Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 14. kapitola

13.02.2013 (10:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2632×

Opírala jsem se o zídku na parkovišti před střední školou ve Forks a civěla u toho do místních novin. Studovala jsem novinky a pochechtávala se nad nimi. Byly tak neskutečně… venkovské. Doslova malicherné.

Když se mi povedlo odtrhnout zrak od opravdu zajímavého článku o tom, jak místní hasič John Turner zachránil sousedce kočku, i když nebyl zrovna ve službě, tak jsem vzhlédla k nebi. Zase se začínalo smrákat. Jak jinak, dlouho tu už nepršelo. Naposledy… včera.

Hned potom jsem zkontrolovala své nezničitelné, na zakázku vyrobené, diamantové Rolexky. Vždycky ukazovaly přesně. A ani dnes se nemýlily – děti Cullenovi opravdu meškaly.

„Tss,“ zasyčela jsem si pod nos a nevěřícně kroutila hlavou. Opět jsem zabořila pohled do novin a věnovala se dalším aktuálním novinkám z Forks.

„Hej, kotě,“ zavolal na mě provokativně jeden floutek. Bleskově jsem po něm střihla pohledem. Opíral se očividně o tátovo auto a naparoval se před kamarády z party.

„Nechceš svézt?“ zeptal se a mrknul na mě. Rukama kamarádům naznačoval, že mě určitě dostane a přinejlepším ojede na zadním sedadle.

Prstem jsem si stáhla sluneční brýle z očí na nos a zadívala se na toho ubohého teenagera. Hned potom, co se dochechtal svému trapnému gestu, se mi povídal do očí. Zpražila jsem ho jedním dlouhým, nebezpečným pohledem. Sám si možná ani neuvědomoval, jak moc byl můj pohled nebezpečný, zato já si to uvědomovala až moc dobře. S bledou tváří bez úsměvu zařadil zpátečku a bez dalších keců nasedl do auta a zamířil k výjezdu.

Hned, co jeho auto zmizelo z parkoviště, jsem si opět narazila brýle na oči a stočila pohled k novinám. Ty brýle jsem nosila po městě, i když jsem původně Carlisleovi říkala, že je nosit nebudu. Chtěli mi vnutit kontaktní čočky, které jsem rázně odmítla. Ještě teď si pamatuji, jak jsem bouchla do stolu, který se pod dopadem mé pěsti rozpadl.

S Carlislem jsme se o tom dlouho handrkovali, až mi praskly nervy. Ale to až potom, co on, naštvaný, že ho nechci poslechnout, položil své ruce na onen inkriminovaný stůl s tím, že se ke mně nakloní blíž. Asi si myslel, že mě tím, že mi bude blíž, přinutí, ale opak byl pravdou. Postavila jsem se proti němu a bránila se. Trochu silněji než on, to je pravda, ale pouze bránila.

Nakonec přišel s tím nápadem, že uděláme kompromis. Brýle. Odmítla jsem a garantovala mu, že je nosit nebudu. Ale když jsem později viděla všechny ty šokované obličeje obyčejných lidí, rezignovala jsem.

„Dvě hodiny patnáct minut,“ zahlásila jsem aktuální čas, když se otevřely dveře do budovy školy a z nich se uráčili vyjít Cullenovi. Mělo to znamenat, že dobře vím, že jim vyučování končí přesně ve dvě hodiny. Tak kde, sakra, byli!

„Ahoj, Bello,“ zajásala Alice a ladnými, skoro tanečními kroky se ke mně blížila. Za ní se táhl jako smrad Jasper. Rose s Emmettem zůstali u vstupu do školy. Ne, nebyli jsme zrovna kamarádi. Vyměnili jsme si jen pár nic neříkajících pohledů.

„Tak vyrazíme?“ zeptala se zvesela a já opět sundala brýle. Beztak byla už většina studentů pryč.

„Jak víš, proč tu jsem?“ vznesla jsem dotaz. Myslím, že dost příhodný, vzhledem k tomu, že ta potvora věděla, proč tu jsem, a to jsem ji ještě nestačila ani pozdravit.

„Carlisle říkal, že bys chtěla jet se mnou nakupovat,“ objasnila mi a já s povzdechem otočila hlavu na stranu. Carlisle!

„Tak jedem,“ vybídla mě skoro s pískotem a vydala se ke svému autu.

„Počkat,“ zastavila jsem ji, když si to šinula na místo řidiče.

„Budu řídit,“ ujistila jsem ji a nastavila ruku, aby mi předala klíče.

„Ne, Bello, nebudeš. Své auto ti nepůjčím,“ pronesla naprosto vážně. Nespokojeně jsem se zavrtěla.

„Vždycky řídím já,“ odsekla jsem jí. Uklonila hlavu na stranu a hluboce se na mě zadívala.

„Co kdybychom si o to hodily mincí?“ navrhla.

„Fajn.“ Rezignovaně jsem podupávala jednou nohou a nepřístupně zkřížila ruce na prsou.

„Orel,“ zahlásila, zatímco vytáhla z kabelky kovovou minci. Pak s ní obratně mrskla do vzduchu. Otočila se přesně třistakrát, než dopadla na její otevřenou dlaň. V té chvíli jsme už obě věděly, jaký je výsledek. Vyhrála. A vůbec nebyla překvapená. Zato já jo.

…

Kdybych řekla, že jsme s Alice strávily nakupováním půl dne, lhala bych. V nákupním centru v Seattlu jsme strávily dva dny. A ani jedna jsme neměla dost. I když našemu výletu předcházelo pár hádek, nakonec jsem zjistila, že jsem chtě nechtě získala parťáka. Aspoň pro to, co se nákupů týkalo.

Nemohla jsem s určitostí říct, jestli ty dva dny nějak změnily náš vztah. Ale s určitostí jsem mohla říct, že mi ten skřítek nebyl už tak nesympatický jako na začátku.

Při zpáteční cestě jsem zatvrzele koukala z bočního okýnka spolujezdce. Byla jsem naštvaná, že jsem ani domů nemohla řídit. Samozřejmě vyhrála i tentokrát. Měla jsem takové neblahé tušení, že za tím určitě byly nějaké čáry. Jenže jsem jí to nemohla dokázat. A tak jsem sedla na místo spolujezdce a rozrážela boční okýnko vlastním čelem.

„Oh, I don't know why she's leaving, or where she's gonna go. I guess she's got her reasons, but I just don't wanna know.
'Cos for 24 years I've been living next door to Alice,“ zazpívala Alice refrén písničky, která se chvilinku po tom, co to dozpívala, ozvala z rádia.

Vyťukávala rytmus té písně do volantu a pohybovala u toho hlavou. Šlehla jsem po ní pohledem a zlostně si ji prohlížela.

„Jak jsi věděla, že ji budou hrát?“ uhodila jsem na ni, tentokrát rozhodnutá ji odhalit.

„Moje oblíbená. Vždyť říkali, že ji budou hrát.“

Zdánlivě pravdivé vysvětlení, avšak pro mě to byly chabé výmluvy. S tou upírkou nebylo něco v pořádku a já chtěla vědět co. Jenže mi pádné argumenty došly. A tak jsem opět otočila hlavu k okýnku a věnovala se okolí. Alice dál zpívala tu písničku, až mě skoro nakazila. Přistihla jsem se, jak si rukou vytleskávám její tempo o své stehno.

Koutkem oka jsem mrkla na Alice, abych zjistila, jestli si toho všimla. A její tetelivý úsměv mi naznačil to nejhorší – byla jsem přistižena při činu.

…

Svalila jsem se do postele a hned nato se rozhlédla po pokoji. Všude jsem měla rozházené tašky z nejrůznějších obchodů. Každou jsem si z dálky prohlížela a vzpomínala, co jsem si v tom či onom obchodě koupila. Z mého nákupního opojení mě vytáhlo zaklepání na dveře.

„Dveřmi,“ broukla jsem.

„Odpočinula sis trochu?“ zeptal se Demetri a já se posadila.

„Bylo to… fajn.“ Musela jsem přiznat, že mě to nakupování s Alice prostě bavilo. Zvedla jsem se a začala nepatrně upravovat ty tašky tak, aby nebyly až tak rozházené.

„Upustila jsem páru… však víš,“ utrousila jsem. Demetri byl jediný, kdo o mně věděl úplně všechno. Byl jediný, komu bych kdy… věřila, jestli se to tak dalo říct. Před ním jsem neměla žádná tajemství ani před naším sexem, a ani tomu tak nebude po něm. Jsme upíři. Ty něco tak prostého, jako je sex, nemůže rozházet.

Chytil mě za ruku a stáhl mě zase na postel. Sedla jsem si a dívala se na tašky přede mnou.

„Nedívat se druhému do očí značí neupřímnost, Bello.“ Ta jeho moudra. Nesnášela jsem je. Najednou mi strašně připomínal Carlislea. Byli si tak podobní.

Zvedla jsem pohled a podívala se na něj. Ta hloubka jeho očí mě děsila. Vždycky mě děsila, ale nikdy ne tolik jako od toho našeho milování. Teď to bylo daleko horší. Cítila jsem se, jako bych měla být už navždy ztracená. Jako by ty oči znamenaly mou zkázu. Zároveň v nich ale bylo moře toho citu, který se mi tolik příčil.

„Ale přesto mi té páry ještě trochu zbylo,“ utnula jsem to naše oční souznění. Usmál se a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Tohle byl přesně ten pohled, který jsem zbožňovala. Tohle byl ten chtivý pohled, který jsem vyžadovala.

„To bych s tím měl možná něco udělat,“ zašeptal s úsměvem, který mi ukázal všechno, co měl se mnou v plánu. A bylo jasné, že tentokrát to nebude milování, jako to bylo poprvé.

Přelítla jsem místnost k oknu a s posledním pohledem na něj jsem z něho vyskočila. V tu ránu jsem zmizela v lese. Ale rozhodně jsem se nebála, že by mě Demetri nenašel. Vždyť to byl ten nejlepší stopař. Můj stopař.

Ano, ano, kapitolka tak říkajíc o ničem, ale i takové jsou někdy potřeba. A řekla jsem si, že si holky zaslouží, aby se trochu sblížily. :-)

V té příští vám to určitě vynahradím, protože víte, co je čeká? Bellino rozhodnutí o jejich existenci. A taky jedno nepříjemné zklamání. Ustojí to nakonec Bella? Věřte, že nakonec budete rády, že ta dnešní kapitola byla, páč by ta další nemusela dopadnout tak, jak nejspíš dopadne. :-)

V neposlední řadě děkuju za podporu, kterou mé povídce projevujete. :-)

Váš mmonik. :o)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 14. kapitola: