Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 15. kapitola

03.03.2013 (20:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2522×

Ticho. Takhle bych popsala momentální stav v Cullenovic domě. Respektive v jejich obýváku. Esmé stojící u jídelního stolu s hrůzou v očích. Rose sedící na pohovce s upřeným pohledem na les. Emmett stojící u jejího boku s pro změnu upřeným pohledem na ni. Jasper stojící po boku své ženy s rukou na jejím rameni. Alice sedící nejblíže ke křeslu, ve kterém jsem se rozvalovala já, s pohledem upřeným na Demetriho, který stál zase vedle mého křesla. Ten jí pohled náruživě oplácel. A konečně Carlisle, který stál zády ke vchodu do obýváku, blízko konferenčního stolku. Přímo naproti mně. Díval se na mě a náš oční kontakt si nikdo nedovolil narušit nebo dokonce přerušit.

Mrtvolné ticho, které doslova tahalo za uši, mi dávalo možnost naposledy zvážit, jestli mi tahle cesta k něčemu byla. Možnost zvážit, jak se rozhodnu, až zazvoní můj telefon. Možnost zjistit, jestli pro mě tihle upíři něco znamenají a co vlastně představují pro Volterru.

Bylo tak těžké rozhodnout o osudu téhle rodiny. Upíří mozek je jako ten nevýkonnější počítač. A i ten by mu možná nesahal ani po paty. Většinou nám k myšlení stačí zapojovat jen jeho část, mně teď fungoval na nejvyšší obrátky. Dedukovala jsem, analyzovala, přemýšlela, vzpomínala.

Carlisle marně pátral v mých očích. Hledal mé konečné rozhodnutí, ale nenacházel ho. Nebylo tam. Stále jsem neměla jasno. A pohled do jeho zlatých očí mi to vůbec neusnadňoval. Hlavou mi probleskávaly všechny možné vzpomínky od našeho příjezdu až do téhle chvíle. Chtěla jsem v sobě najít aspoň kousek citu, který by všechno převážil. Ale ať jsem se sebevíc snažila, žádný jsem nenacházela. Nebo jsem to aspoň tak v té chvíli cítila.

Domem se rozezněl zvuk mého telefonu. Až ten přiměl Carlislea uhnout pohledem z mých očí a přitáhl ho jako magnet. Nebyl jediný, který sledoval zvonící krabičku položenou na konferenčním stolku. Všech šest upírů strnulo pohledem na té miniaturní věci. Zběžně jsem přeběhla pohledem všechny zúčastněné. Jediná Alice se v tenhle moment dívala na mě. Sledovala mě a čekala na okamžik, kdy se rozhodnu. Jako kdyby tím mohla vytušit, co to pro ně bude znamenat.

Podívala jsem se na Carlislea, který ke mně v ten samý moment zvedl zrak. Sáhla jsem po telefonu a s pohledem do jeho jantarových očí stiskla zelené tlačítko.

„Isabell,“ ozvalo se v telefonu a kolem se na míle daleko všechno zastavilo.

„Aro,“ vydechla jsem nespouštějíc z Carlislea zrak. Ten se podíval na Alice a ta jen zmateně zakroutila hlavou.

Bylo zvláštní po té době opět slyšet jeho hlas. Sama jsem byla překvapená, že jsem necítila to, co jsem očekávala. Vážně se mohlo stát, že mi tahle rodina vegetariánů přirostla k mému kamennému srdci? Ne, to byla prvotřídní blbost. Sama jsem tomu nevěřila. Vždyť oni byli ztělesněním hanby naší podstaty. Byli všechno, co jsem odsuzovala, co jsem nechtěla. A přesto v nich bylo něco, co jsem vyžadovala. To ta jejich soudržnost. Naprosto čistá soudržnost, bez jakýchkoliv vyšších zájmů, bez zášti.

Musela jsem neustále přemýšlet o tom, jestli by něco podobného mohlo existovat i ve Volteře. V těch chvílích jsem uvažovala, kolik tajemství a nikdy nevyřčených myšlenek by vyšlo na povrch, kdyby neexistovaly žádné zábrany. Jako třeba strach, že někdo odhalí vaši slabost. Nebo čirá vypočítavost. Ale potom mi došlo, že tohle byl luxus, na který Volterra ještě nebyla připravená. Většina tamních upírů byla velmi ctižádostivá a místachtivá. A to značilo jediné. Vědět, komu můžete důvěřovat a nikdy se před nikým úplně neotvírat. Co mě bolelo až v mých mrtvých kostech, byl fakt, že se mi to už vůbec nezamlouvalo a vlívalo mi to do těla ještě větší vztek.

„Tak?“ pronesl přesně tím tónem hlasu, který jsem tak dobře znala. Byl to ten tón, po kterém následoval povel k zahájení útoku.

Dívala jsem se do té andělské tváře doktora Cullena a mohla na svém těle cítit tu vřelost, milost a srdečnost. Tu ochotu kdykoliv se postavit na stranu toho, v co věří. Ať už jsme se v těchto ideách lišili, tak právě to jeho přesvědčení bylo to, co mi lámalo mou dávno ztracenou duši.

A taky to byl Demetriho přítel. A Demetri byl jediný světlý okamžik v mé zcela temné existenci.

„Nepředstavují hrozbu. Ani teď, ani v budoucnu,“ vyřkla jsem ortel hlasem, který nepřipouštěl žádnou další debatu. Byla jsem si stoprocentně jistá, že nikdy svého rozhodnutí litovat nebudu. Viděla jsem to v Carlisleových očích. Cítila jsem to z každého z nich.

„Vrať se domů. Je to tu bez tebe tak prázdné,“ postěžoval si, přesto jsem z jeho hlasu doslova cítila to zklamání. Beze slova jsem zavěsila.

Úleva, možná i překvapení si pohrávaly s výrazy všech přítomných. Vzhlédla jsem k Demetrimu, který se jediný tvářil bez jakýchkoliv emocí. Podíval se mi do očí a usmál se. On jediný o mně nepochyboval. Věděl, že se rozhodnu správně. Tak jako vždycky.

Sehnul se, rukou přejel po mé tváři a něžně mě políbil. Byl to polibek, který mě doslova donutil zavřít oči. Vychutnat si ho. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy jsme projevili naši blízkost na veřejnosti.

„Bello, já…“ Přistoupil blíž blonďák a já se postavila.

„Jsme tvými dlužníky,“ řekl a rukama mě držel za ramena.

„Budu si to pamatovat,“ ujistila jsem ho s úšklebkem, načež mě k sobě silně přitáhl a objal. Rukama jsem narážela do jeho hrudi a chtěla se z jeho sevření dostat. Nakonec jsem to vzdala a počkala, až bude mít toho objímání dost. Nezapomněla jsem se nadechnout jeho vůně. Na památku. Tušila jsem totiž, že naše cesty se rozcházejí, a možná že se už nikdy nesejdou.

„Alice?“ vyzvala ji naléhavě Esmé. Odtrhla jsem se od doktora a zaměřila se na ni. Seděla na tom samém místě, jako celé dopoledne. Koukala před sebe a obličej měla stažený v křeči. Jasper si sednul na opěrátko vedle ní a objal ji okolo ramen.

„Nic,“ šeptla. Nechápavě jsem se dívala po ostatních, kteří si ji starostlivě měřili. Rose ji chytila za ruku a konejšivě ji po ní poplácala. Esmé se prosebně dívala na Carlislea. Jak typické. Členy svého klanu – rodiny, chcete-li – milovala. To bezesporu. Avšak nebyla schopná sama cokoliv vyřešit nebo rozhodnout. Vždycky jen čekala na Carlislea.

„Co se děje?“ chtěla jsem vědět. Demetri mě chytil za pas a přitáhl si mě blíž k sobě. Odtáhla jsem se o něj a došla k Alice. Sedla jsem si před ní na bobek a chytila ji za ruce. Podívala se mi do očí a z nich se na mě vysypalo zklamání a zmatení zároveň.

„Nevidím tě. Proč?“ zeptala se mě. V té chvíli jsem nevěděla, která z nás je víc zmatená. Nerozuměla jsem totiž ničemu. Ale zato jsem dobře věděla, že mi něco museli zatajit.

„Jak nevidíš? O čem to tady mluvíš, Alice?“ uhodila jsem na ni dost nepříjemně, stále svírajíc její ruce v mých. Nervozitou jsem jí je skoro drtila.

„Nejsem schopná tě vidět. Ani v nejmenším. Nejdřív jsem si myslela, že je to tím, že prostě nemáš důvod o něčem rozhodovat, pak jsem si říkala, že ses ještě nerozhodla. Ale ty ses rozhodla! A já z budoucnosti nevidím absolutně nic!“ vzlykala, ač bez slz.

„Bella je očividně daleko silnější štít, než jsme si původně mysleli,“ polemizoval doktor a díval se na Demetriho. Ten měl ale momentálně jiné plány. A to upokojit Alice.

„Ale mě vidíš,“ řekl klidným hlasem Demetri. Sehnul se k ní a pohladil ji po vlasech. Podívala se na něj a já zahlédla, jak se jí zorničky v očích rozšířily. Zkameněla a jako by hleděla do prázdna, přestože právě hleděla do Demetriho očí.

„Vidím,“ přitakala už s větším klidem.

„Tak vidíš,“ usmál se na ni. „Jdou si pro vás snad Volturiovi?“ zeptal se s úšklebkem, který mi neunikl.

„Ne,“ řekla klidně a otočila se na mě. Usmála se nad mým zmateným, vyvaleným výrazem. Byla jsem absolutně mimo situaci a zjevně jsem byla jediná. Nevěděla jsem, jestli mě víc rozčilovalo, že mě nehodlali zapojit do očividného tajemství, nebo to, že ke mně nebyli upřímní.

Hned potom, co mi vzešlo na rozum slovo upřímný, jsem se otřásla vzteky. Tohle slovo v upířím slovníku přece nikdy nebylo!

„Ara přece taky vidíš,“ přihodil Emmett, čímž mi moc nepomohl. Přikývla.

„Dost!“ zavrčela jsem a prudce se postavila.

„Bello…“ Chtěl mě Demetri zastavit. Zvedla jsem ruku v obranném gestu a naznačila mu stopku.

„Řekne mi konečně někdo, co se tu, sakra, děje?!“ křikla jsem dost podrážděným hlasem. Svůj pohled jsem otočila na doktora, který vyšel z řady s tím, že mi to vysvětlí.

„Netlumoč, já si poslechnu originál,“ zastavila jsem ho s jeho prvním nádechem a obrátila se na Alice.

„Tak jako ty máš dar, mám jeden takový i já,“ začala a pomalu se zvedla. O krok jsem ustoupila.

„Budoucnost,“ upřesnila jsem to.

„Ne tak docela,“ řekla s lehkým úsměvem na rtech, no, já její nadšení rozhodně nesdílela.

„Spíš bych řekla, že jsem schopná vidět budoucnost až podle toho, jak se ten či onen rozhodne,“ dopověděla a já už musela přestat s ustupováním, protože jsem s posledním mým krokem skončila nalepená na zdi.

„Ta písnička. Ta mince!“ vypískla jsem až skoro zděšeně. Měla jsem to před očima celý ten čas, ale neviděla jsem to. Koho by taky napadlo, že tenhle skřítek může skrývat až takovýhle dar.

„Podváděla jsi!“ nařkla jsem ji a udělala krok stranou.

„Řekněme, že jsem tušila, jaký bude výsledek,“ upravila pravdu.

„Věděla jsi to!“ osočila jsem ji. Stydlivě přikývla.

„Lhala jsi mi! Všichni jste mi lhali!“ křičela jsem. Přelítla jsem všechny pohledem a zastavila se až na Demovi. U všech bych to pochopila, ale u něj?!

„Ty!“ hrozila jsem mu prstem a probodla ho pohledem.

„Bello…“

„Jak jsi mohl?!“ Snažila jsem se držet se na uzdě, abych mu tu neukroutila hlavu a následně si nezatancovala u ohýnku. A všichni v téhle místnosti věděli, že bych toho byla schopná a ani bych se u toho nezačervenala.

„Tohle je ta tvoje upřímnost, Carlisle?“ otočila jsem se na doktora. Díval se dolů, ale hned nato se na mě podíval. Doufala jsem, že v mých očích vidí to zklamání. To opovržení, které jsem k nim momentálně dost intenzivně cítila.

„Chtěli jsme ti to říct…“

„Kdy?!“ štěkla jsem po něm. Hněv mě stále neopouštěl. Měla jsem chuť to tady všechno spálit. Manipulovali se mnou. A Bůh ví, že to je to jediné, co nesnáším snad ještě víc než kecy o věčné lásce.

„Hned jak bys na to byla připravená…“

„Připravená, připravená. Jak se na tohle dá připravit?!“ polemizovala jsem nahlas. Rukou jsem si komicky poklepávala na bradu, abych zdůraznila, jak usilovně přemýšlím o té hovadině, kterou právě řekl.

„Dobře, máš pravdu. Chtěli jsme počkat, dokud ti nebude stoprocentně věřit.“ Dívala jsem se na něj a byla ráda, že konečně řekl něco, co mi dávalo smysl. I když... Jsem jeho královna, i tak by přede mnou neměl mít žádná tajemství!

„Proč?“ ptala jsem se jako čtyřletý harant, co chce odpověď na každou hovadinu.

„Dej na chvíli staranou veškerou zlobu, kterou k nám momentálně cítíš, a zamysli se. Co by udělal Aro, kdyby věděl, že existuje někdo jako Alice?“ zeptal se a já se zarazila.

Jak mohl vědět, že se zlobím? Možná jsem byla mírně rozhozená, ale zlobit se? Ne, to ne. To by totiž znamenalo něco k nim cítit a já k nim rozhodně žádné city nechovala.

„Připouštím, že by to bylo velice zajímavé…“

„Zotročil by ji,“ skočil mi do toho Emmett. Šlehla jsem po něm pohledem a měla chuť mu rozdrápat tu jeho obrovskou hruď!

„Opatrně! Jsi na tenkém ledě!“ varovala jsem ho.

„Ale jdi! Volturiovi berou svobodnou vůli!“ štěkl po mně a já se už viděla, jak pálím jeho ostatky. Volturiovi byli moje slabé místo.

„To, že ji máš ty, neznamená, že ji mají i ostatní!“ vytasil hřeb večera. Silně jsem potlačovala vrčení, které se mi dralo z útrob těla. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Ale na té jeho poslední větě bylo něco pravdivého. Něco, co mě donutilo se uklidnit a neroztrhat ho na částice astrálního prachu.

„Nevěděla jsem, že tu věc, co máš v hlavě, taky občas používáš,“ rýpla jsem si do něj nemístně. Nevěřícně na mě hleděl.

„Ona si jako vážně myslela, že nemyslím, nebo co?!“ Otočil se na Esmé a hrál, že ho to překvapilo.

„Tak dost! Zpět k tématu,“ zavelel doktor.

„Díky, tati,“ odfrkla sarkasticky Alice.

„Dobře, dobře,“ snažila jsem se uklidnit situaci, „já sama nejlíp vím, jak to ve Volteře chodí. Jsem jedna z nich. Na to nezapomínej, Emmette.“ Druhou část mého proslovu jsem mu prostě musela adresovat. Měl s tím totiž evidentně problém.

„A taky jsem si dobře vědoma toho, co všechno by představovalo mít na hradě někoho s takovýmhle darem…“ zadívala jsem se na Alice. Ta mlčky vyčkávala a skenovala mě pohledem. Jenže já byla před jejím darem skryta. Tak jako před všemi ostatními.

„Prosím, nedělej to,“ dolehl ke mně zvuk plačtivého hlasu Esmé. Podívala jsem se na ni a byla ráda, že se taky konečně projevila.

„Nedělej co? Vzít od vás Alice do Volterry?“ ušklíbla jsem se. Ale byla jsem evidentně jediná, kdo se momentálně bavil.

„Bello…“ vstoupil do toho Demetri. Jenže ten byl ten poslední, s kým jsem chtěla mluvit.

„Neřekl jsi mi to, protože ses bál, aby to nezměnilo moje rozhodnutí?“ zeptala jsem se zpříma Carlislea. To on byl ten druhý na seznamu, který mě dneska zklamal.

„Ne.“ Na jasnou otázku mi dal jasnou odpověď. A já věděla, že mi nelže.

„Jedna věc byla tvoje rozhodnutí. A druhá věc je, že Alice má výjimečný dar a my ji máme rádi,“ řekl a jednou rukou si ji k sobě přitáhl.

„Rozhodnutí padlo a moje slovo je neměnné,“ ujistila jsem všechny přítomné. Carlisle mi věnoval poslední pohled s úsměvem na rtech.

„Je čas vrátit se domů,“ řekla jsem Demetrimu bez pohledu na něj. Chtěla jsem odejít a jít si sbalit věci.

„Bello…“ zastavil mě ten skřítek. Otočila jsem se na ni a byla si jistá, že bych nikdy nedovolila, aby někdo těmhle vegetariánům ublížil.

„Víš… já neuvidím tvé rozhodnutí…“ mlžila. Otráveně jsem protočila očima.

„Tak ještě jednou pro upírku tady vlevo,“ ukázala jsem na ni, kdyby byl v místnosti ještě někdo takhle natvrdlý. Pak jsem se na ni obrátila a podívala se jí do očí.

„Jestli se o tobě Aro dozví, tak to nebude ode mě. Uchovám tvé tajemství,“ ujistila jsem ji. S úlevným výfukem čehosi mě objala a já tak mohla dumat nad tím, co s tím objímáním dneska všichni mají?!

Tak, a je to tady. Jedna věc vyřešená. :-) Ale nezoufejte, Cullenovi se ještě na konci příběhu objeví. :-)

Jinak, čekáte na Edwarda. :-) Musím říct, že v téhle povídce nebude hrát prim. Ale potěším Vás tím, že už za dvě kapitoly nás čeká velké slitování... Pak už budete mít Edwarda dost. A to možná doslova. :-)

Takže vydržte, blížíme se k tomu hlavnímu. :-)

Moc děkuji za komentáře a za Vaši podporu!

Mmoník :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 15. kapitola: