Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 20. kapitola

25.05.2013 (07:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2242×

O pár minut později jsem zaparkovala před jejich domem. Ihned mě znepokojilo, když jsem z místa jejich bytu neslyšela tlouct srdce. Vypnula jsem motor a bez váhání se přemístila svou rychlostí k nim do bytu.

Zamračeně jsem se podívala na sedačku, která byla v tuhle chvíli prázdná. Naštvaně jsem zavrčela a kopla do ní, načež se přemístila o kus dál. Protočila jsem oči a jednou rukou ji vrátila zpět na své místo.

„Ten sviňák,“ zašeptala jsem nasupeně a sedla si na ni. Rozhlédla jsem se kolem a změřila si ten, pro upíra, nepořádek. Měla jsem dvě možnosti. Buď ho jít hledat, což nebyla ta lepší varianta vzhledem k tomu, že jsem netušila, kam se ten zmetek poděl. Anebo si zkrátit čekání na Nessie úklidem.

Podívala jsem se z okna a chvilku přemýšlela. Nakonec mě moje posedlost pořádkem dohonila. Rozhodla jsem se počkat tady a trochu tu poklidit.

…

Za hodinu jsem měla vyzvednout Nessie. Nechtěla jsem tu dál jen čekat, a tak jsem vyrazila na cestu o něco dřív.

Areál školy byl tichý a vylidněný. Všichni studenti seděli poctivě ve svých třídách a soustředili svou pozornost na výuku. Aspoň většina z nich… Tak moc jsem chtěla vidět Nessie. Zajímalo mě, jak se učí, jestli je aktivní nebo jestli ji škola nudí. Chtěla jsem o ní vědět prostě úplně všechno.

Prohlédla jsem si okolí školy a zmapovala její rozložení. Nakonec jsem si přece jen troufla a vyhledala její třídu. Nebylo tak těžké ji mezi všemi najít. Zavřela jsem oči a nasála vzduch. Mísilo se v něm tolik chutí a vůní krve, ale ta její, ta její jako by svítila. Byla jako radar, který vždy zapípá, když se na ni zaměřím.

Stála jsem v koruně stromu a dívala se do třetího okna zprava ve druhém patře. Tam totiž byla její třída. Nessie seděla v lavici u okna a zadumaně koukala do dálky. Pousmála jsem se, protože mě nepřekvapilo, že seděla tam, kde seděla. Tak nějak jsem to tušila.

Dívala jsem se na ni a přemýšlela, o čem tak může ta malá dumat. Hlavu měla podepřenou rukou a občas se lehce nadzvedla, jak potichu vzdychla. Zvědavě jsem se podívala směrem, kterým bez přestání zasněně koukala, ale nic zajímavého jsem tam neviděla. Bylo mi jasné, že musela o něčem usilovně přemýšlet.

Po chvilce se podrbala na nose a zavrtěla se na židli. Zarazilo mě, když natočila hlavu a upřela svůj pohled na mě. V sekundě jsem se vymrštila a schovala se víc do koruny. Byla jsem si jistá, že mě nemohla vidět. Byla jsem na stromě, který je součástí školní zahrady, jako spousta jiných stromů a rostlin. A ta byla až za školním dvorem, přes který jsem na ni koukala. Na takovou dálku ani člověk nedohlédne. Ne, když vezmu v potaz, že jsem visela v půli toho stromu. Schovaná za pár větvemi. Přesto jsem měla nepříjemný pocit, že jsem se střetla s jejím pohledem. Dívala se mi do očí… Cítila jsem to.

Než jsem se z toho šoku stačila vzpamatovat, Nessie vyvolala paní učitelka. Narovnala se a slušně sundala ruku z lavice. Odtáhla jsem větev, která mi bránila v pohledu na tu protivnou ženskou. Jak že se jmenovala? Pamela… Ne… Polly…

Požádala ji, aby pokračovala ve čtení. Obrátila jsem pozornost na Nessie, která se nespokojeně zamračila a zadívala se do knížky před sebou. Usmála jsem se nad její snahou spojovat jednotlivé slabiky. Zadrhávala se, ale mně to vůbec nevadilo, visela jsem na každém dalším písmenu, které se dostalo z jejích úst.

Úlevně si oddechla, když přišla řada na dalšího žáka. Znovu si opřela hlavu o ruku a podívala se z okna. Nejdřív pohledem zkontrolovala místo, kde jsem předtím stála. Snad aby se ujistila, že se jí to nezdálo. Povzdechla si, když tam nikoho neviděla a pak se opět zadívala do dáli.

Čas s ní utíkal jako voda. Kde teď byla ta nekonečná existence? Chtěla jsem si užívat každého okamžiku, každého jejího nadechnutí. Nedokázala jsem si představit, že bych měla zmeškat byť jen jeden jediný úsměv nebo zamračení.

„Ahoj srdíčko,“ řekla jsem, když jsem jí šla naproti. Sklonila jsem se k velkému obětí a pak jí pomohla z tašky, kterou jsem jí vzala. „Jaký jsi měla den?“ zeptala jsem se a dychtila znát každý detail.

„Fajn,“ odpověděla a smutně se dívala dolů. Hodila jsem tašku dozadu a otočila se k ní.

„Děje se něco, Nessie? Stalo se něco?“ vyzvídala jsem. Takhle zamlklou jsem ji ještě neviděla.

„Nic,“ špitla a vzala do ruky pramen mých vlasů, který začala rozdělovat na menší a menší a menší…

„Řekni mi, co se děje,“ vyzvala jsem ji a vyndala jí pramen mých vlasů z ruky, aby mi začala věnovat pozornost.

„Myslíš, že si tě tatínek bude chtít nechat? Já si tě totiž nechat chci,“ vyslovila svou obavu a mně se na tváři objevil zářivý úsměv.

„To si piš, že bude chtít. A kdyby náhodou nechtěl, tak mu to vysvětlím, ano?“ řekla jsem rozhodně a mrkla na ni. Usmála se a já jsem roztála. Viděla jsem celý svět a zažila dvě světové války, ale ani to se nemohlo rovnat jejímu úsměvu.

„Co budeme dělat?“ zeptala se starostlivě, zatímco otevřela zadní dveře a nastoupila do auta.

„Co bys řekla… třeba… jít na zmrzku?“ řekla jsem, když jsem si sedla za volat.

„Jóóó,“ zakřičela radostí. Nasadila jsem si sluneční brýle a pomalu vyrazila na cestu.

Den s Nessie byl pohádka, kterou jsem si nikdy nepřečetla. Byla jsem z ní unešená a užívala si každého okamžiku s ní. S ní jsem zapomínala na své postavení, na své povinnosti na svou podstatu. Byla jen ona a já.

„Sakra!“ zaklela jsem, když se mi připálila omeleta. Už podruhé. Nechápala jsem, jak se mi tohle s mými upířími schopnostmi může stát. Ale stačila opravdu jen chvilička…

„Sakra se neříká!“ hubovala mě moje malá cácorka, zatímco připravovala stůl na večeři. Dávala tam tři talíře, což mě potěšilo. Ale už předem bylo jasné, že tohle jídlo jíst nebudu.

„Dávej pozor, aby ti to neupa...“ Než jsem to stačila doříct, už se na zemi válela vidlička.

„Pardon,“ zachichotala se. Seškrábala jsem omeletu do koše a zkusila to do třetice.

„Pomůžu ti?“ přistrkala si židli a vylezla si na ni.

„Opatrně, je to horké,“ varovala jsem ji, přesto jsem z ní zrak nespouštěla. Pro všechny případy.

„Před spaním si něco přečteme, ano?“ zkusila jsem opatrně nadhodit téma čtení. Nešlo jí, což jsem dneska sama viděla. Okamžitě se jí na tváři usadil vážný pohled.

„Nemám ho ráda,“ řekla a promíchala zeleninový salát, který jsem po hodině nakrájela. I s upířími schopnostmi jsem prostě nebyla dobrá hospodyňka. To takhle chytit nějakého člověka, rozhodovat o jeho existenci… to by byla jiná…

„Jdi ty, brepto, chce to jen cvičit. Uvidíš, že to potom bude lepší,“ přesvědčovala jsem ji, zatímco jsem konečně vytvořila ty omelety.

„Hotovo,“ zahlásila jsem, abych změnila téma, načež Nessie radostně zatleskala.

„Ke stolu, slečno,“ nemusela jsem to říkat dvakrát. Seskočila ze židle a už už utíkala ke stolu.

„Nech si chutnat,“ popřála jsem jí a mezitím šla sklidit nádobí.

„Táta vždycky říká mlaskat.“ Nechápavě jsem se na ni otočila. „Nech si mlaskat, vysvětlila a protočila u toho očima. No jistě. Jak to, že to nevím. Něco tak blbého může vymyslet vážně jen on.

Klika cvakla, dveře letí, táta vchází do dveří. „Tatííí!“ slyšela jsem jen, když se malá vyřítila z obýváku a běžela ho přivítat.

„Ahoj sluníčko,“ řekl a podle mlasknutí dostala pusu na čelo. Stála jsem u linky a čekala, až se ti dva objeví.

Jako první se objevila Nessie, která táhla toho ožralu za sebou. Držela ho za ruku a usmívala se od ucha k uchu. Podívala jsem se na jejího otce a pevně stiskla čelist k sobě. Měla jsem sto chutí rozbít mu ksicht. Bylo přesně šest hodin. Ta holka by tu byla sama přesně pět hodin. Pět hodin nebezpečí, které číhá všude, pět hodin bez jídla.

„Ahoj,“ špitl a neubránil se provinilému výrazu.

„Nazdar,“ řekla jsem klidně, ale rázně. Zahanbeně sklopil zrak a otočil se k Ness.

„Tady někdo nedojedl večeři,“ usmál se na ni. Statečně jsem přehlédla, jak krásný jeho úsměv byl. Pořád jsem měla co dělat, abych mu ho nerozdrtila pěstí.

„Já už nechci. Chci být s tebou,“ řekla tiše. Stáhlo se mi srdce a pak se rozdrtilo na prach. Tolik mě to bolelo.

„Tatínek dneska nikam nepůjde, srdíčko, jen to v klidu dopapej. Nikam ti neuteče,“ vložila jsem se do toho. Obrátil na mě svůj pohled. Tvrdě jsem se mu podívala do očí a byla si jistá, že ho zabiju, jestli se jen pohne.

„Slečna má pravdu, sluníčko. Honem nebo ti to vystydne,“ řekl a odhrnul jí vlasy z čela. Uspokojena odpovědí se ho pustila a vlezla si na židli.

„Je to Bella,“ řekla najednou. „Není to slečna, je to Bella,“ vysvětlila mu. Podíval se na mě a nejspíš chtěl něco říct. Otočila jsem se dřív, než stačil tak učinit.

„Bella,“ vydechl a já pod tíhou jeho hlasu při vyslovení mého jména rozdrtila talíř, na který jsem mu nandávala večeři.

Omlouvám se za tu dlouhou dobu. Leze to ze mně pomalu. :-( Zkusím se polepšit. :-) Přesto doufám, že se kapitola líbila. Edward se jeví mile, že? Ale nebojte, v té další kapče si navzájem ukáží své pravé tváře. :-)

Váš Mmoník. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 20. kapitola: