Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 13. kapitola

31.01.2013 (10:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2293×

Řítila jsem se sto sedmdesáti kilometrovou rychlostí po dálnici v tomhle zapadákově. Vlastně, tuhle cestu bych dálnicí ani nenazvala. Podívala jsem se do mapy, která ležela na sedadle spolujezdce. Opravdu to bylo značené jako dálnice. Já bych řekla spíš silnice první třídy, ale rozhodně ne dálnice.

Při mém přemítání o místních silničních poměrech jsem chtěla z tohohle broučka vymáčknout víc. K mé smůle jsem zjistila, že už takhle držím pedál téměř u podlahy. Projížděla jsem táhlou pravotočivou zatáčkou, když jsem na jejím konci zahlédla zběsile mávajícího člověka.

Prudce jsem dupla na brzdy a strhla volant do protisměru. Skřípění gum rozráželo to jinak mrtvolné ticho, kterého bylo v okolí dostatek. Zabržděná kola klouzala po vlhkém povrchu silnice. Byla jsem jako na autodráze. V duchu jsem to auto přemlouvala, aby se opravdu bezpečně zastavilo. Jinak bych musela těch několik párů očí, které celou tuhle situaci sledovaly, zabít. Opravdu totiž nevím, jak bych vysvětlila, že jsem ze zbořeného auta vyvázla bez škrábnutí. A ještě s tou mojí drobnou postavou.

Po několika metrech, co jsem s autem doslova doklouzala, se opravdu zastavilo. Odporný zápach spálených gum a syčení zřejmě zadřeného motoru a zatažené ruční páky vypovídalo o mé rychlosti své. Otevřela jsem dveře a přejela ho pohledem. Tak tohle už dál nepojede, pomyslela jsem si. Obrátila jsem pohled k místu činu a začala se zjišťováním situace.

Tři auta v sobě. Čtyři vystrašení lidé, z toho tři, co na sobě měli stopy krve, a jeden chlap ve škarpě. Mrtvý.

„Co se to tady stalo?“ zavrčela jsem rozladěně a zabouchla dveře od Cullenovic auta. Přešla jsem opatrně blíž.

„Díky, že jste zastavila, slečno. Chvíli jsem už myslel, že budu další na řadě,“ mluvil muž v šedé bundě značně roztřeseným hlasem. Nasála jsem vzduch a zacítila krev. Hodně krve. A já byla tak hladová.

„Volali jste záchranku?“ zeptala jsem se a rozešla se blíž k autům. Těkala jsem pohledem od jednoho člověka k druhému.

„Jsou na cestě. Ale tamta paní,“ ukázal směrem k ženě na sedadle druhého auta, u kterého se shýbala další žena a něco tam s ní dělala, „je raněná. Má žena je u ní.“ Hlas se mu třásl.

„Můj bratr,“ ukázal na muže ve škarpě, „zastavovali jsme auta, aby zpomalila, že se tu stala nehoda. A to třetí auto nás přehlédlo a smetlo ho z cesty. Pak nabouralo do těch prvních dvou havarovaných,“ zběsile vysvětloval, až mu hlas přeskakoval.

„To je taky nápad, běhat tady v tomhle šeru v tmavých bundách. Bylo štěstí, že jsem vás viděla,“ řekla jsem nezúčastněně a vydala se k tomu autu.

„To nemáte vesty? Že tu běháte takhle?“ ptala jsem se a přešla k ženě v autě. Byla apatická, se slabým pulzem, zorničky měla rozšířené. Upadala do šoku.

„Vesty? Ne.“

„Američani,“ zašeptala jsem neslyšně.

„Chtělo by to deku. Musíme ji udržet v teple,“ rozkázala jsem. To mi šlo. Absolutně jsem nevěděla, co by se mělo v takovéhle situaci udělat. Ale byli kolem mě tři na smrt vyděšení lidé. Jediné, co potřebovali, byl někdo, kdo vypadá, že tomu rozumí.

„Tady,“ podával mi ji roztřesenou rukou muž s plnovousem.

Přehodila jsem ji přes ženu, která měla tržnou ránu nad obočím.

„A sakra,“ zamrmlala jsem si pod nos. Bohužel asi hlasitěji, než jsem původně chtěla.

„Co se děje?“ ptala se mě žena, která u ní klečela.

„Má to rozseklý nad obočím,“ vysvětlila jsem a rozhlédla se po autě.

„Co to znamená?“ ptal se muž za mnou. Podle jeho zděšení to byl manžel.

„Nad obočím není žádný sval. To znamená, že pokud se to hodně brzy nezašije, ztratí hodně krve,“ vysvětlovala jsem to málo z felčarské zkušenosti.

„Vykrvácí,“ začal panikařit. A to doslova. „Vykrvácí!“ ječel a chytal se za hlavu. Vmžiku jsem se narovnala a otočila se k němu.

„Podívej se, dědulo,“ chytila jsem ho za ramena a opravdu silně ho zmáčkla, abych upoutala jeho pozornost. Už dávno jsem se naučila, že pokud chcete upoutat pozornost člověka, je potřeba mu buď sáhnout na peníze a nebo způsobit bolest. To u upírů to bylo jiné.

„Tohle nikomu nepomáhá. Radši hejbni kostrou a najdi lékárničku, jasný?!“ prskala jsem mu do obličeje a použila trochu upíří autority.

„Ano,“ vydechl a já ho pustila.

„Slečno, a co můj bratr? Podívala byste se na něj? Báli jsme se s ním hýbat. Co kdyby měl poraněnou páteř,“ vypovídal původce zničení Cullenovic auta. Podívala jsem se na tělo toho muže. Neviděla jsem mu to tváře, ležel hlavou dolů. Vypadal jako figurína. A nejevil jedinou známku života. Nepotřebovala jsem chodit blíž. Vždyť na tohle je upír jasný detektor.

„Je mrtvý. Je mi to líto,“ oznámila jsem mu a sklopila u toho zrak. Vím, jak bolí, když vám zemře někdo takhle blízký. A i po těch letech jsem to znovu cítila. Doufala jsem, že všechny tyhle vzpomínky, bolesti, ale i radosti zmizí při proměně. Jak zklamaná jsem byla, když jsem zjistila, že nic z toho nezmizelo. Je to mojí součástí dál. A bude navždy. Proto jsem tehdy tohle všechno pohřbila hodně hluboko v sobě. Včetně mé lidskosti.

Vzala jsem si lékárničku, kterou mi podával ten vousatý chlap, a rychle ji prolítla. Našla jsem tam pár stahovacích lepenek. No, pořád lepší než jí to zašívat, pomyslela jsem si.

Přistoupila jsem k ní a opatrně, s precizností upírům vlastní, jsem jí to stáhla co nejvíc k sobě. Z dálky jsem už slyšela sirény. Taky už bylo na čase.

Do pár minut se to tu hemžilo policisty, saniťáky i hasiči. Naprosto zbytečný humbuk. Ale tohle je Amíkům podobné.

Když bylo všechno zajištěné, sepsané a zranění naložení, bylo na čase zajistit, jak se odsud dostanu já. Auto bylo na šrot a běžet jsem nemohla. Jak bych vysvětlila policistům, že to dojdu pěšky? A proč bych taky měla, když tam, kam jsem původně jela, směřovaly obě sanitky?

„Svezu se s vámi,“ zahlásila jsem lapiduchovi a už nalézala do sanitky.

„Promiňte a vy jste kdo?“ zeptal se ten cucák, co mu ještě teklo mlíko po bradě.

„Jsem lékařka a chci na ně dohlédnout,“ lhala jsem a ani se u toho nezačervenala.

…

„Příjem,“ hlásil chlapík, co vezl tu paní na urgentní příjem. Kráčela jsem za ním a snažila se zadržovat dech. Celou situaci jsem zvládla, ale už toho na mě bylo dost.

„Promiňte,“ oslovila jsem sestřičku, která seděla za počítačem.

„Promiňte!“ zakřičela jsem na ni znova, protože se ani neotočila. Líně ke mně zvedla pohled a já už cítila, jak se ve mně vaří jed. Zlomila bych jí vaz a pak bych ji vysála do poslední kapky. Anebo obráceně, nejdřív bych ji vysála a pak jí rozdrtila vaz.

Ale tady jsem byla v nemocnici u doktora Cullena. A hodlala jsem dostát svému slovu. Žádný lov.

„Zavolejte mi doktora Cullena,“ požádala jsem ji.

„Je u pacientů. Co potřebujete?“ ptala se mě nepříjemně.

„Jsem jeho neteř a je to urgentní. Mohla byste…“ nedopověděla jsem to a hlavou kývla k telefonu. Můj hlas měl takový tón, ze kterého jí strachy naskočila husí kůže.

„Moje neteř?“ slyšela jsem skrze sluchátko doktorovu zmatenost. Nakonec pochopil a požádal Nancy, aby mě nasměrovala k němu do kanceláře.

„Bello,“ zdravil mě už z dálky. Procházel směrem ke mně dlouhou nemocniční chodbou. Nechtěně jsem si ho prohlídla. Byl tak zvláštně hezký. Přitahoval mě, to jsem tušila už od prvního okamžiku. Jen jsem netušila, že až tak silně.

„Carlisle,“ opáčila jsem a už vstupovala do otevřených dveří, které mi gentlemansky podržel.

„Hrdinka dne prochází,“ zahlásil, když jsem kolem něj prošla dovnitř. Upřímně jsem se tomu zasmála.

„Kde ses to naučila? Studovala jsi…?“ zarazil se, když si uvědomil, že ve Volteře nikdo takovýhle způsob života nežije.

„Diagnóza vražda,“ objasnila jsem a pousmála se u toho. Mezitím jsem si vyskočila na jeho stůl a přehodila nohu přes nohu. Třeba by si dal říct, napadlo mě.

„Zvládla jsi to perfektně. Děkuju.“ Opravdu mi poděkoval, že jsem se udržela a nenakrmila se?

„V pořádku,“ utnula jsem tuhle debatu. Tak nějak byl Carlisle jediný, před kým jsem se za svůj způsob života styděla. Jak ironické to bylo. Vždyť to oni se vymykali standardu upíra. Ne já.

„Neteř… Jak originální,“ ocenil mou snahu.

„To mi připomíná… ta sestřička… Nancy Pogbournová. Vyhoďte ji. Je nesnesitelná a neuvěřitelně líná,“ ohodnotila jsem ji. Carlisle se usmál a já se přistihla, že si ho zase prohlížím.

„Ty jsi neskutečná, Bello,“ vydechl a já se zděsila.

„Jak to myslíš?“

„Jsem na světě už opravdu dlouhou, nechutně dlouhou dobu. Umím číst v lidech a vyznám se v upírech. Ale ty? Nedokážu tě přečíst,“ polemizoval o mně – přede mnou.

„Možná proto, že nejsem kniha,“ zkusila jsem to odlehčit. Měla jsem tady přece studovat já je. Ne oni mne. Ze srdce se zasmál.

„Máš ledové srdce a přitom jsi tak neskutečně…“ Nedokončil to. Tak moc jsem chtěla znát tu větu do konce.

„... vřelá,“ vydechl a mně přestal proudit jed v těle. Tohle bylo jako ostrý šíp, který rozdělil mé tělo vejpůl.

„Chceš mě dostat do postele, Carlisle Cullene?“ zeptala jsem se ho s podezřením v hlase. Takovýhle řečičky kluci vždycky vedli, když chtěli dostat holku do postele. Mazat med kolem pusy – jak otřepané.

Oba jsme se hlasitě zasmáli. Seskočila jsem ze stolu a obešla jeho pracovní stůl.

„Kdybych neměl lásku své existence, tak věř, že bys byla první na seznamu.“ Pohlédla jsem na něj a on se šibalsky usmál. Jako kdyby byl přichycen při činu.

„Já myslela, že je to jen mýtus,“ usmála jsem se a vzala do ruky zarámovanou fotku, kterou měl na stole.

„To, že jsi ji ještě nepotkala, neznamená, že neexistuje,“ vysvětlil moudře. On to ani jinak neuměl. Zakřenila jsem se na něj. Dobře věděl, že tyhle řeči nemám ráda.

„Jsi velmi výjimečná, Isabello Volturiová,“ pronesl s noblesou.

„Říkají mi to,“ utrousila jsem a posadila se naproti němu do křesla.

„Ledová královna se srdcem na pravém místě,“ dodal a mně zmehlo. Co to tady mele?! Já žádné srdce nemám!

„Vážně? A kdys ho potkal, prosím tě?“ zlehčovala jsem to. Jenže ta slova se mi zabodávala do těla.

„Pokaždé, když se na tebe podívám. Jsi jiná, než tě ostatní vidí. Jsi jiná, než si sama myslíš,“ řekl. Tohle nebyly fráze. Tohle byl Carlisle Cullen.

„Víš, proč tu opravdu jsme?“ změnila jsem téma. Protože téma hodné Belly mě už nebavilo. A tohle bylo důležitější.

„Vím. Demetri mi to řekl.“

„Takže taky víš, že mé slovo je, dá se říct, rozhodující.“ Přikývl. Měřila jsem si ho ledovým pohledem a hledala nejistotu. Šlo jim přece o jejich existenci. Ale to, co jsem hledala, jsem nenašla.

„Bez boje se ale nevzdáme,“ ujistil mě.

„Já vím,“ šeptla jsem a zkusila si představit, jestli bych dokázala zabít někoho z jejich rodiny. Jestli bych dokázala zabít Carlislea.

„A pro po, zničila jsem vám nechtěně auto. A moje šaty jsou taky zašpiněné. Budu muset vyrazit s tvojí dcerou na nákupy,“ objasnila jsem mu své plány. Chtěla jsem jim koupit nové auto, i když oni s penězi neměli problém. Prostě jsem chtěla udělat takové to gesto.

„Bude určitě potěšená,“ uculoval se jako měsíček na hnoji.

„Určitě,“ přitakala jsem s otráveným výrazem. Představa Alice, jak se kolem mě vznáší radostí, byla opravdu otravná.

„A co kdybys mi teď vyprávěl o sobě, Carlisle Cullene?“ vyzvala jsem ho a opřela se pohodlně do křesla.

„Jsem v práci, Bello,“ vykrucoval se s jemným úsměvem na rtech.

„Ty pytle krve počkají. Já ne,“ uculila jsem se.

„Ty jsi prostě neskutečná,“ usmál se a v očích se mu nepatrně zalesklo.

Tak jo, konečně Bella naznačila Carlisleovi, proč tu vlastně jsou. Tak nějak se mu Demetri zapomněl zmínit, že to vlastně kvůli němu jim momentálně jde o jejich existenci. Nevím jak vy, ale já myslím, že má na Bellu Carlisle dobrý vliv. :-)

V příští kapitole pojede Bella s Alice nakupovat. Jestli to pomůže Belle rozhodnout se, jak vlastně s jejich existencí naloží, to netuším. Co myslíte vy? Já jen vím, že Alice Bellu pořádně naštve. :-D

Mmoník. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 13. kapitola: