupila. Najednou mi na nich nepřišlo nic fascinujícího. Viděla jsem v nich pouze chudáky. Lidi, kteří jsou navždy uvězněni v mrtvé schránce.

Chybělo jim všechno z toho, co by upír měl mít. Nebyli ničím, čím by měli být. Ta odporná lidskost jim vyzařovala z každého mrtvého póru těla. Dokonce i jejich pach nebyl stejný. Zalitovala jsem, že jsem sem chtěla jet. Mrzelo mě, že budu ztrácet čas v tomhle prostředí, které se mi začínalo hnusit. Ale co je pár dní v mé nekonečné existenci? Zbývalo jen doufat, že až budeme odcházet, budeme všichni ve stejném počtu.

***

Ležela jsem na posteli a dočítala knížku. Téměř jsem nevnímala, co se v ní píše. Poslouchala jsem totiž, co se děje dole. Jako každé ráno se Cullenovi vypravovali do školy. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si za ty dva dny alespoň trochu zvykla. Nezvykla. Chodila jsem kolem nich jako kolem exponátů. Hledala jsem na nich všechny možné chyby, abych se utvrdila v tom, že to já mám pravdu.

Z čeho jsem byla vyděšená, byl Demetri. Stačilo přivítání s Carlislem a vedle mě stál úplně jiný upír. Nemluvě o tom, že se tu choval jako doma. Začlenil se do jejich rodiny tak rychle, že nebýt si jistá, že je to upír, řeknu, že je to chameleon. Jeho přizpůsobení bylo totiž neuvěřitelné.

Klaply dveře a pak jsem už jen mohla slyšet skřípění gum Emmettova teréňáku.

Zaklapla jsem knížku a prohrábla si vlasy ve znamení velkého znudění. Tiché zaklepání na dveře mě donutilo opět knížku otevřít a dělat tvrdý nezájem.

„Pojedu do města, přidáš se?“ pošeptal Demetri.

„Proč šeptáš? Všichni jsou přece pryč,“ odsekla jsem mu a otočila na další stránku, co na tom, že na ní už nic nebylo.

„Bells,“ oslovil mě vážně, přešel blíž k mé posteli a pokračoval: „Jestli chceš, můžeme jet domů.“ Konečně jsem k němu zvedla oči.

„Vím, že jsi je dlouho neviděl. Zůstaneme tak dlouho, jak budeš chtít,“ vyslovila jsem a opět zabodla pohled do knížky. Posadil se na konec postele a položil ruku na mou nohu.

„Víš, ocenil bych, kdyby...“ Nervózně se zaklonil a opět se na mě podíval. Hledal správná slova. Přestože byl z něho momentálně vlivem Cullenových jiný upír, ta úcta vůči Volturiovým tam stále byla. Byla hluboko v něm.

„Co se stane tady, zůstane tady,“ ujistila jsem ho. Neměla jsem v plánu seznamovat někoho ve Volteře o tom, jak se Demetri zná s Carlislem a podobné věci. Stálo by ho to existenci, a to jsem nechtěla.

„Dík,“ hlesl a poplácal mě po noze. Kývla jsem a opět se soustředila na volnou stránku.

„Tak přidáš se ke mně?“ přeptal se a já zakývala hlavou, že ne.

„Tak se zatím měj. A nezlob,“ volal na mě cestou k autu. Zaklapla jsem knížku a počkala, až zmizí z mého kruhu vnímání.

Procházela jsem chodbou a dívala se okolo sebe. Koláže fotek zdobily nejednu stěnu. Diplomy z nejrůznějších odvětví, promoční čepice. Dýchalo tu na mě tolik vzpomínek. Zastavila jsem se u jedné z těchto fotek. Emmett v ní drží obrovský kus dřeva, všichni jsou zaúkolovaní nějakou činností. Jen Alice nastavená pro perfektní fotku. Byla určitě z doby, kdy stavěli tenhle dům. Momentka, která se opravdu nedá naaranžovat. Lehce jsem po ní přejela rukou a musela se usmát.

Dál jsem procházela domem a vnímala atmosféru v něm. Najednou mě polilo něco, co jsem nezažila. Samota.

Došla jsem do obýváku a po jeho prozkoumání jsem otevřela jedno křídlo obrovské vestavěné skříně. Ta se původně jevila jako zeď, ale ten malý úchyt na straně značil, že se za ním něco skrývá. Pohled, který se mi naskytl, mě zarazil. Tolik cédéček pohromadě jsem snad ještě neviděla. Vlastně viděla. Naši soukromou půjčovnu ve Volteře.

Ale po důkladném prozkoumání jsem zjistila, že tohle nejsou filmy. Štítky, kterými to bylo popsané, to jasně říkaly. Poodstoupila jsem a změřila si celou tu stěnu jedním pohledem. Tolik vzpomínek. Najednou jsem zažárlila, že já nic takového nemám. A pak jsem si uvědomila, že vlastně ani nemám někoho, s kým bych se o ně podělila.

Projížděla jsem jednotlivé řady a zkoumala, kde všude byli, co všechno zažili. Pak jsem narazila na řadu, kde stálo: „Emmett & Rosalie poprvé. Emmett & Rosalie podruhé...“ Když jsem došla k neuvěřitelnému číslu čtyřicet, zděsila jsem se. To mají nějakou úchylku?!

Na to slavnostně navazovaly svatby Jaspera a Alice. Pak taky pár Esmé a Carlislea. Přešla jsem je a pokračovala dál. Až mě zaujalo jedno. Emmett a Grónsko.

Vzala jsem si ho, a i pár dalších. Zalezla jsem si na sedačku a zmáčkla play.

Hodiny jsem se dívala na všechny jejich vzpomínky a zážitky. Neskutečně jsem se u nich nasmála. Oklepala jsem se při představě, že se mi začínají líbit.

Ponořená do videa, kdy šli Cullenovi kupovat svůj první automobil v roce 1905, jsem ani nezaregistrovala, že už v pokoji nejsem sama.

Byl to přesně ten automobil, jaký dnes známe už jen ze starých filmů. Vzhled měl jako kočár, vepředu krátké sklo s velkým volantem, a vzadu kabinka. Emmett do něj naskočil a na tváři měl výraz malého dítěte. Kroutil volantem a něco halekal na ostatní. Usoudila jsem, že zbytek rodiny to nebralo tak, jako jeho.

Smíchem jsem se lámala, když ho Emmett zkoumal zvenku. Omylem mu utrhl kolo. Vystrašeně koukal kolem sebe, jestli ho někdo neviděl. Narazil ho tam zpátky. Když si uvědomil, že ho někdo natáčí. Naštvaně se k němu rozešel. Pak už byl konec kazety. Zalitovala jsem, že to bylo beze zvuku, chtěla jsem slyšet, co tomu dotyčnému asi tak řekl.

„Tehdy s Alice nemluvil asi čtrnáct dní,“ vyrušil mě Carlisle. Leknutím jsem v mžiku stála na nohou. Jeho přítomnost mě zaskočila. Nestávalo se tak často, že bych ztratila koncentraci.

„Nevěděla jsem, že už jsi doma,“ osvětlila jsem svoji reakci a přelítla k přehrávači. Vyndala jsem z něho dvd a uklidila ho mezi ty ostatní.

„Už jsem si všiml, že zvykneš být velmi nevšímavá, když tě něco upoutá,“ uchechtl se a přešel k té samé stěně.

„Promiň, nechtěla jsem...,“ pohodila jsem rukou volně do prostoru a snažila se vymyslet nějakou omluvu pro to, že jsem jim takhle vlezla do soukromí. Hodil po mně pohled a opět se zadíval na tu stěnu.

„Tohle,“ podal mi další, „to se ti bude líbit,“ dodal a já se na něj upřeně podívala. Ta vřelost v jeho očích mě pohltila. Byl tak neskutečně dobrosrdečný a milý.

„Emmett a jeho rybaření,“ pronesl a já se usmála. Zastrčila jsem ho do přehrávače a spustila to. Sedli jsme si na pohovku a strávili u toho zbytek odpoledne.

Všimla jsem si, že se při posledních kapitolách rozmnožily otázky. :-) A tak bych to chtěla trošku osvětlit. Bella je upírka v pravém slova smyslu. Nepřipouští si žádné city či nějaké svědomí. V hodně věcech je podobná Caiusovi. Taky proto ji chtěl Aro za něj provdat. Jenže jak bylo řečeno v první kapitole. Bellu si buď zamilujete, nebo si Vás podmaní. Jiná možnost (zatím) není. Bude, ale to až s příchodem jednoho zrzka. :-) A tak se nám do ní Aro zamiloval. Bella měla díky svému daru - štítu - velmi dobré postavení, ale díky Arově lásce je v postavení, které by jí jeden záviděl. Na ni neplatí žádná autorita. A loajální je jen Arovi, kterého miluje, ale nikdy mezi nimi nic víc nebude, než sice jen platonická, zato velmi hluboká láska. Takže je taková, řekněme nikdy nezvolená volterská princezna. Sex s Caiusem je pouze pro její zábavu a potěšení. Za svou existenci takových měla... :-) Takže si Bella užívala svou upírskou existenci sexem, lidskou krví a válkami, které si, díky její podstatě, užívala. Až jí jeden opávžlivý upír (Demetri) ukázal, že její lidství nikdy neztratila. A momentálně se všemožně snaží, aby ho zase našla. Proto ta jeho slova, proto ta troufalost riskovat život a vzít ji do Ameriky, a proto ji seznámí s Culleny. Jestli tohle všechno dělá nezjištně, jen z čisté lásky k ní, nebo s nějakým nekalým záměrem... To se teprve uvidí. Nicméně, jestli se Cullenovým podaří z chladné a bezcitné Isabell udělat Bellu, která bude ochotá připustit, že má nějaké city, tak to se dozvíte za pár kapitol, co bude u nich. Ale předem Vás varuji, Bella si svou podstatu zvolila dobrovolně. Chtěla být přesně taková, jaká je, a jen tak nikomu nedovolí, aby jí blbnul hlavu nějakým ubohým lidstvím, natož věčnou upíří láskou. :-) Chtěli jste rodinu Cullenových. Máte je tu. Ale nečekejte nějakou převratnou Bellinu změnu. Snad jen drobné náznaky. Ta pravá změna přijde až potom. A slibuju, že se tam už brzo dostaneme. :-)

Co že to Bella dneska slíbila Carlisleovi? Že nebudou v přilehlém okolí lovit? Tak Vám prozradím, že v příští kapitole dostane Bella hlad. Velký hlad. :-)

Váš mmonik. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 11. kapitola: